Final Fantasy je v herním světě pojem, který v příštím roce oslaví 30 let. Za dobu své existence tak tato herní série stihla oslovit celou řadu hráčů. Nicméně v posledních letech bylo Final Fantasy trochu stranou a místo nových her vycházely spíše remastery starších titulů. Celá série přitom jako by přešlapovala na místě. Přitom našlápnuto měla skvěle. Po vynikajících dílech na PS2 se tvůrci chystali na to jak díky možnostem PS3 posunou sérii zase dále. Plány byly velké a kromě dílu FFXIII měl vyjít i jakýsi spin-off Final Fantasy XIII Versus. Jeho vydání bylo oznámeno už v roce 2006. Jenže události se vyvinuly trochu jinak. V roce 2009 vychází třináctý díl, který sice není propadák, přesto se hře nepodaří naplnit všechna očekávání. A události se dají pohybu. Vývojáři vydávají díl FFXIV, což je online MMORPG, ale fanoušci se stále ptají kde je Versus. Hra totiž vypadala mnohem zajímavěji a mnohem temněji než třináctý díl. Nicméně hra se stále prezentuje jen trailery a datum vydání je v nedohlednu. Kdybych se tu měl rozepsat o tom co se se hrou dělo, bylo by to na dlouho. Důležité však je, že původní autor konceptu Tetsuy Nomura byl na postu režiséra vystřídán Hajime Tabatou a z FFXIII Versus se nakonec stává regulární nový díl FFXV a po deseti letech konečně vychází.
Do FFXV byly vkládány velké naděje. Tahle hra mohla buď zájem o značku znovu oživit i mezi hráči, kteří na původních Final Fantasy hrách nevyrůstali, nebo sérii na delší dobu dát k ledu. Tvůrcům bylo jasné, že doba se změnila a dnes by v masivním měřítku jen těžko uspěli se hrou, která bude příliš navázaná na minulé díly. Dnes hráči chtějí akční souboje a ve světě RPG hraje prim otevřený svět. Před Square Enix tak byl nelehký úkol udělat hru, která nenaštve fanoušky série, ale navíc bude přístupná i pro nové hráče. Naštěstí Final Fantasy není série, kde by jednotlivé číslované díly na sebe nějak navazovaly, takže možnost přijít s novým světem a postavami byla pro potřeby znovu nastartování značky ideální. Osobně s Final Fantasy jako sérií moc zkušeností nemám a více jsem hrál asi jen FFXIII, nicméně hrál jsem jiné JPRG hry a k žánru mám vztah. Možná i proto jsem vydání hry tolik neprožíval. Zkoušel jsem demo a to mě přímo odradilo. Navíc ústřední čtveřice hrdinů mě vůbec nezaujala a tak hlavní důvod proč jsem si FFXV pořídil byla jen určitá zvědavost na to, jak hra nakonec dopadla. A musím přiznat, že mě i hodně navnadil film Kingsglaive, který předchází událostem hry a který rozhodně doporučuji shlédnout s předstihem před zahráním hry. Takže když mě při spuštění hry uvítal nápis, že mě vítá Final Fantasy pro fanoušky i nováčky, nevěděl jsem kam se zařadit.
Děj FFXV je zasazen do světa Eos, který v lecčems připomíná naši planetu, tady pokud by pro nás bylo normální používat magii a bojovat s démony. Tento svět je rozdělen na několik kontinentů, přičemž hlavní mocenskou silou je zde Niflheim, technologicky vyspělý národ, který si pomocí válek podrobuje ostatní národy, nebo z nich alespoň dělá vazalské státy. Takřka posledním státem který útokům ze strany Niflheimu odolává, je Lucis a jeho hlavní město Insomnia. A to díky tomu, že mu vládne král Regis Lucis Caelum, který s pomocí magického krystalu ochraňuje svůj lid. Jenže tato ochrana ho stojí spoustu sil a tak když se naskytne možnost uzavřít s protivníkem příměří, které bude zpečetěno manželským svazkem jeho syna prince Noctise a lady Lunafrey, které je součástí Nifleheimem podrobeného národa a těší velké popularitě, nabídku využije. Vidí v tom příležitost uklidnit současnou situaci. Ta ostatně není ideální, protože celý svět sužuje hrozba démonů, kteří se se západem slunce objevují a zdá se, že noci jsou stále delší. Noctis se tak v doprovodu svých společníků vydává na cestu. Jenže smířlivý krok Niflheimu se ukáže být lstí jak získat moc krystalu jen pro sebe a Insomnia se ocitá po útokem. To však Noctis ve chvíli kdy se ho na jeho cestě za Lunafreyu ujímáme ještě netuší. To se však velmi brzo změní.
To co bylo pro mě trochu nezvyklé je to, že celou hru projdete jen s ústřední čtveřicí hrdinů, kde prim pochopitelně hraje princ Noctis. Je co celkem nezvyklé rozhodnutí, protože proměnlivá parta hrdinů k žánru JRPG tak nějak patří. Jenže toto rozhodnutí bylo skvělé. A když se po pár hodinách hry se skupinou sžijete, vůbec vám nepřijde na mysl to, co si možná stejně jako já budete říkat při spuštění hry: vážně chci hrát hru kde celou dobu bude pobíhat se čtyřmi emo chlapíky, jejichž dokonale vystajlovaný účes drží za každého počasí? Ano budete. Právě proto že brzo už je nebude vnímat jako vaše kámoše. Glaidous je nejstarší a dělá vám jakousi ochranku a trochu supluje vašeho otce ve snaze udělat z floutka kterým Noctis na začátku hry je, budoucího krále. Ignis je tím uvážlivým a klidnou silou s vášní pro vaření. Promto je Noctisův kamarád z dětství, který působí ještě více uvolněně než on sám a s oblibou stále něco fotí. Je trochu škoda, osobnosti a motivace této čtveřice jsou pro hráče který neviděl animovanou minisérii které vydání hry doprovodila, trochu utajena. Přesto s každou další odehranou hodinou a proběhlou konverzací mezi parťáky či jen prostým komentářem některého z nich se vám jejich osobnosti dostanou po kůži. Zkrátka nápad kdy hrou procházíte jako parta kamarádů, jejichž bezstarostné dobrodružství se postupně mění v něco více byl zkrátka dobrý tah.
Jenže koncentrace na pevně danou skupinu hrdinů není jedinou inovací v sérii. Tou hlavní a na první pohled patrnou je otevřený svět. A tentokrát nejde jen o nějaký rozšířený koridor, ale skutečně ohromnou plochu, která bez jediného loadingu nabízí možnost si ji projít. I když spíše bych měl říci projet. Důležitým prvkem hratelnosti je totiž váš automobil Regalia, s jehož pomocí se lze relativně rychle přesouvat po celé rozsáhlé mapě. Nicméně možnosti cestování jsou omezené pouze na silnice. Zapomeňte, že byste se vydali do volné přírody. Navíc jízdní model není v podstatě žádný a spíše to vypadá, že jezdíte „po kolejích“. A ačkoli se můžete řízení ujmout sami, mnohem častěji jsem nechávat řízení Ignisovi a raději se nechal vozit, kdy jsem mohl obdivovat okolní krajinu, nebo se věnovat rozmluvám s kámoši. A že je co obdivovat. FFXV se totiž pyšní skutečně originálním světem. Ten na první pohled vypadá jako náš. Rozlehlé pláně a lesy křižují dálnice, sem tam narazíte na parkoviště s čerpací stanicí a bistrem. Tvůrci se nepochybně inspirovali Amerikou 50. let. Jenže tento zdánlivě prostý svět obyčejný rozhodně není. Kolem vás se pohybují prapodivná zvířata a večer se objevují démoni. Krajina na první pohled idylická v sobě nese ozvěny minulosti. Narazíte na vojenské základny, vraky aut a trosky značící, že válka tento kraj hodně poznamenala. Někdo by možná řekl, že krajina je taková obyčejná. Jenže to považuji za klad. Člověk má pocit že se pohybuje po světě který by mohl existovat a díky své střídmosti působí mnohem více uvěřitelně. Vzdálenosti jsou velké a člověk nemá pocit že někdo nedesignoval tak abyste každý krok na něco narazili. Není to Skyrim a Zaklínač. O to více pak na vás zapůsobí když se dostanete do města, přičemž vrcholem je samozřejmě Accordo, jehož architektura čerpala z italských Benátek. Především však svět FFXV působí nádherně a je radost se jím jen tak toulat. Vlastně bych i řekl, že právě svět kterým nám tvůrci přinesli je největším kladem hry. Je to možná trochu paradoxní, ale je to tak. Mnohem raději jsem ho procházel, než aby mě zajímal hlavní příběh. Svět FFXV vás dokáže vykouzlit nádhernými výhledy, které ještě umocňuje proměnlivý čas i počasí. Oceňoval jsem nejrůznější detaily se kterými si dali tvůrci práci a které si uvědomíte až při bližším zkoumání.
Co se mi velmi líbilo je to, jak se hra snaží budovat pocit uvěřitelnosti vaší existence v daném světě. Po velké části světa se pohybujete autem a když se tedy někam chcete dostat musíte do auta skutečně nasednout a dopravit se ke svému cíli. Dokonce se může stát že vám dojde benzín pokud nenatankujete. Když pak dorazíte do požadované lokace, auto zaparkujete a dál se vydáte po svých, případně si předplatíte možnost jízdy na Chocobech, které vaše cestování podstatně urychlí. Den a noc se střídají s pravidelností a jakmile padne tma, začnou se objevovat démoni a tak je lépe utábořit se, což znamená, že Ignis může uvařit nějaké jídlo, které vám následující den vylepší nějaké vlastnosti ale především je to jediný způsob jak nabít získané zkušenosti, s jejichž pomocí svoji postavu dále rozvíjíte. A samozřejmě nastává také ta pravá chvíle si projít si fotky které Promto od posledního nocování nafotil, což je skvělá možnost jak si zrekapitulovat poslední události. Právě to že hra vás nutí držet určitý rytmus se mi velice líbilo, protože mi to pomáhalo se s ní více sžít.
Problematický vývoj se podepsal především na příběhu. O tom že představení postav a vlastně úvod hry by snesl větší péči jsem už mluvil. Bohužel stejnou věc lze říci i o druhé půlce hry. Motivace některých postav zůstane nevysvětlená a jejich osud nejasný. Jakoby tvůrci zapomněli, že kromě hlavní čtveřice je třeba se věnovat i ostatním. Zklamán jsem byl také trochu z posledních hodin před koncem příběhu kdy se hra vrací hratelnosti hodně zpátky a vás čeká procházení nekonečných chodeb. Přitom jsem si říkal, jak hrozně rád bych se na chvíli zastavit a trochu více se porozhlédl kolem, navštívil nová místa. Snad se tvůrci najednou zalekli možností otevřeného světa a báli se nás pustit mino hlavní příběhovou linku. I když toto rozhodnutí chápu, trochu mě mrzelo. Výtku ohledně nudnějších vedlejších questů dávám stranou, protože mi to v podstatě nevadilo, protože to byl důvod toulat se nádherným světem FFXV. Neodpustím si však drobné povzdechnutí nad tím, že v zásadě chybí možnost více změnit oblečení. Jasně je to malichernost ale přeci jen možnost přizpůsobit si svoji partu k obrazu svému bych uvítal více než jen zvolit si mezi tím zda si sundám bundu nebo ne. Kupodivu kromě dvou parádních hudebních motivů mě hudební doprovod v hlavě příliš neutkvěl. Ne že by byl špatný, ale nepřišel mi dost výrazný. Velmi jsem tak uvítal že máte možnost si nakoupit hudbu z minulých dílů série FF a ty pak přehrávat buď při jízdě autem a později si ji pouštět i při vašich procházkách volnou krajinou. Je to fajn servis pro fandy a skvělá možnost si připomenout mnoho ikonických skladeb z historie značky.
Další změnou je bojový systém, který opustil tahy a vsadil na akci. Vystačíte si tak v podstatě s jedním tlačítkem kterým útočíte. Jenže prostým bušením do nepřítele byste se daleko nedostali. Je třeba útoky řadit za sebou a hledat vhodné místo k útoku, protože zezadu dáváte zkrátka větší rány. Před útoky je třeba uhýbat a zkrátka se po bojišti více pohybovat. Ostatně k dynamice soubojů přispívá i to, že máte možnost se rychle teleportovat na určitá místa, kde si obnovit magickou energii, kterou tímto způsobem vyčerpáváte. Tato vaše schopnost přijde vhod i boji, kdy můžete rychle skákat od jednoho protivníka ke druhému a nebo útočit na ty, kteří by jinak byli mimo váš dosah. Oproti jiným hrám celou dobu ovládáte pouze postavu Noctise a vaší spolubojovníci útočí samotně. U každého z nich si lze odemknout nějakou speciální schopnost, kterou lze po naplnění určité ukazatele aktivovat a tím si v souboji vypomoci. I Noctis během hry získá schopnost speciálního útoku, která v boji hodně pomůže. K dispozici máte hned několik různých zbraní, které je třeba správně volit s ohledem na konkrétního protivníka. Osobně jsem většinu hry odehrál v módu, který hru v případě souboje na nějakou chvíli zastaví a vy se pak můžete snáze zorientovat či zjistit s jakou zbraní či kouzlem způsobíte protivníkovi největší zranění.
Ačkoli soubojový systém mě v zásadě bavil, je často velmi nepřehledný. Nepřátel je hodně a když se do nich pustíte spolu s vašimi druhy je to zmatek. Který je tím větší v čím menším prostoru se pohybujete. Kamera není zrovna ideální a tak se mi nezřídka stalo, že jsem mlátil kolem sebe aniž bych si byl jistý koho vlastně tluču. Určitou výtku bych měl i k systému kouzel. Ty si musíte vytvářet sami mícháním různých elementů, což mě ale spíše odrazovalo a spoléhal jsme se na zbraně. Moje stížnost však směřuje k tomu, že kouzla působí plošně a lze tak zranit nejen protivníka, ale i vaše spolubojovníky, kteří nepochopí, že máte v úmyslu hodit na démona fireball a tak se použitelnost kouzel v boji snižuje. Na druhou stranu protivníci, které potkáte během kampaně nejsou příliš obtížní a vždy máte dost času využít nějaký léčící předmět. Náročnost hry lze zvýšit souboji s nepovinnými monstry jejichž zabití vám zabere hodně času či návštěvou některého z nepovinných dungeonů, které jsou také zvláště vypečené.
Tempo hry si do značné míry určujete sami. A tak se můžete vrhnout do řady nepovinných úkolů a hlavní dějovou linku dát trochu stranou. Nicméně hra je v tomto ohledu trochu nevyrovnaná. Od určité momentu totiž tvůrci převezmou otěže a příběh začne nabírat na obrátkách. Vy se vydáváte na cestu a otevřenou krajinu necháte za sebou. Sice máte možnost do ní časem vrátit, ale je to taková berlička, protože se vracíte zpět v čase. Nicméně je to způsob jak pokračovat v hraní i po dokončení příběhu, který má jasné uzavření. A důvod vrátit se určitě je. I po dohrání hry jsem měl chuť se do ní vrátit a vydat se pátrat po dalších speciálních zbraních či troufnout si jednu přerostlou želvu. FFXV je opravu rozlehlá hra a pokud si budete chtít řádné prozkoumat, zabere vám desítky hodin. Já jsem po dohrání příběhu kdy jsem se snažil splnit většinu vedlejších úkolů měl nahráno přes 50h. Je ale pochopitelné, že velkou část doby jsem strávil plněním úkolů, které jsou ve své podstatě velmi repetitivní. Většinou jde zde funguje formulka „najdi a přines“. Takže pokud se soustředíte jen na příběh, zaberte vám hra něco přes 20h, ale zase se ochudíte o velkou část obsahu.
Ačkoli FFXV prošlo náročným vývojem, nakonec se podařilo přijít se hrou, která musí uspokojit jak dlouholeté fanoušky sérii, tak ty co do ní teprve naskočí. Ačkoli je hra hodně orientovaná na západní publikum, přesto je na ní vidět, že za ní stojí Japonští tvůrci. Někoho to tak může odradit, stejně jako to že má hrát za partu kluků, se kterými se jde na první pohled ztotožnit jen těžko. Jenže pokud se přes to přenesete a do hry se položíte, jen těžko se vám hra bude opouštět. Nabízí totiž unikátní svět, který je radost se toulat v partě přátel, ke kterými si ten vztah nakonec vybudujete. Především je to však zábavná a skvěle vypadající hra a jedna z těch co nevychází každý rok.
