NEdohráno: Gravity Rush

Když jsem před nějakou dobou psal svoje dojmy po dohrání Gravity Rush, nesly se ve více než pozitivním dojmu. Takže není divu, že jsem se na oznámený druhý díl celkem těšil. Sliboval mnohé a díky vývoji přímo pro PS4 už tvůrci nemuseli řešit výkonová omezení. Zkrátka Gravity Rush 2 měla být hra, která vše dobrého z prvního dílu dovede k dokonalosti. Jenže přání a realita nemusí být vždy totéž. Ale vezměme to hezky popořadě. Pokud jste první díl hráli, budete ve hře jako doma, protože herní principy zůstaly zachovány. Opět se tak ujímáte role Kat, neobyčejné dívky s neobyčejnými schopnostmi, která umí ovládat gravitaci. Tedy na začátku hry kupodivu ne, ale po menším prologu se opět shledáváte se svou kočkou Dustym a už si to svištíte povětřím. Kate však na začátku jejího nového dobrodružství neví co se stalo, kde je její kamarádka Raven a proč je na tomto neznámém místě. Nicméně události se dají do pohybu a záhy tak máme spolu Kate možnost navštívit nové město Jirga Para Lhao. Zde se poprvé ukazuje, že této hře vyšší výkon PS4 náramně sluší a vám se nabízí možnost bez omezení cestoval mezi několika různými oblastmi tohoto města a plnit zde vedle hlavních misí i ty vedlejší či nejrůznější výzvy. V tomto ohledu se až tak neliší od svého předchůdce.

A musím říci že jsem si první hodiny ve hře užíval. Nové město je krásné, a je fajn ho prozkoumávat. Jenže záhy se začaly objevovat první problémy. Začal bych u nepřátel. Zatímco v prvním díle to byli bytosti Nevi a souboje s nimi byli celkem fajn, nyní jsem mnohem více bojoval s nejrůznějšími vojáky. Místo abych však využíval bojový systém, který mě na první hře celkem bavil tak jsem zde mnohem více využíval házení nejrůznějších předmětů kolem sebe. Bylo to zkrátka praktičtější, nikoli zábavnější. Další věcí které mě trochu vadila bylo sbírání krystalů, díky kterým se leveluje postava. Ani zde tento prvek nechybí, ale zatímco první hra byla díky technickým omezení mnohem sevřenějším a tak bylo celkem fajn město poctivě procházet a krystaly sbírat, tak nyní je před vámi ohromný svět, kde už je něco podobného spíše otravné. Jenže tohle vše bych klidně přešel, kdyby samotná hra a příběh byl dostatečně zajímavý. Bohužel jsem se přistihnul, že je mi úplně volný a že hru hraju víceméně mechanicky. A Kat mi začínala být svoji naivitou velmi protivná. Když se pak přidaly problémy s ovládáním a otravné stealth mise, bavil jsem se u hry stále méně.

Trochu z letargie mě vytrhlo to, že se děj zhruba v polovině hry přesunul do starého známého Hekseville. Bylo to příjemné oživení vzpomínek. V nové grafice město vypadalo opravdu skvěle a na chvíli si mě hra zase dokázala získat. Bohužel opět se začal dostavovat stereotyp. Už jsem ani nezačínal hrát vedlejší mise a soustředil se jen na příběh s tím, že tu hru sakra musím dohrát. Jenže pak jsem si uvědomil proč vlastně. Copak je nutné nějakou hru dohrát, i když mě nebaví jen proto že jim mám? To tedy ne. A tak jsem, ač to nemívám ve zvyku, hru asi ve ¾ odehraného příběhu vypnul, disk vytáhnul z mechaniky a hru prodal. Bohužel, i když hra k tomu měla ty nejlepší předpoklady, už si mě napodruhé nedokázala získat. Co na tom že vypadala pěkně, když mě začala nudit. A hrát takovou hru zkrátka nechci. Neznamená to že by Gravity Rush 2 byla špatná hra, ostatně hodnocení sbírá pěkná, jen už asi není hra pro mne.