Pokud jako já hrajete hry delší dobu, máte ve zvyku dívat se hry, které jste hráli před mnoha lety se značnou dávkou nostalgie. Díky tomu občas máte hry, u kterých jste tehdy strávili nějaký ten čas, ve vzpomínkách uloženy jako takřka dokonalé. Bohužel (i když možná bohudík) lidská paměť není dokonalá a s časovým odstupem si většinou pamatujeme jen ty lepší věci. Čas však neúprosně letí a hry, které se nám tehdy zdály skvělé, bychom dnes s čistou hlavou hodnotili asi jinak. Důvod proč o tom mluvím v případě Armikrogu je ten, že by mělo jít o duchovního nástupce oblíbené hry The Neverhood z roku 1996. A něco mi říká, že kdybych si teď tuto hru po skoro 20 letech zahrál (to je hrozný, asi jsem fakt starej), možná bych z ní měl podobné pocity jako s hraním Armikrogu. Ale to už trochu přebíhám.
Před dvěma lety kdy vrcholilo období, kdy se na Kickstarteru objevilo hned několik veteránů herního průmyslu se svými novými projekty, přišel jejich řady rozšířit i Doug TenNapel. Ten se do povědomí hráčů zapsal kromě již zmiňovaného Neverhoodu i hrami jako Earthworm Jim či Skullmonkeys. Jenže možná více než herní designer byl TenNapel vždy především ilustrátorem či animátorem a posledních 15 let se pochyboval mimo herní scénu. Když se však v roce 2013 vrátil a slíbil, že hrou Armikrog naváže na to Neverhood, zavládlo mezi hráči nadšení a na hru se podařilo vybrat více než 970tis. dolarů. Teď po dvou letech vývoje Armikrog vychází, což bylo pro mě i přes drobný odklad celkem překvapení. Přeci jen výroba hry, která je postavena na plastelínové animaci, je časově náročná. Bohužel mé obavy se částečně potvrdili, protože na Armikrogu je zkrátka vidět, že vznikal s menším rozpočtem. To by možná nebylo na škodu, kdyby hry hra vynikala po jiné stránce.
Pokud znáte starší hry od Douga TenNapela, jistě mi dáte za pravdu, že realismus nikdy nebyl jejich silnou stránkou. Právě naopak. Kdyby se hledali hry s nejulítlejším příběhem a nejšílenějšími hrdiny, jistě by si připsal pár zářezů. V Armikrogu je hlavním hrdinou Tommynaut a nechtějte po mě, abych ho nějak zařadil. Toho pak doprovází Beak-Beak což je slepý „něcojakopes“. A tihle dva hrdinové ztroskotají na jakési planetě, která je nepřivítá se zrovna otevřenou náručí. Spíše s otevřenou tlamou plnou zubů. A tak se zachraňují útěkem do útrob pevnosti Armikrog. O příběhu asi není třeba psát něco více, protože to nebude hlavní důvod proč tuto hru hrát. To co by mělo být hlavním tahákem je kromě neokoukaného vizuální stylu a zpracování především zábavné procházejí nejrůznějšími lokacemi a luštění hádanek. Jenže zatímco k výtvarné stránce nemám moc připomínek, tak k herní náplni už tak shovívaný být nemohu. Hra totiž z pohledu herní náplně zřejmě cíleně zamrzla v devadesátých letech. A na můj vkus se až příliš upíná ke svému předobrazu v podání Neverhoodu. Jenže zatímco tehdy bylo celkem normální, že hra vám cestičku neumetala a tak nahlížet do návodu bylo skoro nutností, dnes už je situaci trochu jiná.
Vlastně když se nad tím tak uvažuju, tak k Armikrogu jako hře budou přistupovat asi dvě skupiny hráčů. Ti co hráli Neverhood a možná tak ke hře budou shovívavější a pak ti, které ke hře přistupují bez této zkušenosti. Tito nováčci však mohou být celkem zklamáni. Na hře je totiž celkem vidět že byla dělána pro fanoušky Claymena a nově příchozí se budou trochu ztrácet. Bohužel jejich tápání je podstatnou měrou dáno i herním designem, který je zastaralý. Sice už nejste nuceni používat takříkajíc všechno na všechno, protože Tommynaut všechny nalezené předměty sbírá a používá jen tam kde je třeba, ale i tak vám hra své pokoření moc neusnadní. Náročnost hry spočívá především v hádankách, jejichž řešení je často rozeseto po celém levelu v podobě různých značek. Takže nezbývá než vytáhnout tužku a papír a dělat si poznámky.
Mé první dojmy ze hry byly rozhodně pozitivní. Povědomý začátek a první krůčky. Ovládání hry je v skutku minimalistické. Postačí klikat kolem sebe a maximálně se přepnout z jedné postavy na druhou. Do některých otvorů se totiž dostane jen menší Beak-Beak. Jenže po chvíli se začaly ukazovat první problémy. Ačkoli pro ovládání si vystačíte jen s myší, tak je občas nepřesné. Postava špatně reaguje a hra tak trochu připomíná rozpracovanou verzi než finální produkt. Na náladě mi také nepřidalo to, že poté co jsem se půlhodiny snažil přijít na to, jak se posunout dále jsem zjistil, že jsem přehlédl na zemi ležící páku, které byla takřka neviditelná. Podobný pixelhunting by ve hře vycházejí v roce 2015, neměl co dělat. Tohle totiž není zajímavý retro prvek, ale jen otravná věc. Bohužel i na jiných aspektech hry je vidět uspěchané vydání. Ukládání hry je archaické a neintuitivní. V první verzi měl kurzor myši dokonce původní windows podobu.
Přes tohle všechno bych se i přenesl, kdyby hry byla skutečně zábavná. Bohužel můj dojem je takový, že tvůrci si práci značně ulehčili. Takže v zásadě vás čeká tři velmi identické části, které mají velmi podobnou náplň i prostředí. Co mě také nemile překvapilo je minimum humoru. Možná je to tím, že dnes už se směju jiným věcem než před 20 lety, ale i tak mi zde chybělo něco, co by hru jakkoli oživilo. Výtvarná stránka je sice celkem v pohodě, ale dnes už asi nikoho neoslní. Z Armikrogu mám tak dojem, že tvůrci pouze splnili zadání, jenže tak nějak na půl plynu. Je to škoda, protože na hru jsem se celkem těšil. Vím, že předchozí řádky vyznívají hodně negativně, ale nemohu si pomoci. Jako fanoušek Neverhooda jsem byl zklamán a Armikrog považuji za promarněnou příležitost. Není to sice průšvih, ale tvůrci měli na víc. Já si z toho celého beru jedno ponaučení. V dohledné době si určitě Neverhood nezahraju. Co kdyby se ukázalo, že ani on není tou hrou, za kterou ji ve svých vzpomínkách stále považuji.
