DOHRÁNO: Firewatch

Poslední hrou o které bych chtěl tento tok napsat, je Firewatch, přitom je to jedna z her o které se letos hodně mluvilo. Hra od nezávislého studia Campo Santo totiž dokázala celkem opanovat herní media a co si budeme povídat, bylo především díky jejímu vizuálnímu stylu. Ačkoli se tomuto aspektu her věnuji spíše až v druhé řade, taky to zkrátka nejde. Neznám totiž mnoho jiných her, u kterých lze bez nadsázky napsat, že každý obrázek, který uděláte, obstojí sám o sobě jako nádherná grafika. Tvůrci si totiž právě na vizuální podobě hry dali velmi záležet a spolu s příběhem je to nejsilnější stránka hry. A zatímco o příběhu bych se z pochopitelných důvodů nechtěl moc rozepisovat, tím jak hra vypadá se můžete pokochat na několika přiložených obrázcích, kterých jsem udělat během hry spoustu a jen těžko jsem z nich vybíral pro potřeby tohoto článku.

Ale zpět ke hře. V té se ujímáte role již zralého muže Henryho, který poté co jeho žena vážně onemocněla vzal místo strážce Národním parku Shoshone, kde je jeho úkolem hlídat požáry. Snad aby si svůj život dal do pořádku a ujasnil si co v životě dále. Ve své hlídkové chatě je sám a s okolím komunikuje jen přes vysílačku. Jeho nejbližším společníkem, pokud se to tak dá říci, je Delilah se sousední hlídky. S ní pak zažijete několik neobyčejných dní, které odstartují incidentem s nedovoleným ohňostrojem, který si uspořádaly dvě díky u nedalekého jezera. Nic víc skutečně nenapíšu, protože právě na tom jak budete příběh vnímat, leží výsledek toho, zda na vás hra zapůsobí i jinak než jako grafiky nádherná procházka parkem. A právě cestování parkem a komunikace s Delilah o tom co se kolem vás děje, bude vaší hlavní náplní hry, kterou bez problému dohrajte i za jeden večer.

Celé prostředí parku je otevřené a i když jste vždy vázáni na určitý koridor, dojem z celistvosti světa to nijak neumenšuje. Během hry park dokonale procestujete a zažijete ho v různých denních a nočních hodinách, kdy znovu budete mít šanci obdivovat, jak tvůrci hry pracují s barevnou paletou. Věřím že pokud dokážete ocenit hru, který staví na intimních rozhovorech, pocitech a kráse přírody více, než na akci, dokáže se vám hra odvděčit neopakovatelným zážitkem.














DOHRÁNO: Inside

Černobílá hra Limbo od dánského nezávislého studia Playdead si dokázala hned po vydání v roce 2010 získat srdce mnoha hráčů, ale i recenzentů a postupně se objevila snad na všech myslitelných platformách. Tato logická plošinovka se kromě jedinečného vizuálního stylu vyznačovala především svou nekompromisností s jakou se chovala k postavě malého chlapce a každý váš patný krok měl za následek jeho brutální smrt. Na jejich novou hru jsme pak museli počkat dlouhých šest let. A jako každý kdo svým debutem zazáří, na ně byl upřen pohled všech s velkým očekáváním, jestli se jim podaří úspěch zopakovat.

Hra Inside má na první pohled s předchozí hrou mnoho společného. Opět je hlavní hrdinou malý chlapec, který postupuje vpřed nehostinným prostředím zahaleným do temnějších odstínů. I když tentokrát si autoři dovolili pracovat s barvami. Opět vás čekají logické puzzly a neúspěch znamená váš drsný konec. Přesto jsem asi na chvíli neměl pocit, že by se tvůrci nějak vykrádali. Inside je totiž úplně soběstačná hra a společné znaky s Limbem jsou pouze dokladem rukopisu autorů. Hra začíná bez jakéhokoliv slova a rovnou vás uvrhne do světa, kde se něco stalo a kde vy nejste vítáni. Se svou postavou tak běžíte z leva doprava a snažíte se vyhnout setkání s lidmi, kteří se vás snaží zabít. Nevíte proč, ale víte, že musíte utíkat. Stačí chyba a umíráte. A ač hra disponuje stylizovanou grafikou, věřte mi, že každý takový konec pro vás bude nepříjemný. Ne proto, že budete muset hrát kousek znovu, ale protože nechce být znovu svědky toho, jak malého chlapce roztrhá tlupa psů. Autoři se rozhodně nebojí být drsní. Jak pokračujete dále, dozvídáte se trochu více o světě. Co se zde vůbec stalo? Proč se lidé chovají jak v nějakém románu od Orwella? Na tyto otázky si budete muset přijít sami. Žádné konkrétní odpovědi se nedočkáte. Dokonce časem zjistíte, že dokážete tyto lidi ovládat svou myslí. Co to všechno vůbec znamená?

Bohužel Inside je jedna z těch her, kdy prozrazení čehokoliv více z toho co vás čeká, by byla velká chyba. Protože čím méně víte, tím více se váš hra získá a tím více budete v šoku, až se stane něco, o čem vám zde nenapíšu ani řádek. Co však můžu rozhodně říct je to, že Inside je malý nezávislý poklad a hra vypiplaná do nejmenšího detailu. Je to také potvrzení toho, že Limbo nebyla žádná náhoda, protože Inside potvrzuje talent svých tvůrců a vlastně bych se ani nedivil, kdyby hra figurovala na čelních místech nejlepších her roku. Zahrajte si ji.






DOHRÁNO: The Last Guardian

Neznám mnoho jiných her, kolem kterých by se vytvořila podobná aura jako kolem hry Last Guardian. Ostatně nebyla to jen tak obyčejná hra, ale nový titul od japonského herního vývojáře Fumito Uedy. Ten celý herní svět ohromil hrami Ico a Shadow of Colossus. Hrami, které se vymykaly běžné herní produkci. Často se o nich mluvilo jako o umění. Zkrátka si u mnoha hráčů si získaly status kultu. Já jsem se s oběma hrami seznámil až později u PS3 remasterů a i po letech si mě dokázaly získat svou křehkou krásou a tím jaké emoce ve mě při hraní vyvolaly. Takže není divu, že nejen já jsem s velkým očekáváním vzhlížel ke hře Last Guardian, novému titulu tohoto tvůrce. Sony hru poprvé představila v roce 2009 s tím že má vyjít v roce 2011 na PS3. Nestalo se a vydání hry se neustále odkládalo. Vývoj prošel nejednou krizí. Pomalu se ze hry stal titul, který už mnozí odepsali. Zkrátka taková chiméra, hra která nikdy nevyjde. Jenže v roce 2015 se hra nejednou znovu objevila a o rok později nakonec vyšla.

U her jako je Last Guardian, tedy titulů které měly náročný vývoj a mnozí fanoušci je nekriticky obdivují už předem je vždycky otázkou to, jak se jim povede v okamžiku kdy nakonec vyjdou. Nezřídka se stává, že taková hra neprošla problematickým vývojem jen tak pro nic za nic a výsledek mnohaletého snažení se nepotká s očekáváním fanoušků. Takže i já jsem měl obavy, když jsem hru spouštěl. Jenže zároveň s tím jsem byl plný očekávání, protože Last Guardian zkrátka není jen tak nějaká hra. Věděl jsem že je to hra, v jejímž centru stojí vztah malého chlapce a jakéhosi podivného tvora. Přesto mě při prvním spuštění pár věcí překvapilo a to jak pozitivně i negativně.  Potěšilo mě, že od prvních záběrů je poznat rukopis tvůrce. Ať už jde o střídmost, s jakou dávkuje informace a to jak buduje atmosféru, tak zkrátka i výtvarné pojetí má blízko k jeho předchozím hrám. Bohužel blízko k nim má i technickým provedením. Hra jako by se k nám propadla z minulosti. Ovládání lehce nemotorné a technologicky je vidět že mělo jít o PS3 titul. Jenže tyhle rozpaky zmizí v okamžiku, kdy se do hry ponoříte.



Středobodem je Trico. Podivný opeřený tvor jenž v sobě kombinuje ptáka a šelmu, ale chová se jak pes. Právě na tom jak moc si ho dokážete oblíbit, jaký vztah si k němu vytvoříte, bude záviset to, jaký dojem si ze hry odnesete. Trico je k vám z počátku nedůvěřivý a vy v postavě malého chlapce k němu chováte respekt. Ostatně k tvorovi, který je vás schopný během chvíli roztrhat a kterému z ocasu šlehají blesky je radno si zachovat respekt. Jenže vy dva jste si tak nějak zbyli a jen spolu máte šanci uniknout z podivné rozpadající se pevnosti, o které nevíte nic. A stejně tak na začátku hry nevíte proč a jak jste se zde ocitli. Postupně zjišťujete, že Trico je vlastně také vyplašené zvíře, které je zvědavé a následuje vaše kroky. A není to jen proto, že mu občas hodíte nějaký ten sud s podivným obsahem. Podivné je totiž ve zdejším světě skoro všechno. Oživlá brnění, která se vás snaží unést, či podivné symboly oka, kterých se zase bojí Trico. Spolu s ním budete muset projít tajemnou pevností sevřenou mezi kolmými stěnami a projít mnoha nástrahami abyste na konci nejen zjistili jak jste se zde ocitli, ale možná zažili i něco většího.

Herní mechaniky spočívají jak ve vašem procházení pevností, řešení hádanek a hledání cesty, ale především spoluprací s Tricem. Což však často není jednoduché. Trico je především svéhlavé zvíře a tak nečekejte, že vás zvláště ze začátku poslechne na slovo. Má svou hlavu a tak přinutit ho aby si někam stoupnul a umožnil vám po něm vyšplhat, je občas náročné. A i když s postupem času a s tím jak si upevňujete váš vztah, se mi zdálo mnohem snažíš dosáhnout toho co jsem chtěl s Tricem udělat. Přesto jsem se během hry neubránil mnoha flustrujícím situacím, které dokážou narušit pozitivní dojmy. Last Guardian je hra ze staré školy, nevede vás za ručičku a neříká co máte dělat a tak se občas stane že se zaseknete na úplné zbytečnosti. Dříve to nebylo nic neobvyklé, jenže dnes se podobných situací tvůrci bojí. Hlavně nedopustit aby hráč nevěděl, co má dělat, aby se ve hře ztratil. Tohle tato hra vůbec neřeší. Je to osvobozující a náročné zároveň. Jenže tyhle okamžiky naštvání jsou ihned vyváženy chvílemi, kdy s vás hra dokáže získat tím jak se Trico chová. Tvůrcům se ho totiž podařilo oživit dokonale a tak máte pocit že hrajete se skutečným zvířetem a ne jen nějakou počítačem ovládanou postavou. Máte o něj strach když je v nebezpečí, usmíváte se když za vámi svou velkou hlavu zvědavě strčí do každé díry. Sami hledáte sudy, abyste ho jimi nakrmili, i když to po vás hra nechce. Zkrátka máte ho rádi. Tady se ukazuje mistrovství tvůrců, vždy o kolika hrách můžete říci, že jste si vytvořili citový vztah k nějaké postavě.


Last Guardian asi nebude hrou roku a stejně tak si od mnoha hráčů vyslouží rozporuplná hodnocení. Je to totiž hra v mnohém rozporuplná. Přesto všechno dokáže strhnout a okouzlit mnoha detaily. O tom že Trico je jako živý jsem už mluvil. Stejně tak dokáže ohromit okolní architektura a provázanost celého prostředí. A ač grafika jako celek nevyniká, tak animace peří či práce se světlem zvláště v druhé polovině hry mě dokázaly okouzlit. Ano, častokrát jsem nadával a hře spílal, abych byl vzápětí převálcován nějakou dojemnou scénou. A na konci mě hra už totálně dostala. Vše špatné bylo zapomenuto a pocit že jsem právě odehrál hru, která má duši zůstal.








DOHRÁNO. Final Fantasy XV

Final Fantasy je v herním světě pojem, který v příštím roce oslaví 30 let. Za dobu své  existence tak  tato herní série stihla oslovit celou řadu hráčů. Nicméně v posledních letech bylo Final Fantasy trochu  stranou a místo nových her vycházely spíše remastery starších titulů. Celá série přitom  jako by přešlapovala na místě. Přitom našlápnuto měla skvěle. Po vynikajících dílech na  PS2 se tvůrci chystali na to jak díky možnostem PS3 posunou sérii zase dále. Plány byly velké a kromě dílu FFXIII měl vyjít i jakýsi spin-off Final Fantasy XIII Versus. Jeho  vydání bylo oznámeno už v roce 2006. Jenže události se vyvinuly trochu jinak. V roce 2009 vychází třináctý díl, který sice není propadák, přesto se hře nepodaří naplnit všechna očekávání. A události se dají pohybu. Vývojáři vydávají díl FFXIV, což je online  MMORPG, ale fanoušci se stále ptají kde je Versus. Hra totiž vypadala mnohem zajímavěji a mnohem temněji než třináctý díl. Nicméně hra se stále prezentuje jen trailery a datum vydání je v nedohlednu. Kdybych se tu měl rozepsat o tom co se se hrou dělo, bylo by to na  dlouho. Důležité však je, že původní autor konceptu Tetsuy Nomura byl na postu režiséra vystřídán Hajime Tabatou a z FFXIII Versus se nakonec stává regulární nový díl FFXV a po deseti letech konečně vychází.

Do FFXV byly vkládány velké naděje. Tahle hra mohla buď zájem o značku znovu oživit i mezi hráči, kteří na původních Final Fantasy hrách nevyrůstali, nebo sérii na delší dobu dát k ledu. Tvůrcům bylo jasné, že doba se změnila a dnes by v masivním měřítku jen těžko uspěli se hrou, která bude příliš navázaná na minulé díly. Dnes hráči chtějí akční souboje a ve světě RPG hraje prim otevřený svět.  Před Square Enix tak byl nelehký úkol udělat hru, která nenaštve fanoušky série, ale navíc bude přístupná i pro nové hráče.  Naštěstí Final Fantasy není série, kde by jednotlivé číslované díly na sebe nějak navazovaly, takže možnost přijít s novým světem a postavami byla pro potřeby znovu nastartování značky ideální. Osobně s Final Fantasy jako sérií moc zkušeností nemám a více jsem hrál asi jen FFXIII, nicméně hrál jsem jiné JPRG hry a k žánru mám vztah.  Možná i proto jsem vydání hry tolik neprožíval. Zkoušel jsem demo a to mě přímo odradilo. Navíc ústřední čtveřice hrdinů mě vůbec nezaujala a tak hlavní důvod proč jsem si FFXV pořídil byla jen určitá zvědavost na to, jak hra nakonec dopadla. A musím přiznat, že mě i hodně navnadil film Kingsglaive, který předchází událostem hry a který rozhodně doporučuji shlédnout s předstihem před zahráním hry. Takže když mě při spuštění hry uvítal nápis, že mě vítá Final Fantasy pro fanoušky i nováčky, nevěděl jsem kam se  zařadit.


Děj FFXV je zasazen do světa Eos, který v lecčems připomíná naši planetu, tady pokud by pro nás bylo normální používat magii a bojovat s démony. Tento svět je rozdělen na několik kontinentů, přičemž hlavní mocenskou silou je zde Niflheim, technologicky vyspělý národ, který si pomocí válek podrobuje ostatní národy, nebo z nich alespoň dělá vazalské státy. Takřka posledním státem který útokům ze strany Niflheimu odolává, je  Lucis a jeho hlavní město Insomnia. A to díky tomu, že mu vládne král Regis Lucis Caelum, který s pomocí magického krystalu ochraňuje svůj lid. Jenže tato ochrana ho stojí  spoustu sil a tak když se naskytne možnost uzavřít s protivníkem příměří, které bude zpečetěno manželským svazkem jeho syna prince Noctise a lady Lunafrey, které je součástí Nifleheimem podrobeného národa a těší velké popularitě, nabídku využije. Vidí v tom příležitost uklidnit současnou situaci. Ta ostatně není ideální, protože celý svět sužuje hrozba  démonů, kteří se se západem slunce objevují a zdá se, že noci jsou stále delší. Noctis se  tak v doprovodu svých společníků vydává na cestu. Jenže smířlivý krok Niflheimu se ukáže  být lstí jak získat moc krystalu jen pro sebe a Insomnia se ocitá po útokem. To však  Noctis ve chvíli kdy se ho na jeho cestě za Lunafreyu ujímáme ještě netuší. To se však velmi brzo změní.

To co bylo pro mě trochu nezvyklé je to, že celou hru projdete jen s ústřední čtveřicí hrdinů, kde prim pochopitelně hraje princ Noctis. Je co celkem nezvyklé rozhodnutí, protože proměnlivá parta hrdinů k žánru JRPG tak nějak patří. Jenže toto rozhodnutí bylo skvělé. A když se po pár hodinách hry se skupinou sžijete, vůbec vám nepřijde na mysl to, co si možná stejně jako já budete říkat při spuštění hry: vážně chci hrát hru kde celou dobu bude pobíhat se čtyřmi emo chlapíky, jejichž dokonale vystajlovaný účes drží za  každého počasí? Ano budete. Právě proto že brzo už je nebude vnímat jako vaše kámoše. Glaidous je nejstarší a dělá vám jakousi ochranku a trochu supluje vašeho otce ve snaze udělat z floutka kterým Noctis na začátku hry je, budoucího krále. Ignis je tím uvážlivým a klidnou silou s vášní pro vaření. Promto je Noctisův kamarád z dětství, který působí ještě více uvolněně než on sám a s oblibou stále něco fotí. Je trochu škoda, osobnosti a motivace této čtveřice jsou pro hráče který neviděl animovanou minisérii které vydání hry doprovodila, trochu utajena. Přesto s každou další odehranou  hodinou a proběhlou konverzací mezi parťáky či jen prostým komentářem některého z nich se vám jejich osobnosti dostanou po kůži. Zkrátka nápad kdy hrou procházíte jako parta kamarádů, jejichž bezstarostné dobrodružství se postupně mění v něco více byl zkrátka dobrý tah.


Jenže koncentrace na pevně danou skupinu hrdinů není jedinou inovací v sérii. Tou hlavní a na první pohled patrnou je otevřený svět. A tentokrát nejde jen o nějaký rozšířený koridor, ale skutečně ohromnou plochu, která bez jediného loadingu nabízí možnost si ji projít. I když spíše bych měl říci projet. Důležitým prvkem hratelnosti je totiž váš automobil Regalia, s jehož pomocí se lze relativně rychle přesouvat po celé rozsáhlé mapě. Nicméně možnosti cestování jsou omezené pouze na silnice. Zapomeňte, že byste se vydali do volné přírody. Navíc jízdní model není v podstatě žádný a spíše to vypadá, že jezdíte „po kolejích“. A ačkoli se můžete řízení ujmout sami, mnohem častěji jsem nechávat řízení Ignisovi a raději se nechal vozit, kdy jsem mohl obdivovat okolní  krajinu, nebo se věnovat rozmluvám s kámoši. A že je co obdivovat. FFXV se totiž pyšní skutečně originálním světem. Ten na první pohled vypadá jako náš. Rozlehlé pláně a lesy  křižují dálnice, sem tam narazíte na parkoviště s čerpací stanicí a bistrem. Tvůrci se nepochybně inspirovali Amerikou 50. let. Jenže tento zdánlivě prostý svět obyčejný rozhodně není. Kolem vás se pohybují prapodivná zvířata a večer se objevují démoni. Krajina na první pohled idylická v sobě nese ozvěny minulosti. Narazíte na vojenské  základny, vraky aut a trosky značící, že válka tento kraj hodně poznamenala. Někdo by možná řekl, že krajina je taková obyčejná. Jenže to považuji za  klad. Člověk má pocit že se pohybuje po světě který by mohl existovat a díky své střídmosti působí mnohem více uvěřitelně. Vzdálenosti jsou velké a člověk nemá pocit že někdo nedesignoval tak abyste každý krok na něco narazili. Není to Skyrim a Zaklínač. O to více pak na vás zapůsobí když se dostanete do města, přičemž vrcholem je samozřejmě Accordo, jehož architektura čerpala z italských Benátek. Především však svět FFXV působí nádherně a je radost se jím jen tak toulat. Vlastně bych i řekl, že právě svět kterým nám tvůrci přinesli je největším kladem hry. Je to možná trochu paradoxní, ale je to tak. Mnohem raději jsem ho procházel, než aby mě zajímal hlavní příběh. Svět FFXV vás dokáže vykouzlit  nádhernými výhledy, které ještě umocňuje proměnlivý čas i počasí. Oceňoval jsem nejrůznější detaily se kterými si dali tvůrci práci a které si uvědomíte až při bližším  zkoumání.


Co se mi velmi líbilo je to, jak se hra snaží budovat pocit uvěřitelnosti vaší existence  v daném světě. Po velké části světa se pohybujete autem a když se tedy někam chcete dostat musíte do auta skutečně nasednout a dopravit se ke svému cíli. Dokonce se může stát že vám dojde benzín pokud nenatankujete. Když pak dorazíte do  požadované lokace, auto zaparkujete a dál se vydáte po svých, případně si předplatíte  možnost jízdy na Chocobech, které vaše cestování podstatně urychlí. Den a noc se  střídají s pravidelností a jakmile padne tma, začnou se objevovat démoni a tak je lépe  utábořit se, což znamená, že Ignis může uvařit nějaké jídlo, které vám následující den vylepší nějaké vlastnosti ale především je to jediný způsob jak nabít získané  zkušenosti, s jejichž pomocí svoji postavu dále rozvíjíte. A samozřejmě nastává také ta  pravá chvíle si projít si fotky které Promto od posledního nocování nafotil, což je skvělá možnost jak si zrekapitulovat poslední události. Právě to že hra vás nutí držet  určitý rytmus se mi velice líbilo, protože mi to pomáhalo se s ní více sžít.

Problematický vývoj se podepsal především na příběhu. O tom že představení postav a vlastně úvod hry by snesl větší péči jsem už mluvil. Bohužel stejnou věc lze říci i o druhé půlce hry. Motivace některých postav zůstane nevysvětlená a jejich osud nejasný. Jakoby tvůrci zapomněli, že kromě hlavní čtveřice je třeba se věnovat i ostatním.  Zklamán jsem byl také trochu z posledních hodin před koncem příběhu kdy se hra vrací  hratelnosti hodně zpátky a vás čeká procházení nekonečných chodeb. Přitom jsem si říkal, jak hrozně rád bych se na chvíli zastavit a trochu více se porozhlédl kolem, navštívil  nová místa. Snad se tvůrci najednou zalekli možností otevřeného světa a báli se nás pustit mino hlavní příběhovou linku. I když toto rozhodnutí chápu, trochu mě mrzelo. Výtku ohledně nudnějších vedlejších questů dávám stranou, protože mi to v podstatě nevadilo, protože to byl důvod toulat se nádherným světem FFXV. Neodpustím si však drobné povzdechnutí nad tím, že v zásadě chybí možnost více změnit oblečení. Jasně je to malichernost ale přeci jen možnost přizpůsobit si svoji partu k obrazu svému bych uvítal více než jen zvolit si mezi tím zda si sundám bundu  nebo ne. Kupodivu kromě dvou parádních hudebních motivů mě hudební doprovod v hlavě  příliš neutkvěl. Ne že by byl špatný, ale nepřišel mi dost výrazný. Velmi jsem tak  uvítal že máte možnost si nakoupit hudbu z minulých dílů série FF a ty pak přehrávat buď při jízdě autem a později si ji pouštět i při vašich procházkách volnou krajinou. Je to fajn servis pro fandy a skvělá možnost si připomenout mnoho ikonických skladeb z  historie značky.


Další změnou je bojový systém, který opustil tahy a vsadil na akci. Vystačíte si tak v podstatě s jedním tlačítkem kterým útočíte. Jenže prostým bušením do nepřítele byste se daleko nedostali. Je třeba útoky řadit za sebou a hledat vhodné místo k útoku, protože zezadu dáváte zkrátka větší rány. Před útoky je třeba uhýbat a zkrátka se po bojišti více pohybovat. Ostatně k dynamice soubojů přispívá i to, že máte možnost se rychle teleportovat na určitá místa, kde si obnovit magickou energii, kterou tímto způsobem vyčerpáváte. Tato vaše schopnost přijde vhod i boji, kdy můžete rychle skákat od jednoho  protivníka ke druhému a nebo útočit na ty, kteří by jinak byli mimo váš dosah. Oproti jiným hrám celou dobu ovládáte pouze postavu Noctise a vaší spolubojovníci útočí samotně. U každého z nich si lze  odemknout nějakou speciální schopnost, kterou lze po naplnění určité ukazatele aktivovat a  tím si v souboji vypomoci. I Noctis během hry získá schopnost speciálního útoku, která v boji hodně pomůže. K dispozici máte hned několik různých zbraní, které je třeba správně volit s ohledem na konkrétního protivníka. Osobně jsem většinu hry odehrál v módu, který hru v případě souboje na nějakou chvíli zastaví  a vy se pak můžete snáze zorientovat či zjistit s jakou zbraní či kouzlem způsobíte  protivníkovi největší zranění.

Ačkoli soubojový systém mě v zásadě bavil, je často velmi nepřehledný. Nepřátel je hodně  a když se do nich pustíte spolu s vašimi druhy je to zmatek. Který je tím větší v čím menším prostoru se pohybujete. Kamera není zrovna ideální a tak se mi nezřídka stalo, že jsem mlátil kolem sebe aniž bych si byl jistý koho vlastně tluču. Určitou výtku bych měl i k systému kouzel. Ty si musíte vytvářet sami mícháním různých elementů, což mě ale spíše odrazovalo a spoléhal jsme se na zbraně. Moje stížnost však směřuje k tomu, že kouzla působí plošně a lze tak zranit nejen protivníka, ale i vaše spolubojovníky, kteří nepochopí, že máte v úmyslu hodit na démona fireball a tak se použitelnost kouzel v boji  snižuje. Na druhou stranu protivníci, které potkáte během kampaně nejsou příliš obtížní a vždy máte dost času využít nějaký léčící předmět. Náročnost hry lze zvýšit souboji s nepovinnými monstry jejichž zabití vám zabere hodně času či návštěvou některého z nepovinných dungeonů, které jsou také zvláště vypečené.


Tempo hry si do značné míry určujete sami. A tak se můžete vrhnout do řady nepovinných úkolů a hlavní dějovou linku dát trochu stranou. Nicméně hra je v tomto ohledu trochu  nevyrovnaná. Od určité momentu totiž tvůrci převezmou otěže a příběh začne nabírat na  obrátkách. Vy se vydáváte na cestu a otevřenou krajinu necháte za sebou. Sice máte  možnost do ní časem vrátit, ale je to taková berlička, protože se vracíte zpět v čase.  Nicméně je to způsob jak pokračovat v hraní i po dokončení příběhu, který má jasné  uzavření. A důvod vrátit se určitě je. I po dohrání hry jsem měl chuť se do ní vrátit a  vydat se pátrat po dalších speciálních zbraních či troufnout si jednu přerostlou želvu.  FFXV je opravu rozlehlá hra a pokud si budete chtít řádné prozkoumat, zabere vám desítky  hodin. Já jsem po dohrání příběhu kdy jsem se snažil splnit většinu vedlejších úkolů měl nahráno přes 50h. Je ale pochopitelné, že velkou část doby jsem strávil plněním úkolů, které jsou ve své podstatě velmi repetitivní. Většinou jde zde funguje formulka „najdi a  přines“.  Takže pokud se soustředíte jen na příběh, zaberte vám hra něco přes 20h, ale zase se ochudíte o velkou část obsahu.

Ačkoli FFXV prošlo náročným vývojem, nakonec se podařilo přijít se hrou, která musí uspokojit jak dlouholeté fanoušky sérii, tak ty co do ní teprve naskočí. Ačkoli je hra hodně orientovaná na západní publikum, přesto je na ní vidět, že za ní stojí Japonští tvůrci. Někoho to tak může odradit, stejně jako to že má hrát za partu kluků, se kterými se jde na první pohled ztotožnit jen těžko. Jenže pokud se přes to přenesete a do hry se položíte, jen těžko se vám hra bude opouštět. Nabízí  totiž unikátní svět, který je radost se toulat v partě přátel, ke kterými si ten vztah nakonec vybudujete. Především je to však zábavná a skvěle vypadající hra a jedna z těch co nevychází každý rok.