DOHRÁNO: Captain Toad: Treasure Tracker

Nintendo Switch je za dveřmi a já plním své poslední WiiU resty. Od chvíle kdy hra vyšla (což jsou už dva roky) jsem si ji chtěl zahrát, protože jde v podstatě o rozvinutý koncept minihry, která mě tolik bavila v Super Mario 3D World. Už tehdy jsem si říkal, že by se mi to líbilo i jako samotná hra. A protože jsem zřejmě nebyl sám, nakonec vyšla hra Captain Toad: Treasure Tracker. Hru lze asi nejlépe popsat jako kombinaci plošinovky a puzzlu založeného na práci s 3D prostorem. Ve hře se ujímáte Toada, kterého určitě znáte ze všech možných Mario her a později i jeho dívčího protějšku a vaším cílem se sebrat hvězdičku umístěnou někde v levelu. Ten má podobu malého omezeného prostoru, který si lze různě natáčet a hledat správnou cestu či ukryté poklady. Oproti jiným plošinovkám nemůže Toad skákat, ale pouze chodit. Takže najít cestu většinou znamená nějak manipulovat s prostředím dané úrovně.

Zde se ke slovo dostávají možnosti WiiU, kterému je právě tato hra ušita na míru. S pomocí naklánění ovladače lze ovládat kameru (což jde i přes běžné páčky) a je třeba zkoumat prostředí. Design levelu je totiž velmi často založen na práci s prostorem, kdy nějaký objekt se objeví teprve v dostatečné perspektivě. Dalším ovládacím prvkem je otáčení objektů, které provádí dotykem na obrazovce gamepadu, případně přímo prstem můžete určité objekty aktivovat. Kromě toho je třeba nějaké plošinky rozpohybovat tak že na ně foukáte, což myslím do slova. Pro ty co hráli Super Mario 3D World nejde o nic nového, ale potěší zase hrát hru, která možnosti WiiU dostatečně využívá. Novinkou jsou pak vybrané levely, kdy se dostane k ovládání kanónu a tak zatímco např. jedete na důlním vozíku, střílíte po nepřátelích tuříny, nebo co to vlastně je. V ten moment je třeba použít obrazovku gamepadu, kde máte dostupný pohled z první osoby a můžete tak lépe mířit.

Levelů je včetně těch bonusových přebraných z již zmíněného Super Mario 3D World kolem sedmdesáti. Jejich velikost je skutečně skromná (ostatně podívejte se na obrázky) a je možné je dokončit velmi rychle, pokud víte co a jak. Nicméně cílem by nemělo být hnát se rovnou za finální hvězdou, ale i vysbírat 3 drahokamy, které se vždy někde schovávají. Případně ještě splnit nějakou bonusovou podmínku, jako sebírat určitý počet zlaťáků, nebo objevit skrytý předmět. Zkrátka i když levely jsou opravdu malé, občas se v nich dá strávit více minut. Hra tak pěkné odsýpá, nikde se moc nezaseknete protože hra je ve své podstatě velmi lehká a nárazový souboj s bojem je spíše zpestřením. Captain Toad je tak především pohodová hra, přesně taková jaké umí snad jen Nintendo. Je to hra odpočinková, kdy puzzly které řešíte rozlousknete během chvíle a tak je to ideální hra kterou můžete nechat hrát děti, případně hrát s nimi. Nicméně i dospělý člověk si u takové hry dokáže odpočinout. Celkovému dojmu pomáhá i příjemné barevná grafika a hudba, které celkový dojem jen podtrhují. Tak vzhůru za poklady Kapitáne!

DOHRÁNO: Salt and Sanctuary

Musím říci, že na tuto loňskou hru jsem skoro zapomněl. V době kdy vyšla jsem neměl čas ji vyzkoušet a i když mě lákalo jí dát šanci, nakonec jsem dal přednost jiným titulům. Nakonec se mi hra připomněla v okamžiku, kdy se o zmínil Andrej v rámci Nekonečném labůža (kdo nezná, googluje). Navíc se hra objevila v novoročních slevách na PSN, takže nebylo proč váhat. Musím říci, že jsem rád, že jsem se ke hře nakonec dostal. O hře se většinou hovoří jako o 2D klonu Dark Souls. Jenže já bych to takto ostře neviděl. Ostatně kde je hranice mezi tím něco označit jako klon a tím co bychom mohli nazvat určitou poctu této herní sérii. Toto si bude každý muset rozhodnout sám. Nicméně spřízněnost s Dark Souls je nezpochybnitelná. Nebudu tu teď jmenovat všechny prvky, které mají tyto hry společné a zůstanu u konstatování, že základní principy jsou stejné a pouze duše zde nahradila sůl. A tak je jasné, že Salt and Sanctuary je stejně tuhým akčním RPG jako jeho vzor.

Jenže několik podstatných rozdílů by se přesto našlo. Tím hlavní je způsob rozdělování bodů při levelování, který je nyní vázán na určitý strom vzájemně propojených schopností. Zkušenostní body tak neuděluje jen přímo do konkrétních statistik a tak na rozdíl od zmiňovaných Dark Souls by se nějakým nováčků nemělo stát, že si vytvoří nevybalancovanou postavu. V uvedeném stromu totiž hned víte jakým směrem se můžete profilovat a každá z pomyslných větvích vás vede určitým směrem. Navíc po cestě narazíte především na ty schopnosti, které pro vás mají smyl. Takže když se rozhodnete stát mistrem v těžkém brnění, ta pochopitelně cestou budete mít více možnosti jak zvýšit nosnost postavy, než když půjdete po větvi věnující se kouzlení. Tam zas pochopitelně najdete možnost navýšit si počet energetických lektvarů. Další odlišností je to, že na rozdíl od Dark Souls, kde jste mohli využívat libovolné zbraně, tak zde si musíte dovednost jejich používání odemknout, přičemž pochopitelně ta nejvyšší se nachází až na konci stromu dovedností a tak je vhodné vybrat si zaměření, protože dosáhnout maxima u všech v jednom průchodu hrou nelze.

Dalším velmi zajímavým prvkem jsou ony již v názvu hry zmíněné svatyně. Hra obsahuje několik společenství ke kterým se lze přidat a v jejich jméně zabírat prázdné svatostánky. Tato zabraná svatyně pak kromě toho že funguje stejným způsobem jako ohniště v Dark Souls nabízí i možnost si do ní přivolat nějaké užitečné osoby. Pokud máte k dispozici určité sošky, lze do jedné konkrétní svatyně povolat třeba obchodníka, kováře a nebo průvodce, který slouží pro rychlé cestování mezi dalšími objevenými. Dodatečným efektem je pak to, že každá takto přivolaná osoba zajistit i určité bonusy v daném regionu, které vám mohou přinést více soli ze zabitých nepřátel, nebo silnější útok. Svůj vtah v daném společenství lze rozvíjet výměnou za určité materiály, které padají z nepřátel a získat tak kromě automaticky doplňujících lahviček se zdravím i třeba další která dodatečně přidá zranění ohněm na vaši zbraň. Jenže kromě svatyní zasvěcených vašemu společenství lze ve hře narazit i na svatyně patřící někomu jinému. Sice je můžete také využít, ale zapomenout musíte na bonusy, které vám přidává návštěva svatyně patřící vám. Je tu však možnost tuto svatyni konvertovat na svou víru ať už pod dobrém či po zlém.

Celý svět je po vzoru Dark Souls propojen v jeden celek systémem různých zkratek a cestiček, které si postupně otvíráte a oproti této hře je vše mnohem více propojeno. Orientace v tomto světě je tak z počátku celkem náročná. Přeci jen díky tomu že jde o 2D plošinovku, není možné se podívat někam do dáli či po sebe a uvědomit si kde se nachází nějaké místo kam se třeba se dostat. Váš rozhled je omezen pouze na danou obrazovku a tak hráči bez orientačního smyslu budou trpět, než jim struktura světa přejde do krve. Navíc tvůrci přišli ještě s jednou podstatnou novinkou, kterou se liší od Dark Souls. Tím jsou nové schopnosti, které vaše postava postupně získává. A tak do některých míst se zkrátka bez toho abyste uměli zhmotnit plošinku, či provést dlouhý skok nedostanete. Nejvíce se mi asi líbila schopnost na určitých místech změnit gravitaci a pohybovat se tak hlavou dolů. Tyto zpočátku nedostupné části jednotlivých lokací většinou skrývají nějaký poklad, jako je nová zbraň, ale občas jsou i určitou formou omezení, která blokuje přístup do pokročilých oblastí. Na hráče to klade nárok v tom smyslu že je třeba si všímat míst, která nejsou v danou chvíli nejsou dostupná a dostanete se do nich až po získání určité schopnosti.

Salt and Sanctuary je pochopitelně hra celkem obtížná a to především ze začátku, kdy jste slabí a nemáte dostatečné vybavení. Takže záleží především na vaší koncentraci a reflexech, zda pro vás budou běžní nepřátelé problém. Stejně tak je třeba věnovat se okolí a dávat pozor na různé pasti, kterých je ve hře dost. Zvláště první bossové občas dokázali příjemně potrápit. Nicméně později kdy už jsem měl postavu dostatečně vylevelovanou a v ruce  pořádný meč, nebylo výjimkou že jsem bosse rozsekal během chvíle, což mě překvapilo především u finálního protivníka, kterého jsem složil na první pokud. Trochu nezvyk. Nicméně nepřičítal bych to nevyváženosti hry, ale zkrátka tomu, že většinou mám ve druhé polovině hry k dispozici postavu na větším levelu, než by to bylo nutné. Což je dáno tím, že nejen že každou oblast pečlivě zkoumám a nikam nespěchám, ale také nerad ztrácím duše, tedy vlastně sůl, takže se často raději vrátím. Nicméně kdo hledá výzvu, tak v této hře ji určitě najde. Protože někteří řadoví protivníci dokážou potrápit a občasné skákací pasáže vyžadují také chvíli cviku.

Celkově mi dohrání hry trvalo kolem 25h a to jen díky tomu, že jsem poctivý průzkumník a nedám si pokoj dokud se nedostanu i do toho posledního zdánlivě nedostupného mísa. Když jsem pak hru rozehrál na NG+, nebyl problém se dostat se do poloviny hry za 2 hodiny. Když už člověk ví o a jak a má dobrou výbavu, není to problém. Pozitivní je, že i tento druhý průchod hrou mě bavil, protože její herní principy jsou dostatečně zábavné sami o sobě. Salt and Sanctuary je skutečně povedené hra. Možná ne moc originální, což ale v zásadě nevadí, protože svou zábavností vám tento pro někoho možná nedostatek dostatečně kompenzuje.

10 nejlepších her roku 2016

Stalo se už zvykem že každoročně v tuhle dobu jsme svědky jak nejrůznější média zveřejňují svoje řebříčky toho nejlepšího z uplynulého roku. Pochopitelně tomu tak je v i případě her a tak nejrůznějšími anketami o hru roku se to na internetu se to jenom hemží a tak každý má pravděpodobně šanci najít si tu anketu, která jeho vkusu nejlépe vyhovuje. Osobně si o podobných anketách myslím svoje. Málokdo totiž hrál všechny hry a tak se vítězi většinou stávají tituly, těšící se masové oblibě a tudíž je hrálo nejvíce hráčů, případně hry o kterých se vítězství tak nějak očekává. Mnohem více mě baví řebříčky konkrétních lidí, jejichž vkus a názory znám. Hrozně rád si přečtu o tom proč tu kterou hry to svého výběru zařadili a častokrát zde zmíní i hru kterou jsem nehrál a já má tak důvod ji také vyzkoušet. Takže i já jsem se rozhodl sepsat svůj výběr.

Zaklínač 3: O kvi a víně

Důvod proč jsem mezi nejlepší hry letošního roku zařadil datadisk k nejlepší hře roku loňského je ten, že si to zkrátka zaslouží. Toto druhé příběhové rozšíření je totiž svou kvalitou a rozsahem vskutku unikátní. Je vidět že v CD Projektu nejsou žádní troškaři a připravili tak pro hráče úplně nové prostředí, které se zcela odlišné od původní hry. A především opět napsali výborný příběh, který sice stojí stranou mimo události původní hru, ale zajímavý je stále stejně.

Division

Ačkoli je pro mě Divison hra mnoha rozporů, přesto ji s klidným srdcem zařazuji do svého výběru. Bavil jsem se u ní totiž skvěle a některé akce v Temné zóně, kdy se člověk snažil dostat z ní nějakou pěknou věc, byly nezapomenutelné. V rámci kooperačního multiplayeru má Division hodně co nabídnout. Ale užil jsem si jak samotnou kampaň, kde mě oslovila atmosféra opuštěného města, zapadaného sněhem. Přestřelky byly fajn a pocit z vítězství skvělý. A i když se později dostavil efekt určitého vyčerpání a bylo mi jasné, že teď už by mě ve hře čekal jen nekonečný grind, přesto teď při zpětném ohlédnutí považuji Division za dobrou hru.

No Man's Sky

Skoro to stejné co jsem napsal výše platí i pro No Man's Sky. Opět se možná někdo diví, proč hru, které je očích mnoha hráčů propadákem, podvodem a je nevím čím dalším řadí mezi hry roku. Je to zkrátka proto, že já ze hry zklamaný rozhodně nebyl. Dostal jsem totiž přesně to co jsem čekal. Procedurálně generovaný vesmír a možnost ho zkoumat jak je libo. Musím říci, že nadšení ze hry, které se mě drželo několik prvních hodin sice postupně opadlo, ale i tak pozitivní dojmy přetrvaly. Co na tom, že hra mohla být lepší a další část zajímavého obsahu dodali autoři až v pozdějším updatu. Mě to nevadilo. Užíval jsem je krásné světy a oddával se pocitu z nekonečného vesmíru. Já jsem si toulání vesmírem užil.

Ratchet and Clank

Rovnou se přiznávám že mám slabost pro plošinovky a to i ty ve 3D a stejně tak i sérii Ratchet and Clank, kterou jsem prvně vyzkoušel na PS3. I proto jsem se těšil na předělávku jejich úplně prvního dobrodružství na PS4. Možná tak nejde o nejoriginálnější hru roku, ale bezpochyby jde o jednu z nejvyladěnějších, skvěle se hraje, báječně vypadá, zkrátka na ní člověk jen těžko hledá nějakou chybu. Pro mě to je jedna z nejpohodovějších her roku a právě proto si své místo ve výročním seznamu bezpochyby zaslouží.

Dark Souls III

Vím, že pro mnoho hráčů se třetí díl Dark Souls už nemohl rovnat svým předchůdcům. Hra prý byla málo náročná, bossové snadno porazitelní a já nevím co ještě. Nicméně pro to je především další hra ze sérii, kterou mám tak rád. Navíc oproti druhému dílu svět opět připomíná jeden propojený celek a působí mnohem komplexněji. Lokace jsou krásně vymodelované a dýchají atmosférou. Ano, je cítit že je to spíše taková kompilace toho co mají hráči Dark Souls rádi, to však nic nemění to, že jsem se opět skvěle bavil a pro mě hra není o nic horší něž druhý díl.

Dishonored 2

Mezi nejlepší letošní hry rozhodně nemohu zapomenout uvést Dishonored 2. Jak už jsem psal v článku o hře, tak podobných her je jako šafránu a možnost zvolit si svůj vlastní styl jakým budete hrát vám moc jiných titulů nenabídne. I když po stránce příběhu mi tentokrát hra přišla méně propracovaná, vynahrazovala to širokou škálou možnosti jak procházet lokacemi a plnit úkoly. A to vše opět v unikátním výtvarném zpracování. Zkrátka pro mě který se rád plíží stíny a za sebou nezanechá jedinou mrtvolu byla tato hra přímo ideálním hřištěm.

Inside

Může být hra která je plná temnoty, smrti a dusné atmosféry okouzlující? Ano, pokud se dokážete naladit na stejnou vlnu s tvůrci malého nezávislého klenotu Inside. A pokud se vám líbilo Limbo, tak v Inside bude jako doma. I když kdo by chtěl být doma v této hře? Umět vyprávět jen obrazem a zvukem je neumí každý a stejně tak každý nedokáže vybudovat alespoň trochu podobný pocit který ve vás zůstane p dohrání této nedlouhé hry. A i když to možná nebude pocit přejemný, budete vědět, že je jedinečný, stejně jako hra sama.

Hyper Light Drifter

Tuto hru jsem podpořil na Kickstarteru a několik let čekal co se z ní nakonec vyvine. A musím říci, že ty roky čekání stály za to. Je to totiž hra která dokáže strhnout v mnoha ohledech. Na první pohled okouzlí svoji grafickou a vizuální stránkou, které je jedinečná i nyní v době tolik nadužívaného pixelartu. Hra na vás přímo dýchne určitým tajemstvím, které je v ní skryto a které se promítá i do hromady ukrytých pokladů, které jich ve hře poschováváno opravdu hodně. Pak si ji zahrajete a zjistíte, že pod šílenou paletou barev s skrývá hra náročná a tuhá, která od vás vyžaduje rychlé reflexy. Snaží se tak navázat na hry se staré školy, které i omezenými prostředky dokázaly nabídnout hratelnost, která dokáže pohltit a dělá to dobře.

Final Fantasy XV

Toto dlouhé odkládané pokračování letité série pro mě znamenalo především překvapení, protože jsem fakt nevěděl co od hry čekat. Zpětně jsem rád, že jí dal šanci, protože zdejší svět mě dokázal opravdu pohltit. Pocit z otevřeného světa a jeho designu a vůbec cit autorů pro detail tak přebyl i některé problematické prvky hry vyplývající především z problematického vývoje. Byla to opět hra, u které jsem vydržel sedět několik hodin v kuse a skvěle se bavit. Proto jí právem patří místo mezi těmi nejlepšími hrami letošního roku.

The Witness

No a nakonec jsem si nechal tu nejlepší hru, která podle mě letos vyšla a tou je logická hra The Witness. Hra která mě dokázala uhranout svou promyšleností na několika úrovních. Díky tomu, že jsem si začal hrát hned při vydání, musel jsem se spolehnout jen na svůj mozek a při hledání řešení jsem pokreslil hromady čtverečkovaných papírů. Ale bylo to skvělé. Okamžiky kdy člověk po dlouhém tápání konečně přišel na řešení nějakého zapeklitého puzzlu byly k nezaplacení. Ostatně byla to první a zřejmě i poslední hra, ke které jsem se dokonce rozhodl připravit návod. Když jsem pak ještě náhodou objevil, že jaká další tajemství v sobě ukrývá, byl jsem lapen úplně a rozhodnut rozlousknout i její poslední tajemství. Tahle hra je zkrátka propracovaná do všech detailů a nezapře autorskou vizi jejího tvůrce. Z těchto i dalších důvodů si tak zařazení do čela žebříčku určitě zaslouží.

DOHRÁNO: Stories: Path of Destiny

Dnes se už se mi málokdy stane, že bych se dostal ke hře o které vlastně nic nevím. Když už si nějakou hru koupím, tak si ji pochopitelně pečlivě vybírám a v ostatních vycházejících hrách mám minimálně základní přehled. Přesto se pochopitelně občas dostanu ke hře, o které nevím nic. V poslední době je to především díky nabídce her získané v rámci služby PS+. Musím přiznat, že často jsem k takovým hrám lehce skeptický, protože si říkám, že když jsem o hře nikdy neslyšel, tak to asi bude nějaké béčko, které Sony do nabídky zařadila jen z nutnosti. Podobně jsem tak přistupoval i ke hře Stories: Path of Destiny.

Hru jsem spustil a přede mnou se objevila naprosto tuctová, shora viděná, akční hra s RPG prvky. Jen byla nějaká moc ukecaná. Říkal jsem si, že ji alespoň vyzkouším a pak ji s klidným srdcem vymažu. A tak jsem hrál aniž bych věnoval nějakou větší pozornost příběhu. On totiž nevypadal nějak zázračně a naplňování šablony o hrdinovi, který má zachránit svět před těmi zlými nebylo nic co by zaujalo. Přesto dvě věci moji pozornost získaly. Jednak to bylo rozhodování na konci každé kapitoly o tom jak má příběh pokračovat dále a pak také humor ukrytý v komentáři vypravěče. Ale jako celkem mi hra přišla veskrze průměrná. Jenže po více než hodině hraní se něco stalo. Můj hrdina umřel, protože ho jiná postava zradila  a příběh se uzavřel. Přede mnou se objevila hrací plocha plná a mě to konečně došlo.

Možná mi měl napovědět už název hry, ale tahle skutečně není o soubojích a akci. Takhle je o příběhu, resp. o jeho rozplétání a objevování jeho zákonitostí. Je to hra o hledání té správné cesty k cíli, které vede jen přes správná rozhodnutí v průběh hry. Jenže to které rozhodnutí jsou správná nevíte a autoři byli lehce záludní v tom, že zdánlivě správná rozhodnutí končí katastrofou. Kombinací je celá řada a podle počtu prázdných políček jsem odhadoval že možných vyvrcholení příběhu může být kolem padesáti. A tak jsem hru hned rozehrál znovu a bylo jako bych hrál jinou hru. Mnohem více jsem se věnoval komentáři vypravěče, jenž doprovází veškeré vaše počínání. A teprve teď jsem si plně uvědomil jak je ta hra vtipná. Častokrát jsem se musel skutečně smát, když vypravěč s dávkou sarkasmu komentoval moje rozbíjení různých váz či beden, kterých se po úrovních povalovalo dost. Případně když když se v jeho slovech objevovali nějaké pop-kulturní narážky.

Nicméně ani na druhý průchod se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého konce. Ale podařilo se mi objevit další indicii, která by mi měla pomoci se v budoucnosti lépe rozhodnout. V ten moment už mě hra měla lapeného a já se znovu pokoušel hledat tu správnou cestu v příběhu. Ačkoli j e kombinací vašich rozhodnutí celá řada, tak prostředí kde se jednotlivé kapitoly odehrávají se pochopitelně opakují. A tak by hrozilo, že se budete hrou znuděni ještě než hru skutečně dohrajete. Naštěstí proti této nudě hra bojuje zapojením PRG prvků a tím že úrovně nejsou striktně lineární. S vaší postavou tak za zabíjení nepřátel získáváte zkušenosti, s jejichž pomocí si odemykáte nové dovednosti a postavu si dále vylepšujete. Lokace se vyplatí pečlivě zkoumat, protože po cestě narazíte na truhly s materiálem který zase potřebujete pro vykování až čtyřech mečů, které pro změnu slouží ke zpřístupnění nepovinných oblastí s dalším pokladem. Zkrátka i když budete procházet lokace opakovaně, nudit vás to nebude, protože po dlouho dobu bude mít důvod se do nich vracet.

Na hře je vidět že se soustředí na vyprávění příběhu, protože soubojový systém je velmi jednoduchý a moc neposkytuje výzvu. A když s postupem času jsou nepřátelé náročnější tak akční stránka hry patří k těm slabším. Nečekejte ani žádné souboje s bossy. Když už to vypadá že se dočkáme nějakého vyvrcholení, hra to odbude obrázkem a komentářem. Zkrátka boje s protivníky tu jsou jen do počtu. Ani po stránce grafiky hra nijak nevybočuje a je zkrátka jen funkční. Nicméně velkou pochvalu mám ke zvukové stránce. Především je to výborný hlas vypravěče, který vás celou dobu doprovází a který se stihne propůjčit hlas všem postavám. Vyzdvihnout musím i překvapivě povedenou hudbu. Musím říci, že hra Stories pro mě byla velkým překvapením. Nejde sice o nijak převratný titul na který se bude vzpomínat ještě za deset let a herní koncept který nabízí je na tolik chytlavý, aby vás u hry udržel minimálně do té doby, než se vám konečně podaří příběh uzavřít správným  happyendem.

DOHRÁNO: DOOM

Co se vám vybaví když se řekne Doom? Těm co vyrůstali v 90. letech asi chvíle kdy se prvně vydali s brokovnicí a motorovkou porcovat démony. Doom byl legenda a myslím že každý v té době ho hrál či o něm minimálně věděl. Ostatně ještě hodně dlouho se všechny 3D akční hry označovaly jako „doomovky“. A i když jsem mnohem více času trávil u Duke Nukem 3D, tak i mě pochopitelně Doom zasáhl a u multiplayeru přes LAN jsem na střední škole strávil hodně času. Na první dva díly které vyšly nedlouho po sobě navázal ID Software čistě multiplayrovou záležitostí Arena a skutečného pokračovatele jsme se dočkali až v podobě třetího dílu, který se však pro mnoho fanoušků až příliš odklonil od konceptu a více upřednostnil příběh a horrovou stránku. Poté se značka na delší dobu odmlčela, i když v podobě nejrůznějších modifikacích prvních dílů žila nerušeně dál. V květnu 2016 pak vyšla hra Doom, tentokrát bez číslovky či podtitulu, která má být jakýmsi restartem značky. A rovnou říkám, že návrat ke kořenům se povedl-

Nový Doom cílí na ty hráče, co už mají dost nejrůznějších filmových her s epickými scénami a chtějí zahrát tu nejklasičtější střílečku, kde záleží především na vašich reakcích. Zapomeňte na to že byste se kryli za překážkami či z bezpečné vzdálenosti odstřelovali nepřátele. Zde jde především o rychlost a efektivnost s jakou se vám daří likvidovat zástupy potvor. Nečekejte že nepřátelé budou taktizovat. Ne tady kosíte monstra, které v okamžiku kdy vás uvidí mají jen jeden cíl - zabít vás. A tak vy musíte zabít je. K tomu máte pochopitelně patřičný arsenál zbraní, kde pochopitelně nechybí ikonická brokovnice a to dokonce ve dvou variantách, ani plasmová puška či ultimátní BFG. Zkrátka všechny klasické zbraně jsou zpět a stejně jako dříve zapomeňte na nutnost přebíjení. Tady se na realismus nehraje. Tady držíte spoušť a čekáte až poslední zplozenec pekla padne. Nicméně i přesto to co jsem uvedl výše není nový Doom je prostou kopii prvních dílů. Tvůrci se rozhodli zapracovat několik celkem kontroverzních novinek. To stěžejní je tzv. glory kill. Jde o to, že pokud nějakého protivníka dostatečně zraníte, tak na krátkou dobu se dostane do stavu, kdy ho můžete při blízkém kontaktu efektně jednou ranou zabít. Každé takové zabijí je skutečně brutální a různých zakončovacích variant je několik podle toho z jaké strany k němu přistoupíte a pochopitelně závisí na druhu konkrétního nepřítele. Ač by se mohlo zdát že je tuto podobný prvek jen tak pro efekt, tak skutečnost je jiná. Zvláště na vyšší obtížnost je nutné protivníky tímto způsobem likvidovat, protože jen tak vám z nich vypadne další zdraví, obrnění či munice.

Pochopitelně že pro mnoho staromilců je podobná mechanika skvrnou na jinak klasické hratelnosti. Ale mě to tak nepřišlo. Naopak jsem si každé takové zabití užil, protože poslat dotírajícího démona na věčnost nějakým zvlášť nechutným způsobem, bylo svým způsobem uspokojující. A taky to příjemně oživovalo jinak celkem monotónní střílení. Další rozporuplnou novinkou je využití motorové pily. Ta zde není už jen tak do počtu. Je to nástroj poslední záchrany, když vám dojde munice. Z monstra které s její pomocí rozřežete na kusy vám totiž vypadne spousta zásobníků do vašich zbraní. Zároveň funguje i jako zbraň, která dokáže protivníka zlikvidovat na jeden zásah. Tyto její vlastnosti jsou vyváženy tím, počet použití je limitován a tak nehrozí. Jinak je hratelnost naprosto staromilská. Oproti současným hrám jsou přestřelky Doomu hrozně rychlé. Je třeba být neustále v pohybu. Nepřátel je plno a na vyšší obtížnost dokážou slušně zatopit. Level design je udělán tak, že váš vždy čeká několik arén, které je třeba zbavit všech ve vlnách přicházejících nepřátel a teprve poté se hra uloží a je možné pokračovat dále. Asi bych dal přednost více plynulejší hratelnosti, než takovému dávkování akce. Ale na druhou stranu nemůžu říci, že by mi to zásadně vadilo a brzo jsem si zvyknul na střídané klidnějších a akčnějších pasáží.

A ač by se mohlo zdát že tento herní design bude svádět k tunelovitosti úrovní, není tomu tak. Mapy jednotlivých levelů jsou celkem rozsáhlé a nabízí spoustu různých zákoutí a nepovinných místnosti, kde lze hledat nejrůznější collectibles a vylepšení postavy. A tím se dostáváme k tomu v čem se Doom inspiroval současnými hrami. Ano ani zde nechybí tolik oblíbené (i když jak kým) sbírání věcí které vylepšují vaše schopnosti a zbraně. A že těch možností je. Můžete si upgradovat jak váš skafandr pro vyšší zdraví či brnění, tak i vaše zbraně, které pak získají nové schopnosti. Dobré je, že tu poslední a nejlepší je možné odemknout až při splnění nějaké podmínky, která se u každé zbraně liší. Pro body za které zbraně vylepšujete je třeba plnit určité úkoly, jako je zabít daný počet monster nějakým konkrétním způsobem, či objevit určitý počet secretů. Další specialitou jsou runy, které si odemykáte za splnění určité výzvy a dalším plněním úkolů už během samotné hry pak runy aktivujete. Zkrátka různých úkolů, které lze plnit během hraní je mnoho a level od levelu se liší. Musí říci, že bylo celkem fajn je plnit. Stejně tak hledat různě ukryté předměty či dokonce odemykat si vybrané úrovně ze starých Doomů, které si lze potom zahrát samostatně. Je toho hodně co lze po úrovních najít a sesbírat a mapa vám dokonce ukáže kde. Nebudu tvrdit že mě to nebavilo, právě naopak. Mám tento druh výzvy rád a u her jej plním. Nicméně zrovna u Doomu bych se bez toho obešel. Jde o to, že podobné aktivity vás trochu vytrhují z akce a místo kosení nepřátel pak hopsáte po plošinkách. Vím že mě nikdo nenutí to dělat, jenže hra vám tyto aktivity strká až pod nos.

Doom byl vždy o grafice, resp. o jejích možnostech. Hra sloužila jako výkladní skříň možností enginu od IdSoftware. A ačkoli nový Doom vypadá moc pěkně a běží celou dobu v plynulých 60fps. Nemyslím si, že by to této stránce nějak vyčníval. Ano, hra nabízí pěkné efekty, ale nejde o nic revolučního. Nicméně vše šlape jak má, na hru se dobře dívá, zkrátka kvalitně odvedená práce. Na druhou stranu musím vyzdvihnout zvukovou stránku hry. Zvuky zbraní, řev monster to vše je ve špičkové kvalitě, kterou pak bezprecedentně přebíjí parádní nářezová hudba industriálního střihu, která se ke krvavým přestřelkám skvěle hodí a jimž dokáže dát tu správnou atmosféru a vás vybudit. Kdybych psal recenzi, asi by bych se měl ještě zmínit o možnostech multiplayeru a tvorbě map. Nicméně nic z toho jsem nezkoušel a recenze nepíšu, takže se spokojte je s pouhým konstatováním že ve hře jsou. Doom jsem si pořídil až na konci roku ve slevě, protože zkrátka nejde o moji srdeční hru. Přesto si mě dokázala získat. Tvůrcům se totiž povedlo udělat hru, která nabízí to co jsem měl na původním Doomu rád, i když to obaluje prvky, odpovídající tomu co čekáme od současných her. Doom se zkrátka povedl a spolu s Titanfall 2 je pro mě nejlepší 3D akcí loňského roku.