První Dishonored byl vynikající hrou, která sbírala vysoké známky. Unikátní z mého pohledu byly dvě věci. Především to, že žánr stealth her tvůrci oživili možná na první pohled sporným prvkem rychlého přesunu s využitím magie. Bylo tak možné skokově skákat z místa na místo. Ač by se mohlo zdá že tento princip je v rozporu s nenápadným plížení, myslím že jej naopak rozvinul. Najednou už nebylo třeba aby se úrovně odehrávaly je v noci, která přeci jen kradmému postupu více přeje. Navíc úrovně mohly být více vertikální a s trochou šikovnosti šlo nepřátele obejít prostým přeskákáním střech. Hra tak nejednou nabízela mnohem variabilnější průchod prostředím. Tou druhou věcí, které se na prvním Dishonored nejvíce cenní je svět, který se podařilo vybudovat. Dunwall byl místem, kde se mísila věda a magie. Mechanické stroje doplňovali kouzla a čáry. Navíc díky stylizované grafice hra nepůsobila zaměnitelně a dokázala vybudovat unikátní atmosféru.
Když tak byly ohlášeny práce na pokračování, logicky jsem se ptal, jakým směrem autoři chtějí hru posunout. Jsem proto rád, že v mnoha ohledech se hra od svého předchůdce až tolik neliší, resp. neliší se ve věcech, které si spojuji se značkou Dishonored. Novinkou je především to, že nyní máme možnost si projít příběh v kůži dvou různých postav. Náš starý známý Corvo, zůstal a stejně tak i jeho dovednosti. Opět jeho primární vlastnosti je schopnost instantního přesunu z místa na místo. Velmi užiteční je také ovládnutí zvířete či osoby, s jehož pomocí dokážete řešit mnohé problematické situaci vskutku elegantně. Vzhledem k tomu že jsem poprvé procházel hru v jeho roli a chtěl ji projít bez jediného zabití či zpozorování nepřítelem, hodila se mi i jeho další schopnost s jejíž pomocí umí zastavit čas. A i když i on má v rukávu několik schopností, které dokážou v řadách nepřátel udělat pěknou paseku. Druhou hratelnou postavou je pak Emily. Corvova dcera a především mladá císařovna Dunwallu je z mého pohledu mnohem více nakloněná akci. I ona sice vládne schopností rychlého přesunu, ale ten už ji neposkytuje úplnou neviditelnost. Ke slovu tak jistě přijdou její schopnosti. Je libo tvořit lidské domino, kde stačí odpravit je jednoho z navázaných obětí a ostatní potká stejný osud. Nebo raději vyzkoušíte možnost převtělit se do podoby stínové bestie, jenž své protivníky trhá na kusy. Možnosti je spousta a pokud máte rádi více akce, tak Emily je správná volba.
To jakou postavu si pro hraní vybere nemá bohužel dopad na hlavní příběh. Ten se točí kolem Delilah a jejích společníků s jejichž pomocí se jí podařilo převzít moc v Dunvallu. Vám se naštěstí buď jako Corvo nebo Emily podaří uniknout a musíte se vydat na jih země do přístavního města Karnaca, abyste pátrali po minulosti oné tajemné čarodějky a především našli způsob jak získat zpět to, o co jste byli připraveni. Musím říci, že příběh sám o sobě není zrovna to nejlepší čím vás hra může oslovit. Mnohem zajímavější mi přišly nejrůznější události v pozadí, které se bylo ve hře možné dozvědět. A tak jsem si mnohem více užíval detailní průzkum města a jeho lokací. Hledal jsem skryté poklady, zkrátka jsem se naplno ponořil do atmosféry Karnacy. Právě v tom je největší síla hry. Ostatně Dishonored nikdy nebyl o tom hnát za příběhem, když vám autoři nabízejí místo, kde si můžete volit vlastní cestu ke splnění úkolu, jenž většinou spočívá v eliminaci nějaké osoby. Je jen na vás zda ji zlikviduje tiše či spolu s ní vyvraždíte vše živé. Nebo naopak dáte přednost jinému, méně fatálnímu způsobu jak nepohodlnou osobu odstavit či si ji naklonit na svoji stranu.
Možností jak hrou projít je spousta a bude záležet na tom jakém u stylu hraní dáváte přesnost. Mě nejvíce bavilo nenápadně likvidovat stráže a hledat různé skryté cestičky. Celou hrou jsem prošel jen s využitím nenásilných kouzel, které mi umožňovali zůstat nespatřen. Na poprvé jsem tak vlastně vůbec nevyzkoušel kontaktní souboje a pistoli jsem využíval jen k likvidaci muších hnízd. Stejně tak kuši jsem využil jen pro uspávací šipky. Přitom různých vychytávek jsem měl po ruce hned několik od eklektických min po žiletkové pasti. Jakmile pak začnete zkoušet různé varianty řešení průchodu úrovni, musíte ocenit jak skvěle jsou jednotlivé lokace navrženy. Vždy je tu cesta jak překážku obejít ale zároveň máte dostatek možností k efektní ale i efektivní likvidaci protivníků. Navíc i ten kdo se na začátku hry vzdal datu a kouzlit nemůže má možnost si hru užít. Dishonored 2 je zkrátka ukázkou dokonalého level designu.
Autoři opět vsadili na stylizovanou grafiku, i když se mi zdá že na výrazu trochu ubrali. A ač jsem měl trochu obavy jak se jim v tomto ohledu povede zpodobnit prostředí přeci jen slunečnější Karnacy, tak ani zde se mé obavy nenaplnili. Vlastně mě až překvapilo jak nepříjemně na mě působilo na první pohled barevnější prostředí zdejších ulic. Po výtvarné stránce je zkrátka nádherná a všechny ty paláce, podivné postavy a nejrůznější stroje působí neokoukaně. Zvuková stránka se také povedla, i když minulý díl na mě v tomto ohledu zapůsobil o něco více, už minimálně kvůli výraznější hudbě. Na první dohrání mi hra zabrala něco přes 23h ale je fakt, že jsem se jí poctivě procházel a pokud už víte co dělat, určitě jí lze projít mnohem rychleji. Co říci závěr. Pokud jste hráli první Dishonored, tak vás o kvalitě druhého dílu asi nemusím moc přesvědčovat. Hra je totiž minimálně stejně tak povedená jako její předchůdce. No a pokud jste Dishonored zatím nehráli, tak to koukejte hned napravit, tohle je instantní klasika.
