24 hodin ve Fallout 4

Popsat moje dojmy z více než 24 hodinového hraní Falloutu 4 je snadné a těžké zároveň. Lehké je to proto, že o této hře se dá říci opravdu mnoho a pokud narazíte spřízněnou duši, zapáleného fanouška série, kterým já sám jsem, můžete se rozhovor pěkně protáhnout. Na druhou stranu shrnout dojmy do nějakého uceleného názoru je o to těžší, že jsem letos nenarazil na hru které by potýkala s takovým množstvím očividných problémů a přitom byste je velkoryse přehlíželi. Nicméně se o to pokusím, protože dojmů po týdenním intenzivním hraní jsem plný.

Předem musím říci, že na vydání Fallout 4 jsem se opravdu těšil. Dokonce jsem si odpustil většinu promo materiálů a nejrůznějších videí, abych si hru co nejvíce užil. Fallout jako sérii miluju už od prvního dílu, ke kterému jsem se dostal skrze dvd přiloženého u časopisu Level. Byla to láska na první pohled a i když jsem s příchodem Falloutu 3 trochu zapochyboval, zda není čas se rozejít, nakonec nám to spolu vydrželo. O to více jsem se těšil regulérní čtvrté pokračování chystané už pro nové konzole. I když jsem se snažil před vydáním vyhýbat se informacím o hře, nemohly mi uniknout první reakce hráčů, kteří si stěžovali tu na špatnou grafiku tu zase na chyby. Nic z toho mě ale neodrazilo, abych si v den vydání pro hru zaběhnul a hned večer se usadil s ovladačem v ruce, plný očekávání. Už od prvních minut bylo jasné, že tento díl se nekoná podobná revoluce, jako když se z 2D RPG s tahovými souboji, stala akční 3D hra s RPG prvky a otevřeným světem. V Bethesdě se zkrátka rozhodli jen vylepšit to, co nám přinesli ve třetím díle, přidat pár novinek a hra byla na světě. Na druhou stranu pokud vás bavil Fallout 3, je více než pravděpodobné, že nudit se nebudete ani teď. 

Musím říci, že je trochu škoda že autoři si informaci o tom, že začínat budete ještě před válkou nenechali pro sebe. Proto také asi nebudete moc překvapeni, když se ocitnete v prosluněném podzimním dnu, kde nic nasvědčuje tomu, že už za chvíli se svět překlopí do atomové války. Bohužel moc času na rozkoukávání mít nebude a za pár minut a už jste ve světě který tak nějak od Falloutu očekáváte. Rozbořené domy, spálené stromy a všudypřítomná radiace. A před vámi stojí úkol, vypátrat únosce vašeho syna a vraha vaší manželky či manžela (podle toho za jaké pohlaví hrajete). Je jen na vás jakým směrem se vydáte. Zda budete sledovat příběhovou linku a nebo ne. Zde se bohužel ukazuje jeden paradoxní problém. Já jsem vlastně doteď nezačal hrát hlavní příběh. Místo toho plním vedlejší mise. Důvod je zkrátka ten, že hra vás velmi záhy žene do ústředního bodu mapy Diamond City tj. Bostonu. Jenže já se raději nejprve potloukám okolní Pustinu než se rozhodnu vydat se do obydlených částí. Naštěstí Fallout si zachovává svou otevřenost, takže i tento přístup hra umožňuje. Proč jsem však označil způsob vedení příběhu za chybu je ten, že motivace ho plnit je velmi malá. Ano, unesli vám syna a zabili nejbližšího člověka, jenže co z ní osudově na papíře už v realitě tolik nevyzní, zvláště když nabízí bezpočet možností. Úvod hry je ale natolik zrychlený, že si člověk ani nestačí vybudovat ke své rodině vtah. Zkrátka jako mnohem větší povinnost jsem cítil snahu postarat se pár přeživších a vybudovat jim důstojný domov, než se slepě vydat za jakousi imaginární pomstou. Nicméně jak už jsem řekl, z ústředního příběhu jsem zatím moc neviděl, tak budu doufat, že se můj dojem z něj možná ještě změní.

Co jsem však mohl poznat důkladně je samotný svět. Fallout 4 je umístěn do oblasti Commonwealthu rozkládajícího se kolem zbytků původního Bostonu. Tvůrcům se opět podařilo vybudovat úžasný svět. Pro mě určitě zajímavější než ten z Falloutu 3. Opět je plný unikátních míst a lokací, ze kterých atmosféra přímo sálá. Vyzdvihnout musím především vizuální podobu Bostonu, který díky tomu že se autoři nebojí více pracovat s barevnou paletou, vypadá mnohem živěji a uvěřitelněji. Ačkoli Washingtonu ze třetího dílu nelze upřít jisté kouzlo zmaru a depresivní atmosféry, tak díky rozdělení na různé čtvrtě spojené metrem na mě nepůsobil jako jeden celek. Je to pravý opak města z nového Falloutu, které je možné přejít křížem krážem. Obdivovat přitom jeho architekturu a spoustu detailů okolo, kdy kromě spousty rozbořených budov zůstalo i několik výškových budov dávající onu místu určitou výjimečnost. Jenže svět Fallout 4 není jen hlavní město, ale spousta menších vesniček, usedlostí, továren a dalších unikátních lokací. Zkrátka svět sám o sobě jeden z nejdůležitějších aspektů hry hrozně mě baví ho zkoumat. Navíc i přesto že padaly stížnosti na grafickou stránku hry, tak mě osobně se hodně líbí. Vlastně se ani nebojím říci, že v mnoha okamžicích vypadá Fallout 4 nádherně. Ano po technické stránce to slavné není, ale vizuálně je to zase paráda.

Nevím zda za to může moje náklonnost k této sérii, nebo je ta hra zkrátka opravdu tak dobrá, ale i když Fallout 4 trpí některými problémy, technickými omezeními či jen špatnými designovými rozhodnutími, já to hře odpouštím zkrátka proto, že mě baví. Proč si lámat hlavu tím, jak je možné, že ze zabitého švába může vypadnout puška, že nepřátelé jsou vlastně celkem hloupí a jdou na porážku celkem snadno, že upravený VATS systém není zrovna ideální, že vaši pomocníci spíše překážejí a pejsek Meatdog tak plní především funkci bedny s nožičkami. Nic z toho mi nevadilo, protože jako celek hra funguje. Stejně tak překvapivě funguje budování vlastních základen. Ač jsem byl k tomuto prvku celkem skeptický, vlastně mě docela baví. Především však ukazuje, že ačkoli na první pohled hra vypadá, že se od posledního dílu nikam neposunula, opak je pravdou. Různých vylepšení je hře plno. Konečně tak má smysl sbírat různý materiál co kolem povaluje, protože vám poslouží třeba k vylepšení zbraně. Právě v oblasti variability zbraní a hlavně pocitu ze střelby autoři hodně zapracovali. Na druhou stranu jsou věci, které bych nepochválil a mezi ně jednoznačně patří zjednodušený systém dialogů i rozvoje postavy. Naštěstí nic z toho nedokáže přebít ty zatím stále pozitivní dojmy, které po opravdu poctivém zahrání hry stále trvají. Snad tedy mi tedy tento pocit vydrží a Fallout 4 se zařadí mezi nejlepší hry tohoto roku. Bude to ale mít těžké.

DOHRÁNO: Life is Strange

Žánr epizodických adventur je v posledních letech na vzestupu a to především díky tvorbě studia Telltale Games, které má v této oblasti v podstatě monopol. Byli jedni z prvních, kterým se podařilo modifikovat adventurní žánr do podoby, která sice opustila kořeny žánru, ale zase ho přetavila do struktury, která přístupná nové generaci hráčů. Nicméně ve své tvorbě se spoléhají na osvědčené fikční světy jako je Walking Dead či dokonce Minecraft do nichž umísťují své příběhy a tak mají zaručen minimálně zájem fanoušků těchto značek. O to více si cením každého, kdo se rozhodne jít cestou vytváření vlastního nového světa a příběhu. Jedním z takových je i francouzské studio Dontnod Entertainment. Ti v lednu tohoto roku přišli s první epizodou pětidílné série Life is Strange. Musím se přiznat, že když jsem se o hře prvně dozvěděl, jinak zvláště mě nezaujala, resp. zaujala mě jako představitel žánru, který mám rád, ale neoslovilo mě téma. Děj se totiž točí kolem mladé studentky jenž přichází na školu a zjišťuje že má zvláštní schopnost manipulovat časem. Hra na mě působila příliš hypstersky a přeji jen jako muže v nejlepších letech mě hraní za nějakou odrostlejší teenagerku s problémy dospívání zase tolik nelákalo. Ach jak jsem se mýlil. 

Můj názor změnily až pozitivní reakce na první vydanou epizodu, od lidí jejichž názoru si vážím a když pak vyšla epizoda dvě, byl jsem přesvědčen, že si to musím zahrát. Musím říci, že nějak podvědomě jsem tušil, že tato herní série bude něčím výjimečná. Dokonce jsem si někdy v červnu pořídil season pass a dál netrpělivě čekal na vydání poslední epizody. Chtěl jsem si totiž hru zahrát jako celek a užít si ucelený příběh. Dočkal jsem se až říjnu, kdy se příběh uzavřel pátou epizodou. Konečně jsem se tak mohl vrhnout na hraní a potvrdit si, zda můj dojem, který jsem si během uplynulého tři čtvrtě roku utvořil je správný.

Ústřední hrdinkou je Max Caulfield osmnáctiletá studentka jenž studuje fotografii na Blackwall Academy nacházející se v přímořském městečku Arcadia Bay, do kterého se vrací poté, co se odsud s rodiči odstěhovala. Ačkoli zde má kořeny, cítí se tu trochu cizincem, ostatně stejně jako na škole kam se jí moc nedaří zapadnout. Jenže než se stačíte rozkoukat je Max svědkem vraždy své kamarádky z dětství Chloe Price. Tento traumatický zážitek také způsobí to, že Max v sobě objeví schopnost manipulovat s časem a dokáže tak zabránit této události. Hra samotná se nijak nezaobírá tím, jak k této schopnosti Max přišla. Tento prvek slouží tvůrcům jen k tomu, aby s jeho pomocí tvořili příběh hry, který pak dále ovlivňuje rozhodnutí samotných hráčů v klíčových okamžicích. Za začátku hry manipulace s časem slouží jen k tomu, že se znalostí budoucích událostí se můžete vrátit zpět a rozhodnout se jinak. Komu by se nelíbilo mít možnost vzít zpět vyřčená slova, či naopak bez následků zkoušet různé způsoby řešení životních situaci. Tak jak postupuje příběh, zjišťuje i Max, že si s časem dokáže hrát mnohem více a také mnohem více ovlivňovat svět i lidi kolem sebe. Bohužel takové hrátky mají často závažní dopady a neuvážená rozhodnutí mohou změnit více než bychom sami chtěli.

K nejsilnějším stránkám hry patří jednoznačně příběh a především jeho postavy. Max i Chloe prochází během všech epizod podstatným vývojem a nepochybuji, že si k nim vybudujete vztah. Vlastně bych se nebál říci, že příběh hry je především o nich a všichni ostatní, ale i temné události odehrávající se v jejich okolí, jsou jen prostředkem k jejich poznání. Life is Strange je hra o dospívání a tom uvědomit si co to znamená být dospělý. Skutečný život totiž není černobílý a člověk často musí dělat rozhodnutí, u kterých neexistuje dobrá a špatná volba a dospět znamená si to uvědomit. I vás ve hře čekají mnohá rozhodnutí, z nichž zvláště to finální bude obzvláště těžké. Jinak však o příběhu mluvit nechci. Vyzradit více než je nutné by byla škoda. Já si ho totiž užil přímo skvěle, ačkoli se nakonec vydal trochu jiným směrem, než jsem čekal. Hra sice nabízí tajemná zmizení, vraždy, záhadné události včetně přímo apokalyptického tornáda hrozícího zničit celé město, přesto mnohem větší emocionální dopad na vás budou mít příběhy obyčejných lidí i vývoj vztahu mezi Max a Chloe.

Pozitivnímu dojmu ze hry zásadně pomáhá i její vizuální podoba. Už předchozí hře autorů akční záležitosti Remember Me bylo možné vytknout různé věci, ale jestli v něčem excelovala byla to její grafika a tím nutně nemyslím její technickou preciznost. Na Life is Strange je totiž vidět že ji vytvářeli lidé s výtvarným cítěním. Hra nabízí lehce stylizovanou grafiku, jenž jí poskytuje jakousi snovou atmosféru. Zvláště s barvami a světlem si autoři vyhráli a mnoha momentech vypadá zkrátka kouzelně. Navíc musím obdivovat to množství práce, které si dali se tvorbou světa. Ten je totiž plný drobných detailů, jako jsou různé plakáty či letáky včetně dalších předmětů, které bylo třeba vytvořit přímo pro potřeby hry. Opomenout nesmím ani zvukovou stránku, která kromě vynikajícího dabingu přináší především podmanivou hudbu v podobě písní skupiny  Syd Matters ale i dalších indie autorů. Tak hra má zkrátka nezaměnitelný styl.

Life is Strange je pro mě byl ohromné překvapení a jeden nejemocionálnějších herních zážitků roku. Nečekal jsem, že mě podobná hra dokáže takto dostat. Ačkoli bych mohl mít výtky k tomu, že díky tomu jak se nakonec příběh hry odvine, nemají vaše rozhodnutí takový dopad, tak v konečném důsledku mi to nevadí, protože je jasné, že je to záměr. Life is Strange je hra pro citlivé duše, pro někoho kdo je ochoten se ponořit do příběhu, který i přes to že pracuje s něčím tak fantaskním jako je ovládání času, dokáže zůstat ve své podstatě úžasně lidský.

DOHRÁNO: Zaklínač 3: Srdce z kamene

Ačkoli některé hry co se teprve chytají na pulty, mě ještě mohou přesvědčit o opaku (koukám na tebe Falloute), tak ohledně hry roku mám víceméně jasno. Zaklínač 3 v jeho propracovanosti tenhle rok ještě nic nepřekonalo a i když MGSV měl hodně našlápnuto, teď zůstává trochu opuštěn a popravdě nevím, kdy ho dohraju. Takže jistě chápete, že když byl oznámen datadisk Srdce z kamene, muselo jít stranou i Destiny a já se opět ponořil do jeho fantastického světa.

Jsem rád, že tvůrci o rozšíření Zaklínače 3 mluví skutečně jako o datadisku, protože zaměňovat jen za pouhé DLC by byla velká chyba. V podobě příběhového rozšíření Srdce z Kamene, totiž dostáváme několikahodinová zábavu, jež se svojí kvalitou základní hře nejen že vyrovná, ale v lecčem ji i překonává. Autoři z CD Project už od oznámení říkali, že půjde o menší ze dvou plánovaných dodatků. Nicméně menší v jejich podání znamená, něco jiného než jsou hráči zvyklí. Sice jsme se nedočkali nového prostředí, ale to vůbec nevadí. Ostatně i v původní oblasti Velenu jsem měl po dohrání několik neprozkoumaných lokací.  V Srdci z kamene tak více prozkoumáme severovýchod mapy o který se už tak rozsáhlý svět rozšířil. Přibyly zde nové vesnice, pevnosti jeskyně, zkrátka všechny obvyklá místa, které známe již z původní hry. A ačkoli na první pohled se zdejší krajina moc neliší od svého okolí, má přeci jen trochu jinou atmosféru. Jako by sem ruch probíhající války ani nestačil dolehnout a zdejší obyvatelé řešili jen svoje drobné problémy.

Stejně jako stojí stranou zdejší krajina, stojí stranou i příběh, jenž nijak nereflektuje události ze základní hry. Jenže právě on je to hlavní proč se do toho přídavku ponořit. Musím říci, že v tomto ohledu se autoři překovali a troufám si říci, že zápletka Srdce z kamene je mnohem zajímavější než byl příběh původní hry. Při hraní si více než kdy jindy člověk uvědomí, v čem spočívají hlavní přednosti této hry. Je to um tvůrců, se kterým jsou schopni do hry přinést zajímavé postavy, témata a příběh vůbec. Obyčejná zakázka, která se Geralt na začátku hry ujme ho totiž přivede do víru událostí, které se mu mohou stát osudné. Jaká minulost stojí za zatvrzelým Olgierd von Everecem a kdo je ve skutečnosti tajemný zrcadelník Gaunter O’Dimm a jaké jsou jeho úmysly. Na tyhle otázky budeme hledat odpověď a věřte mi, že právě příběh, který hra vypraví bude to hlavní, co vám nedovolí se od ní odpoutat. Ačkoli zrovna příběh je to o čem bych psal nejraději, tak nechci kazit zážitek těm, kdo vypravěčský um ukrytý v Srdci z kamene zatím neokusili a proto se dalšího komentáře zdržím. Každopádně ať už budete rozplétat tajemnou a smutnou historii jednoho svazku či se naopak bavit u průběhu svatby v podobě snad nejzábavnějšího questu vůbec, budete muset obdivovat skvěle napsané dialogy, které vám nedovolí přeskočit byť jen jedinou repliku.

Kromě vynikajícího příběhu se hra dočkala i novinky v podobě runotepce, který vám za opravdu hodně peněz může vylepšit zbraně. A ačkoli této možnosti vůbec využít nemusíte, věřte mi, že se bude hodit.  Obtížnost hry totiž celkem přitvrdila. Zatímco prví hru jsem dohrál na druhou nejtěžší, zde jsem musel náročnost snížit. Možná to bylo tím, že od dohrání původní hry pár měsíců uplynulo a už jsem ji takříkajíc neměl v ruce, každopádně poté co jsem opakovaně umřel a musel čekat na načtení pozice (a vy víte jak hodně moc otravně zdlouhavé a pomalé to je) jsem šel s obtížností dolu. A ani poté to byla procházka růžovou zahradou. Podíl na tom nají i nová monstra, které si tentokrát Geralta k tělu moc nepřipouští a zdatně mu uskakují. A také hra uvádí na scénu nápadité bossy, které nestačí jen umlátit mečem. Ostatně bez dostatečného levelu postavy se ani nemá cenu do hry pouštět.

Musím říci, že Srdce z kamene je snad nejlepší datadisk, který jsem za poslední dobu hrál a vzhledem k jeho ceně a obsahu který nabízí minimálně několik hodin zábavy je to jasná koupě pro všechny, kteří mají doma původní hru. Opravdu jsem byl překvapený, kolik práce si autoři s tímto kouskem dali a už teď se těším, co dokáží v dalším přídavku, který mají pro nás přichystaný na příští rok.