DOHRÁNO: Steamworld Dig 2

Ve hře Steamworld Dig 2 se opět vracíme do originálního světa, který míchá steampunkovou estetiku s westernem. Ale nečekejte že byste se snad toulali po širých pláních. Místo toho vezmete do ruky krumpáč a bude kutat po zem. Ale to jistě všem těm co hráli první hru nebude neznámé. Novinek je přesto dost. Kromě nové hrdinky Dorothy, která se vydá po stopách Rustyho, protagonisty dílu prvního je to především více propracované hratelnost. Čeká vás větší a pestřejší svět, možnost získávat nové schopnosti a distribuovat do nich získané body. RPG prvky jsou nyní rozhodně více propracované. Co se však nezměnilo je to, že vaše putování světem je svázáno s příběhem kterým se postupně prokopete až do jeho závěru. Druhé pokračování v mnohém překovalo svého předchůdce a vůbec bych se nezlobil pokud bychom se do zdejšího světa mohli ještě vrátit.

Octopath Traveler

Toto JRPG musí snad každého zaujmout svou vizuální stránkou, která je opravdu unikátní. Hra vypadá jako byste vzali nějakou SNES hru a udělali ji ve 3D. Postavy a svět to je tak klasický pixelart, ale díky tomu že je hra ve 3D to vše vypadá jako oživlé dioráma.  Navíc díky tomu, že nechybí spousta efektů a okraje obrazu jsou rozmazány ve stylu tilt-shift je celkový dojem jen umocněn. Možná překvapí že jako první píšu o výtvarné stránce hry, místo aby zmiňoval postavy a příběh, když jde o japonské RPG. Ale má to svůj důvod. Obojí mě příliš nezaujalo. Ačkoli se hra pyšní hned osmi hrdiny s vlastním příběhem, a je jen na vás jakého si vybere, tak ve výsledku pro mě všichni byli příliš zaměnitelní. Díky použité stylizaci a díky tomu že místo dabingu tu máme jen hromadu textu byl pro mě problém, aby se mi více dostali pod kůži. A tak jsem si užíval jen celkem propracovaný systém tahových soubojů  a vývoj postavy, kochal se krásným světem, ale osud mých hrdinou mi byl nějak jedno. A to je trochu škoda. Vinu na tom má podle mě příběh. Díky tomu, že skáče od jedné postavy ke druhé nepůsobí uceleným dojmem. Přesto hra bezesporu patří k tomu lepšímu co si lze v žánru RPG zahrát na Switchi.

DOHRÁNO: Super Mario Odyssey

Když se prvně představila hra Super Mario Odyssey byl jsem trochu na rozpacích. Viděl jsem totiž Maria, jak běhá po realisticky vypadajícím městě, což bylo něco úplně jiného, než jsem čekal. Jenže pak se ukázalo, že to byl pouze jeden ze světů a čeká nás starý dobrý Mario. Moje pochybnosti byly okamžitě zapomenuty, protože jestli Nintendo něco umí, tak je to ohlídat si kvalitu svých hlavních značek. Za svůj hráčský život jsem hrál spoustu her s Mariem a ačkoli v mém srdci zůstává nejvíce zaryta série Super Mario Galaxy, tak každá z her v hlavní sérii přinášela něco nového. Nejinak je tomu i teď. To novinkou je Mariova schopnost proměňovat se do různých postav a předmětů, resp. se do nich vtělit, kterou získá díky své čapce.

Ale není to jen tak nějaká obyčejná čapka. S Mariem totiž spojí síly Cappy jehož drahou Tiaru unesl stejně jako princeznu Peach náš známý padouch Bowser, který si ji chce vzít. Pochopitelně že Peach. A Mario se tak vydává za její záchranou. Zatímco Bowser a jeho zlovolní pomocníci prchají vzducholodí, Mario spolu s Cappym je stíhají v jakémsi létajícím klobouku. Ten však jako palivo potřebuje měsíční úlomky a tak je třeba navštívit hned několik různorodých lokací, posbírat zde alespoň vyžadovaný minimální počet, který poslouží jako palivo vašemu korábu a vydat se zase dále. Z popisu výše to vypadá jako klasická Mario hra, ale jeden podstatný rozdíl by se tu našel. Snad poprvé v sérii, je vám ponechána větší volnost. A tak stejně jako u nové Zeldy kde tvůrci vsadili na otevřený svět a i v Super Mario Oddysey máme určitou míru svobody v procházení daných lokací. Ty sice nejsou na první pohled nijak rozsáhlé, ale jsou doslova našlapané obsahem, který je ale před vámi trochu schovává.

Během hry se tak v zásadě opakujete stejný postup. Doletíte do nové lokace, projdete ji až do konce a cestou nasbíráte potřebné měsíčky a vzápětí se můžete vydat dále. Jenže brzo zjistíte, že zatímco pro odlet vám stačí třeba jen 12 měsíčků, tak v lokaci se jich skrývá třeba 100. A tak začnete pátrat a brzo zjistíte, že tam kde jste mysleli že nic není, se skrývají nové výzvy které lze plnit. A tak někdo může být za hodinu hotový a někdo hledáním ukrytých měsíčků a plněním úkolů může strávil mnohem více času. Kromě toho v každé lokaci sbíráte i mince, za které si můžete kupovat nové oblečky a dekorace pro vaši loď. Ostatně oblečky a hlavně klobouky jsou podstatnou součástí hry. Na jednu stranu slouží jako zábavu abyste si mohli Maria tematicky přizpůsobit dané lokaci a na stranu druhou je to právě klobouk, který vám umožní onu zásadní proměnu.

Mario tak projede opravdu různorodými proměnami, které mu umožní dostat se dále. Budete rybou, sochou, ale třeba i jedním z běžných protivníků. Většina lokací se točí kolem jedné zásadní schopnosti, jejíž ovládnutí vám pomůže vypořádat se s několika bossy. Ty slouží jako zpestření hry a nejsou nějakou zásadní výzvou. Na to jak je porazit přijdete během chvíle. Ostatně ani samotná hra na první pohled nepůsobí nijak obtížně. Jenže jakmile se rozhodnete, že získáte i měsíční úlomky nad rámec povinností, dokáže hra nabídnout služnou výzvu.  Navíc jak je u této série zvykem, poražením finálního bosse hra tak úplně nekončí a před vámi stojí další výzva, kterou s radostí přijmete. Vždyť kdo by nechtěl hrát dále hru, na které se těžko hledají chyby.

Super Mario Oddysey nabízí mnoho hodin zábavy skutečně pro každého a navíc v příjemném audiovizuálním zpracování. Je to hra, která vás bude stále překvapovat něčím novým a vy si bude říkat, kam na ty nápady tvůrci chodí a jak to dělají, že i po tolika letech a dílech je Mario stále ve formě. A ve formě je i Nintedo Switch, který si letos připisuje další zářez, protože tahle hra bude spolu se Zeldou nepochybně soupeřit o příčky nejvyšší.

DOHRÁNO: Mario & Rabbits: Kingdom Battle

Své rodinné zlato kterým Mario rozhodně je, si Nintendo drželo vždy ve svých rukách a až na drobné výjimky na které by jistě rádi zapomněli všichni zúčastnění, ji ani nikomu nepůjčovalo. Proto bylo trochu překvapením, že novou hru s Mariem svěřilo do rukou vývojářům z Ubisoftu. I když je třeba říci, že to byl zrovna Ubisoft, který Nintendo neopustil ani když mu bylo nejhůře a jako jeden z mála velkých vydavatelů pro ně dělal hry. Ale zpět k samotné hře. Jak už název napovídá, tentokrát se Mario potkává se šílenými králíky. Je to právě tahle parta chlupatých pitomců, která zapříčiní, že do Mariova světa vpadne chaos způsobený jejich ztřeštěným počínáním. Reality se začnou míchat a svět zamoří podivně zmutování králíci. Těm se musí postavit Mario a jeho přátelé, kde kromě starých známých jako Luigi či Peach máte po ruce i jejich králičí varianty.

Hlavní obsah hry tvoří taktické souboje. Probíhají tahově a velkou inspiraci tvůrci brali především ze série Xcom. Takže vaše tříčlenná skupina se v tazích střídá s protivníky a ve vašem kole vždy máte na výběr několik akcí, které lze provést. Základem je pochopitelně pohyb a volba vhodného místa odkud na protivníka zaútočit. Platí zde totiž jednoduché pravidlo, že v případě plné viditelnosti soupeře máte vždy 100% šanci na zásah a pokud jste krytí za překážkou, můžete být zase v klidu že vám nikdo neublíží. To je myslím dobré rozhodnutí, protože celý soubojový systém zpřehledňuje. Nebyl by to však Mario aby nemohl pěkně hupsnout protivníkovi na hlavu. Přijdete k tomu ještě to, že arény ve kterých se souboje odehrávají jsou doplněny o ikonické trubky, které vás rychle dostanou na úplně jiné místo a máte nespočet taktických možností. Díky tomu jsou souboje velmi dynamické a přímo svádějí k tomu kombinovat různé schopnosti vašich hrdinů. Mario tak může skočit na hlavu protřelého králíka a ubrat mu trochu životů, následně se odrazit a skočit na Luigiho, který ho odmrští na vyvýšenou plochu, tam vystřelit ze zbraně a přes trubku se dostat do bezpečí na druhý konec mapy. Zbraně jsou pro každou postavu různé. Zatímco Mario primárně střílí z jakési pušky a na blízko mlátí protivníky po hlavě kladivem, tak Luigi zas ovládá ostřelovačku a může vysílat dálkově řízenou bombu. Navíc každý hrdina má ještě unikátní speciální schopnosti. Mario tak může posílit svůj tým, zatímco Peach třeba zase léčit.

Hrdinů během hry posbíráte hned několik, ale na bojišti mohou být v jeden okamžik jen tři. Takže strategie se nepromítá jen do samotných bitev, ale i do toho, koho si do bitvy povoláte. Ač by to na první pohled možná nevypadá, tak hra nabízí opravdu bohaté strategické možnosti. Některé souboje, u kterým jsem se občas trochu trápil, pokud jsem je chtěl projít s nejlepším ohodnocením, se se změnou taktiky ukázali úplně v pohodě. Rozhodně se nevyplatí procházet hru je úvodní trojicí postav, protože variabilita hře rozhodně sluší. Souboje jsou sice důležitou, ale nikoli jedinou součástí hry. Při procházení krásně vytvořených lokací v každém z dostupných světů je totiž dobré hledat truhly s lepším vybavením a řešit menší puzzly, která vám nejen otevřou cestu dále, ale často získáte i přístup k novému pokladu. Zbraně si pak kupujete za nasbírané penízky. Kromě lepší zbraní je třeba také postupně odemykat a vylepšovat schopnosti vašich hrdinů. Musím říci, že mě skutečně bavilo prošmejdit každý zapadlý kout a řešit drobné logické hádanky protože to bylo příjemné rozptýlení mezi souboji.

Vizuální styl a zapojení šílených králíků dává hře lehce odlehčenou atmosféru. Sice nemůžu říci, že bych se u hra smál, protože ony vizuální gagy králíků na mě až tak nepůsobily, ale některé situace mi úsměv na tváři rozhodně vykouzlily. Jeden moment však považuji za fenomenální a tím je souboj s bossem, kterému předchází dva operní výstupy, ve kterých si dělá legraci z Maria. Tenhle song byl fakt skvělý, ostatně stojí za ním stejně jako za ostatní hudbou ve hře můj oblíbený Grant Kirkhope. Ani po stránce grafiky hra rozhodně neztrácí dech a vypadá pohledně. Především se však skvěle hraje a je jedno jestli u televize nebo přímo v handleld modu. Mario & Rabbits je zkrátka další vynikající hrou na Switch která dokáže nabídnout desítky hodin zábavy.

DOHRÁNO: Splatoon 2

Když na WiiU vyšel první Splatoon, bylo to celkem překvapení. Nintendo totiž po delší době vyrobilo hru, která nevyužívala už známý svět, ale přišla s úplně novým. Dočkali jsme se tak hry kde hlavní roli hrají olihně a místo zbraní po sobě stříkají barvou. A protože tahle šílená hra si díky své kvalitě brzo získala početný zástup fanoušků, bylo asi jasné že u jednoho dílu nezůstane. Nicméně když byl Splatoon 2 ohlášen na Switch, říkal jsem si jestli to není příliš brzo. Jestli půjde skutečně o novou hru nebo jen jakýsi datadisk. Naštěstí moje obavy s nenaplnili a Splattoon 2 původní hru v mnohém vylepšuje a přináší i dost nového. Co zůstalo zachováno je pochopitelně hlavní mód ve kterém se snažíte co nejvíce plochy pokrýt barvou svého týmu a přitom pochopitelně ještě eliminovat hráče protivníka. A stále je to skvělá zábava. Do hry přibylo hned několik různých druhů zbraní a díky jejím speciálním útokům jsou jednotlivé zápasy snad ještě dynamičtější. Zůstaly i dvě předefinované arény, které se každé dvě hodiny střídají. Osobně mi to nevadí, protože tak alespoň není problém najít spoluhráče.

Velkého rozšíření se však hře dostalo v ostatních aktivitách. Kampaň pro jednoho hráče sice byla přítomná už v první hře, ale nyní je podstatě rozšířená a dokáže zabavit na několik hodin. Nuda v ní rozhodně neohrozí protože variabilita jednotlivých úrovní je značná a navíc vás hra donutí vyzkoušet snad všechny druhy zbraní. Po jejím dohrání si tak osvojíte mnohé triky, které se vám hodí i v multiplayeru. A pak je tu i v Salmon Run, což je úplně nový mód, jakási obdoba hordy. Ve skupince hráčů musíte čelit přesile nepřátel a utkat hned s několika různými druhy bossů. Hodně povedená záležitost, jen je škoda že možnost zahrát si tento mód není vždy a více map by se také hodilo Na hře se mi těžko hledají chyby, protože nejen že nabízí dostatečnou porci obsahu, který navíc pravidelně přibývá, ale i po technické stránce vše šlape jak mám. Pěkná grafika v 60fps a to i v handhled módu je tady standard. Stěžovat bych si tam maximálně mohl na to, že připojení občas není úplně stabilní a to že voice chat funguje jen přes aplikaci v mobilu. Ale to není problém hry, jen zvláštní rozhodnutí Nintenda. Každopádně pokud vás první Splatoon bavil, tak jeho nástupce vás rozhodně nezklame.

Don't get cooked, stay off the hook!

DOHRÁNO: The Legend of Zelda: Breath of the Wild

Herní série Legend of Zelda patří k nemnoha z těch, které se dokázaly udržet na vrcholu skutečně dlouho. Vždyť o málokteré z nich se dá říci, že vychází už 30 let a přesto si drží svoji kvalitu. Ona totiž Zelda má v rámci Nindenda své výsadní postavení. Kromě drobného zaškobrtnutí jménem 3DO se hry s této série vždy držely velké obliby jak u hráčů, tak u kritiků. Ostatně Ocarina of Time z Nintenda 64 je na špici žebříčku nejlepších her všech dob dodnes. Bohužel u nás si tato série díky svázání s Nintendo platformou nikdy nezískala takovou proslulost, jaká by jí po právu příslušela. Nicméně ten kdo se jednou do Království Hyrule ponořil, toho si hra musela získat. Nintendo většinou přinášelo jednu a až dvě velké Zelda hry na každou svoji domácí platformu. Nejinak tomu mělo být i v případě WiiU. Dodnes si pamatuji na E3 video, kde Link bojoval s přerostlým pavoukem a vypadalo to báječně. Nicméně toto techdemo nikdy nedošlo svého naplnění a WiiU se dočkalo své Zeldy až v úplně poslední chvíli, kdy mnozí (stejně jako já) dali přednost Switch verzi hry. Především jsme však dostali úplně jinou Zeldu, než na jakou jsme za ty roky zvyklí.

Všechny velké Zelda hry z posledních dvaceti let totiž byly založeny na stejném principu. Jako hráč jste v roli Linka procházeli světem, který byl sice rozsáhlý, ale skládal se z jednotlivých uzavřených lokací. Váš pohyb v něm byl pak limitován jen vašimi schopnostmi a dovednostmi, které jste postupně získávali za plnění několika tematických dungeonů. Teprve s kompletní sadou vybavení bylo možné vyrazit za hlavním padouchem, kterým byl pochopitelně Ganon v různých podobách. Hra tak nabízela zajímavý mix mezi lineárním průchodem hrou a možností v něm objevovat různé poklady a skrytá místa v závislosti na tom, jakými schopnostmi jste disponovali. Tento princip skvěle fungoval, hra byla zábavná, i když bylo jasné, že svět byl navržen na míru vašim schopnostem a každé jeho místo sloužilo nějakému účelu. Tvůrci se však u nové Zeldy rozhodli na tohle všechno rezignovat. Cílem bylo vytvořit hru z otevřeného světa. A nemělo se jednat o jen nějakou náhražku. Cílem bylo hráči nabídnout úplnou volnost. A to, pokud by se držely starých známých kolejí, by nebylo možné. Byl to trochu risk. Přeci jen fanoušci sérii si za ty roky zvyknuli na to, jak Zelda funguje a nejednou tu mělo být něco úplně jiného. Že se tento risk se vyplatil, dnes už víme, ale pojďme si o tom říci více.

Na Nintendu mě vždy fascinovalo to, jak si dokážou jít vlastní cestou v tom jak dělat hry. Jako by vůbec nesledovali, kam se nějaký žánr posunul a tvrdohlavě zkoušejí něco co, už bylo dávno překonáno. To však není případ Zeldy. Právě na jejím příkladu se totiž ukazuje že, že Nintendo zkrátka přemýšlí o hrách jinak. Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne hra z otevřeného světa. Mě například něco na způsob her od Ubisoftu. Her, které nabízejí otevřený svět, ale berou ho jen jako určité hřiště, na kterém vám přichystají hromadu různých, často generických úkolů a výzev které můžete plnit. Svět je otevřený pouze ve smysl prostoru a to ještě ne vždy. I přes svou deklarovanou otevřenost vám hra spoustu věcí nedovolí. Ne tak Nintedno. Když se se rozhodli, že příští Zelda bude umístěna do otevřeného světa, byla to právě otevřenost a volnost ve vašem konání, která dostala přednost před vším. Tvůrci si vzali za cíl vytvořit svět, dát mu určitá pravidla, na kterých funguje a do něj vpustit hráče, ať si hru hraje podle svého. A tak se na začátku hry v roli Linka probouzíte ze staletého spánku. Království Hyrule je v troskách a váš úhlavní protivník Calamity Ganon je viditelný už z dálky. Ostatně to váš hlavní úkol je ho porazit víte už od samotného začátku. Už se našlo dokonce několik urputných hráčů, kteří se vydali rovnou za ním. A hra jim to umožnila. Jediným limitem v této hře jsou vaše schopnosti. Jakmile dokončíte menší tutoriálovou oblast, máte možnost vyrazit kam chcete. Hra vám dává ochromou svobodu ve vaše konání. Nikdo neříká, co smíte a co ne, v tomto ohromném světě který se před vámi rozkládá.

Nicméně abyste se v něm úplně neztratili, tak vám hra záhy řekne, že bude dobré získat na svou stranu tzv. divine beast, ohromná mechanická monstra, které měla původně sloužit na obranu, ale nakonec byly ovládnuty Ganonem. Pokud nad nimi opět získáte kontrolu, výrazně si tím ulehčíte finální konfrontaci se samotným Calamity Ganonem. Hra vám dokonce označí místo na mapě, ale nemyslete si, že vám to nějak ulehčí cestu. Mapa ve hře je totiž slepá a teprve poté co vylezete na věž a aktivujete ji, zobrazí se vám část mapy. Jenže mapa která se vám zobrazí obsahuje jen geografický popis oblasti. Vidíte kde jsou hory, jezera či most, ale nečekejte že se vám na mapě rozsvítí i hromada ikonek. Právě naopak, budete ji muset prozkoumat hezky sami. A to je skvělé. Je radost objevovat svět a kreslit si do mapy body, kde jste objevili něco zajímavého, a chcete se sem v budoucnu třeba vrátit. Právě radost z objevování a průzkumu světa je jedním z největších prvků hry.  Ale neznámý terén není kromě nepřátel jedinou komplikaci. Ve vyšších polohách vás bude trápit zima, a pokud nemáte teplý oděv či si nepřipravíte pokrm, který vás krátkodobě zahřeje, moc dlouho v tomto prostředí nevydržíte. Ostatně s podobnými obtížemi budete bojovat i v pouštní lokaci či kolem vulkánu. Ale i v relativně klidném podnebním pásmu vás příroda občas potrápí. Třeba když potřebujte někam vylézt, ale zrovna prší a vám to na strmých svazích klouže. A během bouřky také zjistíte, že není dobrým nápadem, během s kovovým mečem v ruce po otevřené pláni. A když už jsem zmínil lezení, je třeba říci, že tady můžete vylézt úplně všude. A tím myslím opravu všude. Na jakýkoliv vrcholek se podíváte, tak tam skutečně můžete vyšplhat. Zkrátka nádhera splněný sen všech hráčů co milují objevovat krásky herního světa.

Během hraní mě nepřestávalo fascinovat, jak hra respektuje naprosto logické chování vaší postavy. Potřebujete doplnit zdraví? Co takhle zakousnout se do hezkého červeného jablka co visí na stromě? Můžete si pro něj vyšplhat, můžete do stromu bouchnout tupou zbraní a jablka spadají. A co třeba strom rovnou porazit? Kromě chutného ovoce tak získáte navíc dříví. Jablko je fajn, ale moc zdraví vám nedoplní, tak co ho zkusit opéci. Dřevo už máte, ale kde vzít oheň. Co takhle hodit na zem otep a vedle ní kus pazourku a pomocí meče vykřesat jiskru. Povedlo se? A teď si představce až narazíte na kotlík, a kromě jablka do něj přihodíte i další suroviny, které během svých toulek nasbíráte. Můžete tak během chvíle mít pořádné jídlo, které vám už doplní slušnou porci životů či při použití vhodných ingrediencí zajistí, že nějakou dobu se budete moci pohybovat v nehostinném prostředí, aniž byste umrzli či zhynuli žízní. To co jsem napsal výše, zní naprosto přirozeně a logicky. Jenže které hra vám to umožní? A přitom v případě Zeldy to jen malý pohled na to, jak komplexní herní mechaniky se tvůrcům podařilo implementovat. Nejlepší na tom jen, že většinu z toho co hra nabízí, vám nikdo necpe pod nos. Musíte si to objevit sami. Poté co člověk hraje Zeldu, se jen těžko vrací ke hrám, kde hrdina nedokáže přeskočit půlmetrový plůtek a hra vás nutí dělat věci, tak jak chtěli sami tvůrci.

Zelda na druhou stranu nabízí možnost experimentovat. A to se týká i mnoha různých puzzlů na které během hry narazíte a na kterých je hra do značné míry postavena. Kdo neměl možnost se setkat se žádnou Zeldou, by mohl nabít dojmu, že jde o klasické akční RPG. Jistě i zde máte možnost utkat se s mnoha protivníky, ale na rozdíl od jiných her nebojujete proto, abyste si vylepšili postavu, ale zkrátka proto že jste napadeni nebo se naopak chcete někam dostat. Nepřátelé jsou nedílnou součásti světa hry ale jediné co po jejich poražení získáte, jsou jejich zbraně či nějaká truhlice s pokladem, kterou chránili. Vývoj postavy co znamená větší zdraví a více výdrže se odvíjí od počtu chrámů, které objevíte a vyřešíte nějaký puzzlu s nimi spojený. Ten se buď řeší přímo uvnitř, kde vás čeká nějaká výzva buď v podobě vyřešení nějaké puzzlu řešeného s pomocí vašich schopností, nebo souboj s tuhým protivníkem. Případně je objevení dalších chrámů spojeno s nějakou hádankou, kterou je nutné vyřešit předtím, než získáte přístup dovnitř. Objevit některé z těchto ukrytých chrámů není vůbec snadné a je to vlastně další vrstva hry. Hra vás pochopitelně nenutí tyto chrámy hledat výzvy plnit, ale jen díky získaným obrům, kterou jsou odměnnou za splnění výzvy dokážete zdraví Linka vylepšit tak, aby vás nějaký náročnější protivník nesundal na jednu ránu. A navíc je to zábava. Každá výzva (až na ty soubojové) je jiná a nepřestavilo mě udivovat, s jak nápaditými mechanizmy řešení jednotlivých hádanek dokázali tvůrci přijít. Přitom jak zaznělo na začátku, často existuje vícero způsobů jak toho dosáhnout a všechny jsou správné.

Aby mohl Link výzvy plnit je záhy po začátku hry několik speciálních schopností. A tak v tradici předchozích her můžete házet bomby, jenž najdou využití jak při likvidaci  protivníků tak při interakci se světem. Další schopností je možnost zamrazit vodní plochy do podoby krychlí. Jako další schopnost získá link možnost magneticky přitahovat kovové věci, což se hodí třeba případě, kdy chcete z vody utopenou truhlu. Zajímavou schopností je pak nějaký objekt zamrazit v čase a pak mu třeba zbraní dát nějakou kinetickou energii, která po uplynutí časové stáze mnohdy i velký předmět odmrští pryč. Hra vás postupně naučí různé fígle spočívající i v kombinaci vašich schopností, která najdou uplatnění především v jichž zmiňovaných výzvách k chrámech. Hra nabízí opravdu širokou škálu zbraní, štítů a luků. Každý typ zbraně se pochopitelně jinak ovládá a tak s krátkým mečem jste rychlí a obratní, kopí dokáže protivníka udržet mimo dosah no a masivní kladivo zas dává pořádné zranění. Na co se ji třeba zvyknout je to, že zbraně se velmi rychle opotřebují a tak se do hry přidává i další strategický prvek, kdy si lepší zbraně šetříce na silnější protivníky a běžné pak často měníte. Zatímco inventář pro sběr materiálů na vaření či výrobu je takřka nekonečný, tak sloty na zbraně a štíty jsou omezené. Rozšířit si ho lze tím, že budete objevovat skřítky Koroky, kteří se ukrývají všude možně. To si tak jdete krajinou a vidíte na zemi kruh z kamenů, ale jeden očividně chybí a valí se kus stranou. Aniž by vám kdo cokoliv říkal, tak ho zkusíte vrátit na místo a ejhle, Korok je zde.  Já jich za celou hru našel něco přes 170 a to jsem se celkem pečivě díval, ale ve hře jich 900 a pokud je někdo dokáže objevit všechny tak to klobouk dolů. Každopádně jejich zahrnutí je fajn a oživuje vaše putování krajinou

Největší problém když člověk píše o nové Zeldě je to, že je toho tolik co říci a o čem mluvit. Chtělo by se mi psát o tom, jaké to bylo, když se přede mnou poprvé objevila Divine Beast. Jak jsem se s ní utkal a nakonec řešil hádanku přímo uvnitř jejího těla. Chtěl bych psát o tom, jaké dobrodružství jsem zažil při snaze vyšplhat do nejvyšších vrcholků hor. Jaké to bylo, když jsem bojoval s robotickými Guardiany. Jak jsem byl ohromen, když jsem skutečně poznal, jak ohromný svět hra nabízí. Bylo by to hodně a skoro mi přijde škoda o tom psát, protože nejlepší je když to zažijete sami. Zelda Breath of the Wild je hrou je radost poznávat. A tak jsem, ačkoli je možné ochočit si koně a cestovat na něm, většinu času běhal po svých. Zkrátka proto že mě to bavilo. Každou chvíli jsem objevil něco zajímavé, co mě svedlo z původně plánované cesty. Jste to totiž vy, kdo píše příběh a jen na vás je jak hru budete hrát. Na finálního bosse jsem se tak vydal až po nějakých 80 hodinách, kdy jsem měl mapu prochozenou, ale i tak spousta tajemství mi zůstávala ukryta.

Ač jsem tu nedávno vychvaloval grafiku Horizon, kterému po čistě technické stránce hra pochopitelně nemůže konkurovat, tak mé hodnocení vizuální podoby hry by bylo stejně pochvalné. Svět nové Zeldy je skutečně nádherný. Nevím jestli to dělají použité barvy či vizuální styl, ale často jsem se skutečně jen kochal tím, jakou nádheru dokázali tvůrci vytvořit. On ten svět totiž skutečně žije a pocitu kdy běžíte vlnící se trávou, na obloze nad vámi krouží sokol a v uších vám zní šumění větru, je zkrátka něco, co nezáleží na počtu polygonů a čistě na schopnostech tvůrců vytvořit uvěřitelný svět. A Zelda Breath of the Wild uvěřitelná hra. Nevím, jestli to je skutečně nejlepší hra všech dob, to ukáže až čas. Jedno vím ale jistě. Je to nejlepší hra, kterou jsem letos i tak silné konkurenci hrál a věřím, že pro mnoho dalších vývojářů se stane měřítkem toho, jak se další dělat hry z otevřeného světa. A teď mě omluvte vracím se  zpět do Hyrule, protože tenhle svět mi ještě všechna svá tajemství nevydal.