DOHRÁNO: Prey

Jsem skutečně rád pokud mě dnes nějaká hra dokáže překvapit. Pochopitelně v tom pozitivním smyslu. V době kdy o nové hře zveřejní první poslední a další díly zavedených sérii se úzkostlivě drží konceptu aby si nepopudili hráčkou základnu, je to totiž těžké. Většinou tak o nějaké hře předem vím, že si ji chci zahrát a tak v den vydání už netrpělivě odpočítávám minuty až hru poprvé spustím. Jenže s Prey jsem to měl naopak. První Prey který po komplikovaném vývoji nakonec vyšel v roce 2006 jsem hrál a byla to celkem příjemná střílečka se zajímavým konceptem. Ale rozhodně to nebyla hra na kterou bych nějak vzpomínal. Jistě tak nejen mě překvapilo, když se na E3 v roce 2011 představil druhý díl svým fantastickým trailerem. Jenže hra kde měl být hlavní hrdinou vesmírný lovec odměn byla nakonec zrušena. Ale pak se stalo něco nečekaného. Na loňské E3 totiž  Bethesda Softworks oznámila, že druhý díl svěřila do rukou Arcane Studios. Ačkoli téma hry se totálně změnilo, dávali tvůrci, kteří své kvality osvědčili v sérii Dishonored alespoň menší záruku, že by to nemusel být úplný průšvih.

Hra skutečně na začátku května vyšla a hodnocení získávala celkem pěkná. Přesto jsem ji stále ignoroval. Stále jsem ji měl zaregistrovanou jako hru, která se lze měnit na hrneček a to mě rozhodně nezaujalo. Vše se však změnilo v okamžiku kdy se shlédl na Youtube video, kde Lukáš Grygar řekl tohle je skutečný pokračovatel System Shock 2. A to bylo něco pro mě. Tahle hra totiž patří k mým srdcovkám, ač jsem si užil jak Bioshock tak Dishonored, ani jedna z těchto her zkrátka nenabízela to co System Shock. A tak jsem se o hru začal zajímat více. Tak copak tu máme: vesmírná stanice jenž lze prozkoumávat – bezva, různý způsob řešení situací – to se mi líbí, možnost přizpůsobení vybavení a postavy – beru. A tak se během chvíle ze hry která mě nezajímá stal titul, který si musím zahrát. A abych si připomněl staré dobré časy, rozhodl jsem se že tentokrát dám místo PS4 přednost PC. Naštěstí hra je natolik dobře optimalizovaná, že i na mém pár let starém PC hra jela výborně.

Příběh hry se odehrává v alternativní realitě, kdy Kennedy nezemřel rukou atentátníka, a tak podpořil rozvoj amerického vesmírného programu, díky kterému v roce 2035 lítáme ke hvězdám jako nic. A právě ve na jedné vesmírné stanici Talos I, v tuto chvíli ve vlastnictví společnosti TranStar se nacházíte. Ujímáte se role Morgana Yu (případně jeho ženské varianty) a záhy po začátku hry zjistíte že vaše situace je jiná než by se na první pohled zdálo. Tato vesmírná stanice momentálně čelí útoku mimozemské rasy Typhonů. Jak k tomu došlo a kdo za to může se dozvíte v příběhu, který vás hrou provádí. Jedno vám však bude jasné už od začátku. Má to něco společného s technologií neuromodů, které jste vyvinuli společně se svým bratrem. Tento revoluční vynález komukoliv během chvíle umožní získat dovednost, kterou by se jinak učil roky. Jenže jakmile je vám takto implantovaný neuromod odebrán, přijdete o všechny vzpomínky až do okamžiku, kdy jste si do oka dobrovolně nechali píchnout jehlu. A právě takové neuromody vám ve hře slouží k rozvoji postavy a získání nových dovedností. Ať už jde o vylepšení fyzických vlastností, tak schopnost opravovat přístroje či hackovat počítače. A věřte mi že tyto schopnosti budete potřebovat. Typhoni jsem totiž velmi zákeřní protivníci. Ty nejmenší z nich totiž se dokáží přeměnit na libovolný předmět a zaútočit v tom nejméně očekávaném okamžiku.

Mnohem horší jsou nejrůznější fantomové  a další silnější druhy nepřátel, na které postupně narazíte. Jsou schopní vás zabít během chvíle.  Čím více postupujete příběhem tím více a silnějších protivníků potkáte. Abyste nebyly odkázání jen na konvenční zbraně, dostanete později ve hře možnost skenovat protivníky a získávat jejich schopnosti. Třeba právě změnit se na ten ikonický hrnek a odkutálet se skrze otvor, kterým byste se jinak neprotáhli. Jenže jako v životě zde platí něco za něco. To že si do svého těla budete pumpovat DNA vetřelců, může se klidně vést k tomu, že po pár aplikacích už budete automatickými strážními věžemi identifikováni jako jeden z nich. Nicméně i bez těchto schopností lze hru v pohodě dohrát. Jen je třeba chytře používat možnosti prostředí. A co budeme povídat taková vylepšená brokovnice dokáže udělat taky slušnou paseku. Zbraní není mnoho a takovou kuši na odlákání nepřátel jsem snad ani nepoužil. Zato jsem velmi často používal speciální pušku, která místo střeliva vypouští na protivníky jakési rychleschnoucí lepidlo. Což je skutečně užitečné, protože Typhoni jsou velmi pohybliví a tak je taktika znehybnit a pak umlátit a či ustřílet velmi účinná, zvláště když jich na vás vyběhne více. Ale kromě paralyzace emzáků se tato puška hodí i k zalepování trubek ze kterých třeba šlehají plameny, nebo si s její pomocí lze vytvořit provizorní shody do jinak těžko přístupných lokací.

Už od začátku hry máte váš hlavní úkol jasný. Vypořádat se s invazí Typhonů. Přičemž tou ultimativní je samozřejmě jejich vyhlazení. Jenže tak jednoduché to rozhodně nebude. Během vašeho snažení se budete muset vypořádat s řadou komplikací a bude jen na vás zda se rozhodnete plnit i některé vedlejší úkoly, které vám mohou přinést nové vybavení nebo jen dobrý pocit z toho že jste pomohli ostatním přeživším. Především to však znamená že bude procházet celou stanici a během hry si skutečně projdete důkladně. Dokonce se podíváte i do okolního vesmíru. A řeknu vám, že v momentě kdy jsem se poprvé trochu vzdálil a základna Talos I se přede mnou odhalila v celé své kráse, jsem jen zalapal po dechu. Teprve teď mi došlo jak skvěle je navržena. Když se totiž pohybujte v jejich víceméně stísněných koridorech, nedojdou vám všechny souvislosti. Teprve nyní z nadhledu jsem mohl obdivovat jak skvěle je vymyšlena. Ostatně právě pochopení její struktury a provázanosti jednotlivých lokací se vám bude hodit, protože během plnění příběhových i vedlejších misí budete hodně cestovat. Doporučuji navštívené lokace zkoumat pečlivě. Nejen že tak objevíte spoustu užitečných věcí, ale navíc se vám znalost prostředí hodí v okamžiku když v závěru hry atmosféra trochu zhoustne a nebude se chtít někam dostat co možná nejrychleji.

Návrhem stanice jsem byl skutečně nadšený. Mám rád když tvůrci dokážou vyprávět prostředím, které má navíc svou logiku. Nejvíce jsem si tak vždy užíval okamžik, kdy jsem se dostal do nové lokace a poprvé ji zkoumal. Zvláště ze začátku, když jsem ještě neměl hacking na vysoké úrovní bylo nutné hledat různé alternativní cesty za zavřené dveře. Ať už to znamenalo procházet počítače a hledat kódy nebo se snažit najít majitele, který má u sebe vstupní kartu. Mimochodem musím ocenit to, že na každé bezpečnostní stanici si lze zobrazit seznam obyvatel stanice a u každého bude vidět jestli je naživu či ne a jestli jste ho už objevili. Když tak narazíte na zavřenou kancelář, stačí si aktivovat sledování vybrané osoby a vydat se ji najít.  Toto ve mě opět jen posilovalo dojem ze skutečného prostředí, které žije a není to jen kulisa. Celá stanice a její okolí je skvěle zpracované a plné detailů, které vypovídají o tom co se zde stalo. I po stránce grafiky se mi hra líbila, na čemž má podíl především výtvarná stránka. Vyzdvihnout musím také zvuky a hudbu, které dokáží skvěle budovat atmosféru.

Nový Prey je pro mě skutečně velmi příjemným překvapením. Je to hra u které jsem se bavil po celých více než 25 hodin, které mi její  dohrání zabralo. Ač mi svým pojetím připomněl mé oblíbené hry, což není na škodu, tak i přesto přinesla pár zajímavých prvků, které ji činí originálem. Pokud máte rádi hry, které vám dají volnost, máte raději uvážený průzkum místo prosté akce a je vám blízká sci-fi tématika, tak neváhejte. Podobných her mnoho nevychází a nový System Shock je ještě daleko.

DOHRÁNO: Tales from the Borderlands

Když se o nějaké hře řekne, že je od Telltale Games, každý dnes už ví co od ní očekávat. Tohle herní studio, totiž od svého ohromného úspěchu s epizodickou hrou The Walking Dead, která z tvůrců béčkových her udělala vývojáře mířící do prví ligy, nedělá nic jiného, než že předělává známé značky z oblasti filmu, her a komiksů do podoby interaktivních příběhů. Zatímco však zmíněné The Walking Dead okouzlilo svým pojetím, které ve hráčích budilo dojem, že s každým svým rozhodnutím mění vývoj hry (až co nebyla tak úplně pravda), tak s každou další hrou naroubovanou na stejný koncept jakoby se ztrácela schopnost vyprávět příběh. Ano, druhý díl The Walking Dead jsem si užil a hře The Wolf Among Us vděčím za to, že mě přivedla k fantastické komiksové předloze. Ale chuť pouštět se do her ze světa Minecraftu, Batmana a dalších jsem už moc neměl. Možná i díky tomu, že se mi zdálo že tvůrci jako by ustrnuli a celý herní koncept moc nerozvíjeli jsem o Tales from the Borderlands nejevil zájem a ke hře jsem se dostal až přes nabídku v rámci PS+.

Když jsem prvně četl  o tom, že se Telltales chystá na epizodické zpracování Tales from the Borderlands, trochu jsem si říkal proč? Vždyť zajímavých světů, které by šlo zpracovat je jistě dost, tak co je vede k tomu postavit příběh na světě akční hry. Ale zpětně jsem si říkal, že to vlastně není tak špatný nápad. Svět Borderland je natolik neukotvený a nesvázaný omezeními, které brání kreativitě v případě her postavených na známých franšízách, že tvůrci budou mít dostatečně volnou ruku v tom vymyslet zajímavý příběh. Navíc už nyní tento svět obsahuje zajímavé postavy a atributy, na které lze navázat. Také výtvarná stránka Bordelands přímo svádí ke komiksovému pojetí, které je Telltale tak blízké. Ale popravdě řečeno i když Bordelands jsem dohrál a druhý díl jen rozehrál a tak k této značce nemám žádný zvláštní vztah. Přitom právě v případě Tales from the Borderlands se ukazuje, že právě znalost druhé dílu na který hra svým způsobem navazuje, je důležitá.

Hra je rozdělena do pěti epizod a je fajn, že je možné si je zahrát najednou. Vím, že zrovna v případě této hry měly tvůrci problém s velkými rozestupy mezi jednotlivými epizodami. Příběh hry se točí kolem tajemného vaultu, který jak už to ve světě Borderland bývá, obsahuje nezměrné poklady. A každý by rád získal klíč, kterým se mu ho podaří otevřít. Některým však zase stačí, když takové hledače napálí a obere je o značný balík peněz. Tak se také seznámí dvě hlavní postavy. Jedním je lehkomyslný floutek Rhys, ve skvělém hlasovém podání osvědčeného Troye Bakera. Ten se poté co jeho vyhlídky na povýšení na vesmírné stanici Hyperion byly anulovány jeho novým šéfem, rozhodl, že si poradí sám a vydal se na dolu na planetu Pandora i se svým kámošem Vaughnem. Tady se zrovna chystá na obchod století, kdyby mu kšefty nezhatila Fiona a její sestra Sasha, které mají na dané transakci vlastní zájmy. No a události ve kterých figuruje kufr plný peněz pak dohromady svedou tuhle nesourodou partu. Nechci prozrazovat více než je nutné, tak jen dodám, že na cestě za pokladem potkají nejen staré známe (tedy pro ty z vás co hráli Borderlands), ale i nové postavy. A možná se zastaví i sám Handsome Jack.

Příběh je směsicí komických situací, které většinou nastanou poté, když nějaký  plán naší nesourodé skupiny nevyjde tak jak si představovali a pak jim jde o život. Musím říci, že odlehčená atmosféra hře moc slušela a popravdě zvláště dialogy a některé situace byly obzvláště vtipné. Taková přestřelka s imaginárními zbraněmi je vskutku nezapomenutelná. Možná o to více mi do hry nesedl v některých ohledech vážnější konec hry. Ale to je asi věc názoru. Vytknul bych také nevyrovnané tempo příběhu, kdy bylo třeba vytrpět některé zbytečně natahované pasáže. Ale i tak z příběhu odnáším pozitivní dojmy, na kterých se podíleli především zajímavé postavy a konverzace mezi nimi. Zajímavým prvek je pak částečně retrospektivní vyprávění a líčení jedné situace z odlišného pohledu obou hrdinů. Někomu také nemusí sedět to, že většinu času jen sledujete filmečky, případně rychle reaguje na rozhovory. Situací které vyžadují něco více než jen aktivní zmáčknutí tlačítka je minimum. Hra se totiž tak trochu hraje sama.

Technická stránka hry je také sporná. Bohužel body hře sráží především letitý engine, který ani na PS4 není schopen zajistit plynulé navazování animací. Hra tak nepůsobí plynule, ale jako poslepovaná. Přitom nejde o nedostatek výkonu. Prostředí je víceméně prázdné a malé. Bohužel tento problém trápí všechny hry od Telltale, které jsem zatím hrál. Dojmu z grafiky naštěstí hodně pomáhá výtvarný styl, který zvolenému prostředí dobře sedí a daří se mu celkem úspěšně zakrýt to, že grafiky hry zřejmě s ohledem že hra vychází i na mobilních zařízeních, je značně zastaralá. Vlastně jsem si celou dobu říkal, o jak lépe by na mě příběh hry působil, kdyby, kdy postavy a jejich animace nebyla taková toporná. Pochválit však musím hudbu, i když největší dojem na mě udělali písničky doprovázející vždy úvodní příběhové titulky každé epizody. Ač to možná vypadá že jsem více stěžoval, tak těch několika hodin strávených u Tales from the Borderlands rozhodně nelitoval. Sympatické postavy a humor totiž z téhle hry dělá to lepší s čím Telltale v posledních letech přišli.

DOHRÁNO: XCOM 2

Ač bych strategie asi neoznačil za svůj neoblíbenější žánr, tak občas dostanu chuť si nějakou zahrát. A protože je nehraju pravidelně můžu vybírat jen z těch nejlepších kousků, které se urodily. Proto jsem si před nějakou dobou říkal, jestli mám dát přesnost nějaké realtime strategii jako StarCtarcraft 2, který jsem si pořídil a zatím zůstal nedotčen, nebo raději zkusit  budovatelskou strategii, třeba novou Civilizaci. Nakonec však můj los vyhrála hra, které je pro mě takovým zajímavým mixem taktické takové strategie a RPG. Ano, mluvím o Xcom 2. První díl jsem si totiž moc užil a tak jsem zkrátka neodolal tomu, prověřit zda nadšené ohlasy na toto pokračování jsou oprávněné.

Hra vyšla už před rokem a to třech letech od vydání předchozího dílu, který stejně jako toto přímé pokračování mělo na starosti osvědčené studio Firaxis. A ačkoli jste se možná stejně jako já urputně snažili zabránit emzákům ovládnout Zemi a pak radostně slavili vítězství, tak hra s tímto optimistickým koncem nepočítá. Právě naopak. V příběhu odehrávající se 20 let po událostech první hry bylo lidstvo podrobeno a to částečně i dobrovolně. Státy dnes neexistují a všemu vládne jediná organizace Advent. Nicméně část lidstva se s touto porážkou nesmířila a dál provádí odbojové akce s cílem získat Zemi zpět. A s tímto cílem máte pomoci jak vy, jakožto velitel zachráněný na začátku hry z výzkumného centra Adventu, tak vaše nová základna – létající pevnost Avenger, se kterou se lze rychle dostanete kamkoliv na planetě. Jenže noví vládci Země tyto události nenechají bez povšimnutí a naopak uspíší práce na tajemném projektu Avatar. Co je vaším cílem asi tušíte. A ne, nemáte pátrat proč jsou tolik fixovaní na písmeno „A“. Máte zjistit co mají tito nezvaní hosté za lubem a pochopitelně je Země hezky po staru vypráskat.

Ačkoli vaše pozice na Zemi se změnila, hra samotná až tak moc ne. Ostatně nebyl důvod, protože proč měnit něco, co funguje. A herní principy rozhodně nebylo to, co by šlo předchozímu dílu vytýkat. Naopak si myslím že tvůrci zapracovali na věcech, které bylo možné oprávněně kritizovat. A tak tentokráte hra rozhodně netrpí určitý stereotypem mísí ve stále stejném prostředí a se stejným zadáním. Jinak se hra od svého předchůdce zase tolik neodlišuje. Vizuální stránka je podobná, hra se stejně ovládá i herní principy se zase tolik neliší. Ale nikdy během hraní jsem si ani na chvíli nepomyslel, že je to na škodu. Právě naopak. Člověk do hry lehko vklouzne a už hraje. Naopak jsem si všímal určitých rozhodnutí, které hru dělají přehlednější a propracovanější. Asi nemá cenu abych tu vypisoval všechny možnosti, která hra nabízí a tak snad je pro ty, kteří by se s touto sérií dosud nesetkali uvedu, že svůj čas budete střídavě věnovat rozvoji základny, vyvíjení nových technologií, péči o vaše vojáky a pak tahových soubojům v nejrůznějších misích. Přičemž právě v souboji s nepřáteli utopíte nejvíce času. Hra vás totiž neustále zásobuje novými a novými misemi, které je třeba plnit, abyste získali prostředky pro výzkum nových technologií a především zdrželi rozvoj projektu Advent. Nezbytností je rozvíjet vaši síť po celé planetě a získat kontakty v jednotlivých regionech, jedině tak totiž máte šanci protivníka oslabit. Já na začátku trochu zaváhal a pak jsem měl co dělat aby hra neskončila předčasně. Práce s časem a dobré rozvrhnutí jednotlivých činností je totiž nedílnou součástí hratelnosti.

Hra nabízí několik různých obtížností, ale už na tu střední dokáže slušně zatopit. Vaši protivníci jsou totiž alespoň z počátku ve značné přesile a stačí pár neuvážených tahů a vaše skupina je zdecimována. Setkáte jak se starými známými nepřáteli tak s několika novými, kteří vás rozhodně nešetří. Hra v rámci takových soubojů nabízí velkou variabilitu, kdy i s na první pohled s početní přesilou mimozemšťanů se lze s úspěchem poprat. Bohužel i když soubojový systém je propracovaný, mám k němu jednu velkou výhradu. Na můj vkus totiž až příliš počítá s náhodou a to i v situacích kdy to podle mě nedává smysl. Ostatně co si pomyslet, když váš maximálně vytrénovaný voják mine svým těžkým kulometem protivníka, který je na metr od něj. V tu chvíli se lze buď vztekat a nebo „zbaběle“ nahrát uloženou pozici. A já se klidně přiznám že jsem dělal to druhé. Ono totiž když se vám podobná situace stane opakovaně, během dobře naplánované akce, kdy záleží skutečně na jedné dobře mířené střele, nedokáži být klidný. Tohle je vlastně jediná věc která mě na celé hře štvala, protože jinak šlape jako hodinky.

Pochvalně se musím zmínit i o technické stránce hry. Technicky to sice není žádný zázrak a grafika je více funkční než krásná. Ale díky různým animacím a povedené hudbě hra dokáže vtáhnout do hry a dokáže vás jak vyburcovat do akce, tak podpořit pocit vítězství, když se vracíte z bitvy zpět na základnu.  Mě se podařilo projít kampaň za si 40h, ale kdo bude chtít, dokáže u hry jistě strávit i stovky hodin. Hru mohu rozhodně doporučit nejen těm co mají rádi takové souboje, ale i těm kdo podobnou hru nikdy nehráli. Alespoň pro mě totiž je Xcom 2 zatím nejlepším dílem série.