Příběh skrytý v Everybody’s Gone To The Rapture

Děj hry se odehrává v roce 1984 ve fiktivní oblasti Yaughton Valley v hrabství Shropshire na západě Anglie. Z nějakého důvodu všichni zdejší obyvatelé zmizeli.  Zmizeli do Rapture? Slovo Rapture v názvu neznačí nějaké místo, ale takto se v přeneseném slova smyslu označuje situace, kdy se někdo dostane mimo současnou sféru existence. Ortodoxní křesťané tento výraz používají i pro pojmenování situace, kdy jsou věřící přeneseni do ráje při druhém příchodu Krista. Co z toho plyne pro tuto hru, nechám na vašem uvážení. Faktem je, že na začátku hry se objevíme u observatoře Valis a před námi leží vesnice bez jakékoliv známky života. Přesto to vypadá jako by všichni zmizeli před malou chvílí. Na šňůře za domem vlaje prádlo, z cigarety na baru se kouří, ale po nikom ani vidu ani slechu. Jen podivné světelné koule se prohání po zdejším světě. Co se stalo? Kam všichni zmizeli? Pojďme to zjistit.

První co je třeba říci je to, že veškeré informace k příběhu zjišťuje z krátkých útržků scének, které před vámi ožívají v podobě světelných projekcí, jejž reprezentují obyvatele zdejší oblasti. Ačkoli slyšíte jejich rozhovory, nikdy neuvidíte jejich vzhled. Navíc jste svědky událostí, které se odehrály jak před onou stěžejní událostí, která vedla k situaci, kdy všichni zmizeli, tak události jenž následovaly až poté. Každá oblast v rámci světa je věnována jedná postavě, která však prochází napříč celým příběhem. Kromě toho narazíme i na další méně důležité účastníky událostí, kteří dále dokreslují příběh. Ostatním zdrojem informací jsou rádia či vysílačky, ze kterých se dozvídáte další části skládačky. Nesmím zapomenout ani na prostředí samo jako jsou různé cedule a nápisy a drobné detaily, které prozrazují, jaká událost se v konkrétním místě stala. Ačkoli hra samotná nenabízí nějakou rekapitulaci příběhu, které by se dalo chytnout, jsou některé věci jasně vysvětleny, zatímco jiné zůstávají otevřené různým interpretacím. Berte tedy prosím následující převyprávění jako subjektivní popis toho, jak jsem pochopil příběh, který se v této hře ukrývá. Tak jdeme na to.

Příběh hry

Hlavními postavami příběhu je manželský pár vědců Stephen Appleton a Katherine Collins. Oba se vrací do Stephenova rodiště, aby zde pracovali na observatoři. Chtějí studovat teorii o číselných vzorech ukrytých ve hvězdách. Zdejší komunita je poměrně uzavřená a zvláště Stephenova matka Wendy se ne zrovna dobře dívá na to, jakou si její syn přivedl manželku. Ostatně problematický je její vztah i s jinými obyvateli, jako je třeba její bratr Frank, kterému nedávno umřela žena. I na Stephena po návratu čekají stíny minulosti a to v osobě Lizzie, která byla jeho dávnou láskou a kterou opustil, když odjel do Ameriky. Celou zdejší komunitu se snaží sdružovat otec Jeremy Wheeler, jehož víra v Boha však nyní prochází krizí. To jsou hlavní osoby, jejichž osudy jsou navzájem propojené.

Do všech těchto vztahů však zasáhnou události vedoucí až k finálnímu kataklyzmatu. Ty jsou odstartovány tím, že Stephen a Kate během svého výzkumu objeví podivný vzor ve hvězdách, během nebeského úkazu, jenž vede až k tomu, že se zrodí nová inteligentní forma v podobě světelné energie.  Je označovaná jako Vzorek (Pattern). Kate i Stephen jsou popáleni radiací z teleskopu a Vzorek se jim vypálí do jejich tváří. Vzorek se velmi rychle adaptuje a začíná se šířit dále. Zatímco Kate na tuto situaci zareaguje tak, že se uzavře v observatoři a snaží se Vzorek studovat, Stephen se snaží přijít na to jak jeho šíření zastavit. V pohledu místních se chová jako blázen. Běhá po okolí a zjišťuje, jakým způsobem se Vzorek projevuje. Ze začátku se zdá, že cestuje skrze ptáky, ale ti brzo hynou a tak si hledá novou cestu. Tím novým směrem jsou lidé. Ti kteří se s ním dostanou do kontaktu zmizí. Rozplynou se ve světle. Ještě předtím však trpí podivnými příznaky jako je bolest hlavy či krvácení z nosu. Stephen proto kontaktuje Cliva Smithe, který pracuje ve Výboru pro nouzová opatření a přesvědčí ho, že údolí je třeba izolovat. Jako krytí si vymyslí epidemii chřipky. Celá oblast je uzavřena a lidé informováni o nutnosti karantény. Jenže hospodářská zvířata hynou, ptáci padají z oblohy a lidé záhadně mizí. I místní doktor záhy pozná, že tohle není jen obyčejná chřipka. Během krátké doby je zasažena celá oblast. Lidé se s těmito událostmi snaží vyrovnat různě. Někdo se snaží utéci, jiný zas smířlivě čeká, co bude dále. Stephen označuje (symbol nekonečna) místa kde se Vzorek už projevil a snaží se přijít na to jak ho zastavit. Zjistí, že Vzorek se šíří přes telefonní linky a proto je ve spolupráci s Clivem nechá odstřihnout. Vzorek však převezme kontrolu a sám o sobě vytáčí náhodná telefonní čísla. Stephen si uvědomí, že Vzorek se i přes tato opatření šíří dále a jediná možnost jak ho zastavit je nechat na Yaughton Valley svrhnout bombu s nervovým plynem, který všechny zabije a tím odstraní i primární zdroj energie pro Vzorek a to lidi. Clive se zpočátku brání, ale nakonec se nechá přesvědčit. Mezitím však Stephenův strýc Frank, který je radioamatér odposlechne jejich rozhovor a snaží se ho zastavit. To se mu nepodaří a tak se alespoň s pomocí letecké sirény snaží varovat ostatní před náletem. Za zvuků jeho sirény však už jen sledujeme, jak letadla vypouští svůj náklad a nervový plyn se šíří údolím. Všichni tak umírají. Jediný kdo přežil je Stephen a Kate. Zatímco Kate je chráněna Vzorkem na observatoři, Stephen se ukryl v podzemním bunkru. Po náletu se snaží ještě kontaktovat Cliva, ale nikdo mu neodpovídá. Vzorek se zřejmě už rozšířil za hranice uzavřené oblasti. Stephen páchá sebevraždu. Zůstává pouze Kate. Ale je to ještě ona? Není už dávno součástí Vzorku?

Během svého putování potkáte celkem pět světelných orbů, jenž jen tak poletují po okolí. Každý z nich reprezentuje jednu z důležitých postav.

Příběh Jeremyho

Jeremy je zdejším pastorem a jak už to u toho poslání chodí, je jeho úkolem setkávat se místními a udržovat zdejší komunitu. Nutnost této jeho role se ukazuje zejména v chvíli kdy v Yaughtonu dojde k oné krizi. Jeremy se tak snaží zdejší obyvatele uklidňovat a mírnit jejich paniku poté co se se stále větší měrou začnou projevovat příznaky nákazy, jako je krvácení z nosu. Ne všichni však jeho roli uznávají a tak se dovíme, že velké napětí panuje mezi ním a Wendy. Důvodem jen úmrtí Mary což byla manželka jejího bratra Franka. Byla nevyléčitelně nemocná a v terminálním stádiu své nemoci trpěla velkými bolestmi. Wendy se dozvěděla, že na přání Mary jí Jeremy dal větší množství morfinu, aby ukončil její utrpení. Wendy mu vyčte, že za to co udělal, se bude zodpovídat před Bohem. Během hry Jeremyho ještě několikrát potkáme, jak pomáhá ostatním obyvatelům vyrovnat se nečekanou situací. Důležitou událostí, které jsem svědky, je jeho setkání s Frankem. Ten mu děkuje za to, co pro Mary udělal a sám lituje, že on neměl dostatek síly na to jí pomoci. Jeremy se jako jeden z posledních přeživších se uchýlí do kostela, kde přímo u oltáře najde Vzorek i jeho. Naštvaně vzývá Boha a Vzorek mu odpovídá. Zatímco se Jeremy domnívá, že komunikuje s Bohem, rozplyne se ve světlo.

Příběh Wendy

Wendy je už dáma v letech a patří k dlouholetým obyvatelům Yaughtonu. Je typicky britsky povýšená a věčně naštvaná, třeba zrovna na Jeremyho. Její manžel Eddie byl válečný veterán, poznamenaný hrůzami válečného konfliktu, který zemřel za nevyjasněných okolností. Zbyl jí po něm jediný syn Stephen. Ten se jí nedávno vrátil z Ameriky a přivezl si sebou svou ženu Kate, kterou zrovna nemusí. Ona si myslí, že ženy by neměly dělat povolání z mužské domény, takže to že je Kate vědkyně, ji není zrovna po chuti. Možná ještě více ji vadí, že Kate je černé pleti. Před tím než Stephen odešel, měl vztah s místní dívkou Lizzie a Wendy se stále snaží je opět dostat dohromady, navzdory faktu že i Lizzie je momentálně vdaná. Na první pohled by se Wendy zdála jako protivná zahořklá žena. Nicméně později během hry jsme svědky i další stránky její osobnosti. Během události osudové noci se totiž usmiřuje s Jeremym, omluví se mu za to, jak se k němu chovala a řekne mu, že Mary ho milovala. Také další události nám ukazují její druhou stránku. Během toho když hledá Stephena, narazí na válečného veterána z bojů o Falklandy Howarda Lanthama, který pracuje na Yaughtonském nádraží a kterému události provázející šíření Vzorku přivodili paniku a oživili vzpomínky na peklo bojů. Wendy ho uklidní a opět tak dá najevo, že i přes svoje vnější chování je stále plná lidskosti. Wendy dál bloudí po okolí Yaughtonu, sbírá mrtvé ptáky, které vždy milovala a kteří jsou jednou z obětí Vzorku a se stále větším vypětím hledá svého syna. Když uslyší blížící se letadla, volá svého manžela Eddieho, jako by se jí měl vracet z války domů. I ona se rozplyne ve světle.

Příběh Franka

Frank provozuje farmu v údolí. Jak už bylo řečeno, je to bratr Wendy, se kterou se však stejně jako se svým synovcem Stephenem moc nestýkají. Čas tráví se svým dobrým přítelem Charliem Tatem. Oba jsou radioamatéři. Na své farmě zaměstnává mladíka Rhyse, který se přátelí s přednostou stanice Howardem Lanthamem. Na rozdíl od ostatních obyvatel Yaughtownu má pochopení pro Kate a dobře spolu vycházejí. Poté co se dozví, že Stephen přesvědčil Cliva aby zavolal letecký útok, vezme Howardovu leteckou sirému a vydá se s ní na kopec k větrnému mlýnu, aby varoval všechny obyvatele údolí před útokem. Zatímco siréna houká a letadla se blíží, Frank rekapituluje svůj život. Je mu především líto jak se zachoval v posledních okamžicích života své ženy Mary. Místo aby jí byl na blízku, když umírala, neměl dostatek síly na to prožívat s ní tuto těžkou situaci a raději odešel do hospody. Teď toho lituje a říká, že nyní by sílu už našel. Letadla shazují bomby a on se rozplyne do světla.

Příběh Lizzie

Je to bývalá láska Stephena. Před deseti lety spolu chodili, ale pak odjel pryč a jí tu nechal. Lizzie měla nehodu a nyní kulhá na jednu nohu. Vdala se za Roberta Gravese, ale šťastné manželství to nabylo. Robert je alkoholik a provozuje autoopravnu. Lizzie zase vede prázdninový kemp na břehu jezera. Přestože by měla mnoho důvodů k zášti, tak poté co po jeho návratu potká Stephena a Kate, zachová typicky britskou zdvořilosti, co se o Kate říci nedá. Když Wendy zařídí, aby se Lizzie a Stephen setkali, on se vyzná z toho že ji stále miluje a lituje, že ji opustil. Kate se dozví o jejich setkání, ale protože to už mezi ní a Stephenem moc nefunguje, tak místo aby žárlila ji mnohem více mrzí, že jí to neřekl. Později se dozvídáme, že Stephen a Lizzie to opět dali dohromady a to se vším všudy. Lizzie dokonce otěhotněla. Původně chtěl Stephnen s Lizzie uniknout nestřeženým tunelem pod tratí, ale když zjistil, že Vzorek se šíří přes telefon, bylo mu jasné, že žádná karanténa jeho šíření nezastaví a jakýkoliv útěk je zbytečný. Místo toho se rozhodl zavolat Cliveovi a přesvědčit ho, že jediným řešením jak letecký útok. Lizzie nechává Stephnenovi zprávu, že odchází bez něj, protože teď musí myslet na dítě. Letadla shazují plyn a Lizzie i její dítě se rozplynou do světla.

V příběhu Lizzie se dozvídáme i osudu dalších postav.

Rachel Baker je mladá dívka, která byla svými rodiči Evelyn a Samem Bakerovými poslána pracovat přes léto do kempu, který vede Lizzie. Zde se zamiluje do Rhyse, jenž jako mladistvý delikvent pro nápravu pracuje na farmě u Franka. Její otec jí samozřejmě takový vtah neschvaluje.  V kempu potkáváme také Seana a Dianu, pár s Walesu, který do kempu přijel i s jejich malým synkem Dylanem. Během dramatických událostí které nastaly se Sean a Diana snažili rychle odjet pryč, ale měli nehodu, když se srazili s Lizziným manželem Robertem, který řídil auto pod vlivem. Robert byl vážně zraněn, možná dokonce smrtelně, ale Sean a Diana v panice utekli a ukryli se v zpět v kempu, kde Lizzie váhavě přiznali, co se stalo. Poté však zmizeli a zanechali malého Dylana na starost Rachel. Díky tomu že Rachel se teď musí postarat o malé dítě, zruší své plány na společný útěk s Rhysem. Poté co Lizzie zmizí, zůstává vedení na Rachel a ta se musí postarat i o ostatní děti v kempu. Aby přišli na jiné myšlenky, připravuje s nimi divadelní představení Peter Pan. Zatímco Rachel sedí na jevišti a zpívá ukolébavku pro Dylana, padají na údolí bomby.

Příběh Stephena

Jak už zaznělo v příbězích ostatních, tak Stephen se po nějaké době vrátil do své rodné vesnice spolu s Kate. Záhy se však dal dohromady se svojí starou láskou Lizzie. Jenže jeho plány mu překazilo šíření Vzorku. Takže zatímco Kate za zamčená v observatoři a nereaguje, Stephen se snaží zjistit jak jeho šíření zastavit. Pro místní je však jen blázen, který říká nesmyslné věci. Dostává se i do konfliktu s Racheliným otcem Samem Bakerem, který ho překvapí, když se snaží ukrást zásoby z jeho skladiště. Stephen na něj křičí aby se nepřibližoval, protože se bojí, že ho nakazí Vzorkem, za jehož nositele se považuje. Sam zaútočí, Stephen se brání a udeří ho kladivem. Není jasné, jestli ho jen zranil či zabil. Poté co Stephen zjistí, že žádné nenásilné opatření nemůže šíření Vzorku zastavit, rozhodne se přesvědčit Cliva, aby na údolí nechal shodit nervový plyn. Nechá vzkaz Kate, že poté budou jedinými žijícími osobami v údolí a pokud chtějí zabránit šíření Vzorku, musí se zabít. Stephen se zamkne v podzemní, připraven se zabít. Mezitím Stephen vzpomíná na příběh ze svého dětství. Když byl malý, tak se svým otcem, který se vrátil z války, nalezli zraněnou lišku. Odnesli ji do kůlny za domem, kde se o ni starali. Když se ji Stephen snažil nakrmit, tak ho pokousala. Jeho otec ji zabil a Stephenovi řekl, že nevěděla co dělá, protože to je jen divoké zvíře a to nepřemýšlí. Stephen uvažuje nad tím, že Vzorek se od ní moc neliší. I on se šíří a zabíjí lidi, protože se chová jako zvíře. V poslední scéně Stephen stojí v místnosti plné benzínu, připraven upustit zapalovač a zabít se, což se mu nakonec podaří ačkoli se objeví Vzorek ve kterém vidí Kate a který se ho snaží od tohoto činu odvrátit. I Stephen se rozplyne do světla.

Příběh Kate

V závěrečné kapitole prožíváme příběh Kate a jeho vyznění je více než nejasné. S Kate jsme se potkávali už během průchodu celou oblastí Yaughtonu, kdy jsme slyšeli její vyprávění ohledně setkání se Vzorkem skrze rádia. Nyní se ocitáme na observatoři Valis, kde postupujeme od jedné věže ke druhé směrem k oné stěžení šesté věži. U každé z těchto věží jsme seznámeni se střípkem příběhu o tom jak Kate komunikuje se vzorkem. Kate zůstává odříznutá od zbytku údolí. Jako jediná přežila útok plynem a věří, že je to díky Vzorku. Ten už si zřejmě podrobil i ostatní okolní svět. Kate je už pravděpodobně se Vzorkem úplně spojena. Konečně jak říká, začíná chápat jeho účel. Cítí se smířená. Díky Vzorku odpustila Stephenovi a Lizzi, Wendy se znovu setkala s Eddiem a Frank s Mary a Jeremy skrze něj našel Boha. Kate našla Vzorek a jsou už pevně propojeni a je jedno zda mluví Ona či Vzorek skrze ni. To hlavní sdělení je v tom, že teprve spojením s druhým nás dělá celé.

Jak už to u podobných příběhů bývá, zůstává i po dokončení spousta otevřených otázek. Co je zač ten Vzorek? Co se stalo s Kate? Nastal opravdu konec světa? Opravdu se to stalo? Na tyto otázky není jednoduché odpověď. Ostatní podle mě to ani není nutné. Everybody’s Gone To The Rapture není hra o katastrofě či konci světa. Je to hra o lidech. Vše co se stalo, totiž vypovídá především o nás a našich životech. Jak bychom reagovali my sami, kdyby podobná situace nastala? Jak bychom hodnotili naše životy? Nestojí za to zamyslet se nad našimi vztahy k okolí i sami k sobě i bez toho, že bychom byli pod tlakem zániku světa. Tohle jsou podle mě otázky, které je třeba si klást a na které nalézt odpověď. Jsou totiž mnohem důležitější než to, jestli za konec naší civilizace bude moci neznámá síla z Vesmíru nebo třeba Bůh.

PS. Po dohrání hry se vám ukáže jakýsi tajemný kód. Chytré hlavy na internet už vypátrali, že pod tímto kódem (A=1, B=2,…) je ukryt následující citát:

"In the wake of a human being’s death, what survives is a set of afterglows, some brighter and some dimmer, in the collective brains of those dearest to them. There is, in those who remain, a collective corona that still glows – Douglas Hofstadter"

(Můj volný překlad: V okamžiku smrti lidské bytosti po ní zůstává světlo, některé jasnější více a jiné méně, zachyceno v mysli těch, kterým byla blízká. V těch kteří zůstali, toto světlo svítí dál.)

3x z nabídky PS+

Během posledních několika měsíců ke mně skrze službu PS+ doputovalo několik her, které jsem mohl vyzkoušet a věnovat jim pár hodin, ačkoli mě nezaujaly natolik, že bych je chtěl dohrát. Je to možná škoda, protože to jsou bez výjimky povedené kousky. Ale her je mnoho a času málo a tak si musím vybírat, kterým z nich věnovat svůj čas.

Race The Sun

Je atypická závodní hra, ve které se ujímáte řízení jakéhosi futuristického vznášedla, jenž letí směrem k zapadajícímu slunci, které jediné mu poskytuje energii. Takže jakmile zapadne, skončí i vaše cesta. Jenže ta bezpochyby skončí ještě dříve, možná jen pár vteřin po startu. Důvod je ten, že do cesty se vám staví překážky, hodně překážek a stačí chvíli nepozornosti a končíte. Jenže není proč klesat na mysli. On je to tak trochu herní princip – zkusit doletět na sluneční energii co nejdále, aniž byste se rozbili o nějaký ten sloup či jiný útvar, který se před vámi vynoří.  Každé vaše selhání proto znamená opětovný start a nový pokus o to doletět zas o něco dále. Tenhle určitý stereotyp je narušen tím, že hra před vás staví drobné výzvy (např. proletět celou úroveň bez chyby) po jejichž splnění postoupíte na další level. A s rostoucím levelem pak získáváte nové schopnosti jako je skok, či tolerance nárazu, které vám umožní si váš průlet usnadnit. To co hru odlišuje od ostatních, je stylizovaná grafika, která pracuje s omezeným barevným schématem s jehož pomocí tvoří abstraktní svět. Race The Sun je povedená hříčka, která na nějakou dobu určitě zabaví.

Sound Shapes

Co byste řekli na kombinaci plošinovky a hudební hry. Že je to nesmysl? Ale není, protože Sound Shapes je přesně taková hra a možná že ještě něco více. V základu se jedná o vcelku jednoduchou plošinku, rozdělenou do několika světů, zde reprezentovaných vinylovými deskami a úrovněmi v podobě jednotlivých tracků. Vaším cílem je vždy dorazit do konce, vyhnout se všem nástrahám a nepřátelům a ideálně posbírat speciální předměty rozmístěné po cestě. V tomto ohledu tedy nic nového. To hru činní jedinečnou je to, že hudební doprovod si tvoříte dynamicky během toho, jak úrovní procházíte. Během průchodu totiž aktivujete body, které zapínají jednotlivé tracky v rámci hudební stopy, která zní na pozadí. Takže zatímco na začátku posloucháte lehký ambient, postupně přidáte smyčku s bicími, či další melodickou linkou. A nejde jen o nějaké zaměnitelné zvuky, protože o soundtrack se postarali celkem známá jména elektronické hudební scény. Dalším zajímavým prvkem hry je možnost si vyvářet vlastní úrovně v celkem jednoduchém editoru. Navíc ke hře existuje mnoho dodatečného obsahu, takže pokud se do ní někdo ponoří, vystačí mu na dlouho. Pokud tedy hledáte originální plošinovku a elektronická hudba vám není cizí, tak se Sound Shapes chybu neuděláte.

Rocket League

Jestli se o nějaké hře v posledních týdnech hodně mluvilo a možná se o ní dá říci i to že je to YouTube hit, pak je to Rocket League. Důvodem jsou dvě věci. Jednak jde o poctivě udělanou hru se spoustou možností, jenž se zaměřuje na online turnaje a jednak byla součástí PS+ nabídky, takže ji hrál skoro každý a nebyl problém nalézt spoluhráče. Náplní hry jsou atypické fotbalové turnaje, kterých se však účastní automobily. Ano čtete správně, je to fotbal s auty. Zní to šíleně a je to šílené. Na hřišti se dvěma bránami se utkávají malé týmy hráčů, které se s pomocí autíček snaží dostat míč do soupeřovi brány. Hra přitom nabízí opravdu velké množství nejrůznějšího nastavení a herních režimů, které vám umožní přizpůsobit si herní zážitek k obrazu svému. To vše navíc v pohledné grafice o kterou se stará nejnovější Unreal engine. Osobně mám však se hrou dva problémy, které však nelze považovat za chybu hry, ale za čistě moji osobní preferenci. Jednak je to hra zaměřená na multiplayer, což pokud čtete moje zdejší zápisky je oblast, kterou příliš nevyhledávám. Druhým důvodem je to, že jsem na tuhle hru asi levý. Zkrátka ani po hodině se mi nepodařilo dostat do stavu, kdy bych si troufl říci, že mám situaci v rukou a že na hřišti dělám přesně to co chci. Místo toho byly mnou vstřelené góly spíše dílem náhody. A bohužel, hrát hru ve které to nemám takříkajíc v ruce, mě moc nebaví. Ale pokud to máte naopak a nebo i čas chuť k tréningu, pak věřím že Rocket League může být na dlouho stálicí vaší online zábavy.

DOHRÁNO: Everybody's Gone to the Rapture

Novou hru od nezávislých vývojářů ze studia Chinese Room, kterou se tentokrát pod patronací Sony rozhodli přinést exklusivně pro PS4 jsem vyhlížel už od oznámení. Takže když jsem po návratu z dovolené zjistil, že zrovna vyšlo Everybody's Gone to the Rapture, netrvalo dlouho a už jsem ho stahoval. Na rovinu říkám, že o hře v tu chvíli věděl jen to, že půjde ve stopách mé oblíbené Dear Esther a bude zasazena na anglický venkov poté, co došlo k nějaké události a všichni obyvatelé zmizeli. Dokonce jsem se nedíval ani trailery, protože jsem chtěl o hře vědět co nejméně. S tímto přístupem jsem hru spouštěl v napjatém očekávání jak se tento návrat ke k žánru který svojí již zmiňovanou hrou Dear Esther takříkajíc odstartovali.

Během prvních několika minut hraní mi bylo jasné, že opět mám co dočinění s žánrem, který někdo hanlivě označuje jako walking simulator. Pro mě však jde spíše o jakou si formu vizuální knihy, jejíž obsah si však utváříte vy sami, tím jak hrou procházíte. Stejně jako Dear Ester či Gone Home jste přeneseni do určitého prostředí a vaše interakce je omezena na naprosté minimum. Procházíte světem, díváte se kolem sebe a snažíte se dát dohromady příběh, který není jasně nalinkovaný, ale vy si ho postupně objevujete. Přitom ovšem máte volnost ve vašem putování. Nikdo vám neříká kam jít a co dělat. Nevíte kdo jste a co tady děláte. Na začátku vlastně nevíte vůbec nic. To je také důvod proč tyto hry (ač mnozí je za hry nepovažují) budou vždy mít omezenější publikum. Ze samé podstaty jde o hry s rozvážným tempem, určené pro ty, které baví objevovat svět, poslouchat rozhovory a vůbec si příběh utvářet ve vlastní hlavě. Jde o hry, kde není důvod spěchat a více než cokoliv jiného je u nich důležitá jejich atmosféra a to do jaké míry se do ní dokážete ponořit.

Jak už jsem zmínil tak Everybody's Gone to the Rapture se odehrává v západní Anglii a to v hrabství Shropshire, konkrétně ve fiktivní oblasti zvané Yaughton Valley. Tento typický anglický venkov, reprezentovaný vesnicí, farmami a dalším přilehlým okolí je realisticky vymodelován v podobě odpovídající první polovině 80.let včetně všech detailů. Díky absenci reálných podstav je totiž zdejší svět velmi důležitým prvkem pro budováním atmosféry. Právě prostředí ve kterém se pohybujete do určité míry vypráví příběh hry a vy sami si domýšlíte, co vlastně se ve zdejším kraji stalo. Příběh hry se točí kolem záhadné události jenž započala na zdejší observatoři a následné události vedli až k tomu, že zmizeli zdejší obyvatelé. Co a proč se stalo se dozvídáte z postupně během vašeho putování po několika propojených oblastech, z nichž každá je tematicky spojená s jednou postavou. Jejich příběh je vyprávěn skrze dialogy, které mezi sebou vedou už jen jakési vizuální reprezentace původních obyvatel. A jak brzy zjistíte, často jde o události které předcházejí tomu, co vedlo k oné apokalypse, které postihla zdejší kraj.

Ostatně samotné pátrání po záhadných událostech a podstatě podivných světelných zdrojů, jenž se pohybují zdejší krajinou jen jednou rovinou příběhu. Další tvoří příběhy obyvatel zdejšího kraje. Ať už je to pár vědců Kate a Stephen kteří jsou ústředními postavami příběhu, nebo se jedná o místního pastora Jeremyho, do všeho strkající nos Wendy, farmáře Franka jenž nedávno ztratil svou ženu či nešťastnou Lizzie. Tihle všichni dávají událostem v Yaughtonu hloubku. Každý z nich má svůj příběh, svoji motivaci i vztah k ostatním postavám. Ačkoli lze dokončit hru bez toho, abyste pochopili jejich vztahy a to jakým způsobem se do jejich života promítly události vedoucí k onomu apokalyptickému závěru, o mnohé byste se ochudili. Osobně se domnívám, že bez toho abyste se sžili se zdejšími obyvateli, nebude pro vás mít závěreční vyznění hry takový dopad. Navíc díky tomu, že za celou hru nevíte, jak kdokoli z nich vypadá, tak jediným vodítkem k tomu vybudovat si k nim nějaký vztah jsou pro vás jen jejich hlasy ve skvělém podání jejich dabérů. Vše ostatní je na vaší představivosti.

Autoři z Chinese Room si vždy dávali záležet na vizuální a výtvarné stránce svých her. V tomto případě vsadili na Cry Engine, který jim pomohl vymodelovat uvěřitelné otevřené prostředí, jenž vás v některých okamžicích překvapí svojí krásou. Možná nejde o nejhezčí hru co jsem zatím na nových konzolích viděl, ale díky detailním texturám a práci se světlem je stále se na co se dívat. Co však rozhodně ohromí je hudba, kterou si opět na starost vzala Jessica Curry, která se je jinak i autorkou hry. Pokud jsou totiž někde vidět peníze poskytnuté na vývoj hry Sony, tak právě tady. Díky tomu si autoři mohli dopřát skutečný orchestr a sbor a nahrát tak nádherné skladby, které bez problému obstojí i sami o sobě. Doporučovat hru jako je Everybody's Gone to the Rapture je velmi těžké. Pokud jste hráli některou z již zmíněných her které fungují na stejném principu jako tato a bavily vás, tak nepochybuji že i zde budete pohlceni atmosférou a budete spokojeni. No a pokud vám naopak tyto hry nic neříkají a z her ve kterých v podstatě jen chodíte máte osypky, tak předpokládám že ani Everybody's Gone to the Rapture vás ničím nepřesvědčí.  A těm kdo zatím neměli tu čest radím, dejte této hře šanci. Ono občas stojí za to zpomalit a nechat se pohltit něčím, co nás možná přesahuje.

DOHRÁNO: Entwined

Entwined patří k ke skupině her, jenž staví především na svém abstraktním vizuálním zpracování a velmi přímočaré hratelnosti. Právě spojení originální výtvarné stránky spolu s herními mechanizmy, které jsou snadné na pochopení, z takových her dělají ideálního zástupce herně-relaxačních her. Herní náplň Entwined je prostá. Na gamepadu ovládáte dva létající charaktery, kteří letí stále kupředu a vy s nimi musíte prolétávat barevně odpovídajícími útvary, které se jim staví do cesty. Přitom je nutné zkoordinovat jejich pohyb, který ovládáte levou a pravou páčkou. Z počátku to jde snadno, ale později už je třeba určitá synchronizace obou vašich rukou. Pokud se vám nepodaří plošinky trefit, ztrácíte body které sbíráte po cestě. Vy však body potřebujete protože, jedině tak se vám podaří navázat spojení a přetvořit se do draka, který vás dostane do nové úrovně.

To že hra nemá jasně daný příběh a dokonce vám ho ani nijak nenaznačí by tolik nevadilo, pokud by ho hra dokázala podat třeba tak jako skvělé Journey. Bohužel V tomto případě je snaha pátrat po něčem hlubším zbytečná. Je tak trochu škoda, že díky tomu se ze hry stává taková rutinní záležitost, po jejímž dohrání se mi žádná zásadní emoce v hlavě nezůstala. Na vině je podle mě i trochu monotónní herní náplň. Jediné co se během postupu úrovněmi mění z pohledu hratelnosti je drobná modifikace toho jaké se vám objevují ony zmiňované barevné plochy, kterými je třeba procházet. Ač se jejich typ v každém z levelů liší, měl jsem pocit, že hraju stále totéž. Ale vzhledem k tomu že dohrání vám zabere něco přes dvě hodiny není to zas ta hrozné. Nejvíce se mi líbila asi hudba, která je opravdu povedená. Celkové dojmy ze hry mám však trochu rozpačité. Entwined není špatná hra, je ale průměrná a tak na ní po dohrání rychle zapomenete.

DOHRÁNO: Valiant Hearts: The Great War

Herní společnost Ubisoft se v několika posledních letech vypracovala na jednoho z předních vývojářů her. Na jejích stěžejních titulech pracují stovky lidí v několika studiích po celém světě. Jimi produkované tituly byly převážně orientované na mainstreamové publikum a držely se osvědčených značek a nebyl zde velký prostor k experimentování. Nicméně kromě her jako Assassin Creed či Far Cry má Ubisoft ve svém portfoliu i další série a právě jednu z nich v roce 2001 dílem Rayman Origins oživil přímo Michael Ancel. Důvod proč o tom píšu, je ten, že proto tuto hru Ubisoft vytvořil speciální engine UbiArt cílený právě na 2.5D plošinovky. A když nový Rayman uspěl, nabízela se otázka dalšího využití této technologie. V té době zrovna začínal rozmach menších her distribuovaných skrze digitální distribuci a tak v Ubisoftu dali zelenou dvěma herním projektům, které tak trochu vybočovaly z jejich produkce. Jednou z nich byla hra Child of Light a druhou pak Valiant Hearts: The Great War. Takže jsme se celkem překvapivě dočkali dvou her, jenž by člověk čekal spíše od nějakých nezávislých vývojářů, než od kolosu jako je Ubisoft.

Jak už podtitul hry napovídá, tématem Valiant Hearts je Velká válka, nám známá spíše jako První světová válka. Načasování vydání hry na rok 2014 bylo příznačné, protože zrovna jsme si připomínali 100 let od tohoto strašného konfliktu, která pozměnil tvář Evropy. Téma První světové války nebývá ve hrách moc využíváno a herní tvůrci tak vždy více čerpali až z druhého celosvětového konfliktu, který byl z pohledu her zajímavější díky rozmanitějšímu a modernějším způsobům boje. První světová válka přitom znamenala ohromný přerod vojenské strategie. Zatímco na začátku války se do bojů vrhali jezdci na koních, v jejím závěru došlo k nasazení prvních jednoduchých tanků. Během tohoto válečného konfliktu také došlo také k prvnímu masivnímu nasazení těžkých a chemických zbraní. Ale ve své jádru byly válečné souboje velmi statické. Nekonečně zákopové souboje, kde se fronta posouvala jen o metry tu na jednu, tu na druhou stranu, ale za cenu ohromných ztrát na lidských životech je něco, co zrovna nevolá po herním zpracování. Možná proto i tvůrci toto téma spíše přehlíželi. 

Nicméně Valiant Hearts není primárně akční hrou, ale jde o kombinaci logické puzzle hry s adventurními prvky.  Vždy máte k dispozici nějakou lokaci, kde je třeba provést sérii úkolů, abyste se posunuli dále. Buď jde o variaci na klasickou pohádku o Kohoutkovi a slepičce, takže sháníte a vyměňujete různé věci, nebo musíte vyřešit nějaký lehký puzzle a tím si otevřít cestu dále. Kromě toho hra obsahuje i drobné akční prvky ať už v podobě minihry jako je jízda autem, zatímco se musíte vyhýbat překážkám nebo souboj s bossem, který je opět podaný spíše jako akční puzzle. Všechny úkoly, které před vás hra klade, jsou však velmi snadné a kdybyste přeci jen měli problém dostat se dále, máte možnost využít nápovědy. Ta však alespoň v mém případě nebyla třeba. Hra je totiž v tomto ohledu velmi přístupná i těm, co hry moc nehrají. Její příběh se odehrává od doby těsně před vyhlášením války až do jejího konce a budete ho prožívat v roli pěti postav. Jejich osudy se prolínají a občas na chvíli spojí své síly. Hlavní tváří je francouzský farmář Emile, který je po vypuknutí války povolán na frontu. Zde potkává amerického vojáka Freddieho, jenž se do bojů zapojil poté, co tragicky přišel o svoji ženu. Na druhou stranu konfliktu se podíváme s postavou Karla, německého vojáka a zároveň manžela Emileovi dcery. Ženský element je zastoupen mladou Belgičankou Annou, která jako zdravotní sestra pečuje o raněné. No a v neposlední řadě je to pejsek Walt, který spolu s Emilem tvoří nerozlučnou dvojku.

Jak už jsem zmínil, tak hra vás chronologicky provede po bojištích První světové války, napříč všemi důležitými konflikty. Ale samotný příběh je fiktivní, stejně jako hlavní padouch. Ačkoli se hra během vyprávění nevyhýbá mnoha tragickým událostem a činům, jenž se na západní frontě staly, nikdy nejde moc do hloubky a spíše je klouže po povrchu. Stejně tak se vyhýbá všem možným kontroverzím. Proto jediný záporák je postava zcela nerealistická a jako by se do v realitě usazené hry propadla z nějaké bondovky. Stejně tak je vidět, že hlavní postavy jsou vybrané tak, aby pokryly celé spektrum. Takže tu máme postavy z obou stran konfliktu, černého Američana i  emancipovanou ženu a psa. Tohle je vážně politicky vyvážená hra. Ostatně hlavní postavy nikdy nezabíjí a nepřátele buď omráčí, nebo ti před jejich útokem utečou. Ale výše řečené nepovažuji za zásadní výtku. Valiant Hearts nemá kopírovat realitu, ale má zábavnou formou seznamovat s událostmi o kterých mnoho hráčů možná mnoho neví. A to je jí myslím daří na výbornou. Ostatně během hraní si zpřístupňujete určitou encyklopedii, kde najdete další detaily ohledně témat, na které během hraní narazíte. Podobně jako jsem již psal u hry Never Alone, považuji tento přístup za skvělý způsob jak nenásilnou formou vzdělávat.

Největší předností hry, pokud odhlédnu o tématu kterým se zabývá, je její výtvarné zpracování. Vizuální stránka kterou tvůrci zvolili, totiž ke hře náramně sedí. Ruční grafika i přes svou drobnou stylizaci především co se týká postav je propracovaná a dokáže navodit tu správnou atmosféru, ať už se nacházíme v předválečné Paříži nebo v zablácených příkopech Verdunu. Díky různými animací, pohybujícím se objektům a využívání víceúrovňových pozadí i popředí pak celé prostředí vypadá velmi živě, zvláště v pohybu. Ani po zvukové stránce hra nijak nezaostává.Ačkoli na rozdíl třeba od Child of Light chybí nějaká zapamatovatelná skladba, nebude vám to díky využívání dobových skladeb vůbec vadit. Musím říci, že hra se hrála velmi příjemně. Díky nízké obtížnosti jsem se nikde nadlouho nezaseknul, sebratelné předměty byly vidět a ani lokace nejsou nijak rozsáhle, tak nudné přebíhání tam a sem se nekoná. Zkrátka hraní je plynulé, každou chvíli jste s jinou postavou v novém prostředí a není čas se nudit. Navíc téma První světové války není tolik okoukané a v doprovodných historických materiálech lze narazit na mnohou zajímavost. Pokud by Ubisoft ve vydávání podobných her chtěl pokračovat, rozhodně bych se nezlobil, protože Valiant Hearts se vážně povedl.