První dojmy ze Zaklínač 3: Divoký hon

Troufám si říci, že v posledních dnech nežil český herní internet ničím jiným než vydáním nového dílu Zaklínače. Málokterá hra snad s výjimkou GTA je pod takovým drobnohledem fanoušků. Velká očekávání podmíněná velmi kladným přijetím předchozích dvou díků spolu s přesunem vyprávění do otevřeného světa u nejnovějšího pokračování s podtitulem Divoký hon, to všechno způsobilo že nebylo hry jejíž vydání by bylo vyhlíženo více. Stejně nedočkavý jsem byl i já. Není totiž mnoho her, u kterých vím, že si je musím pořídit hned po vydání . U Zaklínače 3 se totiž sešlo hned několik důvodů, kvůli kterým není důvod nad pořízením hry váhat. Především mám rád žánr RPG a i když se v poslední době objevilo několik pěkných zástupců žánru, tuhle hru zkrátka nelze minout. Zaklínač je totiž v mnoha ohledem unikátní a pro nás ze středu Evropy má zvláštní kouzlo. Dalším důvodem je přístup vývojářů CD Project Red. Ti jsou vyhlášeni svým pozitivním přístupem ke hráčům, které nechtějí trestat za to že, někteří jiný z nich si hry pirátí a místo toho se jim snaží přinést důvody proč si hru koupit. Ostatně série Zaklínačů byla vždy vyhlášená svým velkorysým balením a nejinak je tomu i tohoto dílu. Průvodce, mapa, soundtrack to vše je přítomno už v základním balení. Mě v něm potěšil i dopis, kterým autoři zákazníkům děkují za pořízení a hry . Drobnost ale potěší. K tomu si přidejte ještě kompletní profesionální lokalizaci a mnoho bezplatných DLC a nenajdete důvod proč tenhle přístup vývojářů nepodpořit.

Ještě než se vrhnu na první dojmy zastavím se u jedné věci. Prvního Zaklínače jsem hrál na PC, protože na konzole nevyšel. Druhý díl už jsem si užil na Xboxu 360, protože pro PC hraní jsem neměl dostatečně výkonný počítač. U Třetího pokračování jsem chvíli přemýšlel jestli nejít do PC verze. Nemám sice ten úplně nejnarušenější stroj, ale výkonný je dost a věřím že by ho mohl rozběhat slušně. trochu jsem se totiž bál jak si tvůrci poradí s konzolovými verzemi a zda nebudou mít nějaký znatelný handicap. Nicméně protože dnes převážně hraju na PS4, doufal jsem, že tomu tak nebude a obě verze budou povedené. Přeci jen s tím ovladačem před televizí se mi hraje lépe. Naštěstí v tomhle ohledu tvůrci nezklamali. Je až s podivem jak jsou všechny verze hry identické. Musím říci že rozdíly jsem na srovnávacích obrázcích, které se po vydání hry hned objevily, jsem hledal jen velmi těžko. Ta hra totiž vypadá fantasticky zkrátka všude. Zaklínač 3 je po grafické stránce perfektní. Konečně tu máme hry které se můžou pyšnit označením nextgen. Právě detailnost textur, práce se světlem a množstvím objektů na scéně je to čím se současné hry odlišují. Velmi potěšující je pak fakt, že hra běží krásně plynule. Nejsem z těch kdo nutně vyžadují 60pfs, protože i při polovičním snímkování si hru můžu užít, ale vadí mi trhání obrazu (tearing), který je však u hry nulový. Jenže ten pozitivní dojem ze hry nedělá jen samotná kvalita grafiky, ale především výtvarná stránka. Která v sobě spojuje reálně vypadající prostředí spolu s fantazy tématikou aniž by hra sklouzla ke kýči. Zkrátka Zaklínač 3 je hra, na kterou budete koukat s úžasem. A to si myslím, že to nejlepší jsem ještě neviděl. Jsem moc rád, že jsem si vyhýbal obrázků a trailerům a tak se mohu těším na objevování.

Když už mluvím o objevování, tak musím zmínit, že tahle hra je obsahem neskutečně nabitá. Zrovna jsem se dostal do druhé oblasti a když jsem se díval co všechno čeká na moje objevení, musel jsem suše polknout při představě kolik hodin jsem strávil v předchozí lokaci. Ještě se musím zmínit obtížnosti. Těch nabízí hra hned několik, ale já možná trochu sebemrskačsky zvolit tu druhou nejtěžší. Tím se při meditaci neléčím a nepřátelé jsou tužší. Většinou hry procházím na střední obtížnost, ale tady jsem udělal trochu výjimku. Hra jako Zaklínač 3 si zaslouží, více pozornosti, ale i více úsilí. Navíc nechci, aby se z Geralta stal stroj na zabíjení a místo toho chci plně využívat toho co mi hra nabízí a to co více odpovídá charakteru postavy za kterou hraju. Takže žádný bezhlavý boj, ale místo toho musím využívat magii, lektvary, zkrátka chovat se jako pravý Zaklínač. Snad mi toto nadšení vydrží, protože s tímto nastavením je hra už slušně náročná. Ale myslím, že větší úsilí se v tomto ohledu vyplatí. Zatím toho není moc co bych hře vytknul. Vadí mi jen menší písmo u popisků přemetů, které mě občas nutí chodit blíže k obrazovce, značení cesty má také pár mušek a ten loading bych si představoval také rychlejší. Ale nejde nic co by mi bránilo hru si užít. Záměrně nepíšu nic o příběhu, protože zatím jsem jen na začátku. Chtěl jsem jen shrnout své bezprostřední první dojmy po několika hodinách hrání, které jsou jak už jste nejspíše pochopili více než pozitivní. Snad mi to nadšení vydrží až do konce. Něco mi říká, že o Zaklínači 3 nepíšu naposledy.

ROZEHRÁNO: Driveclub

V rámci tohoto blogu mám zavedenou kategorii, kterou jsem nazval #Dohráno a ve které se věnuji hrám, které jsem buď dohrál do konce a nebo v případě sandboxových her se jim věnoval takovou pozornost, že je za dohrané považuji. Takže jsem přemýšlel kam zařadit hry, které z nějakého důvodu nedohraju. Předně musím říci, že hry které si pořídím dohrávám, zkrátka proto že tyto hry kupuji, těším se na ně a nestává se, že bych šáhnul úplně mimo. Nicméně hromadí se mi hry, které jsem získal například v rámci PS+ nebo jakou součástí různých balíčků her pro Steam a nezaujali mě natolik, abych je dohrál do konce. Někdy může být důvodem proto, že nějakou hru nedokončím také velká časová náročnost, stejně tak obtížnost herní. Ale protože bych se chtěl na tomto blogu věnovat všem hrám, které mi procházejí rukama, rozhodl jsem že budu prát alespoň krátké shrnutí svých dojmů, případně důvodů proč nemám zatím dohráno. Takže od teď tento druh článku nalezne pod kategorií, kterou jsem originálně pojmenovat jako #Rozehráno :-)

Mám rád závodní hry, ale patřím k těm hráčům, kteří se jen málokdy dopracují až na stupně vítězů. S rostoucí náročností závodů pro mě totiž klesá křivka zábavnosti. Mnohem více se užívám samotnou jízdu, řízení auta a popravdě řečeno mám raději závody, kde jsem na trati sám a třeba se snažím překonat traťový rekord, než abych v chumlu aut bojoval o první místo. A i když v takové Forze 3 jsem strávil opravdu velké množství času, tak faktem je že většinu z něj jsem věnoval vytváření designu auta, jeho polepům atd. Ano nejsem klasickým představitelem hráče závodníka, co si libuje technických parametrech motorů, ale mnohem více si užívám samotou jízdu a především tratě. Právě možnost prohánět se exotickými lokacemi v naleštěných autech mě na závodních hrách baví nejvíce. Je to trochu povrchní, uznávám, ale je to tak. Ostatně ani v reálném životě pro mě auto není víc  než je nástroj pro přesun z bodu A do bodu B. Na druhou stranu dokážu ocenit krásu automobilů, jejich design a pokud se podaří připravit zajímavý jízdní model, tak i ten. A tohle všechno mi DriveClub poskytuje měrou vrchovatou. Ona je to totiž sakra pohledná hra.

Když DriveClub vyšel, nebyla to hra, kterou bych nutně musel mít a běžet pro ní první den. Vlastně se dá říci že mě moc nezajímala. Navíc recenze nevyznívali moc pozitivně. K tomu všemu se dostavilo zklamání z toho, že není k dispozici slibovaná PS+ verze, protože minimálně vyzkoušet jsem ji chtěl. Uplynulo pár měsíců a hra dostala zásadní update, který přidal slibované změny počasí a vůbec hru vylepšil. Musím říci, že obrázky vypadaly skvěle. Uplynul zase nějaký čas a já zrovna procházel nabídku PS Store a přemýšlel kde využít slevu na nákup, kterou Sony poskytlo hráčům za výpadem svých služeb během Vánoc. V tom jsem si všimnul akce na DriveClub, který se nabízel snad s 50% slevou a když jsem k tomu přidal ještě tu svoji, dostala ona nabídka úplně jiný rozměr. Za tě pár stovek jsem si řekl, že stojí tu hru zkusil, i kdybych zjistil že mě moc nebaví. Navíc od poslední závodní hry (Forza Horizon), kterou jsem hrál uplynula už nějaká doba a já měl velkou chuť si zase zazávodit. Takže stačilo pár kliků a už se mi stahovala hra.

Jsem rád, že jsem tedy té nabídky využil, protože z DriveClubu se vyklubala povedená záležitost. Závody jsou rozmanité, grafika je výborná, ba přímo skvělá. Vlastně je to jedna z nejhezčích her na PS4. Taková jízda za deště je opravdu lahůdka. Velmi mě potěšili i rozmanité tratě. Zkrátka jezdit v této hře je radost. Za tu dobu co mám DriveClub na disku své PS4, což už je několik měsíců, se z něj stala hra, kterou si průběžně zapínám tak na půl hodinky, abych si odjel závod, nebo se jen tak projel na oblíbené trati. Nikam moc nespěchám a tak si myslím, že DriveClub mi vydrží ještě hodně dlouho. Je mi velmi sympatické, že si hru může užít jak ten kdo touží po čelních příčkách a užívá si multiplayer, tak hráč jako já, kdo si závody užívá svým vlastním způsobem.

DOHRÁNO: Ether One

Tuhle hru jsem prvně zaregistroval, když vyšla na PC, pamatoval jsem si na její celkem pozitivní hodnocení, ale především mě zaujala svým stylem. Tenhle typ her mám celkem rád a protože jich moc nevychází, je každý takový kousek vítaný. Proto mě velmi potěšilo zjištění, že hra má vyjít na PS4 a to dokonce přímo i jako součást nabídky PS+ her. S velkým očekáváním jsem se tedy do hry pustil. Zajímavá je už samotná premisa hry, kdy se se dostáváte do vzpomínek pacientky trpící demencí a vy máte za úkol ji vyléčit, tím že jako virtuální poutník její pamětí ji uděláte hlavě pořádek. Hra samotná je rozdělena do několika oblastí kolem vesnice Pinwheel a přilehlých dolů. Zde procházíte lokace, sbíráte předměty, čtete dopisy a snažíte se přijít na to jak se dostal dále. Takhle to zní výborně, bohužel hra trpí několika nedostatky.

Tvůrci se rozhodli, že v jednu chvíli můžete nést pouze jeden předmět. Nicméně hra plná objektů, které můžete vzít do ruky a protože nemáte žádný inventář, existuje možnost přepnout se vždy do jakési základny, kde lze předmět umístit do police a vrátit se zpět do hry. Chápu záměr tvůrců, proč se pro podobné řešení rozhodli, ale nepovažuji ho za šťastné. Podobnému přístupu ke sbírání předmětů bych rozuměl v případě, že by se jednalo o realistickou hru odehrávající se ve skutečnosti, kde by nemožnost tahat sebou hromadu věcí měla své opodstatnění. Nicméně v Ether One jsme v jakési virtuální realitě a tak by i nekonečný inventář nebyl nic proti ničemu.  Dalším podstatným rysem hry její otevřenost, resp. volnost ve vašem počínání. Vždy máte otevřenou lokaci, kterou můžete volně procházet a plnit jednotlivé kroky, které vás posunují v příběhu dále v libovolném pořadí. Samozřejmě úplná volnost zde není, ale i se necítíte, že by vám někdo určoval směr vašeho putování. Až na drobné výjimky vám nikdo neříká co dělat a kam jít. O to více sami musíte prozkoumávat zdejší lokace. A že je toho hodně. Nepamatuji si podobnou hru, kde by bylo větší množství nejrůznějších dopisů, letáků, poznámek, knih a dalších textových zápisků bez jejich čtení nejen že nevyřešíte hádanky, ale zůstane vám utajen i příběh ukrytý ve zdejším světě.

Ether One je zvláštní hra, rozhodně se vymykající průměru a klade na hráče velké nároky. V dnešní době, kdy jsme zvyklý, že nás hry vedou takřka za ručičku, je tu hra, u které se neobjedete bez poznámkového bloku, protože těch nejrůznějších informací a náznaků bez kterých se nelze dostat dále, je zkrátka spousta. Bohužel nejsem si jistý, zda je to vlastně dobře. Zatímco první dvě lokace jsem prošel víceméně v pohodě a bez větších problémů a záseků, tak poté co jsem zavítal do komplexu továrny, jsem byl ztracen. Už toho na mě bylo nějak moc a trochu jsem se ztrácel. Takhle hra od vás zkrátka požaduje velké soustředění a trpělivost, která mi asi s mým přibývajícím věkem chybí. A tak mi poté, co jsem se ve hře trochu ztratil, nezbývalo než sáhnout po návodu, i když je mi jasné že s tímto přístupem hra ztrácí část svého kouzla.

Naštěstí k dokončení hry není mít splněné všechny úkoly, které před vás hra staví. Ty jsou reprezentovány i rozbitými projektory, které lze spravit tím, že vykonáte nějaký konkrétní úkon. Někdy je to celkem jasné, ale někdy jsem opravdu netušil, co po mě hra vlastně chce. Vlastně jsem vlastně rád, že k dokončení hry není třeba splnit vše, protože tím se dostáváme k další velké bolístce hry a tou jsou chyby. Nevím, zda je to tím že jde o konverzi z PC, ale narazil jsem na několik chyb, které vedly až k pádu hry, či přímo znemožňovaly dokončit nějaký úkol. Naštěstí žádná z nich nebyla kritická pro dohrání hry. Ale ti hráči, kteří rádi sbírají trofeje by se měli mít na pozoru, protože dokud autoři nevydají opravný patch, může se jim stát, že je nebudou moci splnit. Ona vůbec technická stránky hry je trochu na hraně. Sice se hra při spuštění vytasí s informací, že běží na Unreal Engine 4, ale moc poznat to nejde. Grafiky jde hra slabá, ale naštěstí to zachraňuje svou výtvarnou stránkou, která nedostatky skryje za celkem pohledné kulisy anglického městečka.

Ether One je hra protikladů. Zajímavý námět i příběh se trochu pere s překombinovaným ovládáním a problematickou technickou stránkou. A bohužel i samotná herní náplň by si zasloužila trochu více oživit, protože se obávám, že mnoho hráčů nebude bavit bloumat statickým světem a snažit se rozluštit co po něm autoři vlastně chtějí. Trochu mě to mrzí, protože hra má určitě potenciál, bohužel k jeho úplnému naplnění mi něco chybělo. Rozhodně ale doporučuji hru vyzkoušet, pokud máte tu možnost, protože podobných zážitků jako vám zprostředkuje Ether One je jako šafránu.

DOHRÁNO: Hohokum

Hohokum patří do zvláštní kategorie her/neher, které místo příběhu a nějakých propracovaných herních mechanik sázejí na explikativní hratelnost. Ve stručnosti řečeno, s pomocí jednoduchého ovládání procházíte nejrůznějšími lokacemi, kde musíte provést nějakou akci spočívající např. v aktivaci některých prvků na obrazovce, abyste se mohli posunout dále. Příběh v zásadě absentuje a stejně tak se nedočkáte jediného vysvětlení co po vás hra vlastně chce. Místo toho dostanete do rukou jakéhosi barveného hada s jehož pomocí můžete interagovat se svým okolím. A jediný cíl který máte před sebou je objevit vaše ostatní hadí kamarády, kteří se vám rozutekli do ostatních úrovní.

Hry z podobného ranku jako Hohokum, které sázejí spíše na zážitek musí zaujmout především svou formou. A tomto ohledu se to tvůrcům rozhodně povedlo. Hohokum je hra, která září barvami, roztomilými animacemi a zajímavými nápady. Tohle všechno barevné hemžení navíc podtrhuje vynikající elektronická hudba od předních autorů žánru. Právě spojení výtvarného stylu, ozvučení, snadného ovládání a obecně jakési pohodové atmosféry dělá ze hry skvělou relaxační hru. Často se dostane do úrovně kde vlastně ani nejvíce co dělat a vlastně si jen tak poletujete se svým hadem, abyste v podstatě plynule vyřešili úkol a nalezli svého ztraceného souputníka. Hohokum není svou rozlohou velká hra, ostatně jedna z trofejí je dohrání pod hodinu, nicméně já v jejím světě strávil 9 hodin. Až jsem se tomu číslu divil. Nicméně už dlouho jsem nehrál hru s tak pozitivní náladou, u které lze opravu relaxovat. Zkrátka jsem rád že jsem k téhle nenápadné hře dostal, protože to bylo opravdu milé setkání.

DOHRÁNO: Sleeping Dogs: Definitive Edition

Tuhle hru jsem poprvé zaznamenal v roce 2012, když prvně vyšla ještě na konzole Xbox 360, PS3 a nakonec i PC. Nicméně nijak zvláště mě nezaujala. Sice měla celkem pozitivní recenze, ale přišla mi jako průměrná akční hra, která mi nedávala moc důvodů proto chtít si ji zahrát. Když se však na začátku roku 2014 objevila v nabídce her zdarma pro členy Xbox Live Gold programu, chtěl jsem ji minimálně vyzkoušet. Hru jsem rozehrál, ale skončil jsem hned jedné z prvních misí. Nedokázal jsem se totiž vypořádat v nepřáteli, kteří mě vždy zabili a já musel misi opakovat. Zkrátka jsem nějak nemohl do hry proniknout a zvyknout si na způsob soubojů. Když se mi ani přes opakované pokusy nedařilo v podstatě řadovou bitku vyhrát, tak jsem hru opustil a už se k ní nevrátil. Trochu mě to mrzelo, protože o hře pozitivně mluvili lidi, jejich herního názoru se cením. Možná i proto jsem se rozhodl dát hře další šanci, v okamžiku kdy se už jako „definitive edition“ objevila v podstatě za pár korun ve slevové nabídce na PS4. A jsem rád, že jsem to udělal, protože ze Sleeping Dogs se vyklubala hodně povedená záležitost.

To co mě na hře zaujalo asi nejvíce je její prostředí. Městských akcí včele s GTA jsem hrál několik, ale vůbec poprvé jsem měl možnost podívat se do více exotického prostředí, v tomto případě tedy Hong Kongu. Hustě zastavěné čtvrti, úzké ulice, spousta stánků a obchůdků, světelných poutačů, lampionů a všudypřítomný hluk a ruch, to všechno propůjčuje hře atmosféru, která si váš získá. Právě samotné prostředí a jeho zpracování do podoby živoucího virtuálního města je to, co ze Sleeping Dogs dělá něco více. Lokace, postavy a stejně tak témata vázaná na zdejší prostředí podstatnou měrou ozvláštňují jinak veskrze běžnou hratelnost, která se zas tolik neliší od jiných her v daném žánru. To čím hra ještě vybočuje, je důraz na kontaktní souboje. Jistě, i zde si užijme střílení a schovávání za překážky, ale velká část bitek se odehrává v kung-fu stylu. Soubojový systém je celkem propracovaný a nabízí zajímavé kombinace bojových prvků, které si postupně odemykáte. V boji lze využívat i okolní prostředí a využívat jej k efektní likvidaci nepřátel. Co se mi taktéž hodně líbilo, jsou atletické schopnosti postavy, která umí zdejším prostředím probíhat s prvky parkouru, stejně tak jako plavat.

Původně jsem chtěl hrou jen projít v rámci příběhové kampaně, ale čím déle jsem Sleeping Dogs hrál tím více jsem propadal zdejšímu světu. Takže po pár hodinách už jsem se účastnil pouličních závodů, plnil vedlejší mise a hledal skryté předměty. A musím říci, že mě to opravdu chytlo. Vlastně to byl skvělý způsob jak poznat město. Ústřední příběh zní na papíře sice zajímavě, ostatně konflikt mezi zákonem a jeho odvrácenou tváří v roli policisty se skrytou identitou skrývá mnohé, ale ve výsledku mě trochu zklamal. Ne že by byl špatný, jen jsem čekal, že bude mít větší tah na branku. Jako Wei Shen za kterého hrajete, budete muset volit mezi tím, zapadnout do prostředí mafie a přitom mít stále na mysli, že jste policista. Těšil jsem se na problémy s utajením vaší identity a vším co z toho vyplývá. Všechno tohle sice ve hře sice je, ale v mnohem menší míře než jsem očekával. Na druhou stranu, měl příběh spád a vlastně mě celkem bavil.

Podtitul definitive edition dává tušit, že PS4 verze hry v sobě obsahuje všechen dodatečný obsah, jenž se skládá ze dvou DLC a řady speciálních oblečků pro vašeho hrdinu. Stejně tak došlo rozšíření obsahu v podobě dalších nepovinných misí. Největší změna však tkví ve vylepšené vizuální stránce hry. Ta sice nezapře svůj původ na předchozí generaci konzolí, ale textury ve vysokém rozlišení a další speciální efekty z ní dělají velmi pohlednou záležitost. Troufám si tvrdit, že zvláště takové město v noci za deště, kdy se světla neonů zrcadlí kolem vás, by se neztratilo ano v dnešních hrách. Především se však tvůrcům povedlo navodit dojem žijící metropole a občas bylo fajn se zastavit a dívat se jen kolem sebe. Velmi se mi líbila i nabídka herních rádií, jenž už se staly nedílnou součástí her tohoto žánru. Taková okružní jízda městem v ranním oparu za zvuků skladby od Bonobo má něco do sebe. Co na tom, že se nejprve musel trochu poprat s tím, že tady se jezdí vlevo.

Sleeping Dogs určitě nejsou dokonalou hrou, ale možná proto že jsem o nich v zásadě moc nečekal, mě dokázali chytnout a bavil jsem až do konce. Když o tom tak přemýšlím, tak jediné co mi vadilo, byly občané chyby způsobující pád hry a pak mi také nesednulo provedení závodů. Ty jsou sice nepovinné, ale spíše než závod mi připomínaly zběsilou honičku, kdy se o inteligenci protivníků nedá vůbec mluvit, protože většina závodů byla jen o tom, pokusit se probít hned po startu změtí soupeřů, a doufat že vás někdo nesestřelí. Se závoděním to nemělo moc společného. Pak jsem také občas trochu bojoval s ovládáním během souborů, protože se mi stávalo, že moje postava jen stála a nemohla se hnout, jako by čekala na dokončení nějakého útoku. Přesto všechno jsem rád, že jsem se nenechal odradit a nakonec dal Sleeping Dogs další šanci. Byla by totiž škoda tuhle hru minout.