The Witness - návod / guide

Zdravím příznivci logických her. Posledních pár dní trávím v nové logické hře The Witness, která vám nedá nic zadarmo. Zapomeňte na nápovědy, zapomeňte že by vám někdo něco vysvětloval, tady zkrátka musíte přijít na vše sami. Takže jsem si řekl "challenge accepted" a rozhodl se, že tuhle hru pokořím, aniž bych se uchýlil k tomu hledat nápovědu. Zkrátka chci zkusit, zda se mi to podaří. Přiznávám, že jsem měl slabou chvíli a poté co jsem po začátku strávil hodiny u jednoho puzzlu (který jsem vlastně ani v ten moment nemohl vyřešit) a tak jsem se v záchvatu šílenství snažil najít řešení na internetu. Naštěstí jsem odolal a puzzle nakonec zdolal. Zachránilo mě to že v ten moment nikde žádné řešení nebylo k nalezení. Zpětně jsem za to rád, protože mě ta hra donutila se do ní skutečně zakousnou a to je vlastně i důvod proč vzniknul tenhle text. Což je možná i paradox vzhledem k tomu co píšu výše. Zkrátka jsem si řekl, že když už se s tím tak mořím, kreslím si všude možně, možná by stálo za to zkusit dát dohromady návod pro lidi, kteří nemají trpělivost a možná i jen čas aby se s hrou prali. Zkrátka asi budou rádi, když je někdo nakopne k řešení. Tak tady to máte. Ale určitě doporučuji všem zkusit hru dohrát na vlastní triko. Skutečně to stojí za to.

Řešení puzzlů budu postupně doplňovat na základě toho, jak budu postupovat hrou, jinak řečeno, jak se mi bude dařit. 

update 1: dokončeny všechny oblasti
update 2: získány čtyři filmy (jeden mi stále chybí a zatím nevím kde ho hledat)
update 3: úplnou náhodou se mi podařila objevit nová úroveň puzzlů spojených s černými obelisky, takže dokončení hry prozatím odsouvám a soustředím se na obelisky
update 4: doplněny puzzly z hory
update 5: doplněny všechny symboly pro obelisky

DOHRÁNO: Last of Us Remastered

Asi netřeba pochybovat, že jednou z nejvíce hráči i kritikou chválených her ze závěru etapy předchozí generace konzolí, byla v případě PS3 hra Last of Us. Nová značka se kterou přišli osvědčení autoři z herního studia Naughty Dogs, byla snahou využít zkušeností, které načerpali během vytváření série Uncharted. A tak zatímco část týmu se věnovala pracím na třetím dílu, druhá polovina začala pracovat na hře, které měla definitivně potvrdit, že tohle Kalifornské studio jsou mistři svého oboru. Z Last of Us se stal obrovský hit a tak není divu, že v prvních letech života PS4 po této hře v Sony sáhli, trochu ji vylepšili a znovu předhodili hráčům. Ti, kteří na platformu Playstation přestoupili až se současnou generací tento krok bez pochyb uvítali. No a ti kteří ji hráli už dříve, se k ní zase rádi vrátili. To je ostatně i můj případ. Takže když se na tenhle kousek narazil za slušnou cenu, neváhal jsem, ačkoli stejná hra ještě ve speciální edici mi odpočívá na poličce.

Ten kdo se občas vrací ke starším hrám, mi jistě dá za pravdu, že podobné návraty mohou být občas ne zrovna příjemné. Čas je nemilosrdný a zvláště v tak dynamické oblasti jako je herní průmysl je jeho působení znatelné. Takže není neobvyklé, že hra kterou máme ve vzpomínkách zafixovanou jako tu nejlepší ze všech, se po konfrontaci po několika letech mění na titul veskrze průměrný. Grafika zvláště pokud sází na realismus lehce zastará a herní principy nám najednou připadají neohrabané a nudné. Jenže jsou podobné obavy na místě u hry, co vyšla teprve přes dvěma a půl lety, zvláště když má vylepšenou grafiku? Asi ne. Nicméně takové zahrání s odstupem let může ukázat, zda její kvality byly skutečné a zda tehdejší hodnocení nebyla ovlivněna především určitých nadšením z toho jak hra vypadá a jakým tématem se zabývá. 

Last of Us se na PS4 dostal s podtitulem Remastered což na první pohled značí, že hra prošla určitým vylepšením. Nicméně na rozdíl od jiných herních titulů, které jsou remasterem her i deset let starých a tedy v jejich případě je skok v grafice znatelný ihned, tak v případě této hry se rozdíl na první pohled hledá těžko. Ano, grafika je díky vyššímu rozlišené čistější a uhlazenější, ale sám jsem byl překvapen, že rozdíl není nijak dramatický. Ono také není divu, když mezi vydáním původní hry na PS3 uplynulo jen pár let a navíc to tehdy byl špičkový titul. U grafické stránky se ještě trochu zastavím. Nadále platí, že Last of Us je po stránce grafiky velmi pohledná hra, ale to co nás okouzlovalo na PS3, už dnes neohromí. Zvláště v exteriérech jsou vidět určité limity enginu. Na druhou stranu interiéry snesou bez problému srovnání se současnými tituly, díky tomu jak detailně jsou propracované. Stejně tak animace postav a jejich mimika je stále na špičkové úrovni. Když jsem si prohlížel video o vývoji, které je součástí hry, byl jsem překvapen, že zatímco pohyb postav byl dle očekávání zaznamenán přes motion capture, tak veškerá animace obličejů a výrazu tváří byla animována ručně. Zkrátka, tahle hra byla při vydání graficky na vrcholu a parádně vypadá i dnes.

Ale mnohem více než grafika mě zajímala hra samotná. Jak si povede takto s odstupem. Bude mě ještě bavit. S potěšením musím konstatovat, že v tomto testu obstálo Last of Us na výbornou. Ukazuje se, že dobře navržená hra má šanci bavit i po letech. Kromě samotného příběhu hry stojící na vyvíjecím se vztahu mezi Joelem a Ellie, který je bezpochyby středobodem celé hry, je to především pečlivě dávkované tempo. Akční pasáže pravidelně střídají ty, kdy se člověk jen kochá atmosférou postapokalyptického světa či řeší nějakou hádanku, jak si otevřít cestu dále. Je tedy pravdou, že větší variabilita v tomto ohledu by neškodila a opakované převážení Ellie přes vodu už trochu nudí. Nicméně střídání prostředí a nepřátel, stejně tak změna tempa, kdy si v druhé polovině hry zahrajete přímo za Ellie je něco, co stále funguje. Znovu jsem také musel ocenit geniálně jednoduchý způsob vytváření věcí a sbírání materiálů, který skvěle funguje a perfektně se do hry sedí.

Kromě již zmíněného vylepšení grafiky tu moc dalších novinek není. Mimo fotomódu je to tak především zahrnutí i příběhového rozšíření Left Behing, které jsem předtím ještě nehrál. To jednak dovysvětluje část událostí přímo z hlavního příběhu hry, které ve hře samotné byly přeskočeny rychlým střihem a jednak se vrací do minulosti Ellie, kdy nám ukáže jak vlastně došlo k tomu, že byla pokousána. Před tím než jsem tuto epizodu ze života Ellie rozehrál, bylo mi divné proč se ji tvůrci nerozhodli zahrnout přímo do hry a proč je dostupná jen z menu hry. Nicméně po dohrání mi je tento jejich záměr jasnější. Svým tempem by se totiž do hry moc nezapadala. Polovina této epizody je totiž věnována vztahu Ellie a její kamarádky Riley, které se spolu vydají na noční dobrodružství do opuštěného nákupního centra. Musím říci, že jsem byl hodně příjemně překvapen způsobem, jakým se autoři rozhodli odvyprávět a popsat jejich vztah. Ten prchavý záblesk dětské bezstarostnosti v jinak krutém světě, kde děti musí brzy dospět je nám představen s ohromující lehkostí a nápady které se jinde nevidí. Dá se říci, že právě toto rozšíření pro mě bylo největším bonusem nové verze hry.

Last of Us Remastered jsem rozehrával s určitými obavami o tom, jak hra obstojí a zda dokáže nabídnout více než jen pohlednou grafiku. Ukázalo se však, že má stále co nabídnout. Dokonce si myslím, že pokud se k ní po nějaké době zase vrátím, nebude to kvůli grafice, která sice z dnešního pohledu vypadá pěkně, ale za několik let už nemusí, ale bude to příběh a především postavy, kvůli kterým si tohle dobrodružství budu chtít znovu užít. On totiž dobrý příběh nestárne.

DOHRÁNO: Xenoblade Chronicles X

Zhruba přes měsícem jsem tu psal svoje dojmy po rozehrání akčního RPG Xenoblade Chronicles X a už tehdy mi bylo jasné, že tohle je hra která má šanci zahýbat mým pomyslným žebříčkem nejlepších her roku. Teď po dohrání to mohu jen potvrdit. Bohužel si nedělám iluze, že by tento můj dojem nějak reflektovaly výsledky každoročních výročních anket, jež u nás vytváří skoro každé herní médium. I přes své nezpochybnitelné kvality tak zůstane tahle hra v českém prostředí v povědomí jen relativně úzké skupiny hráčů. O tom proč si myslím, že je to škoda, se vás pokusím přesvědčit v následujících odstavcích.

Ačkoli by se mohlo zdát že Xenoblade Chronicles X je pokračováním titulu z Wii se stejným jménem jenbez toho X, není tomu tak. Obě hry na sebe nijak nenavazují a kromě drobných pomrknutí tvůrců jako je spona ve vlasech v podobě Monado blade, ikonického meče z první hry, je to především rasa Noponů, malých a zavalitých původních obyvatel planety Mira. Tato planeta se stane novým domovem lidí, poté co unikli ze Země, která se stala účastníkem konfliktu dvou mimozemských ras. Části lidstva se podařilo zachránit x rámci Projectu Exodus, ale mnoho evakuačních lodí bylo zničeno. Vesmírné lodi White Whale jenž ve svém nitru evakuovala vybrané obyvatele L.A. se podařilo uniknout a nouzově přistát na neznámé planetě. Samotná loď sice byla zničena a její trosky roztroušeny po povrchu planety, ale jádro lodi obsahující město bezpečně dopadlo na povrch a stalo se v podobě New L.A. novou základnou lidí, jenž nyní musí přežít v prostředí, kde se to jen hemží nejrůznějšími neznámými a nebezpečnými tvory. 

V tento moment se do příběhu dostáváte vy v podobě postavy, kterou si na začátku hry vytvoříte. Jako jeden z přeživších máte za úkol začlenit se do jedné z několika frakcí vojensko-vědecké skupiny Blade jenž se stará o to, aby zde lidé přežili. Brzo však zjišťujete, že lidé zde nejsou sami a potkáváte rasu Ganglion, jenž si nepřeje nic menšího než totální likvidaci lidstva. Ačkoli příběh sám o sobě je vlastně velmi jednoduchý, nepostrádá určité kouzlo a napětí, které se dostaví zvláště v pozdějších fázích hry. Musím říct, že některé zvraty mě celkem překvapily a vlastně i vysvětlily mnohé z otázek, které jsem si během hraní v duchu kladl. Nicméně příběh hry není tvořen jen hlavní dějovou linkou. Herní svět je rozvíjen především prostřednictvím vedlejších misí a úkolů, které objasňují jak motivace vedlejších postav, kterých je ve hře celá řada, tak dále prohlubují zákonitosti zdejšího světa a dalších ras, na které během hry narazíte. Musím říci, že mě i tenhle aspekt hry docela bavil, protože právě ve vedlejších úkolech popustili autoři uzdu své fantazii a tak jde leckdy o hodně absurdní příběhy s překvapivých rozuzlením. Ostatně ani humor není tvůrcům cizí, ačkoli je občas na hraně. I když musím přiznat, že některé dialogy mezi jednou z vašich společníků Lin a malých Noponem Tatsuem, kterého se Lin snaží „uvařit“ k jídlu, mi koutky úst spolehlivě zvedaly.

Struktura hry je rozdělena do několika příběhových kapitol, jež však nelze absolvovat jednu za druhou, protože většinou je třeba splnit určité podmínky k tomu, aby je bylo možné přijmout. To znamená mít dostatečně prozkoumanou nějakou oblast či splněny konkrétní vedlejší mise. Není tak možné hnát se rovnou po příběhu, ale je třeba využívat všech možností,  která hra nabízí. A že těch aktivit nabízí opravdu hodně. Můžete plnit vedlejší mise, které vám mohou odemknout nového parťáka, uzavřít alianci s další neznámou rasou, která našla svůj dočasný pobyt na planetě Mira, nebo jen získat novou výbavu. Jenže tím možnosti zdaleka nekončí. Pokud máte v partě určitou postavu, je možné splnit speciální misi, po jejímž dokončení se odemkne speciální schopnost. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak některé z těchto misí vyžadují, abyste s danou postavou či postavami měli určitý vztah, jenž ten zase buduje tím, že s touto postavou plníte mise. V této hře zkrátka všechno souvisí se vším a tvůrci jdou až do takového z detailu jako je znázorňování vtahu mezi postavami v podobě grafu. 

Ale to stále není vše, co Xenoblade z pohledu herní náplně nabízí. Další neméně důležitou částí hry je průzkum světa. Ten se skládá z pěti odlišných kontinentů. Na každém z nich existuje několik lokací, kde lze umístit speciální sondu, díky které můžete buď těžit miranium, jenž zde funguje jako speciálním materiál pro výrobu a vylepšování vašich věcí, nebo s pomocí sondy získávat peníze. Kromě toho tím získáte místo, kam lze rychle cestovat. Jenže celý systém je mnohem propracovanější. Propojováním těchto bodů totiž vytváříte celou síť a sami si navrhuje její strukturu. Každou umístěnou sondu lze totiž kdykoliv změnit či vyměnit za novější a tak kdykoliv upravovat fungování této sítě dle aktuální situace. Z počátku se více hodí získávat peníze, ale v pozdějších fázích hry se neobejdete bez pravidelného přísunu mirania. Navíc pokud umístíte více sond stejného typu vedle sebe, můžete čerpat různé bonusy.  Později se dostanete i ke speciálním sondám, která vám například posílí váš útok, pokud se pohybujte v dané oblasti. Ohled je třeba také brát na to, že každá lokace má různé bonusy a tak návrh takové sítě je taková menší logická minihra.

Kromě výše zmíněných věcí můžete ve hře pochopitelně lovit různá monstra, či sbírat předměty s jejichž pomocí můžete vyrábět speciální výbavu.  Některé činnosti jako je umisťování sond, či sbírání věci z trosek a artefaktů, jenž se nacházejí roztroušeny po celé planetě jek vázáno na určitý level vašich dovedností, které si zvyšujete celou řadou aktivit.  Zkrátka úkolů, které je hře možné plnit, je celá řada a pokud někdo bude chtít splnit všechny, nezbývá mu než se připravit na to, že do hry bude muset investovat spoustu času. Já jsem se snažil plnit všechny dostupné vedlejší úkoly a celý svět pečlivě prozkoumat a přesto jsem hlavní příběh dokončil po 100 hodinách. Vůbec nepochybuji o tom, že pokud někdo bude chtít, může ve hře strávit dvakrát tolik času a stále bude mít co dělat. Ostatně podívejte se níže na obrázek mapy, která se vám během hry zobrazuje na WiiU gamepadu. Takhle vypadala ta moje po dohrání. Jak je vidět podle procent, tak jsem měl splněno jen kolem poloviny možných aktivit.

Stěžejní částí hry je však především boj. Planeta Mira je plná nejrůznějších potvor, jenž vám půjdou po krku a vám nezbývá něž se bránit. Soubojový systém často bývá Achillovou patou PRG her. Přeci jen souboje jsou podstatnou částí hry a pokud nejsou dobře udělané, nebude vás bavit u hry trávit čas. Jsem proto rád, že autoři víceméně zachovali soubojový systém z předchozí hry a tak i zde jsou souboje sice akční ale s prvky taktiky. Nepřátele se pochybují volně po mapě a je na vás, zda se jim vyhnete, nebo se pustíte do přímého konfliktu. Pak přichází ke slovu vaše zbraně. V základu máte dva útoky – útok střelnou nebo chladnou zbraní. Tento útok probíhá automaticky, ale vy mezi nimi můžete libovolně přepínat. Zároveň máte v dolní části obrazovky k dispozici panel speciálních útoků s různými efekty. Po jejich použití je třeba vždy nějakou dobu počkat, než se vám zase dobijí. Tenhle princip asi není třeba moc vysvětlovat, protože ho všichni známe z nejrůznějších MMORPG her. Čím se však Xenoblade liší je to, že útoky je třeba provádět ve spolupráci s ostatními členy naší party, jenž může mít až čtyři členy. Útoky je třeba navazovat jen na druhý, čím se aktivuje speciální akce ve hře nazývaná „soul voice“ a vy musíte v pravý okamžik stisknout tlačítko. Toto je velmi důležité protože kromě pár speciálních schopností je to jediná možnost jak obnovit zdraví. Soubojový systém kde síla útoku závisí i na tom zda úročíte z boku či zezadu je skutečně propracovaný a je zbytečné ho na tomto místě popisovat do detailu. Naštěstí ani přes svoji komplexitu nepřestane být zábavný ani po několika hodinách. Jak už je v podobných hrách zvykem, tak vaši postavu si můžete vyladit k obrazu svému a to nejen po stránce vzhledu a výbavy. Na rozdíl o jiných her máte totiž možnost během hry kdykoliv změnit své zaměření. V základu jsou tu tři třídy, které se však několikrát větví a postupným levelováním si lze odemknout až osm různých tříd z nichž každá může používat speciální kombinaci obou typů zbraní a disponuje unikátními schopnostmi. Díky tomu máte ohromnou možnost přizpůsobit styl hraní přímo sobě na míru. 

Když jsem psal své první dojmy ze hry, říkal jsem, že se těším na to, až se mi ve hře odemkne možnost používat skell. Takto se nazývá obrněný bojový robot, do jehož útrob může nasednout a v mžiku se stanete rovnocenných soupeřem i velkým nepřátelům. Kromě toho lze po vzoru Transformers přeměnit robota na vozidlo a rychle se pohybovat po světě. Tam kde jste dříve museli běžet dlouhé minuty, tam jste ve svém skellu za chvíli. Především však při soubojích získáte zcela nové schopnosti, jenž závisí na tom, jakými zbraněmi svůj obrněný kolos ověsíte. A věřte mi, že možnost udělovat útoky o tisíckrát větší hodnotě díky tomu že na záda svého skellu přimontujete masivní kanón se bude hodit. Ostatně bez vašeho skellu byste snad nějaké podstatně větší protivníky ani neměli šanci porazit. Vlastně jakmile skell získáte, nemáte moc důvodů z něj vystupovat. Opustit je tak musíme snad jen situacích, kdy je třeba vejít do lokace, kam se lze dostat jen úzkým otvorem. Jenže ještě větší změna přijde později ve hře. Pro váš skell totiž získáte možnost letu. A to je teprve změna. Všechny zábrany padají a není místa, kam byste se nemohli podívat. Ale nemyslete si, že by hra od této chvíle byla procházka růžovou zahradou. Spousta nepřátel je vás i tak schopna zabít na pár ran, což v případě, že jste zrovna ve skellu znamená jeho ztrátu. Ne však trvalou, protože ho lze na základně opravit, ale to něco stojí.

Ještě více než souboje i bitky ve skellu pro mě Xenoblade Chronicles X definuje svět planety Mira. Zvláště na začátku hry, kdy prvně vstupujete do nových lokací si připadáte jako průzkumníci. Každá odhalená část mapy, každý nově zabraný bod, kam lze umístit sondu je malým vítězstvím. Budete hledat skryté cesty, vyhýbat se nepřátelům, či naopak před nimi utíkat. Budete doslova objevitelé. S každou další hodinou strávenou ve hře bude žasnout nad něčím novým, ač by to měla i být obyčejná vyhlídka, ze které budete mít krásy zdejšího světa jako na dlani. Osobně bych hru bez vazby na příběh rozdělil do tří etap. V té první se jako nováčci rozkoukáváte. Vše je pro vás nové a neznámé. Připadáte si ztraceni v ohromném světě. Na vámi se tyčí ohromné skalní útvary a na obzoru se pohybují podivní tvorové podobní dinosaurům. Když kolem nich probíháte tak doufáte, že vás nezašlápnou jako mravence. Pak se konečně se dostáváte do města a znovu se ztrácíte. Město je ohromné a obsahuje několik čtvrtí. Trochu se tu motáte. Je toho tolik k vidění. Postupně se vydáváte do světa. Zpočátku jen za hranice města, ale postupně dále a dále. Objevuje nový kontinent, jenž se zdá snad nekonečný, protože už několik minut běžíte, ale stále je před vámi kus neobjevené země. Bojujete s nepřáteli o každý píď země, a postupně rozšiřujete svoji síť vlivu.

Konečně se vám do rukou dostává skell. Najednou si připadáte neohrožení. Nepřátele, kteří vás dříve napadali si vás najedou nevšímají. Cestování teď ubíhá rychle. Kam jste dříve dlouho běželi, tam jste nyní během chvíle. Najednou se dostanete ještě dále, kam jste dříve mohli jen s obtížemi, protože silnějším nepřátelům nyní odoláte a utečete jim. Otvírají se vám nové světy, plné nových a neokoukaných nepřátel.  Ale pak se to stane. Vás skell dostane možnost vzlétnout. Najednou se cítíte totálně svobodní. Žádné bariéry neexistují. Nepřátelům se lehce vyhnete a najednou se dostanete i do míst, o kterých jste si mysleli, že se tam ani nedá dostat. Dokonce i ty zdánlivě nedostupné hory, které se vám zprvu zdály jen kulisou se před vámi rozevřou a vy zjistíte, že i zde je co objevovat. Důvod proč se takto rozmáchle rozepisuje je ten, že se vám snažím přiblížit pocit který hra svému hráči nabízí. Troufám si říci, že podobou otevřenost a svobodu v tom co dělat a kam jít jinde nezažijete. Hra přímo skvěle pracuje s měřítkem. To co se na začátku hry jeví jako ohromná lokace, se později ukáže jako takový malý plácek. Místo jenž se zdálo nedostupné, je najednou na dosah. Tohle zkrátka jinde nezažijete. Abyste si lépe udělali představu o rozměrech hry podívejte se na následující obrázky, které ukazují jak to vypadá, když se bez jakéhokoliv loadingu dostanete z ulic města New L.A. až na do nejvyšších partií světa.

Tohle všechno by mělo jen poloviční účinek, kdyby hra nenabízela odpovídající grafické zpracování. A to má podle mě Xenoblade Chronicles parádní. Jistě, člověk musí vzít úvahu, že hra běží na WiiU, které se po stránce výkonu nemůže rovnat s PS4, ale o to více člověk musí ocenit tvůrce, že se jim podařilo na této konzoli přinést takto otevřený svět, který i přes některé technické limity je zkrátka ohromující. Nejsou to počty polygonů ani realistická animace, ale výtvarná stránka a precizní zpracování, které alespoň mě opakovaně nutilo se zastavit a kochat se světem který hra nabízí. Skutečně jsem musel obdivovat preciznost tvůrců, kterou věnovali každému detailu, ať už šlo o design brnění nebo monster. Když si navíc člověk uvědomí, že tohle běží naprosto plynule bez sebemenšího problému, bez chyb které dnes hry tak často sužují, nezbývá než smeknout. Ostatně stačí se podívat na obrázky všude kolem, které jsem ve  hře udělal a hned bude jasné že nepřeháním, Navíc v pohybu vše vypadá ještě lépe. Zapomenout nesmím ani na vynikající hudební doprovod, v podání osvědčeného autora, jenž dává hře v některých chvílích takřka mystickou atmosféru. Nicméně to platí jen případě, že jste mimo město, protože v něm stále dokola hraje několik otravných skladeb.

A tím se vlastně dostáváme k tomu co mi na hře vadilo. Moc toho nebude, protože jinak bych hře nevěnoval tolik času. Nejvíce mě asi rozčilovalo špatně navržené rozhraní, které používá příliš malý font. I na velké obrazovce jsem měl problém ho ze dvou metrů přečíst. Také vysvětlení některých funkcí hry bylo na můj vkus příliš stručné a pochopit všechny souvislosti mi nějakou chvíli trvalo. A námitku bych měl i ke značně upovídanosti hry. Nevadí mi rozsáhlé rozhovory, ale je třeba aby měly nějaký smysl. Tady se často postavy vykecávaly úplně zbytečně a informace, které by šla říci ve dvou větách, znamenala odklikat několik nutných dialogů. Ale jsou to jen drobnosti v porovnání s tím, co hra nabízí. 

O Xenoblade Chronicles X by šlo hovořit ještě dlouho, protože sebevíce rozsáhlý článek nedokáže hrou dokonale popsat. Takže pokud vám není žánr (J)RPG her cizí a nemáte averzi vůči hrám které si i přes svoji orientaci na západního hráče uchovali něco ze své japonské ulítlosti, běžte to toho. Takhle hra si vaši pozornost bez debat zaslouží.

DOHRÁNO: The Evil Within

Vánoce jsou ideální doba, kdy si najít čas na hry, ke kterým jste se během uplynulého roku nedostali. A proti i já jsem se na konci roku, rozhodl vrátit se ke hře, která vyšla v listopadu 2014. Už tehdy mi přišla zajímavá, ale ne na tolik že bych ji musel hrát hned při vydání. Do určité míry to bylo i dáno tím, že hororové hry nepatří k mým favoritům. Málokdy se se jim totiž daří vytvořit napínavou atmosféru, která by mě bavila. Nicméně celkem pozitivní recenze a především jméno tvůrce Shinji Mikamiho, duchovního otce série Resident Evil bylo určitou známkou kvality. Takže kdy se letos hra objevila v rámci slevové akce na Steamu, nebylo proč váhat.

Jak už jsem zmínil, tak hororový žánr ve hrách cíleně nevyhledávám, ale na druhou stranu se mu ani nebráním. Jenže stejně jako humor vnímají různí lidé odlišně, tak i strašení pokud se to tak dá nazvat, působí na každého jinak. Pokud hraju nějakou hru označovanou za horor, chci se skutečně bát, což ale není jednoduché zařídit. Aby na mě taková hra zapůsobila, musí v sobě spojovat napínavý příběh a odladěné herní mechanizmy, které mi dopřejí pocit strachu, aniž by se překlopil do frustrace. Podobným případem byla Alien: Isolation, kterou tohle vše uměla a v poslední době mě zaujal i Until Dawn. Byl jsem proto zvědavý jak si v tomto ohledu povede Evil Within. Vlastně jsem si říkal, že by to mohla být dobrá náhrada za Silent Hill. Nicméně se však ukázalo, asi nepříliš překvapivě, že půjde spíše o variaci na Resident Evil.

Příběh hry začíná příjezdem detektiva Castellanose a dvou jeho parťáků do ústavu pro duševně choré, kde došlo k hroznému masakru. Jenže ani se nestačí rozkoukat a objevuje se neznámá postava muže v kápi, jenž je zřejmě tím, kdo ta tímto krvavým incidentem stojí. Než stačí detektiv jakkoliv zasáhnout upadá do bezvědomí a když se probudí, začnou se dít opravdu podivné věci. Evil Within je hra která tak trochu klame tělem. Zpočátku vypadá jako klasická hororová hra kde je hráč s omezenými prostředky umístěn do prostředí odpovídající danému žánru. Takže nechybí depresivní podzemní chodby ani jakási středověká vesnice obývaná tajemným kultem. Bohužel, tato fajn atmosféra se po celou dobu neudrží. V druhé části hry už prostředí pro mě nemělo tu správnou šťávu, nepřátel byly zástupy, zkrátka zážitek ze hry šel dolů.

Kdybych měl identifikovat co mi na hře nejvíce vadí, tak je to nejednoznačné žánrové zasazení. Nejde totiž o hru, která spočívá jen v kradmém pohybu a likvidaci nepřátel z ukrytu a ani nejste bezbrannou obětí jejíž jedinou zbraní je zůstat neviděn. Na druhou stranu však nejde ani o čistě akční hru typu Resident Evil 5, kdy zbraně a jejich zvládnutí je vaší jednou šancí k přežití. Evil Within se pohybuje přesně mezi oběma přístupy. To by však mohlo vyhovovat fanouškům původních čtyř dílů série Resident Evil. Za takového fanouška jsem se však nikdy nepovažoval. Na druhou stranu je třeba říci, že hra mě zpočátku hodně bavila. Zvláště pokud herní náplní byl postup lokací a vyhýbání se nepřátelům, případně jejich likvidace. Jenže v okamžiku kdy mě hra jako hráče umístila do uzavřené lokace, či spíše arény a mým jediným cílem byla likvidace nabíhajících potvor, šla zábavnost dolů. Tento přístup mi přišel samoúčelný, zvláště když se v průběhu hry několikrát zopakoval.

Na druhou stranu musím pochválit samotné herní principy. V základu nejde o nic nového, ale je to funkční. Hráč je nucen sbírat munici a šetřit si ji na souboje s bossy. Stejně tak musí uvážlivě používat zápalky, které jediné dokážou protivníky likvidovat s konečnou platnosti. Kromě toho je takřka nutností sbírat zelený gel s jehož pomocí vylepšujte své schopnosti a zbraně. Bez vylepšení zdraví či počtu předmětů, které můžete nést by pozdější části hry byly dost náročně. Ostatně hra určitě není nijak snadná a některé souboje mi daly dost zabrat. Evil Within se s hráčem skutečně moc nemazlí a v okamžiku kdy se před nepřáteli prozradíte, je často lepší nahrát pozici, než se snažit o zoufalý boj při kterém vyčerpáte všechny zásoby.

Příběhem hra neurazí, ale v zásadě nejde o nic nového. To že svět ve kterém se většina hry odehrává asi nebude úplně reálný vám dojde celkem brzy. Díky tomu však tvůrci dostávají do rukou možno st hráče překvapovat nečekanými situacemi a změnami prostředí. Pomocí nalézaných dokumentů a dalších náznaků tak před vámi postupně odkrývají příběh toho, co se vlastně stalo a kdo je onen tajemný protivník, jenž si s vámi tak zahrává. Pochválit musím rozhodně délku hry, jenž je v porovnání s dnešnímu hrami určitě nadstandardní. Grafiky hry je slušná, ale těží spíše z výtvarné stránky než jejích technických kvalit. V původní verzi byl obraz omezen pruhy pro „lepší filmový zážitek“, nicméně i v PC verzi kdy lze toto zobrazení vypnout, ale i tak na nejvyšší nastavení hra vypadá jen slušně.

Po dohrání mám z Evil Within rozporuplné pocity. Na jednu stranu hra dokáže člověka pohltit svoji atmosférou a výtvarnou stránkou, aby se vzápětí její hraní změnilo na otravný průchod hrou, kterou hrajete jen ze setrvačnosti. Stejně tak bych bych ji neoznačil za strašidelnou, protože děs tu má většinou podobu nechutností, což mi fakt tep nezrychlí. Proto i můj dojem ze hry byl tak jako na houpačce. Škoda že se nepodařilo hře udržet stejnou energii jako na začátku, pak bych byl určitě spokojenější.