DOHRÁNO: Rogue Legacy

V poslední době jsem hodně četl o hrách, jenž se označují jako „roguelike“. Musím se přiznat, že jsem dlouho nevěděl o jakou hru se má v tomto případě jednat. Nicméně brzo jsem pochopil, že pod tento subžánr se řadí hry, jenž mají záměrně vysokou obtížnost a smrt vaší postavy je konečná. Musíte tak začínat stále znova s tím že si postupně objevujete či vylepšujete věci, které vám spolu s rostoucí zručností pomáhá dojít ve hře čím dál tím dále. A přesně takovou hrou je Rogue Legacy. Ačkoli při uvedení jsem na ní slyšel samou chválu, nějak mě nelákala. Jednak obecně nemám moc rád repetetivní hry (až na určité výjimky) a jednak mě jsem si moc dovedl představit kde se v tomto konceptu skrývá zábava. Nicméně na začátku února hra vyšla v rámci PS+, takže byl dobrý důvod ji vyzkoušet. A musím říci že mě to až nečekaně chytlo. Díky náhodně generovaným lokacím vás při každé návštěvě hradu čeká něco nového a zároveň vás vidina získání peněz za které se otvíráte další postavy a vylepšujete své schopnosti nutí vydržet co nejdéle.

Co vám budu povídat, první hodiny byly těžké. Dostal jsem se sotva do druhé místnosti a už jsem byl tuhý. Jenže s rostoucími zkušenosti a vylepšeními postavy jsem byl často schopen probojovat se o pořádný kus do útrob hradu než jsem zhynul a moje peníze podědil můj následník. A tak stále dokola. Mimochodem právě element fyzikálních a mentálních vlastností, kterými se postavy vašeho rodu liší, dávají hře unikátní tvář. Je libo hrdinu, jenž je barvoslepý, má velkou hlavu, či trpí nějakou úchylkou? Tady si vyberete. Je to velmi osvěžující prvek, díky kterému se oživuje celková hratelnost, protože na postavě se kterou se do bojů vrháte velmi záleží. Vizuální zpracování jako takové asi neohromí, ale je naprosto účelné a pro tuto hru se hodí. Přiznávám že Rogue Legacy jsem až do konce nedohrál, protože tolik času v jednom kuse ji věnovat nechci. Přesto jsem v ní strávil dost času na to, abych pochopil že na roguelike hrách přeci jen něco je a nepochybně se k ni ještě budu vracet.