DOHRÁNO: Dreamfall Chapters: Book 1 - 4

Tahle hra byla pro mě jednou z těch, kterou jsem podpořil v Kickstarterové kampani takřka okamžitě, jak jsem se o ní dozvěděl. A její úspěšné zakončení svědčí o tom, že jsem nebyl sám, komu tahle adventurní série učarovala. Když v roce 1999 vyšla hra The Longest Journey byl to nečekaný hit, i když tohle označení se zase tolik nehodí. Zkrátka byla to hra, který tedy zasáhla mnohé fanoušky žánru, kterým se stálo, že adventury se vydaly směrem, kam je oni nechtějí následovat. Místo módního 3D s příměsí akce, tu najedou byla hra, jenž se už tehdy vracela ke kořenům žánru a do doby, kdy pro adventury byl nejdůležitější příběh a postavy. A tohle vše navíc zabalila do kouzelně krásné grafiky. Mnozí z nás byli tehdy zasaženi nevšedním příběhem April Ryan, dívky jenž cestuje mezi dvěma odlišnými světy. Světem technologie a světem magie. Právě nezvyklá kombinace pohádky a temných scifi elementů bylo něco, co hru činilo jedinečnou. Za hrou stálo norské studio Funcom včele s Ragnarem Tørnquistem, které na sebe tehdy poprvé výrazně upozornilo.

Hra si našla mnoho příznivců, kteří tak s napětím očekávali nový díl, jenž nesl název Dreamfall. Ale název nebylo jediné, co se změnilo. V roce 2006 kdy hra vyšla, bylo point-and-click adventurám zdánlivě odzvoněno. A tak hra dostala nový 3D kabátek, ale především novou hrdinku. Místo hráči oblíbené April Ryan to stěžejní postavou byla Zoe Castillo. Trochu rozmazlená dívka, jenž stejně tak jako dříve April zjišťuje skutečnou pravdu o světě. Ačkoli některým fanouškům prvního dílu pokračování příliš nesedlo ať už díky využití 3D či díky nové hrdince, v konečném důsledku byla hra přijatá pozitivně a našla si další nové fanoušky. Nicméně nebyla úspěšná natolik, aby se někdo rozhodl v příběhu pokračovat, přestože hra postrádala uspokojivý konec. Jakoby tvůrci doufali, že budou mít možnost pokračovat a příběh dovyprávět. K tomu však nedošlo. Či lépe řečeno, málem k tomu nedošlo. V roce 2013 byla totiž rozjeta kampaň slibující se k příběhu vrátit. Tørnquistem totiž rod předtím založil studio Red Thread Games a rozhodl se vydat hru, o kterou mezi vydavateli nebyl zájem. Vznikla tak hra, jenž dostala název Dreamfall Chapters a jak už název napovídá měla v několika kapitolách dokončit započatý příběh. Hra byla rozdělena do pěti knih, z nichž první na svět přišla v říjnu 2014 a poslední by měla vyjít letos. 

Ačkoli jako backer jsem měl ke hře přístup od samotného začátku, rozhodl jsem se po letmém vyzkoušení hry vyčkat. Jedním z důvodů byly technické problémy, které hru delší dobu po vydání trápily. Tím druhým důvodem byl můj strach z epizodického vyprávění. Přeci jen pauzy mezi jednotlivými knihami, byla v řádu několika měsíců. Přesto jsem se nakonec rozhodl do hry naskočit, ačkoli poslední závěrečná kniha zatím chybí. Následující dojmy tak shrnují moje pocity ze zatím neúplné hry. Na začátek je třeba říci, že pokud jste nehráli minimálně Dreamfall nemá moc smyslu se do této hry pouštět. Ačkoli před zahráním si můžete pustit jakési shrnutí předchozího děje, tak je to naprosté minimum. Nechci tvrdit, že si hru vůbec neužijete, pokud vám chybí herní zkušenost, ale rozhodně ne tolik, jako ten kdo krom hlavní zápletky bude znát i postavy, na které během svého putování narazíte. Ostatně hra sama pokračuje tam, kde před lety skončila a je to takové naskočení do rozjetého vlaku. Zoe se nachází v kómatu, ve světě mimo realitu, ve snění, aby se po drobném intermezzu probudila a nakonec skočila v Europolis.

Tato aglomerace je v představě autorů jedna rozsáhlá oblast rozkládají se uprostřed Evropy, jenž do sebe pojímá  města i státy a je to jeden velký multikulturní kotel. Děj sám je přitom umístěn do oblasti Prahy a tak z pohledu českého hráče je zajímavé, že narazí i na různé české nápisy či místní pojmenování. U samotného provedení města je vidět, že tvůrci hodně čerpali především z Blade Runnera a tak tu mám nezbytný déšť, neony a všeobjímající tmu. Důvod, proč se o tom takto rozepisuji je ten, že právě město samo je ze začátku hry asi to nejzajímavější. První kroky Zoe jsou totiž spíše seznamovací  a tak stejně jako ona, i vy budete často bloudit, než dorazíte kam potřebujete. Příběh sám vás ze začátku moc nechytne. Naštěstí tu jsou ale samotné postavy a jejich dialogy, které jsou nejen pěkně napsaná, ale i výborně nadabované. Navíc z nich čiší jakási opravdovost. Zkrátka z úst svých hrdinů znějí naprosto přirozeně. Čemuž pomáhá i to, že se autoři nebrání tomu použít i nějaký ten ostřejší výraz či do řeči zapojovat novotvary slov, v podobě novodobého dialektu.

Díky tomu že jsem měl možnost odehrát velkou část hry v kuse a nebyl limitován tím, že budu muset čekat na to, až tvůrci dodají další část příběhu (tedy vlastně s výjimkou, té poslední), mohl jsem si hru více užít a především sledovat určité proměny jejího tempa. Zatímco v úvodní části sledujeme především rozkoukávání Zoe v novém prostředí  a až v samotném závěru se nám do rukou na chvíli dostává druhá hratelná postava Kian Alvano, nemusel jsem trpět rozdělením příběhu a čekáním. Místo toho jsem mohl v příběhu plynule pokračovat. Ten s spolu s odehranými hodinami začal být mnohem zajímavější. Zároveň jsem měl dojem, že postupně docházelo k určitému odklonu od principů klasických adventur směrem k interaktivním záležitostem jako ty od Telltale. Ostatně že tvůrci čerpali v této oblasti je vidět na tom, že do hry zapracovali určité momenty, ve kterých vám dá hra na výběr ze dvou variant a na základě toho jak se zachováte, se příběh dále odvíjí. Některá taková rozhodnutí nejsou nijak podstatná, ale jiná skutečně ovlivní váš příběh. Nicméně si nedělám iluzi, že by hra v tomto ohledu nabízela několik podstatně odlišných variant příběhu. Nicméně s finálními závěry raději počkám na poslední kapitolu příběhu. Stejně tak zatím nemá cenu příběh nějak hodnotit, protože ještě není dokončen. Nicméně pozitivní je, že spolu s odehranými hodinami dostává spád, čemuž pomůže změna prostředí, ale i návrat starých známých postav v čele s fenomenálním Crow.

Vím, že hra byla po vydání kritizována za nepříliš vyladěnou grafiku. Tvůrci však časem přešli na novu verzi Unity a vyladili technické chyby, takže ve chvíli kdy jsem ji hrál, jsem si na grafiku stěžovat rozhodně nemohl. Podle mě je totiž více než povedená. Možná není tak dokonalá jako dnešní špičkové tituly, ale má své kouzlo a Unity dokáže poskytnout překvapivě pohledné efekty. Ostatně ta záplava obrázků v tomto článku je důkazem toho, že Dreamfall Chapter nabízí pohledné lokace. Rozhodně si v tomto ohledu nelze stěžovat, že by hra byla nějak ochuzena. Po technické stránce je sice vidět nižší rozpočet a tak animace postav jsou prkenné a vypadají zastarale, nicméně mě nijak nerušily. Kde však hra jednoznačně exceluje je dabing postav a vlastně i hudba a zvuky. K nadabování se vrátily osvědčené tváře a bylo fajn je po letech zase slyšet, zvláště když jde o profíky, kteří svým hlasem dokážou propůjčit herním charakterům osobnost. Musím říci, že celou hru jsem odehrál na gamepadu, který mi ke hře sedl více a myslím, že jakmile autoři hru dokončí, nepochybně se dočkáme i vydání na konzole.

Musím říci, že jsem skutečně rád, že se podařilo realizovat pokračován mnou oblíbené adventury, že i přes určité komplikace jsou tvůrci na dobré cestě a hlavně že se jim daří držet ducha série a zachovat to co na ní měli lidé rádi. Ano, Dreamfall Chapters je hrou především pro fanoušky a nevidím na tom nic špatného. Nezbývá mi než doufat že i závěrečná kapitola se podaří a příběh Zoe nalezne po letech uspokojující vyvrcholení. Já ho budu určitě očekávat s napětím.