DOHRÁNO: Pillars of Eternity

Kickstarter v uplynulých letech umožnil vydání mnoha her. Nicméně pro mě nejdůležitější bylo to, že se stal platformou která umožnila sjednotit hráče a fanoušky žánrů, které velcí vydavatelé opomíjeli. Jedním z takových jsou i izometrická RPG jejichž nejznámější představitele měly na svědomí firmy Bioware či Black Isle Studios. Hry jako Baldurs Gate, Icewind Dale či Planescape Torment byly hry, které zasáhly celou generaci hráčů. Jenže s nástupem 3D a posunem šánru RPG více k akci, ztratili taková RPG na atraktivitě a v podstatě vymizely. Naštěstí se našel Chris Avellone který se spolu se studiem Obsidian Entertainment rozhodl udělat hru, která jako by k nám propadla z roku 2000. A dokázal na ni vybrat spoustu peněz. Čímž dokázal, že je tu určitá skupina hráčů, která právě po něčem takovém touží. I mě podobná hra na trhu chyběla a tak jsem její vydání s napětím očekával. Nicméně musím přiznat, že když vyšla, neměl jsem zrovna čas se pouštět do rozsáhlého RPG (Divinity by mohlo vyprávět) a tak jsem po hříchu skoro zapomněl, že na mě hra čeká v mé Steam knihovně. Jenže před nedávnem se hra znovu dostala do povědomí, protože se objevila fanouškovská čeština a tak jsem i já už na nic nečekal a hru konečně rozehrál.

Při zapnutí hry mě zasáhla ohromná vlna nostalgie. Na téhle hře je vidět, že je to takový fan service. Vždyť už design úvodního menu nezapře svoji inspiraci svým duchovním vzorem Baldurs Gate. A stejně jako dříve i zde dlouhou dobu strávíte jen u tvorby postavy. Tvůrci se v možnostech opravdu nedrželi při zdi a tak lze vybírat z bohaté nabídky ras, povolání i původu a připravit si tak hrdinu podle sebe.  Ale není třeba se bát, že byste mohli volit špatně. Ať už si uděláte jakéhokoliv hrdinu, tak během hry budete moci přibrat společníky, z nichž každý už tradičně vládne jiným povoláním a tak vaší partě nevyváženost nehrozí. Po spuštění hry si projedete základním tutoriálem, který vás seznámí se základy hry a pak už se můžete rovnou vrhnout do prozkoumání světa. Ten tvůrci vybudovali od začátku, včetně historie, ras, náboženství, zkrátka všeho. A za to jim patří poklona, protože zavítat do prostředí, kde to není samý elf a trpaslík je velmi osvěžující. Ostatně on ten celý koncept světa se velmi povedl a z velké části oživuje jinak velice klasickou hratelnost.


Jenže kromě odhalování své minulosti budete hlavně bojovat. Ačkoli boje probíhají v reálném čase, máte možnost hru kdykoliv zastavit a rozdat příkazy. Na vyšší obtížnost je to dokonce nutnost. Jen tak totiž budete mít možnost udržet přehled nad svou družinou a provádět koordinovaný útok. I tak se bohužel ale občas stane, že se v té změti postav, a efektů kouzel přestane orientovat. Hra nabízí ohromné možnosti, co se týká vlastností postavy, jejich schopností a vybavení. Kouzel je tolik, že jsem jich vyzkoušel ani ne polovinu. Přitom každé povolání má vlastní sadu. Je toho zkrátka hodně a zorientovat se v tom zabere nějaký čas. Stejně tak je třeba se naučit soubojové principy, na kterých hra stojí, protože ty si tvůrci také vymysleli. Je vidět že za hrou stojí zkušení tvůrci, protože tohle všechno odladit aby to fungovalo, není nic jednoduchého, ale jim se to povedlo. Na druhou stranu musím přiznat, že možností bylo na můj vkus až moc. Rozhodně jsem neměl pocit, že bych využil všech možností, které hra nabízí. Přesto všechno jsem se během soubojů vůbec nenudil a pouhou změnou taktiky bylo možné vyhrát i souboj který se zprvu zdál příliš obtížný.

Kromě hlavního příběhu, který vám zabere desítky hodin autoři do hry zakomponovali i dva zajímavé prvky. Tedy jeden z nich je spíše jen delší speciální úkol, který vás zavede do podzemí vaší v pevnosti. Zde vás čeká 14 pater plných nepřátel a pokladů, jejichž projití vám určitě nějakou dobu zabere. A právě s touto pevností se pojí druhý nový prvek k tomto žánru. Tuto pevnost totiž obsadíte a máte možnost ji postupně opravovat a vylepšovat, díky čemuž se vám odemykají možnosti různých bonusů, které lze získat při odpočinku ve zdejších zdech. Zároveň vám umožní vybírat daně, které vám automaticky generují peníze do truhly. Ale aby vám z nich něco zbylo, je třeba najmout posádku a ta zase něco stojí. Nečekejte, že se ze hry stane nějaká budovatelská strategie, a tento prvek do hry přidává zajímavé oživení. Právě na vaši pevnost jsou totiž navázány další nepovinné úkoly.


I po stránce grafiky si tvůrci vzali příklad z minulosti. Svět je tak tvořen pomocí předrenderovaných obrazovek. Jenže díky výkonu dnešních počítačů už není třeba omezovat rozlišením ani barevnou paletu a hra vypadá k světu. Samozřejmě srovnávat ji v tomto ohledu s dnešními hrami nelze. K tomu ale ani není důvod. Tvůrci jen využívají dnešních možností počítačů a přitom zachovali ten stejný pocit, který člověk měl, když hrál třeba zrovna ten zmiňovaný Baldurs Gate. Grafika je tak příjemně uhlazená a 3D využívá jen pro postavy, u kterých si toho vlastně ani nevšimnete. Velmi musím pochválit i hudbu, kterou pro hru složil která skvěle podkresluje vaše putování po Jelenolesím.

Hrát Pillars of Eternity bylo, jako když listuju starými čísly Score. Člověka přepadne nostalgie po hrách, do kterých bylo třeba něco investovat a které se nehrály takřka sami. Bohužel se obávám, že kdybych si dnes zahrál nějakou z těchto her, budu zklamán ať už zastaralými principy či kostrbatou grafikou. Tenhle problém však při hraní Pillars of Eternity odpadá. Ačkoli si hra zachovala to co mě na izometrických RPG tak bavilo, dokázala vše podat tak, že ani dnešního hráče nemůže hra zklamat. Nebudete muset řešit co vzít a co ne, protože jeho truhlice je takřka nekonečná, nebude trávit čas nudným cestováním, protože se může rychle přesouvat. Zkrátka tvůrcům se podařilo skoro nemožné. Oživit ducha izometrických her a možná i další generaci hráčů ukázat v čem je jejich kouzlo.





DOHRÁNO: SOMA

Ještě než se budu věnovat samotné hře, bude nejlépe, když vám popíšu svůj vztah k tzv. hororovým hrám. Tenhle žánr se zvláště v poslední době těší velké oblibě. Nevím, zda je to díky tomu, že podobné hry jsou vhodné k tomu, že se u nich Youtubeři bojí spolu se svými diváky, každopádně fanoušek žánru si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek. Jsou hráči, kteří podobný žánr vyloženě vyhledávají a pak tu jsou ti, pro které jsou podobné hry noční můrou. Já jsem tak někde uprostřed. I já se rád nechávám strašit, ale důležité je, aby tento prvek nepřevládl na samotnou hratelností. Takže pokud je hra založená na tom jen bezhlavě utíkat před nějakým bubákem, před kterým když neuteču, dám si daný úsek znova, rovnou říkám, nemám zájem. Možná jedinou výjimkou byla hra Alien Isolation, ale ta u mě vítězila především svým zasazením. Kdybych měl uvést pro mě ideální případ her, které možná nelze nazvat hororové, ale u kterých jsem byl po celou dobu v příjemném napětí, byl by to především System Shock 2 a Bioshock. Možná tak není náhodou, že zrovna SOMA, tedy hra, která má s výše uvedenými dost společného, mě zaujala.

Kdykoliv se o hře SOMA mluví, ihned se zmíní její vývojáři ze studia Frictional Games. Důvod je jasný, protože právě oni stáli u boomu hororových her s příběhem. Největšího úspěchu dosáhli se hrou Amnesia, kterou se musím přiznat jsem nikdy nedohrál. Možná proto jsem byl k jejich novému dílku trochu skeptický. Trochu jsem se bál, že zopakují stejný koncept jen v jiném prostředí. A to bych nechtěl, protože jak už možná chápete, právě konfrontace s nepřítelem je to co mě baví na podobné hře nejméně. Mnohem více ocením příběh, atmosféru a to jak na mě hra působí i bez přímého ohrožení života postavy. Takže když se teď hra objevila ve velké slevě, řekl jsem si, že ji musím vyzkoušet. K mému překvapení se tvůrci více než samotné strašení zaměřili na příběh a jeho podání. Právě on je spolu s jedinečnou atmosférou prostředí to, co mě u hry udrželo od začátku do konce.


Po rozehrání hry mě překvapilo, že se v roli Simona Jarretta mladého muže objevím v jeho bytě v Torontu. Jenže stačí jedna návštěva u podivného doktora, jenž vás usadí na křeslo a najednou jste v nějaké stanici pod hladinou moře. Nevíte co se stalo, kde jste a proč tu jste sám. Přitom prostředí nevypadá příliš povzbudivě, a zdá se, že se tu stalo něco nepěkného. A ty podivné bio-robotické věci, které jsou všude kolem také nevypadají zrovna povzbudivě. Záhy se však zkontaktujete s jednou osobou, která toho ví o zdejších událostech více než dost a která vám bude dělat společnost až do samotného konce. Hrozně rád bych se o celé zápletce více rozepsal, ale nechci vyzradit více než je nutné. Právě příběh je totiž na celé hře to nejlepší. Navíc autoři se jeho prostřednictvím snaží hráči nabídnout k zamyšlení takřka filosofické otázky o tom co dělá člověka člověkem. Tohle vše je navíc podpořeno atmosférickým prostředím podmořské základny, jejíž jednotlivé části postupně navštívíte. Navíc nezřídka se vydáte i mimo ni, abyste se ve skafandru prošli po mořském dně.

Všechna tato prostředí jsou vytvořena s citem pro detail a velkou mírou se podílejí na vynikající atmosféře hry. Ale SOMA není jen o prozkoumání lokací, řeší puzzlů, které většinou spočívají ve zprovoznění nějakého zařízení s jehož pomocí se dostane zase dále. Ač totiž na první pohled nevypadá, nejste zde úplně sami. Ale ti na které zde narazíte, nemají zrovna přátelské úmysly. Jako už se v poslední době stalo tradicí, nemáte žádný prostředek obrany a tak zbývá jediné – plížení a skrývání se. A právě sekvence, kdy jste v ohrožení se pravidelně střídají s těmi, kde řešíte postup dále. Naštěstí autoři se situacemi, kdy jste v přímém ohrožení šetří a tak jsou spíše ozvláštněním, než aby vás nudily. Navíc kontakt s nepřítelem vždy automaticky neznamená smrt a občas máte možnost uniknout. Já tohle určitě vítám, protože podobné pasáže v jiných hrách mi ji dokážou znechutit. Tady se to naštěstí nestalo a já si tak průzkum podmořského komplexu užil.


Po technické stránce hra nepřekvapí, ale díky relativně uzavřenému prostředí a schopnosti autorů se jí daří vybudovat svět, který vás dokáže vtáhnout. Velkou měrou se na tom podílí především zvuková stránka hry, která více než povedené. Ať už jde o zvuky prostředí, monster, dabing i hudbu, vše je provedeno s maximální pečlivostí. Pokud máte kvalitní audio, určitě si jí užijete o to více. Musím řícim že SOMA mě velmi příjemně překvapila. Čekal jsem dalšího zástupce hororových her a dostal jsem napínavý příběh, jenž nutí k zamyšlení a jenž jen navíc podaný tak, že těch několik hodin které na tamní podmořské základně strávíte, se nebudete nudit. Takže pokud máte rádi hry s atmosférou a napětím a zároveň nechte hrát jen hry u kterých musíte vypnout mozek, mohla by být SOMA hrou zrovna pro vás. Pro mě určitě.




DOHRÁNO: Unravel

Když jsem prvně viděl záběry ze hry Unravel, které na loňské E3 trochu překvapivě prezentovalo EA, hned jsem si vzpomněl na Kukyho. Nevím zda tvůrci ze švédského studia Coldwood film Jan Svěráka někdy viděli, ale výtvarný styl je mu blízký. Malá pletená postavička která musí překonat mnohé přírodní nástrahy, které na ni na její cestě čekají mi tak byla příjemně povědomá. Ve hře se však tento bavlnkový méďa jmenuje Yarny a vydává se na cestu za vzpomínkami jedné rodiny. Postupně si tak otvíráte lokace, kterými je třeba vašeho načechraného hrdinu provést. A tak podobně jako se odmotává klubku vlny, odmotává se červená příze z vašeho hrdiny jenž následuje jeho kroky. A protože žádné klubko není nekonečné, je třeba si čas od času nějakých pár metrů přimotat, jinak byste se moc daleko nedostali. A právě na bavlnka, kterou si ze zebe odmotáváte je vaším hlavním nástrojem pro překonání překážek na naší pouti. S její pomocí se můžete přehoupnout přes překážku, vyšplhat do větví či si s její pomocí vytvořit improvizovanou trampolínu. Ostatně Yarny toho moc neumí a právě umné využívání vaší příze spolu s fyzikálními zákony vám pomůže překonat překážky, které před vás hra staví. A protože je jinak bezbranný, budete se muset kromě překonávání překážet muset vyhýbat i dalších nástrahám v podobě nejrůznějších živočichů, či jen obyčejné vody. Unravel není těžká hra, ale občas dokáže potrápit díky ne vždy přesnému ovládání.

Už od prvních záběrů bylo jasné, že tahle hra bude po vizuální stránce nádherná. A ačkoli i obrázky mají své kouzlo, tak teprve v pohybu hra ukazuje své skutečné kvality. Svět kolem je jako živý, stvoly trav se ohýbají, potůček bublá a ve vzduchu poletují mouchy. A touto krásnou švédskou krajinou pak hopká náš červený hrdina. Přidejte si k tomu příjemnou vybrnkávanou muzikou a máte tu kandidáta na hru s nejpohodovější atmosférou. Tedy většinou, protože nehopkáte jen po sluncem zalitých loukách, ale občas se podíváte o do méně pohostinného prostředí. Přesto všechno je Unravel nesmírně pohodová hra, která mě však občas dokázala vytočit, když jsem možná díky svojí nešikovnosti trochu zápasil s ovládáním, protože mám raději plošinovky s přesným ovládáním jako od Nintenda. Především je to ale hra s krásným poselstvím, které se nám možná občas trochu citově otupeným hráčům snaží zprostředkovat. A jde jí to moc dobře.