DOHRÁNO: Zombi

Musím říci, že k této hře mám zvláštní vztah. Když totiž na konci roku 2012 vycházela nová konzole od Ninteda WiiU, bylo možné zvolit si ze dvou balíčků, přičemž jeden z nich obsahoval launchovou hru ZombiU. Celý balík jsem si tenkrát pořídil a zřejmě to byla vůbec první hra, kterou jsem na nové konzoli hrál. Ačkoli mě hra zaujala, nebavila mě zdaleka tolik, jak bych očekával. A když mě relativně chvíli po začátku opakovaně zabili a já přišel o svoji sesbíranou výbavu, hru jsem vypnul a místo toho jsem začal hrát Super Mario Bros. K ZombiU jsem se pak už nevrátil, ačkoli jsem o tom uvažoval. Uplynulo pár let a nejednou koukám, že v nabídce PS+ přistála hra Zombi, což je remaster původní hry pro nové konzole a PC, který původně vyšel na konci léta 2015. Zřejmě ve snaze Ubisoftu vydělat na hře nějaké peníze, protože na WiiU moc neuspěla. Hru jsem si stáhnul, ale nevěnoval jsem ji pozornost, protože stále bylo co hrát a popravdě se mi do hry zas tolik nechtělo. Protože jsem však potřeboval uvolnit místo v konzoli, tak jsem si řekl, že to alespoň spustím a pak to smažu. No a stalo se něco nečekaného. Ta hra mě chytla.

Nevím zda to bylo tím, že jsem od hry jsem nic neočekával, nebo tím, že hru z podobného žánru jsem dlouho nehrál, faktem ale je, že mě to najednou bavilo. Užíval jsem si hraní v Londýně stiženém zombie nákazou a bavil jsem se po celých těch cca 10h které mi zabral průchod na střední obtížnost. Ale vraťme se ke hře samotné. O čem ta hra je dává jasně najevo svým jménem. Vy se ve městě nad Temží objevujete v roli bezejmenného postavy. Tedy lépe řečeno jméno má, ale z pohledu hry je to zaměnitelné kolečko v soukolí. Nejste nějaký hrdina, ale pouze zoufalec hledající ukryt v metru, kde se však stanete nástrojem neznámého hlasu, který vás výměnou za úkryt, pověřuje úkoly. V případě že zemřete, přebírá váš úkol někdo úplně jiný. Který začíná opět od začátku. Naštěstí ne příběhově, ale materiálně. Z vaší původní postavy se stane zombie a nasbírané věci má u sebe. Takže se určitě vyplatí vrátit se na místo skonání vašeho předchozího hostitele jeho výbavu si vzít, i když to bude znamenat, že ho budete muset umlátit kriketovou pálkou. Ta je ostatně poznávacím znamením hry a stane se vaším neocenitelným pomocníkem. Stačí pár dobře mířených ran a otravný zombík už chroptí v kaluži krve na zemi.

Ale kromě této zbraně, kterou z ruky nedáte po celou hru, máte možnost posbírat i různé střelné zbraně od pistolí, přes brokovnice až po odstřelovačku. Nicméně nábojů je pomálu a tak si je většinou musíte šetřit na vyhrocenější situace. S používáním zbraní se vám zlepšuje schopnost jejich efektivního využití, ale ve výsledku je to k ničemu. Pokud totiž umřete, vaše nová postava nic z toho neumí. Mnohem lepší se tak vylepšovat zbraně samotné. Nicméně měl jsem pocit že tenhle prvek postupného zlepšování, který Ubisoft s úspěchem dává v posledních letech do všech svých her, zde nějak nefunguje, či lépe řečeno se její jako nedodělaný. Ale ve finále mi to bylo jedno, protože hra stojí především na průzkumu světa a soubojích. Ty jsou kupodivu celkem taktické, protože vlítnout do skupiny nepřátel se moc nevyplácí. Lepší je likvidovat je postupně a využívat k tomu samo prostředí hry. Díky tomu, že zombie jsou ze staré školy a tedy se víceméně plouží je možné váš útok plánovat. Díky tomu se mi podařilo přežít více než polovinu hry bez ztráty kytičky. Bohužel pak jsem udělal osudovou chybu a do výbušného zombíka to napral pálkou, což se neukázalo jako dobrý nápad.

Nicméně s trochou rozvahy lze hru projít víceméně v pohodě, i když s lehkým mrazením v zádech a vidinou smrti. Proto mě docela naštvalo, že v určité fázi hry jste násilím donuceni k přímé konfrontaci. Trochu tím z mého pohledu utrpěla atmosféra hry, která stojí na tom, že procházíte opuštěným městem a snažíte se přežít. Hra ale nestojí jen na elementu přežití, ale nabízí i celkem zajímavým příběh točící se kolem určitého proroctví a má tak občas mysteriózní nádech. Ale co si budeme povídat, nejdůležitější bude stejně váš unik ze zamořeného Londýna. Na hře je vidět že jde o původně WiiU titul, takže technická stránka tomu odpovídá, ale na druhou stranu mě určitě neurážela a díky určitým filtrům vypadá odlišně než zbytek ostatních her a to je dobře. Pochválit také musím dobře přizpůsobené ovládání pro gamepad, díky kterému se mi hra hrála lépe než tehdy na WiiU ovladači.

Musím říci, že jsem rád, že jsem nakonec dal hře šanci. Ač totiž nejde o titul, na který budete vzpomínat ještě po letech, je to dobře udělaná hra, jenž pokud jí dáte šanci, dokáže nabídnout slušnou zábavu. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdybychom se někdy dočkali pokračování, které by více vypilovalo některé prvky hratelnosti.

DOHRÁNO: Uncharted 4: A Thiefs End

Jednou z neočekávanějších her, alespoň co se majitelů Playstationu týče, je bezpochyby čtvrté pokračování dobrodružství Nathana Drakea. Talentovaným vývojářům ze studia Naughty Dog se podařilo vybudovat značku, která dokázala zaujmout velkou skupinu hráčů a nutno říci že oprávněně. Všechny velké hry v této série jsou totiž nadmíru povedené a to po všech stránkách. Autorům se podařilo vytvořit dobrodružství po vzoru Tomb Rider či Indiana Jonese. Ale kromě kombinace akce a hádanek, dokázali přinést i zajímavé postavy, které nebyla jen jednorozměrné a s jejich pomocí vybudovat příběh. Uncharted tak nikdy nebyl jen hrou o hledání pokladů, ale po prvním dílu především příběhem Nathana Drakea a jeho přátel. Byly to hry snažící se o takřka filmové vyprávění, čemuž pomáhala i dokonalá grafika a pečlivě vybraní představitelé. Ostatně bez dabéra a vlastně i herce Nolana Northa by Uncharted, potažmo Nathan Drake byl jen poloviční. Důvod proč o tom mluvím, je ten, že na tomto čtvrtém díle, o kterém sami tvůrci říkají, že je poslední, je vidět, že to je právě příběh který hru žene dále a luštění hádanek či souboje s nepřáteli jsou až v pozadí. Takto moc se série dokázala proměnit. 

Na tuto změnu má bez pochyby vliv i výměna osoby v čele projektu režiséra a scénáristy Neila Druckmanna. Ten na sebe upozornil hrou Last of Us od stejného studia a je vidět, že některé prvky hry se pokusil přenést i do čtvrtého pokračování. A ačkoli podobný typ mamutího projektu jako je Uncharted 4 nikdy nebývá dílem jednoho člověka, je vidět jak moc se hra posunula, skoro bych chtěl říci dospěla. V minulých dílech příběh poháněla snaha o objevení nějakého záhladného pokladu, díky čemuž jsme cestovali po celém světě, zažívali adrenalinové situace a do toho hlavní hrdina hláškoval jak o život. Fungovalo to skvěle, o tom žádná, ale tentokrát je situace trochu jiná. O nic z výše uvedeného samozřejmě nepřijdeme, ale motivace postav jsou o něčem více než jen honbě za pokladem. Na začátku hry nacházíme Nathana v situaci, kdy spolu se svou dnes už manželkou Elenou pokoušejí žít normálním životem. Přesto je vidět, že i když se Nathan usadil, touha po dobrodružství ho zcela neopustila. Do života mu však náhle vstupuje jeho bratr, kterého považoval za mrtvého a události dostávají spád. Protože však nechci o příběhu napsat příliš mnoho, tak jen dodám, že cílem jejich pátrání bude legendární pirátský poklad. 

Už v předchozím dílu jsme se dozvěděli něco více o Nathanově minulosti, o tom jak se potkal se Sullym. V tomto díle však tvůrci poodhalují minulost hlavního hrdiny ještě více a konečně se dozvíme více o jeho minulosti a především vztahu k bratrovi. Ostatně tvůrci se podobných návratů do minulosti vůbec nebojí a odskoky v čase jsou do hlavního příběhu citlivě zakomponovány. Navíc příběh sám působí mnohem dospěleji. Ostatně dospěl i sám Nathan, který už není takovým floutkem jako dříve. Díky fantastické grafice a precizním hereckým výkonům pak skvěle fungují vážnější rozhovory mezi postavami. Některé scény a rozhovory jsou dokonalé. Až jsem měl chvíli pocit, že sleduji skutečný film se skutečnými herci. Příklon k realitě je pak vidět i tom, že konečně jsem se dočkal toho, že tvůrci ze hry vypustili nadpřirozené elementy, které mě vždy tak iritovaly. Příběh a jeho podání je jednoznačně jednou z hlavních deviz hry. 

Možná že právě díky příklonu k realismu o to více vystupují na hranu dotažené akční momenty a vlastně i pohyb po členitých úrovních. Najednou mi přijdou nejrůznější přeskoky a výskoky nerealistické. Ale to už tak k sérii nějak patří. Stejně tak se člověk nesmí pozastavit na d tím, že c dávno opuštěných místech stále svítí louče a pokud člověk nemůže někam vyskočit, může si být jistý že někde kolem je bedna na kolečkách kterou stačí popostrčit. Ale opět nejde o nic, s čím bych se nebyl schopný ztotožnit v rámci pravidel žánru. Jen mi občas přišlo, že ty uměle budované překážky působí příliš chtěně a vykonstruovaně. Je však třeba říci, že v tomto ohledu se oproti předchozím dílům moc nezměnilo. Co se však změnilo, jsou dva podstatné prvky hratelnosti. Úrovně jsou nyní mnohem více otevřené a není tak vždy jen jedna cesta k cíli. Můžete tak překážku překovat různými cestami. Díky tomu nemáte pocit, že vás někdo vodí po celou dobu za ručičku. Podstatnější však je že některé lokace jsou otevřenější i do šířky a tak třeba během afrického dobrodružství máte možnost projíždět se po mapě v džípu. Uncharted sice stále zůstává ze své podstaty lineární, ale to že máte možnost uhnout z tunelu, se cení. 

Druhou podstatnou změnou ovlivňující hratelnost je to, že tvůrci do hry zakomponovali stealth režim. Už se nekoná to co v předcházejících hrách tj. ve svém důsledku stereotypní přestřelky z krytů, ale naopak můžete využít toho, že na začátku vás nepřítel nevidí a pokud budete dostatečně šikovní, můžete protivníky zlikvidovat bez jediného výstřelu. Samozřejmě nelze čekat, že zdejší kradmý postup bude tak propracovaný jako v jiných hrách, které se na to specializují. Ale možnosti, které Uncharted 4 nabízí, jsou podle mě nejen dostačující, ale hlavně zábavné. A pokud vás protivník objeví, můžete si to s ním vyřídit už s pomocí bohatého zbraňového arsenálu. Ostatní prvky hratelnosti zůstaly zachovány a tak vás čeká skákání, šplhání a další akrobatické kousky, na kterých byl Uncharted vždy postaven. Nově di do sytosti užijete především houpání a šplhání po laně, které máte vždy po ruce. Nechybí ani řešení hádanek, které jsou dobře vyvážené, přesně tak aby vás nezačaly nudit. 

Série Uncharted si vždy zakládala na grafice a tak očekávání ohledně prvního dílu pro PS4 byla velká a tvůrci je bezezbytku naplnili. Troufám si říci že Uncharted 4 je v současnosti nejlépe vypadající konzolová hra a tvůrci s její grafickou doslova kouzlí. První co mě dostalo, byly realisticky vypadající postavy. Skutečně jsem dosud neviděl tak dokonale propracovanou mimiku, která z virtuálních postaviček dělá živoucí osobnosti, čemuž samozřejmě pomáhají i herecké výkony všech představitelů. Ale není to jen mimika, ale i detailní textury či realistické osvětlení, které před vámi vytváří uvěřitelný svět. Ale ten rozhodně není nudný, protože cit pro monumentální výhledy tvůrci rozhodně neztratily. Opět se tak můžeme procházet fantastickými lokacemi a obdivovat se umu grafiků, protože to co nabízí Uncharted zkrátka jinde nedostanete. Co však rozhodně dostane jsou napínavé akční sekvence, z nichž ta, jejíž část známe už z E3 dema, se už teď stala legendární. Co musím rovněž vyzdvihnout je to, že i veškeré neherní animace jsou teď v enginu hry, a prostým střihem tak můžeme skákat z jednoho konce světa na druhý. Vůbec nevím jak to udělali, ale funguje to skvěle. O grafice Uncharted 4 lze zkrátka mluvit jen v superlativech. 

Tak si říkám jak ten svůj chvalozpěv uzavřít. Popravdě těžko hledat co téhle hře vytknout. Dokonce i délka hry se mi zdála větší než dříve a navíc je hra takřka bez hluchých míst. Unchated 4 je zkrátka evolucí žánru akčně dobrodružných her, který v jeho podání dosahuje svého vrcholu. Navíc fanoušci se dočkají skvělého zakončení celé série, o kterém však záměrně nenapíšu ani řádku. Co však napíšu je to, že Uncharted 4 je senzační hrou, kterou by si neměl nechat ujít každý fanoušek her až už doma má PS4 či ještě ne.

DOHRÁNO: Ratchet & Clank

Playstation 2 dokázal za dobu své existence vybudovat úctyhodné množství herních značek a postav. A jednou z nich je dvojice Ratchet a Clank která se poprvé představila ve stejnojmenné hře v roce 2002. Jejich dobrodružství kombinující plošinovkové skákání s akcí a nápaditými zbraněmi si našlo celou řadu fanoušků. Není tak divu že série dnes má už řadu pokračování. Já jsem se s Ratchetem seznámil až díky PS3 dílům a okamžitě si ji zamiloval. Žánr plošinovek tehdy dost strádal a tak na mě hra působila jako zjevení. Sympatické postavy, krásná grafika a především zábavná hratelnost bylo něco, co mě donutilo zahrát si skoro všechny následující pokračování. Přesto jsem to, že se chystá vydání dalšího dílu (i když jak se to vezme) na PS4 zaznamenal až relativně pozdě. Ale místo těšení, jsem se trochu obával toho, o jakou hru se bude jednat. Měla totiž doprovodit chystaný film a navíc mělo jít o předělávku prvního dílu.

Naštěstí moje obavy se ukázaly jako zbytečné v okamžiku, kdy jsem hru spustil. Jde sice v zásadě o remake prvního dílu, ale vzhledem k tomu, že jsem jej nehrál, nemám to jak posoudit. Ale podle informací které ke mně dolehly, byla celá hra podstatně předělána a rozšířena. Takže je to vlastně jedno. Stejně tak vůbec nevadí, že vydání hry je spojeno s uvedením animovaného filmu (který se prý moc nepovedl), protože samotnou hru v žádném případě negativně neovlivňuje. Vlastně se až trochu divím tomu, jak moc povedená hra to je vzhledem k okolnostem vzniku. Ale pojďme si říci něco o hře samé. V příběhu prožijeme první setkání ušatého Ratcheta, posledního Lombaxe (no vypadá tak trochu jako fenek) a jeho nového parťáka malého robůtka Clanka. Vznikla tak další dvojice hrdinů, jenž se zařadila mezi takové legendy jako Jak & Daxter či Banjo & Kazooie. Z obyčejného údržbáře Ratcheta se dílem náhody stává vesmírný ranger a jako takový se vydává zachránit Galaxii. Ostatně to přeci hrdinové dělají, ne?

Hra v sobě kombinuje hned několik herních principů. V základu jde o 3D plošinku přičemž kromě povinného skákání, tu ještě plachtíte vzduchem, létáte na jetpacku a využíváte další gadgety které postupem hrou sbíráte. Ale celý svět je plný nepřátel a tak neméně podstatnou část herní doby budete střílet a vůbec bojovat s mnoha nepřáteli. Ratchet a Clank je do značné míry akční hrou a tomu také odpovídá vaše výbava. Tu činí celá řada zbraní, z nichž některé (říkal tu někdo Ovčáček?) jsou zvláště vypečené. Každopádně váš arzenál, který si kupujete za všudypřítomné šroubky a vylepšujete za speciální krystaly je životně důležitý. Už na střední obtížnost dokáže být hra příjemně náročná. Kromě toho je hratelnost oživena i tím, že občas je nutné vyslat do akce přímo Clanka, jenž má za úkol vyřešit nějaký puzzle, abyste se mohli posunout dále. Během hry se dočkáte i sekvencí, kdy se usednete do vaší raketky a vydáte se do leteckých soubojů, či se zúčastníte turnaje ve futuristickém skejtování. Zkrátka tady nuda nehrozí, protože stále se děje něco nového. 

Během hry navštívíte několik různorodých planet, kde je vždy třeba splnit pár úkolů, abyste se mohli vypravit zase na další. Levely jsou většinou lineární, ale pár planetek nabízí do určité míry otevřené prostředí, kde se můžete pohybovat svobodně. Můžete se tak vydat hledat třeba skryté lokace a sběratelské předměty. Těmi jsou kromě pro sérii typických zlatých šroubků i speciální karty. Vždy když posbíráte tři z jedné série, odemkne se vám určité vylepšení. Především však porůznu ukryté nacházíte speciální karty, které vám po kompletaci odemknou ultimátní zbraň, se kterou finálního bosse sejmete i s prstem v nose. To čím hra rozhodně zaujme na první pohled je její grafické zpracování. Čistá, ostrá a plynulá grafika v mnoho výrazných barvách je něco, co upoutá na první pohled. Na obrazovce se stále něco děje a jakmile dojde na zbraně, dokáže Ratchet na obrazovce rozpoutat menší apokalypsu. V případě neherních sekvencí vytvořením přímo v enginu hry jsem díky jejich kvalitě mel problém rozeznat, kde končí a začíná ukázka z filmu. Zkrátka hře to moc sluší a ani na hudební doprovod si není možné stěžovat.

Ratchet a Clank je hra, která mi opět připomněla jak moc je škoda, že podobný typ her se dnes už moc nenosí. Přitom principy, na kterých staví, dokážou stále zabavit, což v mém případě dokládá i to, že po dohrání jsem hru znovu rozehrál v challange módu, což většinou nedělám. Byla by škoda tuto hru opomenout jen proto, že stojí trochu stranou. Pokud máte chuť zahrát si hru, která si bere to nejlepší z minulosti této skvělé série, ale přitom nezapomíná, že se píše rok 2016, tak směle do toho. Litovat určitě nebudete.

DOHRÁNO: Layers of Fear

V posledních letech se díky velmi dostupným vývojovým nástrojům vyrojilo hned několik her, za kterými stojí relativně malý tým, ale které zároveň působí profesionálním dojmem. Tyto hry fungují jako určitý mezičlánek mezi AAA tituly a menšími indie hrami. Jde o veskrze profesionální produkty, které si mohou dovolit přijít s větší cenou, ale na druhou stranou musí potencionální hráče zaujmout na první pohled, aby se dokázaly prosadit. Pokud se jim to nepodaří, rychle končí v zapomnění a nahradí je jiné tituly, které už čekají v řadě. A zaujmout v dnešní době s přetlakem her není vůbec snadné. Pokud se tvůrci nemohou spolehnout jen na sílu komunity a postupně budovanou pověst, je třeba zaujmout neotřelým námětem. Zkrátka vybudovat kolem hry auru něčeho unikátního, co si zkrátka musíte zahrát. Ideálním zástupcem takových her jsou horrorové tituly. Je to v dnešní době velmi oblíbený žánr jak samotnými hráči, tak youtubery. Díky tomu i veskrze průměrný titul dokáže zaujmout dostatek potenciálních kupců.

Layer of Fear určitě není průměrná hra, ale rozhodně se veze na vlně obliby videoherních horrorů, které vás mají děsit především svým prostředím, než samotnou herní náplní. Za hrou stojí polské studio složené z tvůrců, které zkušenosti posbírali na mnoha jiných úspěšných titulech a zatím za sebou mají jen menší hry. S Layers of Fear se jim ale podařilo prorazit a o jejich hře bylo skutečně slyšet. Padala dokonce tvrzení o nejstrašidelnější hře a to je v případě horrorové hry skvělý marketing. Ale podobného ohlasu by Layers of Fear jistě nedosáhla, pokud by neměla určité kvality. A ty rozhodně má. Autoři totiž přicházejí s příběhem malíře zasazeným do začátku 20. století do jednoho starého domu. I když spíše by se mělo říci mysli, protože je to právě šílená mysl tvůrce, které z běžného domu děla surreálné prostředí. Ostatně výtvarná podoba hry, která čerpá inspiraci v mnoha klasických obrazech je její silnou stránkou. Právě témata jako je umění, inspirace a to kam až člověk může zajít, jsou jedním z motivů hry. Příběh sám je v zásadě prostý, ale nechává možnost různým interpretacím. Nicméně pro mě nebyl tím, co mě motivovalo ke hraní.

Tím čím je hra z mého pohledu unikátní je to, jakým způsobem zpracovává do hry prvek šílené mysli. Level design hry se totiž průběžné mění a reaguje na váš průchod. Prostředí, ve kterém se většinu hry pohybujete, tedy kulisy vašeho domu nerespektují fyzikální zákony. Můžete tak narazit třeba na chodby, jenž se v nekonečné smyčce točí stále do sebe. Nikdy si nemůže být jistí, že dveře kterými jste zrovna prošli do místnosti, tam ještě budou když se otočíte. A právě tohoto proměnlivého prostředí tvůrci využívají, aby ve vás vyvolali nepříjemné pocity či vás vyděsili. K tomu si pomáhají i zvukovou stránkou a dalšími vizuálními efekty, které určitě mají potenciál nepřipravené hráče vylekat. Jak hrou postupujete, tak se tento terror na hráče ještě stupňuje. Neživé věci ožívají a stejně tak vaše vzpomínky na události, které byste raději zapomněli. Bohužel to co mělo být hlavním předností hry, na mě zas tolik neúčinkovalo. A to z několika důvodů.

Především z mého subjektivního pohledu tvůrci „straší“ velmi prvoplánově. A pokud pro vás žánr horroru není úplně cizí, odhadnete situace, kdy vás má něco vyděsit už s předstihem. Tím nechci říci, že bych se během hry neleknul, ale byl to úlek založený čistě na fyziologické reakci, které zkrátka nastane, pokud vám někdo bez očekávání zařve do obličeje. Ale to nepovažuji za nějaké umění. Na druhou stranu když člověk vidí chodbu s blikajícím světlem, otevřené okno nebo nápis „neotáčej se“, asi nebude překvapený, když se něco stane. Další důvod proč na mě hra na rozdíl od takové Amnesie nepůsobila děsivě je ten, že jako hráč člověk vlastně není v žádném ohrožení. Kromě toho že se může leknout, se mu vlastně nic nemůže stát. Díky tomu míra napětí, které by plynulo z pocitu ohrožení, klesá na nulu. Tohle v případě horrorové hry vnímám jako vážný problém, ačkoli uznávám, že do značné míry subjektivní.

Layers of Fear mě tak oslovil především svou výtvarnou stránkou a tím jakým způsobem se tvůrcům podařilo pracovat s proměnlivým designem levelů. Na druhou stranu mě nedokázala dostatečně zaujmout svou herní náplní a tím, jakým způsobem se jí (ne)daří držet pravidla horrorového žánru.