Můj herní rok 2015

Konec roku patří už tradičně bilancování toho právě končícího. V médiích se objevují články shrnující důležité události či nejrůznější žebříčky toho nejlepšího či nejhoršího co nám současný rok přinesl. Proto jsem se i já rozhodl udělat podobné zpětné ohlédnutí za rokem 2015 a to z pohledu hráči, či spíše řečeno mě. Pokud už nic jiného, tak mi přišlo minimálně zajímavé podívat se, jaký že ten rok vlastně byl, kolik a jakých her jsem stihnul zahrát či dohrát. Ostatně určitá zvědavost a moje čím dál tím děravější paměť byly i jen z důvodů proč jsem obnovil tenhle blog. Ačkoli rok sám o sobě není zase tak dlouhá doba, alespoň ten pocit v posledních letech mám, z pohledu hráče který je neustále zásobován novými hrami, však může být takové ohlédnutí někdy i překvapivé.

Takže jaký ten rok pro mě byl? Z herního pohledu celkem nabitý. I když možná ne tak, jak jsem si původně myslel. Dohrál jsem kolem čtrnácti velkých her a třinácti malých her. Je to málo, nebo hodně? Těžko říci, ale popravdě jsem si myslel, že jich bylo i více. Jenže na druhou stranu letošní rok byl plný opravdu rozsáhlých her, které se nedohrají za pár hodin a Zaklínač 3 i Fallout 4 mi dali zabrat. Hodně času jsem strávil i u Destiny a několik her jsem dosud stále nedohrál. Z tohoto pohledu byl můj rok opravu herně plný. Nejčastěji jsem hrál pochopitelně na PS4, které je momentálně moji hlavní herní platformou. Na PC jsem se věnoval spíše dohrávání starších her, ke kterým jsem se nedostal dříve. Zapomenout nesmím ani na Guild Wars 2 do jehož MMORPG vod jsem se na konci léta ponořil. Nintendo jsem letos trochu zanedbal, i když si za to může trochu samo. Velká nabídka her, které by mě zajímaly, se letos nekonala a vše zachraňuje až nyní Xenoblade. No a o 3DS už ani nemluvě. Nebýt toho, že jsem si ho vzal na dovolenou, asi by zapadlo prachem, přičemž stále zde nám nějaké resty. Tu Majora Mask bych už měl vážně zkusit. Na začátku roku jsem také přemýšlel, že možní letos pořídím Xbox One. Ale nakonec k tomu nedošlo. Ne že by na tuto konzoli nevycházely zajímavé hry, popravdě řečeno jejich nabídka mi přišla bohatší než na PS4, ale jaksi mi nezbyl čas. Stále jsem měl co hrát a tak myšlenky na další stroj jsem prozatím odložil. Ano, tento rok byl skutečně naplněný herními zážitky a v lecčems překvapivý. Potenciálně silné tituly jako The Order 1886 zklamaly, aby na druhé straně mě překvapily hry jako Until Dawn či Splatoon. 

Jak už jsem zmínil na začátku, bývá tradicí dělat žebříčky a určovat která hra byla ta nej. Nemám to rád. Každá hra je v něčem jiná a těžko hledat nějaké objektivní kritérium, podle kterého je seřadit. Proto jsem se rozhodl, že místo žebříčku vyberu deset her, které jsem loni hrál a které považují za ty, které mi poskytly ty nejlepší herní zážitky. Nezáleží na tom, kdy vyšly či na jakou platformu. Jediné na čem záleží, je to, že jsem je dohrál (až na malou výjimku, na kterou upozorním). Jsou to hry, které pro mě definují herní rok 2015. A pořadí v jakém je zmíním, značí pouze to, že v tomto pořadí jsem je letos hrál. Tak pojďme na to.

Far Cry 4 – leden tohoto roku u mě patřil již čtvrtému dílu zavedené série. Místo v mém přehledu si zaslouží proto, že tato akční záležitost je pro mě esencí herní zábavy. I když tvůrci v podstatě zopakovali stejný postup jako v předchozím dílu, jen změnili prostředí, stejně mě hraní neskutečně bavilo. Ostatně platinová trofej mluví za vše. 

Bloodborne – byla pro mě hodně očekávanou hrou. Souls sérii od From Software svým způsobem masochisticky miluju a proto jsem se těšil s čím přijdou a jak se hra bude hrát. Zklamán jsem rozhodně nebyl. Čas strávený tuhými souboji jak v původní hře tak v na podzim vydáním DLC jsem si skutečně užil. Opět mě bavilo probírat se bohatým lore a vůbec užívat si jedinečně temnou atmosféru.

Ori and the Blind Forest – možná by stačilo říci, že kvůli této hře jsem si koupil Xbox360 gamepad pro PC a víc už bych dodávat nemusel. Tenhle malý a překvapivě tuhý herní klenot mě dostal snad vším, Příběh, hratelnost i audiovizuální kvality jsou zde perfektně vyvážené a dělají z Oriho skvělou hru pro každého, kdo ocení návrat ke kořenům žánru akčních plošinovek, aniž by se nutně muselo jednat o retro.

XCOM Enemy Within – byl můj velký rest, který jsem splatil až v tomto roce. Chuť zahrát si tuto strategickou lahůdku jsem měl už delší dobu, ale teprve určité prázdninové sucho mě k tomu konečně dokopalo a jsem za to rád. Ač mi hra dlouho unikala, teprve nyní jsem mohl docenit to, jak se tvůrcům povedlo přenést hratelnost PC klasiky do moderní podoby, aniž by slevili z nároků na hráče.

Zaklínač 3 – nepochybuji o tom, že tato hra stane na stupních vítězů v mnoha žebříčcích nejlepších her tohoto roku. A dodávám že oprávněně. Ostatně sám sem u ní a jejího DLC strávil opravdu hodně času. Po celou dobu jsem musel obdivovat s jakou pečlivostí tvůrci převedli vyprávění do otevřeného světa, přičemž se jim povedlo zachovat a možná i překovat vše co mají hráči na Geraltových dobrodružstvích rádi.

Tearaway Unfolded – je takový nenápadný titul. Předělávky hry původně vydané na Playstation Vita asi nezaznamenala moc velký úspěch. Je to trochu škoda, protože rozhodně patří nejnápaditějším hrám tohoto roku. Musím říci, že při jejím hraním jsem si uvědomil, jak moc mi chybí 3d akční plošinovky, které v posledních letech moc nevychází. Každopádně já si hraní téhle veskrze pozitivní hry velmi užil.

Destiny: Taken King – je hra která tak trochu nečekaně ovládla můj herní podzim. Původně mnou záměrně opomíjená hra se s novým rozšířením změnila k nepoznání a já jsem jí i přes původní záměr vyzkoušet jen trial dokonale podlehl. Ostatně 120 hodin nahraných během krátké chvíle mluví za vše. Byl to teprve Fallout 4, který mě z její moci dostal. Přes to všechno je ale třeba říci, že jsem se bavil celou dobu a hraní Destiny považuji za nejintenzivnější herní zážitek za poslední roky.

Life is Strange – je klenot, což vám nejspíše potvrdí každý, kdo měl možnost ponořit se do příběhu dvou dívek a časových paradoxů. Mě osobně hraní Life is Strange poskytlo jeden z nejosobnějších emocionálních zážitků, který mi letos hry dopřály. Nenápadná hra se rázem dostala mezi tituly, na které budu letos vzpomínat asi nejvíce.

Fallout 4 – že tato hra bude patřit k těm nejlepším jsem nepochyboval. Jako fanoušek této série jsem jí totiž chopen leccos tolerovat. Faktem ale je, že i bez fanouškovského nadšení se jedná o výbornou hru z ranku těch, která nevycházejí každý rok. Zajímavé prostředí, prověřené herní mechaniky a vyladěná hratelnost je důvod proč mi stálo za to projít si hru důkladně a věnovat svou energii i platinové trofeji.

Xenoblade Chronicles X – poslední hra tohoto roku, kterou jsem se do svého souhrnu rozhodl zařadit i přesto, že jsem deklaroval, že v tomto přehledu půjde jen o hry dohrané. To v tuto chvíli možné asi není. Díky své rozsáhlosti se domnívám, že mi vydží opravdu dlouho. Ale už teď po skoro čtyřiceti hodinách vím, že své místo tady si zaslouží, protože svými kvalitami předčí i mnohé hry, které zvláště v českém prostředí budou v rámci letošního roku vyzdvihovány určitě více.

Tak to bylo deset her, bez kterých by můj herní rok 2015 nebyl takový. Nicméně si neodpustím zmínit ještě další hry, které jsem dosud buď úmyslně či neúmyslně nedohrál. Hrou, kterou snad dohrát ani nelze, je Elite: Dangerous, přesto jsem v ní strávil pěkných pár hodin. V poslední době jsem ji sice zanedbával, ale před pár dny vyšlo rozšíření Horizon, která nás z vesmíru přenáší na povrh planet a tak mám velké nutkání se do hry znovu ponořit. Další hrou která mě provázela celý rok je Drive Club. Ne že bych ji hrál nějak intenzivně, ale neznám mnoho her, které by tvůrci tak důsledně podporovali i po vydání. Proto i já jsem se občas vracel zajezdit si v naleštěných autech po podmáčených silnicích. Po několika letech jsem se také znovu ponořil do MMORPG. Vyzkoušel jsem Guild Wars 2 a propracoval se se svoji postavou na maximální level. To však v této hře zase tolik neznamená a ačkoli na podzim vyšel datadisk, ještě jsem neměl moc času se do něj více ponořit. Určitě bych se k této hře ještě rád vrátil. Zapomenout nesmím ani na Metal Gear Solid V. Ačkoli jsem se do hry pustil hned po vydání, Solid Snake na mě dosud stále čeká na základně, abychom spolu svět zbavili atomového nebezpečí. A já se určitě vrátím, slibuji. Kromě těchto her jsem samozřejmě vyzkoušel i mnohé jiné. Dokonce jsem si pořídil i hry, které jsem dosud ani nezapnul. Možná by stálo za to, dát si do nového roku předsevzetí, že si nebudu kupovat žádnou novou hru, dokud nebudu mít dohranou tu současnou. Ale znáte to – sliby chyby.

Možná vás to překvapí, ale i když jsem hrál velkou část důležitých her roku 2015, stále existuje několik, ke kterým jsem se nedostal, ale zahrát bych si je chtěl. Určitě si tak nenechám ujít Batman: Arkham Knight, protože tohle poslední dobrodružství Netopýřího muže si zahrát zkrátka musím. Věřím, že GotY edice bude pro mě ta pravá. Stejně tak si dělám zálusk na Assassin Creed: Syndicate, protože ač předchozí díl jsem záměrně vynechal, tento se prý už povedl, ale popravdě má chuť dát sérii ještě šanci. Prostředí Londýna mě láká, tak uvidím, zda moje zvědavost ustojí souboj s mým volným časem a novinkami roku 2016. Kromě toho pokukuji i po Mad Maxovi. Bohužel všechny tyto zmíněné hry jsou, jak velí dnešní trend, z otevřeného světa což spolu s tím že mám tendenci sbírat a plnit vše co je ve hře možné, není zrovna ideální kombinace. Rád bych se také mrknul na nějaké opomenuté WiiU hry jako je Captain Toad Treasure Traceker nebo Yoshi. Do oblasti PC her se snad raději ani nepouštím, protože tam mám her, které by stály za zahrání opravdu velkou řadu. Možná si říkáte – tvoje problémy bych chtěl mít. Ale to už je zkrátka úděl náruživého hráče.

Takže nezbývá nic jiného, než si přát aby příští rok byl po stránce her opět tak nabitý skvělými tituly jako ten letošní, ale především aby byl čas, chuť možnost si všechny tyto hry zahrát. 

Pěkné Vánoce a zážitků plný herní rok 2016 přeji Vám všem!

24 hodin v Xenoblade Chronicles X

Říká se, že nejlepší hry vycházejí pro konzole až ke konci jejich životního cyklu. Něco na tom bude, protože už několikrát se mi tato teze potvrdila. Mě stačí vzpomenout na rok 2011, kdy v Evropě vyšlo JPRPG hra Xenoblade Chronicles. Pro mě byla tato hra tak trochu zjevením, ač samozřejmě dlouho očekávaným. I s omezeným výkonem kterým disponovalo Wii se tvůrcům ze studia Monolith Soft podařilo přinést na naše obrazovky fantastický a rozsáhlý svět, který žil svým životem a člověk v něm mohl strávit opravu hodně hodin. Ta hra byla vzácným spojením RPG elementů her z euroamerické a japonské produkce. Xenoblade byl opravdový klenot. Není proto divu, že když se objevily první informace o tom, že tvůrci chystají další díl pro WiiU, byla očekávání hráčů maximální. Trvalo ještě pár let, během kterých jsme byli zásobováni informacemi o vývoji, ale teď jsme se konečně dočkali. Xenoblade Chronicles X je tu a bohužel to opět vypadá na labutí píseň konzole, tentokráte WiiU. Ale tím se netřeba trápit, hra samotná využívá možnosti konzole na maximum.

Představme si tuto situaci. Někdo se vás zeptá, co zrovna hrajete a když mu odpovíte, že Xenoblade Chronicles X, položí vám otázku:  Co to je za hru, a zda je dobrá? Na tu druhou otázku bych věděl odpověď hned, ale zkusit popsat tak komplexní hru jako je Xenoblade není vůbec snadné. Dokonce ani teď když se čas strávený ve hře blíží ke třiceti hodinám jsem neviděl vše a podstatnou složku hry v podobě robotických obleků Skell jsem ještě ani nevyzkoušel. Ono je totiž velmi těžké hru zařadit někam mezi současně vycházející hry. Letos jsem hrál dvě opravdu velké RPG hry z otevřeného světa ale jak Zaklínač 3, tak Fallout 4 nelze pro srovnání využít. Vlastně mnohem více by se hodilo porovnání s nějakou MMORPG hrou, ke kterým má Xenoblade svým pojetím nejblíže. Ve srovnání ostatními letošními RPG hrami stojí Xenoblade Chronicles X tak někde uprostřed, protože ačkoli tu příběh je a posouvá vás kupředu, tak samotná hratelnost s ním není tolik svázaná. Příběhové mise, v nichž se vypráví ústřední příběh hry, totiž mají vždy určité podmínky, které musí být splněny, abyste se mohli v příběhu posunout dále. Nestačí tak hrát misí za misí, ale musíte i prozkoumávat svět a plnit vedlejší úkoly a aktivity. Hráčům, kteří se chtějí soustředit na příběh, to asi vyhovovat nebude, protože splnění podmínek pro posun k další příběhové misi zabere nějaký čas. Ale taková už hra je, jde si vlastní cestou a je to vlastně dobře.

Zasazení hry je z mého pohledu velmi zajímavé. Odehrává se na planetě Mira, jenž vypadá jako ztracený svět inspirovaný obrazy Rogera Deana. A právě zde troskotala vesmírná loď White Whale, poté co unikla ze Země, která byla zničena v důsledku válečného konfliktu dvou mimozemských ras. Nejde však o nějakou obyčejnou loď. Toto vesmírné plavidlo bylo evakuační lodí města Los Angeles, jehož obytná zóna zůstala uchráněna a v bezpečí dopadla na planetu, zatímco zbytky lodi byly roztroušeny všude kolem. Nyní se lidstvo musí naučit přežít v neznámém prostředí plném prapodivných a často nebezpečných tvorů podobných prehistorické fauně Země. Tohle zasazení konceptu hře náramně sedí, protože je tím vysvětlena potřeba průzkumu planety, těžby surovin a vlastně i všech dalších aktivit, které lze ve hře dělat. Na druhou stranu je třeba říci, že příběh asi není to, co by vás u hry udrželo mnoho desítek hodin. Alespoň takový dojem zatím mám. Což ale nevylučuje možnost, že později příběh nabere obrátky. V tuto chvíli tak největší sílu hry spatřuji v její schopnosti zprostředkovat pocit z objevování světa, kdy každá nová lokace, kam se vám podaří probít se či jen proklouznout je krůčkem k dalšímu a dalšímu obsahu a především novým zážitkům.

Ona volnost, kterou vám hra dává je vskutku opojná. Vše začíná už s rozlohou hry. Pokud vám někdo bude říkat, že svět v Xenoblade Chronicles X je velký, tak mu nevěřte. On je ve skutečnosti gigantický. Hra nabízí pět odlišných oblastí, z nichž každá by v jiné hře stačila k pocitu otevřeného světa. Přitom ten dojem z otevřenosti je trochu jiný, než u velké části současných her, které taktéž pracují s rozsáhlým prostředím. Dochází však k tomu, že ač na první pohled jejich svět vypadá realisticky, ve skutečnosti je vše hrozně namačkané vedle sebe. Když vás někdo pošle splnit úkol do odlehlé lokace, stačí vám přejít kopec a jste tam. Občas to vypadá trochu směšně, ale u her jako Skyrim jsme si na to zvykli a do značné míry to akceptujeme. V Xenoblade je to jiné. Ten svět má své uvěřitelné proporce. Přímo cítíte, jak jste malí v porovnání se zdejší krajinou plnou skalních útvarů, jenž se tyčí oproti nebi. Opravdu neznám jinou hru, která by hráči nabídla podobný pocit. Proporce mezi vaší postavou a okolní krajinou, se kterými hra pracuje, jsou neporovnatelné. Ostatně až se objevíte v lokaci, kde kdesi na pozadí budete vidět jakýsi prstenec, možná si stejně jako já pomyslíte, že jde o nějakou dekoraci k dokreslení atmosféry. Jenže tak jak budete postupovat dále, zjistíte, že vůbec nejde o dekoraci a vše co kolem sebe vidíte je skutečné a můžete k tomu dojít. Vzpomeňte si na má slova, až se budete procházet pod tímto artefaktem, který vám dá zakusit, s jakým měřítkem ta hra pracuje.

Další odlišností Xenoblade je to, že na rozdíl od mnoha her s otevřeným světem se nesnaží svět zaplnit aktivitami a úkoly. Místo toho aby byla mapa hry posetá pomyslnými vykřičníky, jsou aktivity v objevených oblastech zpřístupňováni postupně podle splnění příběhových misí, případně omezeny vašimi aktuálními schopnostmi. Je to postupné a člověk si nepřipadá ztracen a zahlcen úkoly. Tento koncept opět odpovídá tomu, že hra je designována jako objevitelská. Stejně tak se odvíjí váš pokrok v průzkumu planety Mira, zpřístupňují se vám další aktivity. Je to přirozené a dává to hře větší pocit uvěřitelnosti. Svět Xenoblade Chronicles X má díky tomu svoji nezaměnitelnou atmosféru jakési civilizací netočené přírody. Ale otevřenost o které ve spojitosti s touto hrou hovořím, není dána jen její rozlehlostí, ale především tím jak je svět vystavěn. Takřka od prvního okamžiku máte úplnou volnost. Můžete jít kamkoliv, protože celý ten svět je dostupný bez jediného loadingu, kromě toho prvotního.

Abych vám ten pocit lépe přiblížil, uvedu malý příklad. Jak už jsem říkal, tak svět se skládá z několika tematických oblastí. Podle mapy a kterou máte k dispozici víte, že na severu světa leží ostrov. Troufám si říci, že v běžných hrách byste se do této lokace dostali v průběhu času, jinak by vás tam hra nepustila. Když jsem však stál na pobřeží jižního ostrova a ani přes relativně vysokou dohlednost jsem obrysy pevniny kdesi za mořem spíše jen tušil, dostal jsem nápad. Co tak zkusit tam doplavat. Tak jsem skočil do vln, zamířil směrem k tušenému cíli a zapnul autorun (tahle hra ho fakt má). Čekal jsem, kdy narazím na neviditelnou stěnu či kdy se z moře vynoří příšera, aby mě sežrala a hra mi tak dala najevo, že takhle tedy ne. Jenže uplynulo několik minut a cíl byl stále blíž, až jsem nakonec doplul na pobřeží. Tohle jsem opravdu nečekal. V tu chvíli si mě Xenoblade Chronicles X zcela získal. Ta hra vám zkrátka nestaví žádné umělé překážky. Chcete vyšplhat na zdánlivě nedostupnou skálu? Zkuste to, pokud se vám to podaří. Nikdo vám neříká, tohle můžeš a tohle ne. Je jen ne vás jakým způsobem bude chtít svět zkoumat. Jedinými překážkami, kromě těch geografických jsou silnější nepřátele schopní vás zabít na jednu ránu, ale s trochou cviku jim lze utéci či kolem nich proklouznout. Další věc, která mě zarazila (v pozitivním smyslu) je to, že hra nepracuje s obtížností nepřátel tak, že čím dále jste od vaší základny, tím náročnější potkáváte. Místo toho je svět plný oblastí tu s lehčími tu s těžšími nepřáteli a vy tak jste nuceni svět opravdu zkoumat a ne jen tupě odkrajovat oblast po oblasti, dle nějakého vzoru. Do mnoha lokací musíte takříkajíc proběhnout. Jsem opravdu zvědavý, jak se pocit z objevování změní, v pozdější části hry poté co získám přístup ke skell obleku.

Musím říci, že oproti předchozí hře Xenoblade Chronicles z Wii je tu znatelný posun k uživatelsky přívětivějšímu ovládání. Mapa na Upadu je výborná, díky rychlému cestování není třeba ztrácet čas běháním z místa na místo. Bojový systém zůstal až na drobné změny v podstatě identický, což je dobře, protože mi maximálně vyhovuje. Kombinace akčního a taktického přístupu dělá souboje zábavné a soubojová mechanika je přístupná jak těm co chtějí jen „mačkat tlačítko“, tak těm co chtějí jít více do hloubky. Vlastně mi přijde, že Xko zachovalo vše dobré, co jsem měl na Xenoblade Chronicles tak rád a zbývající bylo vylepšeno či doplněno. Nechci teď zacházet do hloubky ohledně herních mechanik, ale i novinek jako je těžba. To si nechám až na závěrečné zhodnocení po dohrání hry. Takže se omezím jen na konstatování, že základní herní principy vám přejdou do krve velmi rychle, ačkoli hlubšímu porozumění bude třeba věnovat trochu času navíc. Čím více budete hru zkoumat, tím více vám bude docházet to, o jak komplexní záležitost se jedná.

Ačkoli na adresu hry zatím padaly jen slova chvály, pak výtek bych také pár mě. Předně mi vadí, jak moc drobný je interface hry. I na velké televizi to mám za dvou metrů problém přečíst. Zvláště u popisků questů. Je to nepochopitelné, protože i přes dostatek prostoru je použité snad nejmenší písmo, které našli. Ačkoli jsem se o tom moc nezmiňoval, tak podstatnou součástí hry jsou i mise, s jejichž pomocí si upevňujete a prohlubujete vztah se svými společníky. Těch můžete mít hned několik a různě je střídat. Bohužel hra nenabízí nějaký jednoduchý způsob jak je přidat do party. Pokud chcete změnit složení skupiny, je třeba běhat po městě a dotyčného hledat. Pokud si nepamatujete jeho stanoviště, nezbývá než pátrat v mapě kde by se tak mohl nacházet, což je opravdu nepohodlné. Stejně tak popis nějakých úkolů je trochu nejasný, a tak jsem někdy tápal, co po mě hra chce.  Když o tom tak přemýšlím, vlastně mě nenapadá nic jiného, co by mi na hře vadilo. Samozřejmě si dovedu představit, že pro některé hráče mohou být obtížně snesitelné některé postavy či dialogy. Zkrátka japonská produkce se nezapře. Ale i když i já jsem nad některými situacemi také kroutil hlavou, vždy se hra udržela tu správnou kombinaci emocí a ujetosti, kterou mám na JPRPG žánru rád.

Na konec jsem si nechal vizuální podobu hry. Asi neřeknu nic překvapivého, když prohlásím, že WiiU není zrovna konzole, která by vládla mohutnými výkonem. Ale jak autoři ukázali u předchozího dílu na Wii, tak i z omezeného hardwaru jsou schopni vymáčknout maximum a zde si jim to opět daří. Kromě fantastické výtvarné stránky, kde Xenoblade jednoznačně exceluje a který hru dělá unikátní a nezaměnitelnou, hra neztrácí ani po té technické. Tím samozřejmě nemyslím to, že by snesla čistě technicky srovnání třeba se Zaklínačem 3 na PC s maximálními detaily. To určitě ne. Postavy jsou trochu prkenné, objekty doskakují a opravdu blízko. Je jasné, že na PS4 by mi to vadilo. Jenže ta hra běží na WiiU a tak nezbývá než obdivovat to, jak se tvůrcům podařilo podobnou hru rozběhat. Celý ten ohromný svět, jen lze projít bez načítání, to vše běží bez jediného zaškobrtnutí, vše je maximálně plynulé. Pokud se rychle přesouváte z lokace do lokace je načtení skutečně rychlé (za předpokladu instalace datového balíku na disk, aby se hra nespouštěla z mechaniky). Během hraní jsem nenarazil na žádný technický problém, vše šlape jak má. Tohle je po technologické stránce výhra. Navíc osobně si myslím, že hra je opravdu krásná a má úžasnou atmosféru, kterou podporuje tradičně skvělý hudební doprovod. Místo na počet polygonů se tu hraje na barevnou paletu a výtvarný styl. U některých scenérií jsem vážně nechápal, jak se tohle podařilo rozpohybovat. Pokud tak grafiku hodnotím z pohledu možností WiiU, tak v tomto ohledu si Xenoblade Chronicles X zaslouží známku maximální.

V době, kdy tento článek publikuji, mám odehráno už celkem dost hodin a přitom jsem stále na začátku. Trochu mě to děsí. Ale tahle hra zkrátka není pro hráče, kteří se ženou kupředu. Ale ti co se rádi ponoří do hry a do jejího světa si u Xenoblade Chronicles X rozhodně přijdou na své. Stále je co objevovat a jak už jsem říkal, těším se, jak se zážitek ze hry změní spolu možnosti ovládat vlastního bojového robota. K prozkoumání mi toho na planetě Mira zbývá ještě dost a já má stále chuť se vydávat do neznáma.

DOHRÁNO: Fallout 4

Tak jsem po měsíci usilovného hraní, konečně pokořil Fallout 4 a pokud bych mě shrnout svoje dojmy do jednoho slova, byla by to spokojenost. Dostal jsem totiž přesně to, co jsem čekal a to dnes vůbec není málo. Někdo by mohl namítnout, že Fallout 4 se od předchozích dílů zas tak moc neliší a do značné míry by měl pravdu. Na druhou stranu, proč měnit něco co funguje. Ne že by Fallout  4 neobsahoval nějaké změny, které mohou některé fanoušky série překvapit, ale jsou to změny spíše pod povrchem. Fallout 4 je zkrátka jen Fallout 3 v novém prostředí, v lepší grafice a jako bonus je tu možnost craftingu a budování základen. Stačí to? Mě určitě. Na druhou stranu bych se vůbec nedivil to, když by někdo Fallout 4 odepsal jako zastaralou hru. 

Ano, ne téhle hře se chyby najdou snadno. Ti co vyznávají nejmodernější grafiku, si budou stěžovat že Fallout 4 nevypadá jako hra z roku 2015. Že má průměrnou grafiku a hru limituje použitý engine, díky kterému je třeba nahrát každou místnost zvláště. Animace jsou zastaralé a směšné. Nepřátelé jsou hloupí, stejně jako vaši společníci. Letití fanoušci si zase budou stěžovat, že čtvrté pokračování už není ten správný Fallout, díky předělání systému perků. Že hra je mnohem akčnější a posouvá se směrem ke střílečce.  Určitě by se našla i skupina těch, kteří si budou stěžovat na technické problémy, či na chyby a bugy, kterými hra prý trpí. Příběh není zajímavý, hra je moc barevná. Zkrátka Fallout 4 je u těchto hráčů propadák.

Jenže není. Fallout 4 je totiž především hra. Hra, která vás na rozdíl od mnoha současných her nechá hrát si. A to mě na ní baví nejvíce. Otevřený svět, který obsahuje spoustu zajímavých lokací a postav. Svět který je radost objevovat. Fallout 4 vám umožní řešit situace různými způsoby, hledat si vlastní cesty. Nikdo vám neříká co dělat, kam jít. Chcete se jen toulat po světě a dát hlavní příběh stranou. Žádný problém, můžete. Právě svoboda v tom užít si zdejší svět je pro mě jeden z největších plusů hry. Navíc podání světa ve Fallout 4 je vynikající. Vůbec mi nevadilo, zapojení více barev, díky čemuž je svět hned živější. Musím říci, že nadšený jsem byl především z toho, jak se tvůrcům podařilo vymodelovat zničený Boston a jeho okolí. Z Falloutu 3 si pamatuju, jak moc mě nudilo provedení Washingtonu, který mám spojený především s nudnými tunely metra. Celé město působilo spíše jako kulisa. To Boston, či chcete-li Diamond City, který je středobodem celé hry, je na tom opačně. Je to pečlivě vymodelovaná a skutečně otevřená lokace. Můžete procházet jeho ulicemi a obdivovat výškové budovy či nejrůznější architektonické prvky, které odpovídají skutečnosti. Je plný zajímavých lokací a zákoutí. Tohle město žije.

Navíc je vidět, že někdo si dal hrozně práce zaplnit svět Falloutu 4 spoustou detailů a každá lokace tak má nějakou specialitu. Spousta z nich je unikátní a i ty generické jsou často něčím zajímavé, byť by to mělo být je jejich umístění. Interiéry jsou sice stále tvořeny samostatnými lokacemi, ale v otevřeném světě existuje více než kdy dříve spousta míst, do kterých je možnost vstoupit i bez načítání. Většinou jde o různé rozbořené budov či přístřešky, kde lze nalézt různé věci. Ale Fallout 4 to není jen město, ale i otevřená krajina, plná nejrůznějších unikátních oblastí a v nich skrytých příběhů. Překvapen jsem byl i tím, že v určité části mapy, je možno jít i za naznačené hranice, což se týká především oblasti Glowing Sea, místa dopadu atomové bomby, které má svou omamně smrtelnou krásu.  Jak už jsem řekl, je to právě svět a vlastně celkové zasazení hry, které posouvá Fallout 4 v hodnocení na příčky nejvyšší.

Ač jsem zmínil výtky hráčů na technickou stránku hry, tak já jsem se s problémy nesetkal. Hra na PS4 běžela úplně bez problému a za celých 80 hodin, které jsem hře doposud věnoval, jsem nenarazil na závažnější problém, který by mi znemožnil dokončit úkol či něco podobného. Rozhodně mi hra nepřišla v tomhle ohledu horší než jiné dnešní hry. Nejsem člověk, který by se příliš vyžíval v tom, jestli má hra nejmoderněji grafiku, proto ani v tomhle ohledu nemám výtek. Podle mě Fallout 4 vypadá výborně (ostatně podívejte se na obrázky kolem) i když s top grafickými tituly samozřejmě srovnání nesnese. Díky slušným texturám a především skvělému osvětlení, které dokáže budovat skvělou atmosféru, ale není proč si stěžovat. Není to zrovna grafika, co bych hře vyčítal. V mnoha chvílích jsem se musel alespoň na chvíli zastavit, abych se pokochal. Ona výtvarná je pro mě důležitější než dynamické stíny či další grafické vymoženosti.

Pokud bych měl teď po dohrání hře něco vytknout, tak by to byl asi příběh. Moc mě neoslovil a více než postupovat v příběhu dále, mě bavil průzkum světa. Jako je již tradicí, má hra několik různých konců. Postupně jsem vyzkoušel všechny, nicméně neuspokojil mě žádný. Největší výtku bych měl totiž k tomu, že pokud člověk během hry vyzkouší všechny frakce, tak v závěru hry se musí zachovat jako hajzl, který budu vyvraždit své staré známé. Chápu proč to je, protože každá z frakcí mé své vlastní neslučitelné cíle. Přesto mi chyběla možnost odmítnout se podílet na jejich válce a jít si vlastní cestou, třeba jako vůdce Minuteman. To je něco co mě mrzí, protože zakončení příběhu mi moc nesedlo. Vlastně všechny příběhy ve hře mi přišly celkem umírněné a žádné vyložené šílenosti jsem nerazil. Ty jsou dnes ukryty především v nejrůznějších zprávách, které nacházíte a které ilustrují poměry zdejšího světa.

Fallout 4 není dokonalá hra, ale je to hra zábavná, plná obsahu, který se ani po desítkách hodin neomrzí. Ve chvíli kdy se budete toulat Pustinou a do uší vám budou znít staré fláky, budou vám všechny případné chyby jedno. Budete si užívat svobodu a těšit se kam vás vaše kroky zavedou, co nového dnes zase objevíte. V tomhle je kouzlo téhle hry a její největší síla.

DOHRÁNO: Bloodborne: Old Hunters

Vzhledem k tomu, že Bloodborne považuji za jednu z nejlepších her roku, tak je pochopitelné že vydání datadisku (či rozšíření) jsem si nemohl nechat ujít i přesto, že cena byla nasazena relativně vysoko. Ale znáte to: když ji miluješ… Pokud máte zkušenost s podobou dodatečného obsahu, který vývojáři z From Software připravili pro obě Dark Souls hry, budete u Old Hunters jako doma. Opět byl zvolen netypický postup, kdy veškerý obsah je doručen v podobě masivního patche dostupného pro všechny, ale jen těm kdo si přídavek Old Hunters koupí, se zpřístupní nová oblast. Zachován i byl způsob jak se do ní dostat, kdy přístup je podmíněn splněním určitých úkolů ve hře. Poté jste přeneseni do nové lokace nazvané Hunters Nightmare. Tento přístup znamená, že pokud máte Bloodborne již dohrané a nemáte nějaký starší save před koncem hry, musíte ji hrát znova na NG+ tj. s tužšími nepřáteli abyste si mohli nový obsah vůbec zahrát. Pokud ji tedy nerozehrajete znovu. Nicméně ti z vás co si prošli Dark Souls sérií, tenhle přístup asi nepřekvapí. Zkrátka, takhle hra vám neusnadní ani to, abyste si ji mohli zahrát. Ale stojí to za to. 

Bloodborne se ohrával v krví nasáklém městě Yharnam a i nyní se tam také vydáváme. I když jak se to vezme. Podíváte se totiž do oblasti nazvané Hunters Nightmare, která představuje jakousi alternativní verzi onoho města. Jen ještě více groteskně pokrouceného. Možná že v první chvíli si to ani neuvědomíte, ale čím více budete toto místo prozkoumávat, tím více si bude všímat určitých architektonických prvků z míst která už znáte. Ale netřeba se bát toho že by autoři recyklovali již viděné. Právě naopak nové lokace mají opět svoji jedinečnou atmosféru jen některé části vypadají tak nějak povědomě. Vlastně je to fajn procházet se a uvědomovat si, že tady někde jste kdyby bojovali s tuhými protivníky, ale teď je tu jen zborcená věž. Ke konci hry se pak dostane do úplně nového prostředí pobřežní rybářské vesnice. Ta sice neoplývá tou pochmurně krásnou gotickou atmosférou jako samotný Yharnam, ale naopak působí ohromně depresivně a ponuře.

Po stránce hratelnosti tu oproti základní hře není žádný rozdíl. Opět je třeba postupovat opatrně a využívat slabin protivníků. Ti jsou znova výborně navržení a většinou jde o úplně nová monstra. Také zde mnohem častěji potkáváte ostatní huntery a to především ty nepřátelsky naladěné. Souboje proti jim jsou celkem náročné, protože před vámi mrštně uskakují a používají střelné zbraně a je tak třeba mít se před nimi na pozoru. Ostatně i ostatní protivníci jsou v této lokaci mnohem živější a neváhají si pro vás dojít i pěkně daleko. Pomyslnou třešničkou na dortu jsou opět bossové kteří mě, snad kromě jednoho, dokázali pěkně potrápit. Určitě tak mnozí uvítají možnost povolat si a pomoc ostatní hráče a nově i v tomto přídavku i počítačem řízené spoluhráče. Nicméně v rozšíření jsem narazil jenom na jednoho, resp. jednu. Sice moc nevydrží, ale k rozptýlení bosse se hodí.

Kromě nového prostředí a nepřátel na hráče samozřejmě čekají o nové runy, oblečení a samozřejmě zbraně, které jsou obzvláště povedené. Já si oblíbil naostřený kolík s rychlým základním útokem, který se dá rozložit do podoby jakési kosy. Ale ani taková ruční cirkulárka či dokonce luk nejsou k zahození. Ti z nás, kterým se na Bloodborne líbil i příběh pak ocení, že na několik nezodpovězených otázek z původní hry, zde najdou odpověď. Musím pochválit, že Old Hunters do Bloodborne krásně zapadá a neměl jsem tak pocit že jde o něco co bylo narychlo spíchnuto, nebo záměrně z původní hry vytrženo. Nové lokace jsem zkoumal opravdu pečlivě, porazil všechny bossy a odhaduji, že mi to zabralo více než 16 hodin času. Pokud jste se bavili u Bloodborne, tak si Old Hunters určitě nenechte ujít, protože kvalitou se mu tohle nové dobrodružství bez problému vyrovná.

24 hodin ve Fallout 4

Popsat moje dojmy z více než 24 hodinového hraní Falloutu 4 je snadné a těžké zároveň. Lehké je to proto, že o této hře se dá říci opravdu mnoho a pokud narazíte spřízněnou duši, zapáleného fanouška série, kterým já sám jsem, můžete se rozhovor pěkně protáhnout. Na druhou stranu shrnout dojmy do nějakého uceleného názoru je o to těžší, že jsem letos nenarazil na hru které by potýkala s takovým množstvím očividných problémů a přitom byste je velkoryse přehlíželi. Nicméně se o to pokusím, protože dojmů po týdenním intenzivním hraní jsem plný.

Předem musím říci, že na vydání Fallout 4 jsem se opravdu těšil. Dokonce jsem si odpustil většinu promo materiálů a nejrůznějších videí, abych si hru co nejvíce užil. Fallout jako sérii miluju už od prvního dílu, ke kterému jsem se dostal skrze dvd přiloženého u časopisu Level. Byla to láska na první pohled a i když jsem s příchodem Falloutu 3 trochu zapochyboval, zda není čas se rozejít, nakonec nám to spolu vydrželo. O to více jsem se těšil regulérní čtvrté pokračování chystané už pro nové konzole. I když jsem se snažil před vydáním vyhýbat se informacím o hře, nemohly mi uniknout první reakce hráčů, kteří si stěžovali tu na špatnou grafiku tu zase na chyby. Nic z toho mě ale neodrazilo, abych si v den vydání pro hru zaběhnul a hned večer se usadil s ovladačem v ruce, plný očekávání. Už od prvních minut bylo jasné, že tento díl se nekoná podobná revoluce, jako když se z 2D RPG s tahovými souboji, stala akční 3D hra s RPG prvky a otevřeným světem. V Bethesdě se zkrátka rozhodli jen vylepšit to, co nám přinesli ve třetím díle, přidat pár novinek a hra byla na světě. Na druhou stranu pokud vás bavil Fallout 3, je více než pravděpodobné, že nudit se nebudete ani teď. 

Musím říci, že je trochu škoda že autoři si informaci o tom, že začínat budete ještě před válkou nenechali pro sebe. Proto také asi nebudete moc překvapeni, když se ocitnete v prosluněném podzimním dnu, kde nic nasvědčuje tomu, že už za chvíli se svět překlopí do atomové války. Bohužel moc času na rozkoukávání mít nebude a za pár minut a už jste ve světě který tak nějak od Falloutu očekáváte. Rozbořené domy, spálené stromy a všudypřítomná radiace. A před vámi stojí úkol, vypátrat únosce vašeho syna a vraha vaší manželky či manžela (podle toho za jaké pohlaví hrajete). Je jen na vás jakým směrem se vydáte. Zda budete sledovat příběhovou linku a nebo ne. Zde se bohužel ukazuje jeden paradoxní problém. Já jsem vlastně doteď nezačal hrát hlavní příběh. Místo toho plním vedlejší mise. Důvod je zkrátka ten, že hra vás velmi záhy žene do ústředního bodu mapy Diamond City tj. Bostonu. Jenže já se raději nejprve potloukám okolní Pustinu než se rozhodnu vydat se do obydlených částí. Naštěstí Fallout si zachovává svou otevřenost, takže i tento přístup hra umožňuje. Proč jsem však označil způsob vedení příběhu za chybu je ten, že motivace ho plnit je velmi malá. Ano, unesli vám syna a zabili nejbližšího člověka, jenže co z ní osudově na papíře už v realitě tolik nevyzní, zvláště když nabízí bezpočet možností. Úvod hry je ale natolik zrychlený, že si člověk ani nestačí vybudovat ke své rodině vtah. Zkrátka jako mnohem větší povinnost jsem cítil snahu postarat se pár přeživších a vybudovat jim důstojný domov, než se slepě vydat za jakousi imaginární pomstou. Nicméně jak už jsem řekl, z ústředního příběhu jsem zatím moc neviděl, tak budu doufat, že se můj dojem z něj možná ještě změní.

Co jsem však mohl poznat důkladně je samotný svět. Fallout 4 je umístěn do oblasti Commonwealthu rozkládajícího se kolem zbytků původního Bostonu. Tvůrcům se opět podařilo vybudovat úžasný svět. Pro mě určitě zajímavější než ten z Falloutu 3. Opět je plný unikátních míst a lokací, ze kterých atmosféra přímo sálá. Vyzdvihnout musím především vizuální podobu Bostonu, který díky tomu že se autoři nebojí více pracovat s barevnou paletou, vypadá mnohem živěji a uvěřitelněji. Ačkoli Washingtonu ze třetího dílu nelze upřít jisté kouzlo zmaru a depresivní atmosféry, tak díky rozdělení na různé čtvrtě spojené metrem na mě nepůsobil jako jeden celek. Je to pravý opak města z nového Falloutu, které je možné přejít křížem krážem. Obdivovat přitom jeho architekturu a spoustu detailů okolo, kdy kromě spousty rozbořených budov zůstalo i několik výškových budov dávající onu místu určitou výjimečnost. Jenže svět Fallout 4 není jen hlavní město, ale spousta menších vesniček, usedlostí, továren a dalších unikátních lokací. Zkrátka svět sám o sobě jeden z nejdůležitějších aspektů hry hrozně mě baví ho zkoumat. Navíc i přesto že padaly stížnosti na grafickou stránku hry, tak mě osobně se hodně líbí. Vlastně se ani nebojím říci, že v mnoha okamžicích vypadá Fallout 4 nádherně. Ano po technické stránce to slavné není, ale vizuálně je to zase paráda.

Nevím zda za to může moje náklonnost k této sérii, nebo je ta hra zkrátka opravdu tak dobrá, ale i když Fallout 4 trpí některými problémy, technickými omezeními či jen špatnými designovými rozhodnutími, já to hře odpouštím zkrátka proto, že mě baví. Proč si lámat hlavu tím, jak je možné, že ze zabitého švába může vypadnout puška, že nepřátelé jsou vlastně celkem hloupí a jdou na porážku celkem snadno, že upravený VATS systém není zrovna ideální, že vaši pomocníci spíše překážejí a pejsek Meatdog tak plní především funkci bedny s nožičkami. Nic z toho mi nevadilo, protože jako celek hra funguje. Stejně tak překvapivě funguje budování vlastních základen. Ač jsem byl k tomuto prvku celkem skeptický, vlastně mě docela baví. Především však ukazuje, že ačkoli na první pohled hra vypadá, že se od posledního dílu nikam neposunula, opak je pravdou. Různých vylepšení je hře plno. Konečně tak má smysl sbírat různý materiál co kolem povaluje, protože vám poslouží třeba k vylepšení zbraně. Právě v oblasti variability zbraní a hlavně pocitu ze střelby autoři hodně zapracovali. Na druhou stranu jsou věci, které bych nepochválil a mezi ně jednoznačně patří zjednodušený systém dialogů i rozvoje postavy. Naštěstí nic z toho nedokáže přebít ty zatím stále pozitivní dojmy, které po opravdu poctivém zahrání hry stále trvají. Snad tedy mi tedy tento pocit vydrží a Fallout 4 se zařadí mezi nejlepší hry tohoto roku. Bude to ale mít těžké.

DOHRÁNO: Life is Strange

Žánr epizodických adventur je v posledních letech na vzestupu a to především díky tvorbě studia Telltale Games, které má v této oblasti v podstatě monopol. Byli jedni z prvních, kterým se podařilo modifikovat adventurní žánr do podoby, která sice opustila kořeny žánru, ale zase ho přetavila do struktury, která přístupná nové generaci hráčů. Nicméně ve své tvorbě se spoléhají na osvědčené fikční světy jako je Walking Dead či dokonce Minecraft do nichž umísťují své příběhy a tak mají zaručen minimálně zájem fanoušků těchto značek. O to více si cením každého, kdo se rozhodne jít cestou vytváření vlastního nového světa a příběhu. Jedním z takových je i francouzské studio Dontnod Entertainment. Ti v lednu tohoto roku přišli s první epizodou pětidílné série Life is Strange. Musím se přiznat, že když jsem se o hře prvně dozvěděl, jinak zvláště mě nezaujala, resp. zaujala mě jako představitel žánru, který mám rád, ale neoslovilo mě téma. Děj se totiž točí kolem mladé studentky jenž přichází na školu a zjišťuje že má zvláštní schopnost manipulovat časem. Hra na mě působila příliš hypstersky a přeji jen jako muže v nejlepších letech mě hraní za nějakou odrostlejší teenagerku s problémy dospívání zase tolik nelákalo. Ach jak jsem se mýlil. 

Můj názor změnily až pozitivní reakce na první vydanou epizodu, od lidí jejichž názoru si vážím a když pak vyšla epizoda dvě, byl jsem přesvědčen, že si to musím zahrát. Musím říci, že nějak podvědomě jsem tušil, že tato herní série bude něčím výjimečná. Dokonce jsem si někdy v červnu pořídil season pass a dál netrpělivě čekal na vydání poslední epizody. Chtěl jsem si totiž hru zahrát jako celek a užít si ucelený příběh. Dočkal jsem se až říjnu, kdy se příběh uzavřel pátou epizodou. Konečně jsem se tak mohl vrhnout na hraní a potvrdit si, zda můj dojem, který jsem si během uplynulého tři čtvrtě roku utvořil je správný.

Ústřední hrdinkou je Max Caulfield osmnáctiletá studentka jenž studuje fotografii na Blackwall Academy nacházející se v přímořském městečku Arcadia Bay, do kterého se vrací poté, co se odsud s rodiči odstěhovala. Ačkoli zde má kořeny, cítí se tu trochu cizincem, ostatně stejně jako na škole kam se jí moc nedaří zapadnout. Jenže než se stačíte rozkoukat je Max svědkem vraždy své kamarádky z dětství Chloe Price. Tento traumatický zážitek také způsobí to, že Max v sobě objeví schopnost manipulovat s časem a dokáže tak zabránit této události. Hra samotná se nijak nezaobírá tím, jak k této schopnosti Max přišla. Tento prvek slouží tvůrcům jen k tomu, aby s jeho pomocí tvořili příběh hry, který pak dále ovlivňuje rozhodnutí samotných hráčů v klíčových okamžicích. Za začátku hry manipulace s časem slouží jen k tomu, že se znalostí budoucích událostí se můžete vrátit zpět a rozhodnout se jinak. Komu by se nelíbilo mít možnost vzít zpět vyřčená slova, či naopak bez následků zkoušet různé způsoby řešení životních situaci. Tak jak postupuje příběh, zjišťuje i Max, že si s časem dokáže hrát mnohem více a také mnohem více ovlivňovat svět i lidi kolem sebe. Bohužel takové hrátky mají často závažní dopady a neuvážená rozhodnutí mohou změnit více než bychom sami chtěli.

K nejsilnějším stránkám hry patří jednoznačně příběh a především jeho postavy. Max i Chloe prochází během všech epizod podstatným vývojem a nepochybuji, že si k nim vybudujete vztah. Vlastně bych se nebál říci, že příběh hry je především o nich a všichni ostatní, ale i temné události odehrávající se v jejich okolí, jsou jen prostředkem k jejich poznání. Life is Strange je hra o dospívání a tom uvědomit si co to znamená být dospělý. Skutečný život totiž není černobílý a člověk často musí dělat rozhodnutí, u kterých neexistuje dobrá a špatná volba a dospět znamená si to uvědomit. I vás ve hře čekají mnohá rozhodnutí, z nichž zvláště to finální bude obzvláště těžké. Jinak však o příběhu mluvit nechci. Vyzradit více než je nutné by byla škoda. Já si ho totiž užil přímo skvěle, ačkoli se nakonec vydal trochu jiným směrem, než jsem čekal. Hra sice nabízí tajemná zmizení, vraždy, záhadné události včetně přímo apokalyptického tornáda hrozícího zničit celé město, přesto mnohem větší emocionální dopad na vás budou mít příběhy obyčejných lidí i vývoj vztahu mezi Max a Chloe.

Pozitivnímu dojmu ze hry zásadně pomáhá i její vizuální podoba. Už předchozí hře autorů akční záležitosti Remember Me bylo možné vytknout různé věci, ale jestli v něčem excelovala byla to její grafika a tím nutně nemyslím její technickou preciznost. Na Life is Strange je totiž vidět že ji vytvářeli lidé s výtvarným cítěním. Hra nabízí lehce stylizovanou grafiku, jenž jí poskytuje jakousi snovou atmosféru. Zvláště s barvami a světlem si autoři vyhráli a mnoha momentech vypadá zkrátka kouzelně. Navíc musím obdivovat to množství práce, které si dali se tvorbou světa. Ten je totiž plný drobných detailů, jako jsou různé plakáty či letáky včetně dalších předmětů, které bylo třeba vytvořit přímo pro potřeby hry. Opomenout nesmím ani zvukovou stránku, která kromě vynikajícího dabingu přináší především podmanivou hudbu v podobě písní skupiny  Syd Matters ale i dalších indie autorů. Tak hra má zkrátka nezaměnitelný styl.

Life is Strange je pro mě byl ohromné překvapení a jeden nejemocionálnějších herních zážitků roku. Nečekal jsem, že mě podobná hra dokáže takto dostat. Ačkoli bych mohl mít výtky k tomu, že díky tomu jak se nakonec příběh hry odvine, nemají vaše rozhodnutí takový dopad, tak v konečném důsledku mi to nevadí, protože je jasné, že je to záměr. Life is Strange je hra pro citlivé duše, pro někoho kdo je ochoten se ponořit do příběhu, který i přes to že pracuje s něčím tak fantaskním jako je ovládání času, dokáže zůstat ve své podstatě úžasně lidský.