Stalo se už zvykem že každoročně v tuhle dobu jsme svědky jak nejrůznější média zveřejňují svoje řebříčky toho nejlepšího z uplynulého roku. Pochopitelně tomu tak je v i případě her a tak nejrůznějšími anketami o hru roku se to na internetu se to jenom hemží a tak každý má pravděpodobně šanci najít si tu anketu, která jeho vkusu nejlépe vyhovuje. Osobně si o podobných anketách myslím svoje. Málokdo totiž hrál všechny hry a tak se vítězi většinou stávají tituly, těšící se masové oblibě a tudíž je hrálo nejvíce hráčů, případně hry o kterých se vítězství tak nějak očekává. Mnohem více mě baví řebříčky konkrétních lidí, jejichž vkus a názory znám. Hrozně rád si přečtu o tom proč tu kterou hry to svého výběru zařadili a častokrát zde zmíní i hru kterou jsem nehrál a já má tak důvod ji také vyzkoušet. Takže i já jsem se rozhodl sepsat svůj výběr.
Důvod proč jsem mezi nejlepší hry letošního roku zařadil datadisk k nejlepší hře roku loňského je ten, že si to zkrátka zaslouží. Toto druhé příběhové rozšíření je totiž svou kvalitou a rozsahem vskutku unikátní. Je vidět že v CD Projektu nejsou žádní troškaři a připravili tak pro hráče úplně nové prostředí, které se zcela odlišné od původní hry. A především opět napsali výborný příběh, který sice stojí stranou mimo události původní hru, ale zajímavý je stále stejně.
Ačkoli je pro mě Divison hra mnoha rozporů, přesto ji s klidným srdcem zařazuji do svého výběru. Bavil jsem se u ní totiž skvěle a některé akce v Temné zóně, kdy se člověk snažil dostat z ní nějakou pěknou věc, byly nezapomenutelné. V rámci kooperačního multiplayeru má Division hodně co nabídnout. Ale užil jsem si jak samotnou kampaň, kde mě oslovila atmosféra opuštěného města, zapadaného sněhem. Přestřelky byly fajn a pocit z vítězství skvělý. A i když se později dostavil efekt určitého vyčerpání a bylo mi jasné, že teď už by mě ve hře čekal jen nekonečný grind, přesto teď při zpětném ohlédnutí považuji Division za dobrou hru.
Skoro to stejné co jsem napsal výše platí i pro No Man's Sky. Opět se možná někdo diví, proč hru, které je očích mnoha hráčů propadákem, podvodem a je nevím čím dalším řadí mezi hry roku. Je to zkrátka proto, že já ze hry zklamaný rozhodně nebyl. Dostal jsem totiž přesně to co jsem čekal. Procedurálně generovaný vesmír a možnost ho zkoumat jak je libo. Musím říci, že nadšení ze hry, které se mě drželo několik prvních hodin sice postupně opadlo, ale i tak pozitivní dojmy přetrvaly. Co na tom, že hra mohla být lepší a další část zajímavého obsahu dodali autoři až v pozdějším updatu. Mě to nevadilo. Užíval jsem je krásné světy a oddával se pocitu z nekonečného vesmíru. Já jsem si toulání vesmírem užil.
Rovnou se přiznávám že mám slabost pro plošinovky a to i ty ve 3D a stejně tak i sérii Ratchet and Clank, kterou jsem prvně vyzkoušel na PS3. I proto jsem se těšil na předělávku jejich úplně prvního dobrodružství na PS4. Možná tak nejde o nejoriginálnější hru roku, ale bezpochyby jde o jednu z nejvyladěnějších, skvěle se hraje, báječně vypadá, zkrátka na ní člověk jen těžko hledá nějakou chybu. Pro mě to je jedna z nejpohodovějších her roku a právě proto si své místo ve výročním seznamu bezpochyby zaslouží.
Vím, že pro mnoho hráčů se třetí díl Dark Souls už nemohl rovnat svým předchůdcům. Hra prý byla málo náročná, bossové snadno porazitelní a já nevím co ještě. Nicméně pro to je především další hra ze sérii, kterou mám tak rád. Navíc oproti druhému dílu svět opět připomíná jeden propojený celek a působí mnohem komplexněji. Lokace jsou krásně vymodelované a dýchají atmosférou. Ano, je cítit že je to spíše taková kompilace toho co mají hráči Dark Souls rádi, to však nic nemění to, že jsem se opět skvěle bavil a pro mě hra není o nic horší něž druhý díl.
Mezi nejlepší letošní hry rozhodně nemohu zapomenout uvést Dishonored 2. Jak už jsem psal v článku o hře, tak podobných her je jako šafránu a možnost zvolit si svůj vlastní styl jakým budete hrát vám moc jiných titulů nenabídne. I když po stránce příběhu mi tentokrát hra přišla méně propracovaná, vynahrazovala to širokou škálou možnosti jak procházet lokacemi a plnit úkoly. A to vše opět v unikátním výtvarném zpracování. Zkrátka pro mě který se rád plíží stíny a za sebou nezanechá jedinou mrtvolu byla tato hra přímo ideálním hřištěm.
Může být hra která je plná temnoty, smrti a dusné atmosféry okouzlující? Ano, pokud se dokážete naladit na stejnou vlnu s tvůrci malého nezávislého klenotu Inside. A pokud se vám líbilo Limbo, tak v Inside bude jako doma. I když kdo by chtěl být doma v této hře? Umět vyprávět jen obrazem a zvukem je neumí každý a stejně tak každý nedokáže vybudovat alespoň trochu podobný pocit který ve vás zůstane p dohrání této nedlouhé hry. A i když to možná nebude pocit přejemný, budete vědět, že je jedinečný, stejně jako hra sama.
Tuto hru jsem podpořil na Kickstarteru a několik let čekal co se z ní nakonec vyvine. A musím říci, že ty roky čekání stály za to. Je to totiž hra která dokáže strhnout v mnoha ohledech. Na první pohled okouzlí svoji grafickou a vizuální stránkou, které je jedinečná i nyní v době tolik nadužívaného pixelartu. Hra na vás přímo dýchne určitým tajemstvím, které je v ní skryto a které se promítá i do hromady ukrytých pokladů, které jich ve hře poschováváno opravdu hodně. Pak si ji zahrajete a zjistíte, že pod šílenou paletou barev s skrývá hra náročná a tuhá, která od vás vyžaduje rychlé reflexy. Snaží se tak navázat na hry se staré školy, které i omezenými prostředky dokázaly nabídnout hratelnost, která dokáže pohltit a dělá to dobře.
Toto dlouhé odkládané pokračování letité série pro mě znamenalo především překvapení, protože jsem fakt nevěděl co od hry čekat. Zpětně jsem rád, že jí dal šanci, protože zdejší svět mě dokázal opravdu pohltit. Pocit z otevřeného světa a jeho designu a vůbec cit autorů pro detail tak přebyl i některé problematické prvky hry vyplývající především z problematického vývoje. Byla to opět hra, u které jsem vydržel sedět několik hodin v kuse a skvěle se bavit. Proto jí právem patří místo mezi těmi nejlepšími hrami letošního roku.
No a nakonec jsem si nechal tu nejlepší hru, která podle mě letos vyšla a tou je logická hra The Witness. Hra která mě dokázala uhranout svou promyšleností na několika úrovních. Díky tomu, že jsem si začal hrát hned při vydání, musel jsem se spolehnout jen na svůj mozek a při hledání řešení jsem pokreslil hromady čtverečkovaných papírů. Ale bylo to skvělé. Okamžiky kdy člověk po dlouhém tápání konečně přišel na řešení nějakého zapeklitého puzzlu byly k nezaplacení. Ostatně byla to první a zřejmě i poslední hra, ke které jsem se dokonce rozhodl připravit návod. Když jsem pak ještě náhodou objevil, že jaká další tajemství v sobě ukrývá, byl jsem lapen úplně a rozhodnut rozlousknout i její poslední tajemství. Tahle hra je zkrátka propracovaná do všech detailů a nezapře autorskou vizi jejího tvůrce. Z těchto i dalších důvodů si tak zařazení do čela žebříčku určitě zaslouží.
