Stardew Valley

Farmářské hry, pokud se to tento specifická žánr her dá takto nazvat jsem jsou oblastí, která je některými hráči opovrhována.  Možná si totiž dovedou představit jen svůj Facebookový profil, který jim jejich přátele plnili zprávami z Farmville. Zkrátka podobné hry byli vnímány s určitých opovržením. Navíc díky jejich náplni, bylo lehké sklouznout ke kritice ve smyslu, proč místo kopání virtuální motykou nejdeš raději dělat něco užitečnějšího, třeba okopat tu skutečnou zahrádku. Nicméně podobný příměr je lichý, protože hráčům Call of Duty také nikdo neříká, ať vezmou zbraň a jsou střílet lidi. Nicméně srovnávat zrovna Farmiville a Stardew Valley není příliš šťastné, protože jde o úplně odlišný typ herního zážitku. Tomu kdo má zkušenosti s hrami pro Nintendo se tak nepochybně při pohledu na obrázky vybaví spíše Harvest Moon. Ostatně sám tvůrce Stardew Valley se k této hře otevřeně hlásí, ale i bez jeho prohlášení je i po krátkém zahrání zřejmé, že jde o více než jen inspiraci. Ale rozhodně mu to nelze mít za zlé, protože podobná hra na PC zkrátka doposud chyběla.

Po podobné hře tu byl zkrátka hlad a tak není divu, že krátce po vydání hra obsadila první příčky nejprodávanějších her na Steamu a nyní se počet prodaných kusů blíží k milionu. Zkrátka ohromný úspěch. Přitom hra samotná není nijak inovativní, ale hodně čerpá ze svých inspiračních zdrojů. Dohromady s příjemnou retro grafikou je to mix, kterému se jen těžko odolává pokud vám tento herní žánr není úplně proti srsti. Když budete o této hře vyprávět někomu kdo neví o co jde, asi ho popisem toho co v ní lze dělat příliš nezaujmete. Přeci líčení toho jak jste se prostříleli přes hromadu emzáků a zachránili svět zní pro mnoho hráčů poutavěji, než když se budete rozplývat nad tím, že už si konečně můžete postavit postřikovač, který zalije osm místo čtyř políček. Jenže tohle srovnání není zrovna fair. Stardew Valley je totiž především simulátor farmaření, ale oproti jiným hrám se nesnaží o realismus za každou cenu a tak tu klidně můžete pobíhat s mečem a zabíjet monstra v dolech.


Hra začíná trochu netypicky v kanceláři jakéhosi korporátu, kde za blikajícím monitorem počítače cosi bušíte do počítače. Možná proto nazrál čas otevřít dopis od svého dědy a stát se tak majitelem farmy v jakési vesnici. Zkrátka splněný sen všech, kteří hledají úprk z města do přírody. Jenže jakmile dorazíte na místo, čelíte realitě v podobě zarostlé pozemku plného kamení a tak nezbývá vzít do ruky motyčku, krumpáč či sekeru, vyhrnout si rukávy a dát se do práce. Vykácíte pár stromů, vyčistíte plochu, okopete záhonek a vysejete prvních pár semen a teď už se můžete těšit na první úrodu. Jenže jak už nás učí staré přísloví, bez práce nejsou koláče a tak pokud zrovna neprší je třeba vzít do ruky konev a zahrádku pokropit. Pokud vám zbyde čas můžete se vydat na průzkum přilehlé vesnice či čistit zbytek vašich pozemků. Jenže  garantuji vám, že jestli vám něco bude chybět, bude to čas. Hra totiž pracuje s denním cyklem, kdy každé ráno se vzbudíte a vydáte a je na vás jakou činnost budete dělat, nicméně do půlnoci byste měli být v posteli, abyste byli druhý den odpočatí.

Navíc vaše postava má jen určitou zásobu energie a pokud ji vyčerpáte, nezbývá než ulehnout. Proto se vyplatí mít u sebe něco k snědku abyste dne využili co nejvíce. Ono z počátku stačí oběhnout zahrádku, pokácet pár stromů a už jste unavení jako kdybyste uběhli maraton. Postupem času se to zlepší, protože si věci dokážete lépe zorganizovat a především budete postupně objevovat nové recepty na věci které vám usnadní těžký život farmáře či pomohou rozšířit vaše pěstitelské a chovatelské možnosti. Právě díky prodáváním výpěstků či dalším sesbíraným věcem totiž získáváte peníze na nákup semen a další výbavy. A tak to běží stále do kola. S tím jak se zabýváte jednotlivými činnostmi, kterými jsou kromě farmaření třeba i rybolov roste vám úroveň dané dovednosti a spolu s ní možnost dalšího rozvoje. Postupem času tak můžete postavit i kurník či stále, ale i spoustu dalších zařízení, které vám pomohou ze dostupných surovin vytěžit maximum.


On člověk nemusí mít ekonomické vzdělání aby pochopil, že takový brusinkový džem se dá prodat za více než když je sesbírané prodáváte rovnou. Právě pěstování plodin bude z počátku jádrem vaše hospodářského úspěchu. Stačí jen vysít a pravidelně zalévat a úspěch se dostaví. Ostatně právě Stardew Valley vás naučí se těšit na to, že celý den bude pršet. Nemusíte se tak zdržovat zahrádkou a můžete vyrazit třeba na průzkum dolů vybít pár monster a hlavně nasbírat materiál s jehož pomocí si vyrobíte lepší nástroje a další užitečné věcičky, které vaší farmě umožní rozvoj. A podobné schéma se opakuje stále dokola. Stále je něco co byste chtěli vyrobit, ale nemůžete protože vám chybí materiál. Hra vám v tomto ohledu nic nedá zadarmo a vše si musíte poctitv odpracovat. O to větší radost člověk má z pohledu na utěšeně rozrůstající se farmu. určitě nehrozí že během pár hodin otevřete všechny možnosti hry a pak se budete nudit. Případný stereotyp hra rozbíjí tím, že se pravidelně střídají roční období a s tím nejen vizuální podoba hry, ale i třeba i druh pěstované plodiny. V zimě pak pochopitelně nic neroste, takže se zase můžete věnovat činnostem, na které jste neměli během roku čas.

Například se můžete více setkávat se svými sousedy. Ostatně právě sociální prvek je podstatnou součástí hry, kdy s pomocí vhodných dárečků či plněním úkolů utužujte vztahy s ostatními postavami. Kromě hmotných výhod tak dokonce můžete vstoupit do stavu manželského, když dostatečně okouzlíte některou z věkově přiměřených slečen. Stardew Valley má spoustu zajímavých aspektů, které z něj činní více než hru o farmaření. Zdejší svět toho skrývá pod povrchem hodně a než se vám podaří většinu a z toho objevit, než splníte speciální sběratelské výzvy uteče hodně času. Ostatně hra patří k těm kouskům, ke kterých si chce sednout jen čtvrť hodinky, ale pak z hrůzou zjistíte že už u ní sedíte několik  hodin. Ono je totiž stále co dělat, inu stejně jako na skutečné farmě.







DOHRÁNO: Dark Souls 3

Jen málokterá herní série si během posledních pár let vybudovala takovou kultovní pověst jako tzv. Souls hry od japonských vývojářů z From Software. Stejně tak neexistuje mnoho her, které by i přes opakování stále stejného konceptu dostávaly vysoká hodnocení, aniž by jim bylo v masivnějším měřítku vyčítáno, že jen recyklují původní nápad. Přesto se to tak děje. Zkrátka série Dark Souls a jejím sourozencům se podařilo něco, co nikdo nečekal. Z japonské ultra hardcore hry jenž původně nebyla ani určena pro západní trh se postupem let vyvinula série, jejíž poslední díl prodává miliony, ačkoli jde o titul, který je na hony vzdálený od uhlazených her, jenž vodí hráče za ručičku a které se na nižší obtížnost hrají takřka sami.

Na začátek si tak dejme menší historické okénko. V roce 2009 se konzoli PS3 objevila hra Demon's Souls. Ačkoli vyšla jen na asijském trhu, tak i k hráčům na druhé straně polokoule prosakovaly zprávy o hře s úžasně temnou atmosférou. Hře která hráče trestá za sebemenší chybu, hře které před vás staví náročné překážky, hře která vás nic neřekne a neporadí, ale na druhou stranu vás dokáže odměnit herním zážitkem, jaký se nevidí. Pár herních věrozvěstů si tak pořídilo asijskou verzi hry a dál šířili její evangelium. Čím dál více hráčů tak bylo nalákáno a toužilo si hru zahrát. Takže nakonec Demon's Souls vyšel i na západě. Tehdy si ji také pořídil a dokonale propadl hře, která byla tak jiná, než vše co jsem do té doby hrál. Nicméně i přes svůj relativní úspěch hra zůstala mimo dohled běžných hráčů. Teprve s vydáním prvního Dark Souls v roce 2011 se duchovní nástupce dostal k početnější skupině a hra se stala synonymem pro náročné akční RPG, kde se stále umírá. Důležité je zmínit, že za Souls sérií stojí především osoba Hidetaka Miyazakiho, který se s třetím dílem Dark Souls vrací, poté co dal místo předchozího dílu přednost Bloodborne.


Při oznámení Dark Souls 3 jsem se tak v duchu ptal, zdá mě hra ještě šanci překvapit, jestli se mi to přeci jen už nebude zajídat. S potěšením musím konstatovat, že obavy byly zbytečně. Třetí příspěvek do Dark Souls série trochu vylepšuje reputaci minulému dílu, který byl sice dobrou hrou, ale v některých ohledech nedosahoval očekávané kvality. Je mi jasné, že jako člověk, který má v rámci série bohaté zkušenosti, už nemůžu být moc překvapen. Už zkrátka vím co očekávat a na co si dát pozor. Znám základní mechanizmy a znám už i finty tvůrců, které dokážou nováčkům pěkně zavařit. A po rozehrání se mi můj dojem vlastně potvrdil. To však neznamená, že to bylo špatně. Špatně by to bylo pouze v případě, kdyby to nevyvážela druhá složka hry, která mě na Dark Souls vždy tak bavila. Tou je svět, postavy a příběh. V těchto ohledech hra opět exceluje. Je vidět že díky přítomnosti Myazakiho se autoři snažili navazovat spíše na první díl kteří přinesl propojený komplexní svět, než na díl druhý, ze kterého jsem měl občas pocit, že jde o sérii sice zajímavých, ale bez logické návaznosti umístěných lokací.

Právě prostředí, ve kterém se hry z Dark Souls série vždy odehrávaly, bylo pro mě jedno z hlavních lákadel. Velmi mi mě bavilo prozkoumávat členité prostředí jednotlivých oblastí, hledat tajná místa, a skryté cesty. A toho všeho se mi opět dostalo měrou vrchovatou. Díky možnostem PS4 jsou lokace nyní mnohem rozsáhlejší a svět sám působí plastičtějším dojmem. Když stojíte na hradbách hradu Lothric a pod sebou vidíte město mrtvých či močál, tak možná ještě ani nevíte, že přesně na tato místa se dostanete. A možná vás pak i překvapí jak dokonale a logicky jsou provázána. Dark Souls má rozhodně jedny z nejhezčích panorámat v sérii, která mě často nutili k zastavení a prostému kochání se výhledem. Ostatní podívejte se na obrázky kolem. Okamžik kdy vyjdete se zatuchlých kobek a před vámi se objeví město Irithyll of the Boreal Valley v modré polární záři a za tančení sněhových vloček se jistě zařadí po bok tak klasických okamžiků z prvního dílů jako byla první návštěva Anor Londo. To mimochodem navštívíte taktéž. Vůbec často mi přišlo, že tvůrci se hodně snaží zavděčit svým fanouškům a tak kromě známých míst, která sice prošla proměnou, potkáte i staré známé. Vrací se dokonce můj oblíbený cibulový rytíř.


Dark Souls hry nikdy nebyly příliš o příběhu, tedy alespoň ne na první pohled. Mnohem zajímavější však bylo zkoumat jednotlivé události a historii postav, která byla ukryta v nejrůznějších fragmentech. Toho se dočkáme i zde, i když ten hlavní příběh mi přišel mnohem jasněji podaný. Ostatně určitého zjednodušení si zkušený hráč všimne. Ale je to spíše drobná úlitba hráčům jako je bližší umístění bonfirů či přehlednější způsob práce s covenanty, než aby se zjednodušení týkalo samotných základů hry. Tím jsou ostatně souboje, které ani po letech neztratili nic ze své náročnosti a jedinečnosti, které je dána tím jakým způsobem hrajete. Možností je opět mnoho a procházet hrou můžete jako pomalý těžce ozbrojený válečník, rychlý ninja s dvojicí katan či mocný kouzelník. Ale nebyl by to Dark Soul abyste neměli možnost přijít s vlastním stylem hraní a různými kombinacemi. Nejrůznějších brnění a zbraní je celá řada a vybere si určitě každý. Novinkou je pak to, že každá zbraň má speciální mód, který vám umožní provádět unikátní útoky. Těch existuje celá řada a některé speciální kousky vaší výbavy mají hodně vypečené schopnosti. Rozhodně jde o zajímavé rozšíření hratelnosti, které poskytuje větší variabilitu v bojových možnostech.

Po dohrání hry a zhlédnutí jednoho z možných konců, ukazoval čas strávený se hrou 60 hodin což je dáno především tím, že jsem prošmejdil každý kout. Přesto má stále chuť hrát dále, k čemuž hra pochopitelně sama vybízí. Jak jsem už řekl na začátku, je pro mě tato série trochu úkaz v tom, že i po letech a několika hrách vše stále funguje a mě to stále baví. Přesto si v trochu přeji i by svět Dark Souls s třetím dílem tvůrci uzavřeli, ale zkusili nabídnout něco nového, třeba na způsob loňského Bloodborne. Dark Souls 3 je bezpochyby vynikající hra, která stále nemá na trhu rovnocenného soupeře. Pokud jste dosud žádnou Souls nehráli, je tohle ideální příležitost jak do série naskočit. Je to totiž ta nepřístupnější hra ze série vůbec, ale uspokojí jak nováčky, tak veterány. Dark Soul pro mě byly vždy především hry o pocitech, které ve vás hra zanechává, ať už místy které navštívíte, lidmi které potkáte, nebo jen různými epizodami, které během hraní zažíváte. Právě proto je lepší čím méně o hře vlastně víte. Těm, kteří k ní budou přistupovat jako nepopsaný list, skutečně závidím, protože na tenhle okamžik se nezapomíná.

Praise the Sun!













DOHRÁNO: The Legend of Zelda: Twiliight Princess HD

Asi bude nejlepší napsat hned na začátku, že Legend of Zelda patří mezi moje nejoblíbenější herní série. A vzhledem k tomu, že letos slaví neuvěřitelných 30. let, je to série, která dokázala zasáhnout hned několik generací hráčů. Zvláště ti, kteří vyrůstali na konzolích od Nintenda ji mají důkladně zažitou. Z tohoto pohledu jsem vlastně relativně nováček. Poprvé jsem se ke hrám z této série dostal až s Nintendo Wii a právě Twillight Princess byla vůbec první Zeldou, kterou jsem hrál. Z toho možná plyne i to, že tento díl mám asi nejraději. Během následujících let jsem si postupně doplňoval i další hry ze série a i když pár restů ještě mám, tak si troufám říci, že pařím mezi skutečné fandy.  Legend of Zelda je opravdová legenda a v Nintendu to ví, takže nové díly nám přináší celkem pravidelně. V posledních letech však vychází především remastery. Od dílů co vyšly na N64, jsme se dočkali Wind Wakera HD z GameCube, až nakonec došlo i na Wii a Twillight Princess. Uvidíme, jestli časem nedojde i Skyward Sword. Byl bych za to rád.

Legend of Zelda: Twillight Princess poprvé vyšla v roce 2006. Ačkoli hra byla původně vytvářena pro GameCube, tak se nakonec její vývoj protáhl, že na trh se dostala až v době, kdy Nintendo přišlo se svou novou konzolí Wii. Díky tomu hra vyšla na tyto obě konzole. Technicky byly obě verze v zásadě identické. Zajímavostí však je, že verze pro Wii byla zrcadlově obrácená. Tuto změnu vy vyžádalo právě netypické ovládání pro Wii. Vzhledem k tomu, že ovladač Wiimote měl být primárně držen v pravé ruce, ale Link ve hře pro GameCube drží meč v levé ruce, došlo u Wii verze k této změně. Pro mě jakožto toho kdo dohrál hru na Wii, byl tak HD remaster pro WiiU zajímavý i tím, že vychází z GameCube verze. Ale nejde o nic podstatného, je to spíše taková zajímavost, která může zaskočit především ty, co mají hru hodně prochozenou. Mnohem důležitější změnou je to, že remaster z pochopitelných důvodů opouští pohybové ovládání a vrací se ke klasickému gamepadu, resp. je přizpůsoben WiiU a jeho ovladači s dotykovou obrazovkou. Díky tomu máte možnost při hraní velmi jednoduše přepínat mezi speciálními předměty, či sledovat mapu. Vlastně jde o identické řešení, které už si tvůrci vyzkoušeli u remasteru Wind Wakera. Pohybové ovládání je omezeno jen na míření a díky schopnostem WiiU ovladače je kupodivu velmi pohodlné a přesné.


Vzhledem k tomu, že tvůrci nás před vydáním hry zásobili dostatečným množstvím videomateriálu, nebylo pro mě překvapením, že vizuální složka hry moc změn nedostala. Pokud někdo čekal nějaké razantní úpravy v grafice, mohl být zklamán. To já však rozhodně nejsem Právě naopak. Jsem rád, že hra si drží svůj unikátní styl, který navíc ještě více vynikne díky mnohem lepším texturám a vyššímu rozlišení. Obraz je krásně čistý a plynulý. Právě díky HD rozlišení a přepracovaným texturám vynikne jedinečný vizuální styl hry, který je zřetelný především v detailech jako je oblečení postav, či různé architektonické prvky. Kdo zná jen „rozmazanou“ Wii verzi, bude překvapen. Důvod proč píšu že jsem rád, že tvůrci zachovali vizuální styl hry, je ten, že hra z mnoha ohledech vypadá jinak než jiné hry té doby. Jde především o práci se světlem, díky čemuž obraz získává lehce snový nádech. Je jasné, že hra stará deset let, navíc vyvíjená na dosluhující konzoli, bude z dnešního pohledu působit zastarale. A je pravdou, že především v otevřených lokacích působí prázdně a „hranatě“. Ale přes to všechno si troufám tvrdit, že pro mě osobně vypadá skvěle, především díky výtvarnému stylu. Navíc je to hra, které už tehdy přinesla na obrazovky pocit z otevřeného a propojeného světa, byť rozsekaného na menší lokace. Světa, kterým žije vlastním životem a střídá se v něm den i noc. Dodnes vzpomínám, jak jsem okouzleně pozoroval, jak se po zelených loukách pohybují stíny mraků. To jsem tehdy snad u jiné hry neviděl. A když si do této scenérie ještě doplníte geniální hudbu, kterou je tato série proslavená, bude vám jasné, odkud se u mě bere slabost pro tuto hru.


Twillight Princess je vcelku unikátním příspěvkem do celé série. Tvůrci se totiž po dílu Wind Waker, který představil dětského Linka ve světě, kde se barvičkami nešetřilo, pokusili připravit dospělejší dobrodružství a navíc s o dost temnější atmosférou. Především mělo jít o navázání na všemi milovanou Ocarinu of Time. Měla to být Zelda, která vrátí sérii tam, kde by ji fanoušci rádi viděli. Ale v Nindendu rozhodně nechtěli dělat jen nějaké pokračování. Chtěli připravit díl, který celou sérii posunu dále a přinese i nějaké nové prvky. A to se jim myslím podařilo. Podle mě je tato Zelda v mnohém ohledu mistrovským dílem herního designu. Začínáte jako v zásadě obyčejný kluk. Link nemá svůj ikonický zelený šat, meč, ale se svoji věrnou Eponou pomáhá na místní farmě. Jenže pak se něco stane. Objeví se záhadné portály a temné potvory a než se link naděje setkává se nejen se záhadnou Midnou, ale především se mění ve vlka. Midna je vůbec zajímavá postava. Možná jedna z nejlepších v rámci celé série. Zatímco si Linka osedlá a vlastně ho celou dobu komanduje, vy si lámete hlavu s tím, jestli mu chce pomoci, nebo má nějaké vlastní zájmy. Právě vlčí forma, do které se může Link měnit, je prvkem, který dokázal oživit principy, na kterých série stojí. V této podobě sice Link nemůže používat žádné předměty, ale zase se může dostat na místa, kam by to jinak nešlo a také se vypořádat s nepřáteli, lidskému oku neviditelnými. Navíc si můžete popovídat s ostatními zvířátky, na které narazíte. No kdo by to nechtěl.


Častou bolístkou dnešních her je repetetivnost. Sice zdánlivě nabízejí spoustu aktivit, které lze ve hře dělat, ale nakonec zjistíte, že děláte stále do kola to samé a že i ty sběratelské věci sbíráte jen kvůli achievementům. Pokud vám tohle na hrách vadí, bude pro vás Twillight Princess jako pohlazení po unavené hráčské duši. Tvůrci totiž pečlivě dávkují jednotlivé herní mechanizmy. Postupně nalézáte nové a nové vybavení, které vám umožní posunout se v příběhu dále. Jádro vždy tvoří nějaký dungeon, i když toto pojmenování je trochu zavádějící. Vždy jde o nějakou tematickou oblast, jejíž řešení je naváno na objev nového předmětu, jehož použití se postupně naučíte a nakonec s jeho pomocí porazíte i finálního bosse daného místa. Takto pozvolna nasbíráte slušnou výbavu, jako jsou ocelové boty, vystřelovací hák, bumerang či další speciality. S pomocí těchto udělátek, ale i další výbavy jako bomby či luk, si pak zpřístupňujete další lokace a skryté poklady. Ostatně Zeldy byly vždy především o objevování a průzkumu. O tom, že s novou částí výbavy se dostanete tam, kam jste dříve nemohli, což vás nutí se vracet i navštívených lokací a hledat nové cesty a poklady. A když už jsem zmínil to sbírání, tak to v této hře je také, ale má smysl. Jste motivováni především hledáním ukrytých srdcí, které vám navyšují maximum životů. Případně můžete lovit brouky, ryby, či duše za jejichž sbírání jste odměňováni lepší výbavou.

Ačkoli hra sama je lineární a váš postup je vždy limitován tím, zda máte danou výbavu, která vám umožní postoupit dále, tak svět sám je otevřený průzkumu. Můžete hledat ukryté poklady či plnit některý z vedlejších úkolů, které sice nejsou nezbytné k dohrání hry, ale jsou zajímavým zpestřením hratelnosti. Ústřední příběh se nese v tradici Zelda her, takže vás čeká úkol spočívající k poražení hlavního arci-zlouna. Ale než se s ním budete moci utkat, bude muset projít přes několik unikátních bossů a vyřešit hromadu hádanek či jiných úkolů. Čeká vás souboj nervů na úzkém mostě, vystřelování z děla, snowboarding se sněžním mužem a chybět nesmí ani létání na slepci. Ano Zelda je především Japonská hra, takže člověk musí být připraven na lehce výstřední humor, situace i postavy. Ale právě tyhle drobnosti jsou jedním z důvodů, proč je Zelda jenom jedna, a když se ji ostatní snaží kopírovat, není to ono. Obtížnost hry není nijak vysoká a na rozdíl od jiných her mě dokonce bavili i souboje s bossy. Náročnost spočívá především v tom, že vás hra nevede za ručičku. Musím přiznat, že jen těžko hledám na hře negativa. Nejvíce mi asi vadí z dnešního pohledu neohrabaný pohyb postavy. Mnohem více nepříjemné je to však u ovládání Epony, která si běží, kam chce. Na druhou stranu nejde o nic, na co byste si nezvykli.


Velmi rád jsem se po deseti letech vrátil ke hře, které mě nejen uvedla do světa Nintenda her, ale především ukázala úplně nový žánr, který jsem si ihned zamiloval. Teď po opětovném zahrání mohou jen konstatovat, že není mnoho her, které by si i s takovým odstupem dokázaly udržet zábavnost. Některé podobné návraty ke hrám z vaší minulosti nebývají zrovna úspěšné. Člověk zjistí, že vzpomínky mohou být zrádné a realita ho krutě překvapí. To však není problém této hry. V podobě Legend of Zelda: Twillight Princes HD se totiž vrací hra, která sice zaujme především pamětníky, ale na druhou stranu věřím, že i nováčci mají šanci v ní rozpoznat skutečný poklad, pokud ji dají šanci. Jak říká klasik: tady je svět ještě v pořádku.