DOHRÁNO: Rise of The Tomb Rider

Jestli existuje nějaký herní charakter který dokázal proniknout do širší popkultury, je to Lara Croft (promiň Mario). A co se budeme říkat, velký vliv na to měla i dvě filmová zpracování, jejichž kvalita sice byla sporná, ale všem to stejně bylo jedno, když se hlavní role ujala Angelina Jolie. Lara, jakožto hráči milovaná hrdinka série Tomb Rider se tak stala prototypem herní postavy, kterou se tak trochu stereotypně prezentovaly počítačové hry okolnímu světu. Je přitom paradoxní, že tato herní série, která byla v prvních letech milénia na vrcholu od té doby začala postupně upadat. Sice si stále držela své kvality, ale vidět že autoři už jen recyklují staré nápady a celá série se točí v kruhu. Už to vypadalo, že Lara Croft je zralá na odchod do hráčského důchodu. Naštěstí v roce 2013 se série dočkala restartu a tvůrci se rozhodli koncept hry přepracovat. Hra s prostým názvem Tomb Rider tak přišla s mladší verzí Lary, která se má zocelenou hrdinkou teprve stát a nechali ji bojovat o přežití na tropických ostrovech. Hra byla přijata velmi pozitivně jak hráči tak recenzenty a tak bylo jasné, že další díl bude a půjde podobným směrem. V roce 2015 tak vychází další díl restaurované série, tentokrát s názvem Rise of Tomb Rider. Trochu kontroverzně však s dočasnou exkluzivitou pro Xbox One. Hráči na PS4 se ho tak dočkali až s ročním zpožděním, ale zato v kompletním balením a v edici, která připomíná dvacetileté výročí této značky.

Ačkoli bych se asi neoznačil za skalního fanouška série a rozhodně jsem nehrál všechny díly, tak rozhodně ji mám velmi rád. Nejvíce asi vzpomínám na první dva díly, které jsem hrál tehdy na PC a pak díly Legend a Anniversary. Musím říci, že nejvíce mě vždy bavil průzkum světa, hledání cesty, lezení po stěnách a řešení hádanek. Souboje s lidskými nepřáteli jsem vždy vnímal jako cosi navíc. Přesto všechno jsem se restart série z roku 2013 užil, i když /či možná právě proto), že to byla trochu jiná hra než jsem byl zvyklí. Pochopitelně jsem se tak na další pokračování těšil. Především mě zajímalo, jestli se tvůrcům podaří v minulém díle navržený koncept dále rozvinout. V základu se Rise of Tomb Rider od svého předchůdce tolik neliší, nicméně určité novinky tu jsou. Především je ve hře vidět mnohem větší příklon k vylepšování postavy a jejího vybavení. Stejně tak široké možnosti nabízí ve výrobě věcí. Ostatně takřka na každém kroku naleznete nějakou surovinu, ze které lze vyrobit munici či poslouží pro vylepšení vaší výbavy. Z mého pohledu je však skutečným přínosem struktura světa. Zatímco minulý díl byl tvořen povětšinou koridory, které jste prošli a nebyl důvod se do nich znovu vracet, tak tento díl přichází s určitou formou otevřeného světa. Tedy spíše by mělo říci několika otevřených lokací. I zde se sice dočkáte koridorů, které mají jen jednu možno cestu jak je projít, ale jsou zde dvě větší relativně otevřené lokace, ve kterých nemáte pocit klaustrofobie. V nich můžete hledat skryté jeskyně s poklady, ale především vstupu do speciálních hrobek. Ty se svým pojením nejvíce blíží prvních hrám série a vždy vás v nich čeká vyřešení nějaké hádanky, spočívající s manipulací s okolním prostředím. Jejich řešení není povinné a hru lze dohrát i bez nich, nicméně podle mě patří k tomu nejlepšímu co hra nabízí.

Dalším velkým trumfem hry je její zasazení. Nevzpomínám si totiž na jinou hru snad kromě Siberie, která by byla zasazena do oblasti Sibiře či Ruska obecně a zároveň v sobě spojovala prvky řecké či byzantské kultury. Po všech těch tropických lokacích je zasněžené prostředí lesů a skal, mezi kterými se nacházejí zbytky rezavějících strojů vítanou změnou. Ostatně i příběh samotný, i když do značné části skrytý do hojně nacházených zápisků mě zaujal, ačkoli se točí kolem tak provařeného tématu jako je zdroj nesmrtelnosti. Opravdu se mi líbilo jakým způsobem hra celý příběh podává. Vše ostatní pak zůstalo při starém, takže opět se střídají sekvence, kdy je třeba někam vyšplhat či vyřešit puzzle se situaci, kdy je třeba si poradit s vlnou nepřátel. Oba tyto elementy jsou vzácně vyrovnané. Osobně jsem pak velkou část herní doby trávil i průzkumem světa a hledáním ukrytých pokladů. Ostatně pro ty z nás, kteří rádi plní různé sběratelské výzvy a nepovinné úkoly nabízí nových Tomb Rider bohaté vyžití. Navíc v případě PS4 verze hry je v základu i datadisk Baba Yaga, který přináší další hodiny navíc k už tak obsahově nabité hře.

Když jsem hru poprvé spustil překvapili mě dvě věci. Nejprve jsem trochu vylekal, když jsem nebyl během chvíle párkrát zemřel, protože jsem nebyl schopen rychle reagovat na situaci a chovat se tak jak tvůrci chtějí. Osobně nemám tyhle prvky, ve hrách moc rád. Hra kterou si hrajete svým tempem vám najednou sebere ovládání a vy jste nuceni skákat jak ona píská. Naštěstí podobných momentů bylo ve hře jen pár. Pozitivně mě naopak překvapilo jak pěkně hra vypadá. Po vizuální stránce si rozhodně nebylo na co stěžovat, pěkné efekty a plynulá grafika se starají o fajn pocit z hraní. Jako největší problém tak vnímám ne zrovna přesné ovládání. U hry, která je založena na skákání a šplhání je nepříjemné cítit, že postava se v některých situacích chová jinak než byste potřebovali. Nejde o nic na co by si nebylo možné zvyknout přesto to u hry, která je ve všech ostatních ohledech vyladěná, zamrzí. Rise od Tomb Rider je výborná hra, která sice není nijak inovativní, ale to co dělá, dělá dobře. Navíc ve své výroční edici na PS4 dostanete i všechen dodatečný obsah ještě pěkné balení. Lepší dárek si Lara ke svému výročí přát nemohla.

DOHRÁNO: Wolfenstein: Old Blood

Wolfenstein: New Order byla rozhodně nejlepší 3D akce teď už vlastně předloňského roku, která se loni dočkala neméně povedeného datadisku. A když říkám datadisk, myslím tím datadisk ze staré školy, který svým obsahem můžu konkurovat lecjaké plné hře. Příběhově jde o prequel, a tak v kůži B.J. Blazkowicze budete hledat plány k Deathsheadově základně. Svým zasazením má Old Blood blíž k Return to Castle Wolfenstein než k původní hře a tak se budete většinu času pohybovat po tajemném hradě, dojde i na lanovku a ve druhém aktu pak zjistíte, že mrtvý nácek může být ještě horší než ten živý. Hře se určitě nedá upřít její někdy až strašidelná atmosféra, která koresponduje s prostředím hry. Vůbec celá hra působí sevřeněji což není vůbec na škodu. Po stránce hratelnosti se v podstatě nic nezměnilo. Souboje v Old Blood jsou stále zábavné a do arzenálu navíc přibyla upilovaná brokovnice. Co více si přát. Vždyť ani výlety do retro levelů původního Wolfa nechybí. Zkrátka pokud vás bavil New Order, bude vás bavit i Old Blood. Je totiž sakra poctivá střílečka.

DOHRÁNO: Transformers Devastation

O titul jako je Trasformers bych normálně asi ani nezavadil. Jednak proto, že Transformeři mě moc neberou a jednak i proto, že ke hrám které se opírají o nějakou známou filmovou značku má celkem skeptický přístup. Až na výjimky jako je Batman totiž podobné hry patří do kategorie spotřebního zboží, které vzniklo jen proto aby se přiživilo na známé značce, případně doplnilo filmovou premiéru. Vesměs jsou to tak hry, které se nechají levně vyrobit v nějakém méně známém herním studiu bez velkého ohledu na kvalitu. O to více mě tak překvapilo, že za hrou Transformers: Devastation stojí respektovaní japonští vývojáři z Platinum Games, nekorunování králové akčních hack 'n' slash her, třeba jako Bayonetta. Nicméně i tak jsem se o hru moc nezajímal.

Nedávno se však hra objevila v PS+ a znáte to, darovanému koni…, takže jsem si řekl, že za vyzkoušení by to snad stálo a smazat ji mohu vždy. Jenže jaké pak bylo moje překvapení, když se ze hry vyklubal akční nářez. V zásadě se totiž jedná o stejně návykovou rubanici jako ostatní hry od Platinum Games, přičemž bojový systém je jednoduchý na pochopení, ale zároveň komplexní. Na nižší obtížnosti si tak vystačíte pouze s kombinací rychlého a těžkého útoku a také speciálního útoku a nepochybně si ta hru budou moci užít i méně zkušení hráči. Nicméně ani ten kdo má rád výzvu nebude zklamán a může využívat i různá komba. Sice celkový bojový systém není tak propracovaný jako třeba u zmiňované Bayonetty, ale to nevadí protože je především zábavný. Navíc dýky zvolené tématice můžete využívat možnosti plynule se měnit na automobil a  tím i měnit svůj bojový styl.

Na začátku máte k dispozici tři Transformery, přičemž další si postupně odemknete během příběhové kampaně. Postavy se od sebe liší jak podobou speciálního útoku, tak samozřejmě i tím co jakého dopravního prostředku se dokážou přeměnit. Za každý souboj odstáváte zkušenosti a kredity, za které si můžete postavu vylepšovat na rámec získaných zkušeností či vyrábět speciální vylepšení. Zbraní jen několik základních typů a získáváte je z nepřátel nebo z beden umístěných v lokacích a také si je můžete vylepšovat. Zábavný soubojový systém a možnosti úprav postav dávají spolu s poctivým řemeslem Platinum Games dostatek důvodů proč u hry vydržet, i když na obrazovce probíhají souboje s Autoboty a Decepticony v barevné osmdesátkové stylizaci. Hra totiž čerpá z animovaného seriálu a podle reakcí fanoušků se ho drží celkem věrně. Vlastně i pro mě jakožto toho, kdo ho nezná a kdo mohl maximálně vidět kousek dílu někde na Youtube má hra v tomto ohledu své kouzlo. Správně přepálený příběh a dialogy, barvičky a řízná muzika totiž dávají dohromady mix, které baví tím více, čím více vám sedí tohle období, kdy rozdíl mezi hrdiny a padouchy byl krásně jasný.

Nicméně přes to všechno je na hře vidět omezený rozpočet. Díky tomu se dočkáme v podstatě jen dvou různých prostředí, přičemž úvodní město se sice na první pohled tváří jako otevřené, ale v podstatě jde jen o několik propojených a různě zatočených koridorů. Stejně tak délka hry je spíše menší. Pro mě osobně to však nebyl problém, protože díky svému spádu mě hra nenudila. A ten kdo bude chtít od hry více, má možnost zahrát si příběh za jinou postavu či zkusit různé výzvy. Co však je rozhodně ku prospěchu hry je její technické zpracování. Tím nemyslím, že by grafika hry byla nějak zázračná, ale to že je krásně plynulá, textury ostré a barvy jasné a tohle zpracování skvěle sedí na frenetickou akci, kterou hra bezesporu je. Musím říci, že jsem si tuhle návštěvu ve světě Transformerů opravdu užil. I když to rozhodně nebylo tím, že bych měl touhu mlátit nepřátele v roli Optima Prima, ale především proto že ti kluci japonský tyhle mlátičky zkrátka umí a dokážou udělat dobrou hru i z papírového propadáku.

World of Warcraft: Legion

V posledních týdnech byla moje činnost značně monotématická a to z jednoho důvodu: vyšel datadisk Legion pro World of Warcraft a jeho hraní dostalo přednost. Díky pozitivním recenzím a zřejmě i pod vlivem zhlédnutého filmu Warcraft,  jsem se totiž rozhodl, že bych se vlastně celkem rád do WOWka opět podíval a zjistil jak moc se hra od mé poslední návštěvy změnila. O svém vtahu k MMORPG hrám jsem se zhruba před rokem rozepisoval v souvislosti s hraním Guild Wars 2 a tak se nechci opakovat a tak se omezím na konstatování, že hry z tohoto žánru mě bavily, i když mě trochu odrazovala jejich návykovost. Faktem ale je, že k WOWku jsem měl vždy náklonnost, protože to byla vlastně jediná skutečná MMORPG hra kterou jsem hrál. Začínal jsem ještě na vanilla verzi, do které jsem vstoupil pár měsíců před vydáním prvního datadisku Burning Crusade. Je pro mě skutečně neuvěřitelné že už je to více než 9 let co tenhle datadisk vyšel a podobná doba uplynula i od mé poslední návštěvy Azerothu. Proto jsem byl na výlet do zdejšího světa hodně zvědavý. To že se WoW za tak dlouhou dobu dokázal hodně změnit asi není třeba dodávat. Spíše mě překvapilo, jak se mi po pár hodinách vrátily moje herní návyky a já si záhy připadal jako doma. Jako by to bylo včera co jsem WOWko opustil. Rozhodně nechci datadisk Legion nějak hodnotit, protože mi chybí srovnání s předchozími rozšířeními a osobní zkušenost je už hodně stará. Přesto se mi zdá, že WOWko je ve výborné kondici. Velmi pozitivně hodnotím to, že lokace už nejsou rozdělené podle levelu a jde hrát všude. Povedené mi přišli i další nové prvky jako je levelování zbraní či class hall s výbornou mobilní aplikací. Zkrátka u hry se fakt bavím. Ještě nevím jestli si předplatím další měsíc nebo se spokojím s měsíčním intenzivním zážitkem. Každopádně tohoto návratu nelituji.