DOHRÁNO: Professor Layton and the Azran Legacy

Poslední dva týdny jsem trávil na dovolené (proto také žádný nový článek), což je pro mě většinou chvíle, kdy jdou všechny hry stranou. Musím říci, že za několik posledních let jsem ani neměl nutkání si sebou na dovolenou nějakou hru brát, protože není na škodu si občas odpočinout i  od her. Nicméně letos jsem udělal drobnou výjimku, protože mě čekala nejen delší cesta, ale i několikahodinové čekání na letišti. Rozhodl jsem se tak trochu oprášit svoje Nintendo 3DS a především rozehrát hru, která mi doma ležela už delší dobu. A ačkoli mám před sebou stále velký rest v podobě Majora Mask, tak jsem dal přednost hře Professor Layton and the Azran Legacy. A myslím, že jsem udělal dobře.

Hra jako Professor Layton se ukázala jako ideální volba pro toho, kdo nechce hrát hodiny v kuse, ale raději po kratších časových úsecích. Protože jde o již několikátý díl ze zavedené série, asi není třeba příliš představovat principy, takže jenom ve zkratce. Hra má příběh, který ale slouží především k tomu, aby byl důvod cestovat po různých lokacích. V každé takové lokaci se pomocí stylusu rozhlížíte a hledáte aktivní místa. Ty mohou být různého druhu, některé jen vaše postavy okomentují, jiné posunují děj, či na nich naleznete bonusové předměty jako mince, za které si lze kupovat nápovědy při řešení puzzlů. A právě na těchto puzzlech hra stojí. Právě ony jsou kořením hry a jejich úspěšným vyřešením se posouváte dále. Ve hře jich více než stopadesát a mnoho dalších bonusových. Některé jsou lehké, některé obtížnější. Každý z puzzlů je sice jiný, ale často dochází k opakování stejných principů, pouze v náročnější, nebo jinak graficky zpracované variantě. Jejich princip je založen na aktivní interakci s dotykovou obrazovkou, kde je třeba posouvat bloky či jinak s puzzlem manipulovat, podobně jako byste to dělali v jeho „fyzické“ variantě. Někde po vás hra chce jen zapsat či zaškrtnou odpověď či vyznačit místo na obrázku.

Některé z těchto puzzlů vyřešíte skoro hned, ale u některých si budete lámat hlavu podstatně déle. Povětšinou jsou úkoly opravdu zábavné, i když ti z vás co hráli předchozí díly série, už asi tolik nepřekvapí. Co mi však trochu vadilo je, že přísně logické puzzly jsou kombinovány s hádankami, stojící na principu chytáku. Vzpomínám si, jak jeden z úkolů zněl, určit kolik ml horké vody je třeba k rozpuštění určitého počtu kostek ledu. Vytuhnul jsem u této hádanky dlouhé minuty a matematicky si hledal správnou odpověď. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že odpověď je nula, protože pro rozpuštění ledu postačí dát ho blíže ke krbu, který byl na obrázku v pozadí. Podobných chytáků je ve hře více, ale naštěstí jsou spíše výjimkou. Kromě těchto puzzlů hra nabízí i nepovinný obsah v podobě několika speciálních menších her, které by možná uspěly i jako samostatně a dalších věcí které hru nenásilně rozšiřují

Ze série Professor Layton jsem hrál pouze předcházející díl, takže jsem si nové pokračování opět užil, ale proto toho kdo poctivě odehrál všechny díly této série, asi hra nepřináší moc nového, zvláště pokud ji srovnám s předcházejícím dílem. Na druhou stanu principy, na kterých je hra postavena, jsou nadčasové a stále ve své podstatě zábavné. Mám pocit, že oproti předchozímu 3DS dílu došlo ještě k vylepšení grafiky, kdy herní obrazovky jsou nyní plně 3DS a hezky pracují s prostorem. Navíc prostředí není strnulé, ale pěkně rozpohybované a občas se při podrobném průzkumu dočkáte milých animací. K sérii Professor Layton vždy patřilo precizní výtvarné a hudební zpracování, stejně jako krásné animace a Level-5 opět dokazují, že jsou v této oblasti mistři.

Layton and the Azran Legacy se ukázal být výbornou hrou na cesty, kdy se díky postupnému dávkování hra stále bavíte. V současné podobě je celý koncept natolik vybroušený, že těžko hledat nějaké závažné chyby. A tak jediným negativem může být, že pokud jste hráli minulé díly, dostáváte znovu totéž. Já se zatím nepřejedl, takže fajn, ale příště už by to chtělo sérii posunout někam dále.

Příběh a příběhové pozadí Bloodborne

Bloodborne stejně jako ostatní hry ze Souls série pracuje s příběhem jinak než jak je ve hrách obvyklé. Příběh je více ukrytý a nalézáme ho v útržcích dialogů, v náznacích, popisech předmětů a často nezbývá než zapojit fantazii. A protože neexistuje žádné oficiální vyjádření, je nutné pátrat ve hře a po jednotlivých částečkách si vše dávat dohromady. Navíc některé věci a události mají různou interpretaci a je na každém z nás k jaké verzi se připojíme. Tím chci zároveň říci, že ačkoli jsem se snažil podat příběh skrytý ve hře nějak uceleně, nepochybně jsem se nemohl vyhnout zkreslení či špatnému pochopení některých věcí a událostí. Ale to už k tomu patří. Pátrat po příběhu Bloodborne se podobá archeologické práci a tak každou zjištěnou informaci je třeba brát s nadhledem. Stejně tak prosím berte i tento článek, který je mou osobní interpretací Bloodborne. Upozorňovat na spoilery je už asi zbytečné.

Toto je původní verze článku shrnují příběh hry Bloodborne. Novou přepracovanou a rozšířenou verzi naleznete pod tímto odkazem.

Bloodborne = z krve zrozený, krví přenášený

Co skrývá Yharnam

Kdysi dávno existovala prastará civilizace Phtumerianů, které vládla královna Yharnam. Uctívali bohy, jež nazývali Great Ones (Great Ones jsou postavy z díla H. P. Lovecrafta který měl velký inspirační vliv na tvůrce Bloodborne). Great Ones chtěli Great Child, dětského hostitele, kterého jim měla zajistit Královna. Ale dítě zemřelo. Phtumeriané se stáhli do labyrintu i se svými poháry (chalice) kterými uctívali Great Ones. Uplynula nějaká doba a nad tajemným labyrintem, kde se dříve rozkládala civilizace Phtumerianů, vzniklo město Yharnam (dnes známé jako Old Yharnam). Nový obyvatelé města brzo zjistili, že zdejší místo má starší historii, když narazili na ruiny Phtumerianů. Byla tedy založena akademie Byrgenwerth, jenž si vzala za cíl studovat jejich dědictví, potažmo přímo labyrint. Průzkumníci akademie se zde prvně dostali do kontaktu s Great Ones a objevili jaké možnosti jim přináší míchání krve s jejich. Tito učenci byly Willem, Lawrence, Gherman, Rom, a Micolash. 

Královna Yharnam

Willem byl posedlý touhou pochopit znalosti a sílu Great Ones. Chtěl být víc než člověk, posunout schopnosti lidí na novou úroveň. Společně s Romem a svými studenty tedy studovali jak Great Ones, tak artefakty které nacházeli v labyrintu. Lawrence a Gherman, viděli větší potenciál v krvi, než ve snaze o komunikaci s Great Ones. Vrátili se tedy do Yharnamu a Lawrence zde založil Healing Church (Církev léčení) v jejímž čele byl Choir (Sbor). Měli za cíl dále studovat a rozvíjet sílu ukrytou v krvi Great Ones a praktikovat Blood Ministration (ministrování krve, v duchovním pojetí, obřad kdy se využívala krev). 

Bohužel všechny k tyto experimenty s krví vedli k tomu, že se začali dít hodně nepěkné věci. Vše začalo už v akademii Byrgenwerth, kde poté co Willem natolik propadl studiu Great Ones, že jeho studenti už ničím nesvazováni dále pokračovali v experimentech a v lese kolem akademie se začali objevovat různé hybridy tvořené s využitím znalostí Great Ones a vůbec směrem k Yharnamu proudili věci, jenž jakoby nepocházeli z našeho světa. A tak netrvalo dlouho a přístup z města přes les k Akademii byl uzavřen (Forbidden Woods, Zakázaný les). Bohužel ani Yharnam nebyl ušetřen. Ve městě se objevila záhadná nemoc zvaná ashen blood (popelavá krev) jenž pak vzešla v povědomí jako Scourge of the Beast (Metla bestií). Tato nemoc způsobovala, že lidé postižení touto chorobou propadali zuřivosti a násilí a opravdu se časem měnili v ony bestie. Stále více a více lidí onemocnělo touto chorobou a tak bylo rozhodnuto město opustit a vypálit a založit nový Yharnam.

The One Reborn

V reakci na tyto události Church of Healing vytvořila dvě jednotky. The White Garbed (Bíle odění) měli na starosti dál šířit Blood Ministration, protože síly kterou krev nabízela, se nebylo lehké vzdát. Možnost s pomocí krve vyléčit jakoukoliv nemoc, přinášela městu věhlas, moc a peníze a tak nechtěli jen tak zahodit to, co přinášelo její využívání. Druhou skupinou byli The Black Garbed (Černě odění). Ti měli za úkol potírat šíření nemoci, která z lidí dělala bestie a to za každou cenu. Kromě samotných bestií tak zabíjeli i ty, u kterých měli jen podezření na nákazu. Nejvyšší vedení Church pak nadále vyvíjelo snahu o bližší komunikaci s Great Ones a jejich pochopení. Neváhali k tomu využít i děti, jenž unášeli z ulic Yharnamu a umísťovali do Sirotčince, kde na nich prováděli experimenty. Přetvářeli je na stvoření, která měla sloužit jeho tělo pro "nebeského hosta". (Jsou to ty malá stvoření s velkou hlavou, na které během hry narazíte).

Nedlouho poté co Lawrence a Gherman odešli, se další z těch co jako první přišli do kontaktu s Great Ones - Micolash rozhodl v Yahar'Gul založit School of Mensis (Mensisovu školu) s cílem uctívat Great Ones a snažit se o komunikaci s nimi, stejně jako Phtumeriané před ním. Nadále se věnoval studiu artefaktů z labyrintu, až úplně zešílel a s ním i jeho bližní. Díky znalostem získaným od Great Ones vytvořil vlastní "Snový svět", ke kterému se mohl přidat kdokoli z jeho okolí. Ti co to udělali, se už nikdy nevrátili a zůstali lapeni uvnitř, zatímco jejich tělesné schránky chátraly sedíce na židlích kolem s hlavou v podivné kleci. 

To nenarozené dítě, jenž mělo vzniknout díky spojení phtumerianské královny Yharnam a Great Ones sice zemřelo, ale nový Great One Mergo se přesto zrodil. Neměl sice své fyzické tělo, ale o to větší silou vládl a tato síla mu umožňovala přecházet mezi realitou a snem a vstupovat do snů ostatních. Tak se mu také podařilo vstoupit do reality jenž si pro sebe vytvořil Micolash. Tu však přetvořil k obrazu svému a ze snu se stala noční můra.

Zazvoním ... něco si přej

Gherman který byl součástí Healing Church se v tu dobu rozhodl odejít od Black Garbed a své Dílně (Workshop) pracovat na zbraních, které si měli lépe poradit s nadále rostoucím problém města Yharnam - nákaze dělající z lidí bestie. Vytvořil tak několik speciálních zbraní, na které lze při hře narazit. Gherman se stal prvním lovcem (Hunter) a časem kolem sebe shromáždil i studenty, jenž učil základům boje. Později se část jeho studentů osamostatnila, protože chtěla vývoj zbraní zaměřit jiným směrem než Gherman. A tak tato skupina odpadlíků z Ghermanovi Dílny jako byl Ludwig, známá jako Powder Kegs vyvinula vlastní speciální zbraně jako Stake Driver, Rifle Spear či Cannon. Lovci využívali Blood Ministration, díky které mohli lépe obstát v bojích s nepřáteli a v krvi jim tak proudila i krev Great Ones.

Na hradě Cainhurst vládla královna Annalise jenž byla obklopena mnoha šlechtici, jenž se neštítili ničeho, při snaze získat krev s jejíž pomocí by praktikovali Blood Ministration. Neblaze prosluli především díky tomu, že lovili lovce, aby z jejich krve získali krevní usazeninu. Tito služebníci královny se nazývali Vilebloods, stali tím, co bychom dnes nezvali jako upíři. Královna marně toužila po tom počít potomka a tak své věrné Vilebloods vysílala na lov v očekávání, že s dostatkem krevní sedliny by se jí jednou podařilo počít dítě zrozené z krve. Její praktiky však byly trnem v oku Healing Church a tak Master Logarius založil bojovou jednotku Executioners (Popravčí) jenž měla za cíl stíhat a zabíjet Vilebloods a to za každou cenu. Logariusovým jednotkám se podařilo dobýt hrad Cainhurst a zabít všechny jeho obyvatele a sám Master Logarius zde zůstal strážit, aby se nikdo nikdy ke královně už nedostal. 

Kudy se jde ke královně?

Jak je vidět Yharnam a jeho okolí bylo místo kde se bojovalo na mnoho frontách. Ve městě stiženém nákazou bojovali lovci s bestiemi rodícími se z nakažených občanů, ale i z ostatních lovců, jenž nákaze podlehli. Zároveň se museli mít na pozoru před útoky Vilebloods toužící po jejich krvi a aby toto nebylo málo Great Ones se postupně díky ovládnutí některých lidí snažili dostat k moci a převzít vládu nad tímto světem. Díky Blood Ministration jenž provozoval Church se krev Great Ones šířila skrze obyvatele Yharnamu a vliv Great Ones stále sílil. Stejně tak sílil věhlas Yharnamu jakožto města jenž dokáže uzdravovat nemocné. (Poznámka: Pokud mluvím o krvi Great Ones, myslím tím krev, kterou hra nazývá pale blood (bledá krev). Jak si můžete všimnout, tak nepřátelé, jenž jsou přímo Great Ones či pod jejich vlivem nekrvácí červenu krví, ale bílou.) 

S každým dalším člověkem, který se dostal do kontaktu s pale blood rostl i vliv Great Ones i učenců ze School of Mensis. Více a více studentů se oddávalo snění a s kovovou klecí na hlavě se ubíralo do snové reality jenž vytvořil Micolash, ale záhy ovládl Mergo. Mezitím se Church snažil o bližší kontakt s těmi, kdo jim přinesl zázrak Blood Ministration - Great Ones. Prováděli mnohé rituály ve snaze navázat komunikaci, což se jim nakonec podařilo a Celestial Emissary, který se objevil v Lumenflower Garden. To jim dodalo sílu do dalšího počínání a tak se pokoušeli o další rituální vyvolávání ve svatyni ukryté uvnitř katedrály. Pomocí artefaktu z labyrintu se jim podařilo přivolat Eberitas. 

Ebrietas

Teprve nyní si mnozí z těch co považovali Great Ones za bohy uvědomili, jejich pravou povahu. Cílem těchto návštěvníků nebylo přinést osvícení, ale ovládnout naši realitu. A tak se Church rozdělil na ty, co toto tajemství chránili a nadále (ať už vědomě co nevědomě) sloužili Great Ones a ty co se obrátili proti nim. Choir a Healing Church a učenci ze School of Mensis se snažili přivést do našeho světa The Moon Presence. Postavili Mergo's loft a přivolali Mergo's Wet Nurse jenž měla dohlížet na příchod nového Great Ones jenž se měl brzo narodit. Díky Romovi také získala do našeho světa přístup další z Gret Ones Amygdala, jenž však zatím mohli vidět jen ti, kdo měli dostatečně vysoký insight (vhled). Ostaně Insgiht je přesně to co Rom žádá. Doslova chce "mind to be lined with eyes" a jeho přání mu Great Ones s dávkou škodolibosti splní. Rom se i se svými studenty změní na pavouky a má sloužit jako nástroj, který skryje existenci Great Ones před ostatními, jenž nemají dostatek insight aby prohlédly tu skutečnost, kterou je plánovaná invaze do našeho světa

V té době už Mergo plně ovládá sen, který si vytvořil a se svými následovníky sdílí Micolash. Jeho sen je však noční můrou. Willem si uvědomí pravou povahu věci a je rozhodnut zabránit tomu, aby se Great One, či přímo Mergovi podařilo narodit do našeho světa. Jakmile by se to stalo, tak realita snu/noční můry by splynula s realitou našeho světa a to nemůže dopustit. Nesmí tedy dovolit, aby Mergo mohl ovládnout dítě, které se zrodí v okamžiku, kdy vyjde krvavý měsíc. Proto využije svého spojení s Romem a pomocí tajného rituálu ho použije jako "zámek" kterým zadrží krvavý měsíc pod hladinou jezera tím i Merga v Mensis Nightmare. Toto se mu naštěstí podaří, ale sám ví, že je to jen dočasné řešení.

Micolash

Lawrence, přítel Ghermana a Willemův student, hledá svůj způsob jak zabránit invazi Great Ones jenž považuje za parazitickou rasu z jiné dimenze, která touží získat fyzickou podobu, aby se mohla šířit v našem světě. Willem Lawrence varuje, aby si nezahrával se starou krví, ale Lawrence ho ignoruje a díky tomu sám skončí jako bestie. I Gherman marně bojuje s Great Ones a s tím co způsobili, mnoho jeho přátel a studentů podlehlo. Nakonec se utkává přímo s hlavním původcem toho všeho - Moon Presence, ale selhává a stává se jeho hostitelem. Vytváří Hunter's dream - idealizovanou verzi jeho Dílny, místo ukrytu před realitou. Nadále hledá další lovce, jenž by ho z jeho noční můry osvobodili. 

Vítej lovče aneb vaše cesta hrou

Na začátku hry se nacházíte ve městě Yharnam u Josefky na klinice a Blood Minister (Kněz krve) vás vítá se slovy:

Ó ano, pale blood (bledá krev) ... No přišel jste na správné místo. Yharnam je domovem Blood Ministration. Jen potřebujete rozluštit její tajemství. Ale jak začít s cizincem jako jste vy? Nejlépe s trochou Yharnamské krve. Ale nejprve potřebujeme smlouvu. Výborně, vše podepsáno a zapečetěno. Tak a nyní můžeme začít s transfuzí. A nebojte se, cokoliv se stane, můžete si myslet, že jen to jen pouhý špatný sen.

Jeho smích nevěstí nic dobrého. Usínáte. Když se probudíte, překvapí vás bestie, která se zrovna vynořila z louže krve. Už je skoro u vás, když vzplane. Než se stačíte z toho šoku vzpamatovat, objevují se podivné potvůrky Poslíčci (Messengers), jenž vás obklopí. Probouzíte se stejné na klinice, kde jste podstoupili transfúzi. Ihned narazí na první zprávu:

"Seek Paleblood to transcend hunt" - tím nám hra říká, že cílem je hledat Paleblood a tím ukončit lov, čím je myšleno završit svůj příběh. No Paleblood není myšlen nikdo jiný než Great Ones.

Home sweet home

Vydáte se tedy do města a nepochybně brzo umřete. Smrtí ale nic nekončí (jste totiž ve snu) a místo toho se probouzíte v Hunter's dream, kde vás už čeká Gherman. Poslíčci vás vybaví zbraněmi a vy se vrháte zpět do města. Přes Otce Gascoigne jednoho z nešťastníků, jenž podlehl nákaze a změnil se bestii, se probojujete až co oblasti Cathedral Ward. Zde narazíte na Odeon Chapel Dweller který poskytuje útočiště lidem, na které během svého putování narazíte. Važte však, koho za ním pošlete, protože ne všichni mají přátelské úmysly a lehko se vám může stát, že až se místo příště vrátíte, naleznete zde mrtvoly. Stejně tak není radno důvěřovat Josefce, která na vás medovým hláskem promlouvá skrze dveře na klinice, kde jste se prvně probudili. Pokud se vám totiž podaří najít zadní cestu do její kliniky, můžete zjistit, že věci nejsou takové, jak se zdají a z lidí, které jste jí v dobré víře poslali, ona s pomocí krve udělala monstra. 

Pokračujeme městem dále. Další na řadě je Vicar Amelia, po jejímž poražení lze na oltáři najít lebku, jenž zřejmě patří Lawrencovi, kterého slyšíme v jeho vzpomínce, kdy opustil Master Wilhelma a vydal se za vlastním cílem. Projdeme přes Forbidden Woods až do Byrgenwerth, kde na konci mola potkáme samotného Mistra Wilhelma, jenž však na nás nijak nereaguje a dívá se směrem k jezeru. Poté co skočíme do jezera, čeká nás souboj s Rom the Vacuous Spider a jeho pavouky. Rom jak už jeho přízvisko napovídá, je opravdu jen pouhou skořápkou a dokonce na vás ani neútočí. Po jeho poražení se stane důležitá věc. Díky tomu, že jsme ho odstranili, mohl vyjít krvavý měsíc a my slyšíme pláč dítěte, jenž značí, že hranice Noční můry, kde zůstával uzamčen Mergo je prolomena a jemu nic nebrání k invazi do našeho světa. Noční můra pohltila Yharnam, kde se začnou objevovat podivné bestie o jejichž existenci jsme doposud neměli ani tušení (pokud jsme neměli dostatečně vysoký insight). Nebe se zbarví rudě a noví nepřátelé se objeví a další přicházejí na signál žen se zvonky, jež lákají do našeho světa stále větší hrůzy. 

Blood moon

Nezbývá než se vydat přímo do zdroje Noční můry. Tam lze získat přístup přes Lecture Building, do které lze přijít různými cestami, například tím, že prozkoumáme pozůstatky Micolashe, poté co porazíme The One Reborn. Ocitáme se v Nightmare of Mensis kde Mother Brain dokáže během krátké chvíle dohnat k šílenství každého. Je jen na vás jestli se ho zbavíte. Ve věži potkáváme Micolashe jenž zcela propadl šílenství světa, který si sice vytvořil, ale který v noční můru přetvořil Mergo. Poté co zabijte, umírá s úsměvem, protože si možná vůbec neuvědomil, že v existoval jen ve snu, zatímco jeho tělo se už dávno rozpadlo. Bohužel ani zabití toho kdo hostí Merga ve svém snu ho nedokázalo zastavit. Už získal příliš síly, už nepotřebuje hostitele. Je tedy třeba vydat se přímo za ním. Brzy však zjišťuje, že navzdory své síle je stále jen nemluvnětem, jenž hlídá Mergo's Wet Nurse. Cestou potkáváte královnu Yharnam s krvácejícím lůnem. Poté co si to vyřídíte s jeho ochránkyní, Mergo ještě chvíli pláče, ale pak konečně umírá a zůstává po něm jen třetina pupeční šnůry. Nápis "Nightmare Slain" vás informuje o tom, co už víte. Jím vytvořená noční můra skočila. 

Monn Presence

Vracíte se tedy do Hunter's dream, kde vás překvapí hořící dům, a otevřená branka za kterou na vás čeká Gherman. Zde se rozhoduje o jednom ze tří konců hry: 

Můžete se Ghermanovi podvolit a protože jste splnili svůj úkol, on vás uvolní ze svého snu, jak jinak než tím že vás zabije. Probouzíte se živí a zdraví a nad Yharnamanem vychází slunce. Tohle byl ten dobrý konec.

Good morning Yharnam 

Nebo můžete Ghermanovu nabídku odmítnou a utkat se s ním v souboji, kde ho zabijete. Moon Presence ztratí svého hosta a jeho roli tak převezmete vy a stejně jako Gherman před vámi se stanete novou loutkou pro Great Ones. 

A pak je tu ještě jedna možnost. To že po mrtvém Mergovi zůstane jedna třetina pupeční šňůry, značí, že tu nepochybně budou i další pozůstatky po dětech, jenž měli být hostiteli Great Ones. Jednu můžete nalézt v původní Ghermanově dílně a lze se jen domnívat, že může patřit Ghermanově dítěti. Další lze získat od těhotné ženy kterou zachráníte, resp. po zabití zmutovaného plodu, který se ji narodí, případně Josefky, která se taktéž po zjevení krvavého měsíce stala těhotnou. Pokud tři z těchto pupečníků sníte, tak po souboji s Ghermanem vás Moon Presence odmítne a musíte se s ním utkat. Poté co ho zabijete, stanete sami jedním z Great One.

The Great One?

DOHRÁNO: Bloodborne

Tak poslední boss z Bloodborne padl a já můžu říct, byla to jízda. Po nějaké době tu byla zase hra, které mě totálně dostala a myslel jsem na ní, i když jsem ji zrovna nehrál. Zkrátka po nějakou dobu byl Bloodborne to jediné, co jsem mohl hrát. A když jsem pak po více než 45 hodinách a s levelem 102 sledoval rolující titulky, měl jsem pocit jako z dobře vykonané práce, protože co si budeme povídat, poprat se s touto hrou práci dalo. Protože se nechci opakovat, tak vás odkážu na starší článek, kde jsem se k Bloodborne vyjádřil dostatečně, teď bych jen rád shrnul svoje dojmy po dohrání. To že je Bloodborne skvělá hra asi nemá cenu opakovat, nicméně hra v tomto ohledu překonala moje očekávání. Myslel jsem, že dostanu Dark Souls v nové prostředí ale místo toho dokázal Miyazaki přijít s novými nápaditými prvky v hratelnosti, které způsobují, že hra se hraje dost odlišně. Důvodem je možná to že všechny dosavadní Souls hry jsem prošel se štítem a tak aktivní a agresivní způsob boje byl pro mě něco nového.  A musím říci, že jsem si ho oblíbil a vůbec si nedovedu představit, že bych Bloodborne hrál jinak. 

O tom, že Bloodborne je krásná hra jsem už psal a v tomto názoru jsem se po dohrání hry jenom utvrdil. Hrozně moc zde dělá design a to jak světa, tak věcí a bossů. Na hře je zkrátka vidět, že ji dělal tým stojící za prvním Dark Souls. Zatím co ve druhém dílu Dark Souls měla velká část bossů podobu rytíře, většího či menšího, zde se opět dočkáme v pravdě originálních kreatur. Každý z bossů, na kterého narazíte je odlišný a každý je něčím zajímavý. Ač jinak nejsem velký příznivec bossfigtů ve hrách, tak Bloodborne je hra, ve které mě tyto souboje bavili. Jak už je zvykem, tak na každého platí jiná taktika a než se mi podařilo najít tu správnou, často jsem viděl notorické známe heslo „You Died“. Když už jsem nakousl umírání, tak dle mého názoru je Bloodbone opravdu lehčí hrou než předchozí Souls hry. Aniž bych předem studoval taktiku či sledoval videa, tak se mi podařilo porazil hned několik bossů při prvním střetnutím a velkou část jsem dal během několika pár pokusů. Ano, pár bossů mě hodně potrápilo, ale jen díky tomu, že jsem při souboji zvolil špatnou strategii. Navíc úplně všechny jsem porazil sám a obešel jsem se bez přivolání pomocí v podobě NPC či dalších hráčů. Tohle by se mi v Dark Souls nestalo. To že říkám, že Bloodborne je lehčí však není stížnost, právě naopak. Hra mi v tomto ohledu přišla vyváženější. Při zachování náročnosti a výzvy, byly souboje motivující a ne frustrující. 

Během hraní jsem se snažil projít každou lokaci velmi důkladně, tak aby mi neunikla žádná skrytá oblast. S hrdostí mohu říci, že se mi to snad podařilo, resp. nevím o tom, že bych něco přehlédl. Právě tohle si mi už líbilo na předchůdcích Bloodborne, že hry obsahují místa i bossy, na které někteří hráči vůbec nemusí narazit a přesto si s nimi tvůrci dávají práci. Ono toho ve hře je pod povrchem skryto více. Já například vůbec netušil, že je ve hře je obdoba nějakých covenantů (spolků), resp. mě se podařil objevit jen jeden z nich, ale nepochybuji, že jich bude více. Jen jsou více skryté. O důvod více proč pokračovat dále v NG+. Bloodborne je hrou horrovou a to jak prostředím ve kterém se odehrává, tak motivy se kterými pracuje. Je fakt, že některé lokace jsou opravdu hodně děsivé a to říkám jako člověk, kterého ve hře jen ta něco nevyděsí. Když jsem ale procházel opuštěným sirotčincem, kde byla taková tma, že bylo vidět sotva na pár kroků a z té tmy bylo slyšet jen zvuky srkání a čvachtání, které měli na starosti nepřátelé, kteří jsou vás schopni zabít na jeden pokuds a ještě vám vysajou insight, nebylo mi zrovna do zpěvu. Navíc pokud se člověk ponoří více do příběhu a motivací postav tak zjistí, že tahle hra se fakt s nikým a ničím nepáře.

Bohužel skoro ke konci hry mě potkala nepříjemná věc. Díky chybě hry se mi rozbil, výtah k jednomu nepovinnému bossovi a já tak přišel o možnost ho zabít, získat chalice či trofej. Tohle mi trochu zkazilo konec. Doufám tedy, že tvůrci tuto chybu brzo upraví a já budu moci vyrovnat účty. Jinak totiž nemám nic, co bych hře vytknul. Mohl bych sice nadávat na pomalé loadingy, ale člověk si na ně zvykne a alespoň má chvíli času na to si od hry oddechnout. Musím říci, že každou minutu co jsem strávil s Bloodborne jsem se bavil a hra si mě totálně získala. Po dohrání vám hra rovnou odstartuje další kolo a vy můžete plynule pokračovat v NG+. Vyzkoušel jsem první lokaci a musím říci, že řádně přituhlo. Ale tenhle pocit už znám. Člověk spustí NG+ v domnění jaký že je borec a pak dostane přes tlamu od prvního obyčejného nepřítele. I přesto plánuji hrát průběžně dále. Také bych chtěl více vyzkoušet chalice dungeony. Sice to asi nebude nic pro mě, protože až jsou vymyšleny dobře, tak díky svému generování jsou trochu sterilní. Ale zase bych mohl vyzkoušet coop a procházet je ve skupince, což by tomu mohlo dát šťávu. Alespoň si člověk zkrátí čekání na nějaký dodatečný obsah, o kterém nepochybuji, že ještě přijde. 

Bloodborne je pro mě zatím nejlepší hrou roku a ač se blíží vydání Zaklínače 3, jenž může kartami ještě pěkně zamíchat, tak věřím tomu, že až si na konci roku budu dělat bilanci, bude Bloodborne na jednom z čelních míst. Zaslouží si to.

RETRO: Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned

Pokud bych měl někdy sestavovat pomyslný žebříček mnou nejoblíbenějších adventur, jedno z čelních míst by nepochybně zaujímala hra Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned z roku 1999, za kterou stojí společnosti Sierra, kterou příznivci tohoto herního žánru nepochybně dobře znají. Ve své době mě opravdu zasáhla a z mnoha důvodů se nesmazatelně zapsala do mé hráčské paměti. Žánr adventur mám rád, resp. v té době jsem je hrál opravdu hodně a i když to byly výborné hry, často stavěly především na humoru či stylizované až komiksové grafice. I po stránce příběhu šlo o zápletky, které s realitou neměly moc společného. Po pravdě si nevzpomínám na moc her, které by měly vážný příběh a zasazení v realitě. Další výraznou vlastností adventur, které jsem tehdy hrál, bylo využívání klasického point-and-click ovládání. Hra se tak většinou sestávala ze statických obrazovek, mezi kterými hráč přecházel. Dojem uvěřitelnosti, pocitu že jste přímo na místě, který se v té době snažily budovat 3D hry, byl adventurám až na výjimky cizí. Avšak zrovna Gabriel Knight 3 se pokusil žánr adventur inovovat i v tomto ohledu. Ne že by byl první adventurou, která se vydala do třetího rozměru, byl však z mého pohledu první, které se to bezezbytku povedlo. 

Slušelo by se dodat, že ačkoli hra je už třetím dílem v sérii, tak v době, kdy jsem se k ní dostal, jsem tyto díly neznal. Stejně tak jsem neměl žádný vztah k titulním hrdinům a nepochybně mi unikala i spousta narážek na jejich předchozí dobrodružství, které obsahovaly dialogy mezi postavami. Ostatně i sami tvůrci nebyli k nováčkům informačně příliš vstřícní. Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že zápletka hry byla prezentována jen formou komiksu, který byl přiložen na disku se hrou. Samotná hra tak začínala až po událostech, které vás přivedli do francouzského městečka Rennes-Le-Chateau. Ve zkratce se dá říci, že v roli Gabriela Knighta, majitele knihkupectví z New Orleans, toho času bojovníka s nadpřirozenými monstry (Schattenjagera) na volné noze, přivádí do Francie žádost od prince Jamese Stewarda, který se obává o bezpečnost svého novorozeného synka. Jejich rodinná historie totiž skrývá děsivé tajemství, jenž má cosi dočinění i s upíry. Gabriel tak v doprovodu jeho pohledné asistentky Grace Nakimura přijíždí do jeho paláce, ale ještě než se stačí rozkoukat, je princův syn unesen a Gabriel se ocitá u Rennes-Le-Chateau, kde se stopa únosce ztrácí. Gabriel se tak ujímá svého dalšího případu, který jak se později ukáže má s historií zdejšího místo hodně společného.

Určitě vám tu nehodlám popisovat celý příběh, protože právě on a jeho podání patří k nejsilnějším stránkám hry. Nicméně u jedné jeho části se zastavit musím. Podobně jako v minulých příbězích Gabriela Knighta, i zde se zkušená Jane Jensen pokusila citlivě namíchat realitu a fikci a povedlo se jí to skvěle. Ačkoli se totiž příběh drží v intencích fantazijního žánru a především na konci nepříjemně sklouzává do béčkových vod, jde díky umnému zakomponování reálných míst i osob o mix navýsost zábavný.  Příběh se točí kolem témat jako je svatý grál či Převorství sionské což mnohým z vás určitě připadá povědomé. Ano, několik let předtím než Dan Brown dosáhl tak masivního úspěchu se svou knihou Šifra mistra Leonarda, tu vyšla hra, která se zabývá úplně stejným příběhem.  Příběh je určitě jednou ze silných stránek hry, resp. jeho umné dávkování, kdy je hráč stále v nejistotě co se stalo, kdo v tom má prsty a jaká je souvislost s historickými událostmi spojenými se zdejším krajem.

Myslím, že další důvod proč se Gabriel Knight 3 navždy zapsal do mého hráčského srdce, je jeho podmanivá kombinace reality a fikce nejen po stránce příběhu, ale i jako umístění. Městečko Rennes-Le-Chateau a jeho okolí, které vychází ze skutečných lokací a staveb, mě okouzlilo svým uvěřitelným podáním. Právě zasazení příběhu do reálných míst, která jsou zpracována s citem pro detail, bylo pro mě v té době něco nového. Navíc díky využití 3d enginu bylo možné podrobně prozkoumat každé místo. Co se týká Rennes-Le-Chateau, tak si vzpomínám na článek z doby kdy Bonusweb byl ještě kvalitní zdroj informací o hrách a který lze dnes stále dohledat. Je v něm popsána výprava do okolí tohoto městečka spolu s foto dokumentací, která dává virtuální provedení lokací do souvislosti s těmi skutečnými. Musím říci, že po jeho přečtení se návštěva daného místa, stala jedním z mých hypotetických plánů na dovolenou.

Dalším důležitým aspektem hry bylo plynutí času. Celá hra je totiž rozdělena na jednotlivé časové úseky, během kterých máte jeden hlavní úkol. Po jeho splnění se příběh i čas posouvá dále. Kromě toho však můžete řešit i vedlejší úkoly, což v případě Gabriel Knight 3 znamená, že pátráte po důvodech, které do Rennes-Le-Chateau přivedly zbývající návštěvníky hotelu. Každý z nich má svůj motiv. Vtip je v tom, že v jednu chvíli se dějí různé akce a tak vám na první průchod hrou můžou nějaké události utéci. Zkrátka jste na jiném místě. Tohle mi přišlo skvělé. Tím více, že po vzoru klasických adventur od Sierry jste za každý postup odměny body. Takže pokud na konci hry nemáte plný počet, je vám hned jasné kolik jste toho přehlédli. Přitom na dohrání hry to nemá vliv. Tenhle aspekt hry úžasně podporuje pocit z živého světa, protože prostředí se mění a vy vnímáte plynutí času.

Hry se série Gabriel Knight se vždy zabývaly mystickými a temnými věcmi, takže i zde vás čekají napínavé pasáže. Po nocích sledujete podezřelé, vloupáváte se do cizích pokojů, odhalujete spiknutí, no zkrátka hra vás po většinu času drží v napětí, jak to všechno dopadne a kdo je kdo. Podstatnou součástí herní náplně je řešení hádanky Le Serpent Rouge. S jejím vyřešením vám kromě Grace pomáhá především SIDNEY, což je program nainstalovaný na vašem notebooku. V něm hezky pohromadě najdete všechny sesbírané důkazy a pomocí různých nástrojů včetně mapy je analyzujete. Navíc, tento prográmek obsahuje propracovanou databázi, kde najdete všechny důležité informace ohledně Templářů a dalších příbuzných tématech. Je radost tyto informace procházet, objevovat souvislosti a analyzovat důkazy, které během hry postupně sbíráte.

Z dnešního pohledu se grafika hry jeví zastarale, což se obecně týká všech her, které se objevily v době kdy 3d akcelerace obrazu teprve začínala. Ale podle mě neurazí ani dneska, protože má svůj styl. Co však rozhodně nezastaralo, je dabing. Jeho hlavní hvězdou je Tim Curry, jenž se opět skvěle ujal role Gabriela. Nesmím zapomenout ani na hudbu o kterou se svojí kytarou postaral Robert Holmes a která dokáže váš zážitek z hraní skvěle podpořit. Takže si to shrňme. Máme zajímavé postavy, napínavý příběh opírající se o historie, detektivní pátrání a řešení hádanek. To vše v revolučním pojetí, které vás vtáhne do děje. Co na tom že finále se až tolik nepovedlo a některé herní úkoly nejsou úplně logické. Přesto pro mě navždy bude Gabriel Knight 3 klenotem, který ukázal směr, jakým by si mohly moderní adventury ubírat. Je škoda, že hra vyšla zrovna v době, kdy byl tento žánr na ústupu. Možná právě proto zůstal doposud v mnoha ohledech nepřekonán.