Ztráta důvěry (nedokončená povídka)

V roce 2011 jsem pod dojmem hraní L.A.Noire začal psát příběh, který se inspiroval atmosférou hry, která mě tehdy dost pohltila. Bohužel příběh jsem nikdy nedokončil a zůstalo jen jakési torzo, co v případě příběhu založeného na detektivní zápletce zamrzí o to více. Je to vlastně můj první větší literární pokus, který má všechny znaky podobných začátečnických děl, plných cliché a dneska bych ho určitě napsal jinak. Nicméně nechci ho jen tak zahodit a smazat, protože mám k němu určitý vztah i přes jeho nedostatky, kterých jsem si vědom. Takže když jsem teď na něj náhodou narazil, rozhodl jsem se ho zveřejnit. Možná spíše z legrace, protože vracet se k něčemu co jsem psal před čtyřmi roky lze opravdu jen s určitou nadsázkou.

     Bylo to ráno jako každý jiný a nic nenasvědčovalo tomu, že dnešní den mi může změnit život. Jenže jak má člověk ksakru poznat, že dnes je lepší zůstat doma v posteli, hodit se marod nebo se opít v baru. Prostě někam se zašít a nechat ať si osud pohraje s někým jiným. Jenže tak už to na tomhle světě chodí, že člověk je jen broukem v ruce nějakýho spratka, co si s ním hodlá sadisticky pohrát, aby ho pak zašlápnul do země. Jenže na nic z toto jsem v to zpropadený ráno, když jsem přicházel na briefing naší jednotky, nemyslel. Moje jediná starost byla, kde tady dostanu pořádnej hrnek kafe. Když jsem vcházel do kanclu, byli již všichni na místě a poslouchali kapitána, co jim vyprávěl o událostech z poslední noci.

     "Greenbergu! Kde kurva jste? To chcete zase šlapat chodník?" Chtěl jsem něco říci, ale pak jsem si to rozmyslel. Občas je lepší být zticha a ta moje prořízlá huba už mi způsobila problémů více než dost. Sednul jsem si tedy na volnou židli a snažil se nevnímat uštěpačné pohledy a poznámky za mými zády.

     "Kde jsem to sakra … Jo, našli ji kolem šestý. Mlékař, co rozváží v severozápadní čtvrti, zastavil u zadní uličky na Lensinkton Street a chtěl si dojít ulevit, jenže místo toho našel tělo. Jak už jsem předtím říkal, nebyl to pěkný pohled. Naši hoši tam už jsou, tak vám k tomu řeknou víc. Případ si vezmou McKanzie a Greenberg, když už se uráčil nás navštívit."

     Dal jsem si posledního loka hnusnýho kafe, který se mi podařilo vydolovat z konvice, zatímco jsem poslouchal jakou chuťovku jsem to dostal přišitou a chystal se odejít. Ještě než jsem vyšel ze dveří, mě někdo chytil za rameno. Byl to kapitán.

"Greenbergu, dejte si na tom záležet. Jestli to poděláte jako minule, tak vodsaď letíte jak Japončíci z Hirošimy.“

     Neřekl jsem ani slovo a následoval parťáka k vozu. Jen co jsem za sebou zabouchnul dveře, už slyším, jak říká: "Greenbergu ty hovado, proč na sebe musíš stále upozorňovat? To ti nestačí, že jsem díky tobě ostatním pro smích poté, co jsi to minule podělal?"

     Věděl jsem, že má pravdu a ačkoli jindy bych ho poslal do hajzlu, dnes ráno jsem neměl chuť se dohadovat, zvlášť když mi bylo jasný, že ho budu mít na hrbu celej den. Neřekl jsem tak ani slovo a mlčky nastartoval vůz.

     Tenhle případ fakt nezačal dobře, pomyslel jsem si, zatímco mě parťák seznamoval s detaily, o které jsem přišel. Obětí byla žena, běloška kolem třiceti. Prý se na ní ten parchant pěkně vyřádil. Co to mělo znamenat, jsme se měli dozvědět už brzy. Zastavili jsme před policejní páskou, která teď oddělovala dav zvědavců a čumilů, kteří se vždy na podobná místa sbíhají jak vosy na med.

     "LAPD vraždy, detektiv Greenberg a tohle je můj parťák McKanzie", povídám, zatímco hledám svůj odznak.

     "Dobrý den, seržant Lukowski. Pojďte za mnou". Překračuji pásku a následuji policistu dál uličkou mezi budovami. Je mladý a viditelně nervózní. Rozhlížím se kolem sebe a v duchu si říkám, že místa jako je tohle jsou přímo stvořená pro zločin. Konečně jsme na místě.

     "Ahoj Franku", povídám, zatímco se ke mně svým nezaměnitelným krokem blíží koroner.

     "Ahoj hoši, mám pro vás chuťovku. Není divu, že starej poslal vás, nikomu jinýmu se v těch sračkách asi hrabat nechtělo. No pojďte se podívat".

     Teprve teď si všímám těla. Leží mezi rohem domu a odpadním kontejnerem. Je to mladá žena střední postavy oblečená do společenských šatů. Do tváře jí však nevidím, protože přes hlavu má položený černý pytel. Toho už si všimnul i McKanzie.

     "Sakra, to vás nikdo neučil, že máte místo činu, nechat tak jak je, nebo jste ji tu snad našli tahle?"

     Ještě než stačil cokoli dodat, otočil se ke mně Frank a povídá: "Víš chlapům to nedělalo dobře a i já, kterej jsem už viděl lecjakou hnusárnu má z toho žaludek na vodě. Ostatně koukni se sám, ale neříkej, že jsem tě nevaroval".

     Sklonil jsem se tedy k tělu a poodkryl té neznámé obličej.

     "Co to kurva je", ozval se za mými zády svým typicky nakřáplým hlasem McKanzie.

     Nebyl to pěkný pohled. Během života jsem viděl spoustu mrtvých, jenž odešli z toho světa ne zrovna pěkným způsobem. Člověk tak lehce otupí a při naší práci to vlastně ani jinak nejde. Jenže jsou věci, na které si stejně nikdy nezvyknu a tohle byla jedna z nich. Ta holka měla obličej zničený takovým způsobem, že se to slovo zdráhám vůbec použít. Tohle už obyčej nebyl. Nos, ústa, oči to vše už nevypadalo lidsky. Místo toho jsem se tu díval na nějakou změť zkrvavených tkáni. Musel jsem odvrátit pohled. Tohle představení mi nedělalo dobře.

     „Kterej bastard mohl něco takovýho udělat“, dodal jsem, zakryl jí znovu hlavu a otočil se k parťákovi.

     "Myslím, že jsme viděli dost, co říkáš?"

     "To si kurva piš", odpověl McKanzie.

     "Jdi se podívat po okolí, jestli na něco nenarazíš. Já to tu zatím prohledám."

     Bylo vidět, že ho to taky vzalo, protože místo obvyklejch keců hned šel. Ani mě mi tu nechtělo zůstávat déle, něž jsem musel. Jenže někdo to udělat musí.

     Tuhle část mojí práce fakt nemám rád. Ohledávat mrtvoly není něco, co by někdo dělal s chutí. Teda pokud to není někdo jako ten pošahanej psychouš Frank. Ale když už někdo dělá koronera, tak na to musí mít žaludek. Jenže ten tu teď není, takže první ohledání musím udělat sám.

     „Tak se podívejme, co tu všechno máme. Podle oblečení to vypadá, že byla někde na večírku. V takovýchto šatech na nákupy nechodíte. Jenže taky to znamená žádný kapsy a kabelku tu taky žádnou nevidím, takže jsem zvědavý, jak ji identifikujeme. Podle ksichtu to už asi nepůjde. No možná, že někdo nahlásí zmizení.“

     Všechno nasvědčovalo loupeži. Podle oblečení vypadala na dámu z lepší společnosti, a i když jsem musel zapojit veškerou představivost, aby si odmyslel všechnu tu špínu, ve které se teď válela. Přesto u sebe neměla nic, dokonce ani šperky ačkoli dírky v uších napovídaly, že tahle žena rozhodně nechodila jen tak. Loupež by mohla být pěkný motiv k vraždě. Někdo si ji vyhlídnul, oloupil a tělo pak tady pohodil. Zabít ji však musel někde jinde, protože místo kde jsme ji našli, rozhodně nebylo místem její smrti. Stopy v okolí žádné a to ani nemluvím o vražedné zbrani. Ostatně k tomu mi snad více řekne koroner, až ji si pořádně prohlédne. Jenže nejsem zelenáč a poznám, když mi někdo strká pod nos věci, které vypadají příliš dokonale. A tahle mrtvola v určitém pokrouceném smyslu dokonalá byla. Příliš dokonalá. Až jednu dost povstanou věc. Proč ji někdo takto zrychtoval tvářičku. To přeci nemá žádný smysl, pokud bylo cílem pachatele jí obrat. Tenhle případ začínal pěkně smrdět.

     "Seržante, kde bych našel toho chlápka co našel to tělo?", otočil jsem se na celou dobu vedle mě stojícího policistu. "

     "Sedí támhle. Celkem ho to vzdalo, takže dnešní rozvážku už asi nedokončí. Řekli jsme mu, že s ním nejspíš budete chtít mluvit, ale prý stejně nic neviděl".

     "No uvidíme, to říkají nejdřív všichni", řekl jsem s nepředstíranou sebedůvěrou a vydal se k němu.

     Byl so asi padesátiletý, podsaditý chlapík v kostkované košili a světlých kalhotách. Opíral se o strom a díval se nepřítomným pohledem.

     "LAPD, detektiv Greenberg, mohu vám položit pár otázek?" říkám, zatím co mu před očima šermuju svým odznakem

     "Ale já už jsem všechno řekl támhle tomu policistovi", vykoktal ze sebe a ukázal prstem někam za mě.

     "Ano, to je v pořádku, ale přesto si s vámi musím promluvit. Třeba jste si ještě na něco vzpomněl". Podíval se na mě pohledem, který jasně dával najevo, že se mu to není vůbec po chuti.

     "Tak, povězte mi jak se to všechno stalo a začít můžete svým jménem".

     "No, jmenuji se Guizeppe Falconi a pracuji pro Princetown Milk Company. Rozvážím každý ráno mléko v téhle čtvrti. Jako obvykle jsem jel i tady po Lensinkton Street, když to na mě přišlo. Víte prostě jsem si potřeboval ulevit, jsem už starej chlap a tak si často musím odběhnout, však to znáte.

     "Neznám", řekl jsem napůl otráveně.

     "No dobře. Takže jsem zastavil a zamířil si to tady do tý uličky. Udělal jsem, co jsem musel a když jsem odcházel, všimnul jsem si, že tam něco leží na zemi. V první chvíli jsem ani nevěděl co to je, jenže když jsem přišel blíž, viděl jsem tu hrůzu." V jeho očích je vidět, že na tenhle zážitek jen tak nezapomene. "No a pak jsem zahlídnul policejní auto, co zrovna odbočovalo, tak jsem na ně zamával. No a zbytek už víte. Můžu už jít?"

     „Ještě počkejte. Měl bych pár dalších otázek. V kolik hodin se to stalo?“

     "Bylo asi půl šestý, protože zrovna začínalo svítat. Víte, za ty roky už mám tohle ve voku.“

     „Hmm a neviděl jsem něco nebo někoho podezřelého když jste byl na místě. Jakákoliv stopa nám pomůže.“

     „Už jsem říkal, že jsem nic neviděl.  Já už vám opravdu nemám co říct.“

     Ten prostatický mlíkář byl na můj vkus přeci jen moc nervózní. Zkusil jsem to na něj trochu jinak. "Takže říkáte, že jste nic neviděl, jen zahlídnul tělo a zavolal poldy. "

     „Jo, přesně tak jak říkáte.“

     „Takže vy zaparkujete auto a místo toho aby jste se vychcal u prvního stromu si to štrádujete do nějaký temný uličky, A tomu mám věřit? Tak jak to bylo, ale pravdu. Tohle není žádná legrace, sám jste viděl co tam z tý ženský zůstalo.“

     Chlápek se nervózně ošívá, ale nakonec stejně spustí. "No možná jsem nebyl asi úplně přesný"

     "To asi ne“, dodám a dál ho sleduju.

     „No já tak fakt zastavil jen náhodou, ale když jsem se vracel, tak jsem na zemi zahlídl tenhle prsten." A už z kapsy taká kapesník a něj vyndává malý zlatý kroužek. "Tak jsem se šel podívat dále, jestli tam ještě něco nenajdu a …“

     "A našel jste tělo", dokončím jeho větu.

     "Jo, jenže taky jsem něco zahlídl. Teda já vlastně nevím, co jsem zahlídnul, ale si to byl člověk, prostě nějaký stín. Já nevím. Bylo ještě docela šero, zvlášť tady v tý uličce. Každopádně tak přede mnou někdo byl. Ale víc nevím.“

     „Jestli zjistím, že mi lžete, tak…“

     „Ne, ne, fakt jsem vám všechno řekl, na vemte si to. Já už to nechci. Chci jen jít domů,“  říká už téměř plačky a chytá se za hlavu.

     „Dobře, to bude zatím vše. Doufám, že se už nebudeme muset potkat,“ dodám a  beru si od něj prsten a odcházím směrem k McKanziemu.

     "Tak co máš něco?" spustím jako první.

     „Ne, nic. Je to tady samí skladiště a támhle v tom baráku samozřejmě všichni spali. A co ty?“

     „No mluvil jsem s tím, co našel tělo a nakonec jsem z něj dostal, že něco nebo někoho zahlídnul. Podle mě to vypadá, že někoho svým příchodem vyrušil. Především jsem však dostal tohle,“ povídám a ukazuju McKanziemu prsten. Ten se na mě nechápavě dívá.

     „Podle mě patřil oběti. Musela ho ztratit sama, nebo někdo kdo jí tam pohodil. Ostatně jak jinak by se tam vzal.“

     „No nechci ti brát iluze Greenbergu“ povídá McKanzie s neskrývaným úsměškem. „Ale to nám k ničemu nebude. Podobných zlatých prstýnků bez kamene budou ve městě tisíce. Navíc ani nemáš jistotu, že patřil oběti.

     „Možná máš pravdu, ale v jednom se mýlíš. Takových prstýnků jako je tenhle moc nebude. Tak schválně kolik jich bude mít na vnitřní straně vyryto „Elen+Peter 16.8.1942“ jako má tenhle?“ Dodávám, a natáčím ho tak, aby i pro něj byl nápis dobře čitelný. „Pojď, zajedeme ne radnici a snad zjistíme víc.“

     Zatím co jsme jeli přes Hollywood Boulevard‎, otočil jsem se na parťáka vedle mě a povídám: „Víš, někdy si říkám, jestli mi tahle práce stojí za to. Poslední dobou mám pocit, že se tohle město se žene do pekel. Ten kdo ho pojmenoval jako andělské, měl kurva blbej smysl pro humor. Za ty roky co tuhle práci dělám, jsem tu viděl hodně špatnejch věcí a dost z nich i špatně skončilo.“

     „Dneska máš nějakou filozofickou náladu co?“ podíval se na mě McKanzie a zapálil si další cigaretu. „Chceš snad dopadnut jako Phelps? Aby tě našli, jak si to plaveš břichem vzhůru v kanálové výpusti. Ten svoji práci taky příliš řešil a jak podívej se, jak skončil. Vyser se nato a dělej co musíš, neprovokuj svoje nadřízený a možná si budeš užívat spokojenej důchod někde na Floridě.“ Na to jsem nemohl nic říct.

     Mířili jsme za jistým Peterem Wildrowem. Spoléhal jsem totiž na to, že datum na tom prstenu bude datem svatby. Tohle už je móda několik let a chlap to ocení, protože si nemusí pamatovat kdy je výročí. Moje exmaželka to chtěla taky, takže dneska alespoň nezapomenu na den, kdy jsem udělal svoje druhé nejhorší rozhodnutí v životě. Ten první byl den, kdy jsem ji potkal a pozval na drink. Zjistit si, kdo si tehdy řekl ano, už nebyl takový problém. Spoléhal jsem na to, že ty dvě hrdličky neuletěli daleko a stále zůstávají v tomhle koutu naší drahé vlasti. A ono to vyšlo. Získat jejich adresu už byla jen formalita. Byl jsem zvědavý, copak nám Peter poví.

     Peter Wildrow bydlel v jednom z těch starších bytových domů, co tu stojí snad již od přelomu století. Nevypadalo to zrovna jako místo, kde byste s někým chtěli strávit zbytek života. Vyšli jsme do druhého patra a zabouchal jsem na dveře.

     "LAPD, otevřete". Chvíli bylo ticho, pak byly slyšet nervózní kroky ale než jsem stihnul McKanzimu naznačit, že tady si budeme muset otevřít sami, zarachotil v zámku klíč a v pootevřených dveřích se objevila vyjevená tvář muže. Věk kolem čtyřiceti, menší postavy, počínající pleš si již razila cestu přes jeho temeno.

     "Ccco chcete?" zeptal se s viditelnou nervozitou.

     "Dobrý den, detektiv Greenberg a McKanzie. Můžeme dát, potřebuje odpovědět na pár otázek". Muž beze slova ustoupil pár kroků dozadu a my vešli dovnitř. V místnosti bylo pološero. Sluneční svit jen s obtížemi pronikal přes zatažené žaluzie. Byt byl docela zanedbaný, vypadalo to, že se ho ženská ruka nedotkla pěkných pár dnů.

     „Takže,“ prolomil jsem ticho, „Jmenujte se Peter Wildrow?“

     „Ano.“

     „Jste ženatý pane Wildrowe?“

     „Ano“

     „A kde je vaše žena?“

     Wildrow viditelně znejistěl a pohledem začal kmitat po místnosti. „No, Elen je asi v práci. Stalo se něco?“

     „Vy nevíte kde máte ženu?“

     „No, ehm … Elen se něco stalo že ano? Co se stalo?“

     „Pane Wildrowe, je mi to líto, ale vaši žena byla dnes ráno nalezena mrtvá.“

     „Pane Bože,“ pronesl přiškrceným hlasem a sklopil hlavu do dlaní.

     „Pane, mrzí mě vaše ztráta, ale potřebuji, abyste mi odpověděl na pár otázek. Pověste nám něco o Elen.“

     „No víte, my se poznali asi před třemi roky. Pracoval jsem jako vedoucí stavebních prací pro United Artist. Elen jsem prvně uviděl v baru. Byla to pěkné holka z Iowy. Taková ta naivní husička za zapadákova, co si myslí, že se z ní v Hollywoodu stane velká hvězda. Zamiloval jsem se do ní. Byla nádherná. Nemohl jsem uvěřit, že taková holka by chodila se mnou. Víte, já nikdy nebyl jako ty hvězdy z plakátů. Byl jsem jen obyčejný chlap a přesto tahle krásná ženská chtěla být se mnou. Tehdy jsem si myslel, že je to láska. Jak já ji miloval. Jenže teď si už vím, že jsem byl jen její odrazový můstek při cestě za slávou. Normálně mě využila. Víte, ona nikdy nepracovala. Já ji všechny ty roky živil, zatímco ono chodila na konkurzy. Občas sice dostala roli, ale jen někde vzadu v komparzu. Asi před půlrokem se během dotočné potkala s jedním filmových producentem od Stillwatter. Dovedete si představit, co následovalo. Ona se s ním začala tahat. Bylo to veřejné tajemství. Už jsem to neunesl a došel si to vyřídit přímo s tím jejím milencem. Jistě si dovedete představit, jak to skočilo. Dostal jsem vyhazov, ona mě opustila a já skončil tady.

     Když jsem poslouchal ten jeho dlouhý monolog, došlo mi, jak i to největší klišé o začínající hvězdě může mít reálný základ. Tyhle věci se prostě dějí. Jenže měl tenhle rozklepaný chlapík dost síly na to, aby provedl ženě, kterou miloval něco takového. Ale už jsem zažil i nepravděpodobnější případy. "Co jste dělal včera večer?" položil jsem mu přímo otázku, která zkrátka zaznít musela.

     „Snad si nemyslíte, že já…," zareagoval zaskočeně.

     „Ptám se co jste dělal" zopakoval jsem svou otázku, ale tentokrát důrazněji.

     "Co by. To stejné co posledních několik měsíců. Propíjel jsem tu podporu."

     „A dosvědčit vám to někdo může?“

     „Zeptejte se těch flašek,“ a ukázal směrem do rohu místnosti, kde se válelo několik prázdných lahví.

     „Konec srandy. Tady jde o vraždu a váš motiv by mohl být pochopitelný. Žena vás podváděla. Vy jste to přehnal s pitím a pak jste ji v záchvatu vzteku zabil. Víte ten co jí zabil, nemohl být při smyslech. Takhle ji zřídit.“

     „Ale vždyť vám říkám, že jsem byl doma. Já bych jí nikdy nemohl ublížit, já ji stále miloval. I potom všem. Ano, i po tom všem co mi udělala. Vždyť to byla sakra moje žena.“

     „Určitě vám nebude vadit, když se tady porozhlédneme.“

     „Poslužte si.“

     „McKanzie, prohledej ty dvě místnosti vzadu a já si vezmu zbytek.“

     Prohledávat někomu kvartýr možná vypadá jako ta nejjednodušší práce a každý zelenáč si myslí, že není nic snadnějšího než někam vlítnout a zpřeházet pár krámů. Jenže tahle můžete udělat ještě víc škody a dobrý důkaz vám může skončit pod nohama. Zkušenej polda už ví jak a kam se koukat. Dobrý důkaz má cenu zlata a i toho největšího lháře dokáže uzemnit. Jenže tady jsme hledali zbytečně. Nenašli jsme nic, co by stálo za řeč a co byste nemohli najít v bytě chlápka, kterej padá na dno společnosti. Tak jsme mu alespoň řekli, ať neojíždí z města a vydali do márnice podívat se na to, co zjistil Frank.

     Sakra jak já nesnáším tohle místo. Lidskej život je zde zredukovanej na pouhou věc vědeckýho zájmu. Objekt zkoumání. Příčina následek. Život Smrt. Hoděj vás tak jak vás Pánbůh stvořil do lednice, kde ve futrálu čekáte až vás vykuchaj. Ten smrad dezinfekce pak cejtím ještě druhej den. Ale Frankovi to očividně nevadí a zuřivě na nás mává. Skoro vypadá jakoby měl radost z toho, kdo se mu dostal pod kudlu. Nedivil bych se tomu.

     „Pánové pojďte, právě jsem skončil. Sice vám ještě nemůžu říct přesné výsledky, na to sice ještě budete muset počkat, ale něco pro vás taky mám. Příčinou smrti je nepochybně krvácení do mozku, způsobené tupou ránou. Jestli mohu hádat, bylo zapříčiněno pádem z výšky. Ne však více než dva metry, protože zbylé části těla poškozeny nejsou.“

     „Kromě tvářičky co,“ dodal McKanzie.

     Znechuceně jsem se na něj podíval a Frank pokračoval.

     „Jo přesně tak. Ta zranění v obličeji však musela být způsobena až posmrtně či v bezvědomí oběti. Všechny znaky ukazují na to, že tvář oběti byla opakovaně destruována nějakým ostrým předmětem, možná sekera, zatím to nedokážu říci s určitostí. Každopádně to byl nástroj se silnější čepelí. Rány jsou nepravidelné o různé šířce a délce avšak nikterak hluboké, takže smrtící zbraň byla spíše tupá.“

     „Myslíš, že bylo třeba velké síly k dosáhnutí takového zranění?“ zeptal jsem a přitom jsem uvažoval nad tím, proč někdo nechtěl, aby již mrtvá Elen Wildrow nebyla k poznání.“

     „Nemyslím si“, přerušil moje myšlenky Frank. „Tato zranění by mohlo způsobit i dítě. Přestože jsou zranění devastující nebylo nutné vyvinout zvláštní síly. Víš, když máš ten správný nástroj, dokážeš cokoli. A to víš nejlíp sám.“

     „Nějaké stopy po znásilnění či jiném zneužití jsi objevil?“

     „Ne, žádný stopy spermatu jsem nenašel ani jiné biologické stopy. Oběť též neměla za nehty nějaké stopy kůže, jak to v podobných případech násilí bývá. Takže to vypadá, že dotyčná vraha znala, nebránila se.

     Ještě než jsem stačil položit další otázku a přišla recepční, že prý mám u ní telefon. Nechal jsem tedy McKanziho s Frankem a vyběhnul shody nahoru k recepci. Volali z centrály, Prý chytly nějaký bezdomovce, co se snažil v zastavárně prodat nějaký šperky. Tomu prodavači to bylo podezřelý a tak zavolal poldy. Když ten pobuda viděl policejní auto, dal se na útěk. Jenže stačilo prý pár varovných výstřelů a ještě rád si lehnul na zem. Teď čeká na výslech, protože to co u něj našli, by mohlo patřit naší oběti. Na nic jsem nečekal a spolu s McKanziem, který už stejně nezjistil nic nového, jsem vyrazil na stanici. Ve dveřích jsem potkal Wrighta.

     „Áahaa Greenberg a Mckenzie se nám vrátili. Zatímco jste se někde flákali, chlapi vám chytli pěknej úlovek. Tady máte materiál jo a kdyby jste si zase nevěděli rady, stačí říct a my vám s tím pomůžeme,“ dodal a nasadil si svůj úlisný škleb a smíchem odcházel.

     „Ten bastard si z nás dělá srandu. Mám chuť mu ten jeho pitomej úsměv sundat,“ rozčílil se můj jinak klidný parťák

     „Klid McKanzie, nemá to cenu. Jdem se podívat na tu rybku.“

     Výslechová místnost, byla cítit pachem ulice a já poprvé litoval, že místo okna tu je jen polopropustné zrcadlo. O ten nečekaný odér se postarala postava sedící na židli za stolem. Byl to muž, středních let. Jeho delší mastné vlasy mu padaly do obličeje, jenž žiletku neviděl již pár let. Podle papírů se jmenoval Winston Grifit, bývalý voják.

     „Greenberg a McKanzie, přišli jsme vás vyslechnout. Vyšetřujeme vraždu a vy jste v pěkným průseru.“

     "Já nikoho nezabil," vykřikl a narovnal se, jakoby chtěl dát najevo, že nemá co skrývat.

     „ O tom si ještě promluvíme. Teď mi řekněte, co jste dělal v té zastavárně a proč jste utíkal před policisty.“

     „No já jsem chtěl prodat jen pár věci, potřeboval jsem prachy.“

     „Jaký věci?“

     „Šperky po mámě, ale už mi je sebrali ti před váma.“

     „Myslíte tyhle?“ Vytahuji sáček a pokládám na stůl dvě náušnice a řetízek.

     „Jo tyhle.“

     „No a proč jste tedy zdrhal, když jak říkáte, jsou vaše.“

     Winston sklopil zrak a stišeným hlasem dodal. „Víte člověk jako já a policajti to nejde dohromady. Voni si vždycky najdou nějakej důvod proč vás zašít. Takže když jsem je viděl, začal jsem zdrhat. Zpanikařil jsem.“

     „Takže vy my mi tvrdíte, že tyhle šperky jsou vaše?“

     „Jo moje.“

     „Tak mi vysvětlete, proč když vám tyhle věcičky říkají pane, tak žijete na ulici“

     „To by mě taky zajímalo,“ přisadil si McKanzie.

     „Víte tohle je to jediné co mi zbylo po mámě a tak jsem je nechtěl prodat. Jenže teď už musím. Chlast mě připravil o všechno“, prohlásil skoro plačtivě a zabořil čelo do sepnutých rukou.

     „Tak dost,“ vykřikl jsem a postavil jsem se přímo před něj. „Těch pohádek už mám až po krk. Tyhle věci vám nepaří a vy jste je našel, teprve dneska. Je to tak?“

     „Ne, vždyť říkám, že jsou moje!“ vykřikl.

     „Tak podívej. Dneska ráno už jsem potkal jednoho chlápka, co si taky chtěl nechat jeden pěknej prstýnek, co mu nepatřil. A hádej, kde jsem ho potkal? Kousek od místa kde jsi se ty snažil střelit ukradený věci.

     „Ale já nic neukrad! Já je ty věci našel!“

     „Sakra, přestaň ze mě dělat blbce. Moc dobře vím, kde si to jak říkáš, našel. Tyhle věci pařily jedný zavražděný holce, kterou si sprostě obral. Vždyť ty jsi okradl mrtvolu. Tohle ti kladný body fakt nepřidá.“

     „Dobře, vzal jsem ho. Víte co to žít na ulici?“ vykřikl a začal vzlykat.

     „To nevím. Ale vím, že vzít někomu věc, která mi nepatří je krádež ať je ten dotyčný mrtvý nebo živý. Teď však záleží jen na vás, zda to bude jen krádež nebo loupežná vražda.“

     „Ale já nikoho nezabil, ta holka tam už ležela.“

     „Dobře. Dejme tomu, Tak jak se to stalo?“

     „Včera v noci jsem si jako obvykle ustal za tím teplovodním potrubím vzadu za skladem. Víte, mě stačí nějaká ta krabice a pár novin.“

     „Dobře a dál?“ přerušil jsem ho netrpělivě.

     „Někdy nad ránem mě vzbudil nějaký hluk. Slyšel jsem přijíždět auto.“

     „Kolik hodin bylo?“

     „Jak to mám vědět? Myslíte, že mám hodinky?“

     „Dobře, tak byla tma, světlo, jasnej den? Kurva tohle snad poznáte.“

     „No rozednívalo se.“

     „Pokračujete“

     „Slyšel jsem jak to auto. Zastavilo, někdo vyšel ven, pak nějaký zvuky. Byl jsem schovanej a nikdo ně nemohl vidět.“

     „To vás nezajímalo co se tam děje?!

     „Víte, sledovat někoho jak nad ránem něco dělá v zapadlý uličce, není dobrej nápad. Pár chlapů už na to dojelo.“

     „Takže vy mi chcete tvrdit, že jste byl nějakých dvacet metrů od místa kde bylo nalezeno tělo a nic jste neviděl.“

     „Myslíte, že jsem blbej? Byla tma, nic nebylo vidět.“

     „Před chvílí jsem říkal, že se rozednívalo. No jak chcete, ale být vámi ještě tak nad tím zapřemýšlím. Jistě chápete, že přišít to vám nebude žádný problém.

     „Ale já nic neudělal“, začal se rozčilovat, protože už mu zřejmě otrnulo.

     „To si nechte pro porotu. Mě zajímá, co jste viděl.“

     „Ale já toho fakt moc neviděl, zahlídl jsem ale to odjíždějící auto. No výborně a značku jste viděl?“

     „To ne, ale šlo o bílý Nash Convertible, to jsem poznal, protože těch po městě zas tolik nejezdí.“

     „No alespoň něco. Prozatím si užívejte naší pohostinnosti. Služba, odvést.“

     No čekal jsem víc, když už máme přímého svědka. Jenže k mojí smůle to musí být zrovna nějaký ožrala, kterej toho stejně moc neviděl. Tenhle případ nám byl čert dlužen. „No, máme alespoň něco. To auto. Kolik myslíš, že takových jezdí po L.A? obrátil jsem se na McKanziho.

     „No moc asi ne.“

     „Jdem to zjistit,“ dodal jsem a vyšel z výslechové místnosti.

     Cestou na dopravní jsem uvažoval nad tím, že dnešní moderní doba má i svoje výhody jako je povinná registrace všech vozidel. Najít seznam všech vozidel, který odpovídaly popisu, sice zabralo nějaký čas, alespoň jsem mohl v duchu zrekapitulovat celou tuhle nešťastnou záležitost. Z rozjímání mě vyrušil hlas.

     „Tady to máte. Rovných 16 kousků. Tuhle káru tu totiž jen tak nesežene.“

     Hmm, šestnáct podezřelých, ale kde začít, uvažoval jsem v duchu“.

     „Greenbergu mrkni,“ křikne na mě McKanzie a zuřivě ukazuje na jednu položku v seznamu. „Tohle auto je registrováno na společnost Stillwatter Production. Neříkáte ti to něco?“

     „No jasně, ten její milenec. Myslím, že je čas, zajít na návštěvu.“

     Pokus dovolat se do této společnosti a zjistit komu patří auto, které mají registrované, nás moc neposunul, protože majitel, jakýsi pak LeGurbainem byl mimo město. Rozhodli jsme se tak zajet se tam podívat osobně. Společnost Stillwater production sídlila v moderní budově na Mulholand Drive, jedné z nejprestižnějších adres v LA. Nedaleká filmová studia a blízké úbočí kopců s residencemi filmový hvězd dávala tomuto místu jedinečnou atmosféru. Vešli jsme do prosklené haly recepce a zamířilo si to k pultu, za kterým seděla mladá žena. Blond vlasy jí splývaly na ramena a zároveň padaly do čela, jak předepisovala nejnovější móda. Toto nádherné stvoření nám však nevěnovalo sebemenší pozornost a dál zaujatě listovala magazínem Time. Teprve ruka s mým odznakem, kterou jsem jí strčil před obličej, přerušila její zaujetí a s rozpaky na nás pohlédla.

     „Dobrý den. Detektiv Greenberg a McKenzie LAPD. Můžeme mluvit s panem LeGurbainem?“

     „Máte domluvenou schůzku?“

     „Ne, ale..“

     „Vy jste sem ráno volali že?“ přerušila moji větu.

     „Ano,“ odpověděl jsem otráveně. „A vy jste tvrdila, že je na služební cestě. Ale to co zde hledáme snad vyřídíme i bez něj.“

     „Počkejte, máte štěstí, pan LeGurbain se před hodinou vrátil. Když jsem mu sdělila tu hroznou zprávu, trval na okamžitém návratu. Je u sebe v kanceláři. Po schodech nahoru a první dveře na nalevo. Ohlásím vás.“

     Vyšli jsme nahoru po chodech lemovanými plakáty filmů, která tato společnost produkovala. Tváře hollywoodské smetánky na nás koukaly ze zdí zatímco jsem stoupali vzhůru. Když jsme vešli dovnitř, uviděli jsme muže, který držel v ruce sluchátko telefonu.

     „Děkuji Lucy, já už to vyřídím. Pojďte dál pánové a posaďte se,“ pokynul nám, zatímco recepční za sebou zavírala dveře.

     LeGurbain splňoval všechno stereotypní představy o filmových producentech. Byl to podsaditý muž v tmavém dvouřadém obleku v prořídlými, lehce prošedivělými vlasy. Hlavu usazenou na mohutné býčí šíji zdrobila drobná pichlavá očka, kterými si nás zvědavě měřil.

     „Dáte si něco? Kávu nebo něco ostřejšího gin, whisky? otázal se se nás překvapivě přátelsky.

     „Ne děkujeme, jsme tu služebně.“

     „Škoda,“ odpověděl, zatímco sám si naléval sklenku prvotřídní skotské. „Vím proč jste tady. Moje sekretářka už mi to řekla. Je to ta smutná záležitost to co se stalo ubohé Ellen. Řekněte, co pro vás mohu udělat.“

     „Pro začátek nám můžete říci něco o vašem vztahu k ní.“

     „No vztahu, tak bych to nenazýval. Ellen a já jsme byly přátelé. Byla to nadějná mladá herečka a já jsem jí sháněl role.“

     „Ale no tak, producent, a mladá půvabná herečka jako dva přátelé. Co nám to tady chce tvrdit. Ellen byla blýská přítelkyně to ano, ale nesmíte v tom vědět něco více. No, ale my máme informace o tom, že kvůli vám opustila svého manžela, takže jistě uznáte, že váš vztah vypadá na více než přátelský.“

     „To vám řekla ta troska její muž, co? Ellen od něj odešla protože ji zanedbával, na tom není nic špatného že našla ukryt u mě.“

     „Říkejte si tomu jak chcete a myslím, že nebude problém zjistit, jaký vztah mezi vámi skutečně panoval.“

     „Podívejte, Ellen je mrtvá, a já nechci špinit její památku. Ano, odešla ke mně a měli jsme spolu řekněme blízký vtah. Na tom není nic špatného.“

     „Takže milenci?“

     „Nemám rád to slovo. Ale říkejte si tomu tak když chcete.“

     „ Dobře, když jsme si to vyjasnili, řekněte i kdy a kde jste se naposled viděli.“

     „Hmm, dnes je čtvrtek a na natáčení byla v úterý. Takže naposledy jsem ji viděl před dvěma dny během natáčení jejího posledního filmu, který jsem produkoval.“

… pokračování?