Zobrazují se příspěvky se štítkemTéma. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemTéma. Zobrazit všechny příspěvky

XBOX ONE X

V minulé generaci konzolí jsem si nakonec pořídil všechny tj. Xbox360, Ps3, Wii a WiiU. U současné generace jsem se přes PS4 dostal k PS4 Pro a nesmí mi chybět pochopitelně Switch. A když jsem dříve dával přesnost stroji od Microsoftu, nyní se mou domovskou platformou stala PS4. Důvodů bylo hned několik. Nepovedený launch nového Xboxu, nedostupnost nové konzole na místním trhu a bohužel taky nedostatek zajímavých her. Tedy ne že by to na začátku života PS4 bylo u Sony nějak lepší, ale přeci jen měli zajímavější hry. A bohužel Microsoft mi rozhodnutí pořídit si Xbox moc neusnadňoval. Zajímavých exklusivních her bylo pomálu, původní Xbox One konzole byla velká, méně výkonná, zkrátka propadák. Jenže Microsoft to nevzdal a začal na sobě pracovat. Rozšířil podporu indie vývojářů, zpětnou kompatibilitu, gamepass a nakonec vydal po všech stránkách lepší revizi své konzole Xbox One X.

A tak jsem konečně našel důvod a Xbox One X pořídil. Nehodlám psát nějakou recenzi, spíše bych konzoli zhodnotil z pohledu hráče a vlastníka PS4. A vezmu to přes její plusy a mínusy:

+ malé rozměry, kompaktní design a konečně integrovaný zdroj.
+ velký výkon ve 4K. V porovnání s multiplatformními tituly na PS4 nabízí o trošku větší výkon
+ velmi tiché zařízení zvláště v porovnání s PS4
+ UHD a CD přehrávač
+ některé zajímavé funkce, jako přehlednější správa achievementů
+ zpětná kompatibilita, část starších her podstatně vylepšena
+ gamepass!!! Nejlepší způsob jak si konzumovat hry

- nepřehledné menu konzole, špatná orientace a hledání v obchodě
- gamepad na baterie, zastaralé řešení v porovnání s konkurencí

Jak je vidět tak plusy rozhodně převládají. Pokud bych měl hodnotit čistě z pohledu HW, je podle mě Xbox One X určitě lepší než PS4 Pro. Malé kompaktní zařízení, takřka nehlučné, zároveň přehrávač UHD. Skvělá práce Microsofte! Nicméně konzole jsou především o hrách. V tomto má Playstation jasně navrch. Když totiž porovnám jaké hry nabízí exklusivně konzole od Sony a jak ta od Microsoftu, tak s výjimkou báječné Forzy Horizon 4 je to jasná dominance Playstationu. Je tu ale jedno velké ale a tím je gamepass. Podle mě skvělá věc a trumf v rukou Microsoftu. Pokud má cenu uvažovat o Xbox One, tak jedině v kombinaci s gamepass a s tím, že žádné další hry v podstatě netřeba kupovat. Nežijeme v ideálním světě, protože pokud ano, existovala by konzole na které by byly hry od Sony ale HW by měla od Microsoftu. Ale jedno je jisté. Pokud Microsoft dokáže i do budoucí generace  zachovat kvalitu samotné konzole, nadále podporovat starší hry a nové nabízet formou gamespassu a k tomu přidat nové originální hry o kvalitních herních studií, bude se muset Sony zase pořádně snažit.

Nejlepší hry roku 2017

Začátek nového roku je vždy ve znamení určitého bilancování toho uplynulého. Dělají se nejrůznější žebříčky nejlepších her a vyhlašují všelijaké ceny. I já se tedy pokusím shrnou svůj herní rok 2016. Jaký byl? Čistě statisticky jsem letos dohrál o polovinu méně her než loni. Rok 2016 byl v tomto opravdu extrémní a do značné míry výjimečný. Přesto v průměru 2 hry měsíčně je pro mě v současnosti více než slušné. Faktem ale je, že kvantita byla nahrazena kvalitou, protože tento rok byla nabídka kvalitních titulů velmi silná. Co se týká HW, tak uplynulý rok byl především rokem Nintenda Switch. Zatímco jiní byli k jeho kvalitám skeptičtí, já si ho pořídil day one a věřil jsem, že si své místo na trhu najde, což se nakonec potvrdilo. Pořízením Switche se tak moje sbírka Nintendo konzolí zase o kus rozrostla a to i díky koupi NES a SNES classic (na které jsem si však dosud nenašel dost času). Na druhou stranu i když jsem si na konci roku udělal radost s novou 4K televizí, tak XBOX ONE mě zatím nepřesvědčil natolik abych si ho pořídil, i když jsem o tom často přemýšlel. A jak je z dohraných her vidět, opět dominovala Playstation i když věnoval jsem se i PC hraní. A proto v mém žebříčku 7 nejoblíbenějších her roku 2017 jsou všechny tyto platformy zastoupeny v odpovídajícím poměru.

8. Yakuza 0


Začínám paradoxně jednou z prvních her, kterou jsme v roce 2017 hrál. A ačkoli jsem si ji tehdy koupil především ze zajímavosti, nakonec mě svou atmosférou dokázala dokonale pohltit. Byl to pro mě vlastně první pořádný vhled to této několikadílné série, kterou jsem si díky jejím specifikům během chvíle zamiloval. S velkým očekáváním se tak obracím na první měsíce tohoto roku, kdy vyjde její nejnovější díl. Je to hra která asi nesedne každému, ale zároveň je to i jedna z jejich předností.

7. Prey 2


Hra, která mě při oznámení až tolik nezaujala si mě dokázala získat v okamžiku, kdy o ní Lukáš Grygar prohlásil, že jde skutečného nástupce System Shock 2. A měl pravdu. Tato hra se skutečně učila o nejlepších a mě dokonce přinutila si ji zahrát primárně na PC. To na co doteď vzpomínám je fantastický design a architektura vesmírné stanice a její průzkum. Je to hra která mi umožnila se zase v duchu vrátit do roku 1999, kdy jsem se plížil jinou zdánlivě opuštěnou stanicí. Skvělá hra, která neprávem bude letos stát trochu ve stínu jiných mediálně výraznějších her.

6. Nioh


Ačkoli by bylo možné Nioh označit jako prostou kopii Dark Souls zasazenou do historického Japonska, není tomu tak. Je sice vidět, kde tvůrci brali inspiraci, ale Nioh samotný si minimálně svou atmosférou a některými prvky svou existenci obhájí. Důvod, proč hru dávám do svého výběru je především díky tomu, že jsem ji věnoval dost času a bavilo mě se probojovávat hordami démonů a mám tuto hru do značné míry spojenou s minulým rokem. Rozehrál jsem dokonce i DLC, ale to poslední u nich jsem už nedohrál, protože už na mě zkrátka bylo moc těžké. Pokud máte rádi ve hrách výzvu, tak Nioh vám ji dá skutečně dost.

5. Assassin's Creed: Origin


Ačkoli se před jménem hry objevuje číslo 5 klidně by to mohla být dvojka. Nový Assassin se zkrátka povedl. Nevím zda k mému pozitivnímu dojmu který někteří jiní hráči však nesdílejí přispěla abstinence a vynechání posledních dílů, ale spíše se tvůrcům povedlo udělat jen dobrou hru. Hra nabízí jeden z nekrásnějších virtuálních herních světů a navíc zasazení do Egypta má pro nás, kteří tuto historie lidstva milují, svoje neopomenuté kouzlo. A to je i důvod proč mě jsem v této hře dokázal strávil mnoho hodin aniž by mě nudila.

4. Nier: Automata


Největší herní překvapení loňského roku je pro mě jednoznačně Nier. Hra o které jsem nic nevěděl si mě dokázala naprosto získat. Nevím zda to byla díky zábavnému systému soubojů, nádherné hudbě, příběhu, postávám, světu či způsobu vyprávění. Nejspíše je to kombinace všeho. A to mix takový, který až namíchán z osvědčených prvků působí originálně a nezapomenutelně a dokáže i zkušeného hráče zasáhnout tak, jak by možná ani nečekal.

3. Super Mario Odyssey


Když by se mě někdo ptal co vidím na hrách od Nintenda, řek bych mu až se zahraje SMO. Jen málokdo totiž umí vytvářet hry, aby byly přístupné každému až už jde úplného nováčka v herním světě či naopak ostříleného veterána. Nový Mario je totiž hra, kterou když dáte do rukou někomu kdo hrál dosud maximálně na telefonech, dokáže během krátké chvíle do hry proniknout a užít si ji. A když si zahraje někdo jako já, dokáže v ní strávil desítky hodin lovením i toho nejpohlednějšího měsíčku u náročných výzev. Super Mario Odyssey má kromě toho nabízí i skvělé nápady, originální úrovně navzdory tomu že tato série tu s námi je už čtvrt století.

2. Horizon: Zero Dawn


Představte si herní studio které dosud vydávalo jen 3D akce. jenž těžili především z toho že šlo o Playstation exkluzivity, ale jinak podle mě ničím zásadním nevynikaly. Navíc jejich kvalita byla spíše sestupná. A pak tohle studio dokáže všem vytřít zrak hrou z otevřeného světa, tudíž žánru na kterém si mnozí už vylámali zuby. A nejen že to je hra která ukazuje že rozlehlé světy mohou nabízet i něco víc než přebujelou směs ikonek s nekončícím seznamem identických úkolů, ale dokážou nabídnout i zajímavý příběh. K tomu si přidejte originální svět, zábavné souboje a zdaleka nejlepší grafiku, která se ve hrách loni objevila. Tohle všechno Horizon má.

1. Zelda: Breath of the Wild


Jaká jiná hra by měla být v čele žebříčku než nová Zelda a není to jen proto, že mám pro tuto série slabost. Ostatně toto rodinné zlato si hýčká i Nintendo, které každému novému dílu věnuje náležitou pozornost. Sympatické je, že s každým dílem se snaží přinést do série nové prvky a tentokráte to vzali pěkně od podlahy. Poprvé máme skutečně otevřený svět a sandbox hratelnost. A že nejde jen o volnost „jen jako“ zjistíte hned jakmile se do světa hry ponoříte. Nejsou zde žádné limity a hranice v tom jak zkoumat svět. Záleží jen na vás a vaší snaze experimentovat. Troufám si říci, žádná jiná hra vám letos nenabídla podobou míru volnosti a svět, který by fungoval dle základní logiky. To že nová Zelda skutečně výjimečná hra pak mohl potvrdit každý, kdo měl možnost do jejího světa alespoň nakouknout.

10 nejlepších her roku 2016

Stalo se už zvykem že každoročně v tuhle dobu jsme svědky jak nejrůznější média zveřejňují svoje řebříčky toho nejlepšího z uplynulého roku. Pochopitelně tomu tak je v i případě her a tak nejrůznějšími anketami o hru roku se to na internetu se to jenom hemží a tak každý má pravděpodobně šanci najít si tu anketu, která jeho vkusu nejlépe vyhovuje. Osobně si o podobných anketách myslím svoje. Málokdo totiž hrál všechny hry a tak se vítězi většinou stávají tituly, těšící se masové oblibě a tudíž je hrálo nejvíce hráčů, případně hry o kterých se vítězství tak nějak očekává. Mnohem více mě baví řebříčky konkrétních lidí, jejichž vkus a názory znám. Hrozně rád si přečtu o tom proč tu kterou hry to svého výběru zařadili a častokrát zde zmíní i hru kterou jsem nehrál a já má tak důvod ji také vyzkoušet. Takže i já jsem se rozhodl sepsat svůj výběr.

Zaklínač 3: O kvi a víně

Důvod proč jsem mezi nejlepší hry letošního roku zařadil datadisk k nejlepší hře roku loňského je ten, že si to zkrátka zaslouží. Toto druhé příběhové rozšíření je totiž svou kvalitou a rozsahem vskutku unikátní. Je vidět že v CD Projektu nejsou žádní troškaři a připravili tak pro hráče úplně nové prostředí, které se zcela odlišné od původní hry. A především opět napsali výborný příběh, který sice stojí stranou mimo události původní hru, ale zajímavý je stále stejně.

Division

Ačkoli je pro mě Divison hra mnoha rozporů, přesto ji s klidným srdcem zařazuji do svého výběru. Bavil jsem se u ní totiž skvěle a některé akce v Temné zóně, kdy se člověk snažil dostat z ní nějakou pěknou věc, byly nezapomenutelné. V rámci kooperačního multiplayeru má Division hodně co nabídnout. Ale užil jsem si jak samotnou kampaň, kde mě oslovila atmosféra opuštěného města, zapadaného sněhem. Přestřelky byly fajn a pocit z vítězství skvělý. A i když se později dostavil efekt určitého vyčerpání a bylo mi jasné, že teď už by mě ve hře čekal jen nekonečný grind, přesto teď při zpětném ohlédnutí považuji Division za dobrou hru.

No Man's Sky

Skoro to stejné co jsem napsal výše platí i pro No Man's Sky. Opět se možná někdo diví, proč hru, které je očích mnoha hráčů propadákem, podvodem a je nevím čím dalším řadí mezi hry roku. Je to zkrátka proto, že já ze hry zklamaný rozhodně nebyl. Dostal jsem totiž přesně to co jsem čekal. Procedurálně generovaný vesmír a možnost ho zkoumat jak je libo. Musím říci, že nadšení ze hry, které se mě drželo několik prvních hodin sice postupně opadlo, ale i tak pozitivní dojmy přetrvaly. Co na tom, že hra mohla být lepší a další část zajímavého obsahu dodali autoři až v pozdějším updatu. Mě to nevadilo. Užíval jsem je krásné světy a oddával se pocitu z nekonečného vesmíru. Já jsem si toulání vesmírem užil.


Ratchet and Clank

Rovnou se přiznávám že mám slabost pro plošinovky a to i ty ve 3D a stejně tak i sérii Ratchet and Clank, kterou jsem prvně vyzkoušel na PS3. I proto jsem se těšil na předělávku jejich úplně prvního dobrodružství na PS4. Možná tak nejde o nejoriginálnější hru roku, ale bezpochyby jde o jednu z nejvyladěnějších, skvěle se hraje, báječně vypadá, zkrátka na ní člověk jen těžko hledá nějakou chybu. Pro mě to je jedna z nejpohodovějších her roku a právě proto si své místo ve výročním seznamu bezpochyby zaslouží.

Dark Souls III

Vím, že pro mnoho hráčů se třetí díl Dark Souls už nemohl rovnat svým předchůdcům. Hra prý byla málo náročná, bossové snadno porazitelní a já nevím co ještě. Nicméně pro to je především další hra ze sérii, kterou mám tak rád. Navíc oproti druhému dílu svět opět připomíná jeden propojený celek a působí mnohem komplexněji. Lokace jsou krásně vymodelované a dýchají atmosférou. Ano, je cítit že je to spíše taková kompilace toho co mají hráči Dark Souls rádi, to však nic nemění to, že jsem se opět skvěle bavil a pro mě hra není o nic horší něž druhý díl.

Dishonored 2

Mezi nejlepší letošní hry rozhodně nemohu zapomenout uvést Dishonored 2. Jak už jsem psal v článku o hře, tak podobných her je jako šafránu a možnost zvolit si svůj vlastní styl jakým budete hrát vám moc jiných titulů nenabídne. I když po stránce příběhu mi tentokrát hra přišla méně propracovaná, vynahrazovala to širokou škálou možnosti jak procházet lokacemi a plnit úkoly. A to vše opět v unikátním výtvarném zpracování. Zkrátka pro mě který se rád plíží stíny a za sebou nezanechá jedinou mrtvolu byla tato hra přímo ideálním hřištěm.

Inside

Může být hra která je plná temnoty, smrti a dusné atmosféry okouzlující? Ano, pokud se dokážete naladit na stejnou vlnu s tvůrci malého nezávislého klenotu Inside. A pokud se vám líbilo Limbo, tak v Inside bude jako doma. I když kdo by chtěl být doma v této hře? Umět vyprávět jen obrazem a zvukem je neumí každý a stejně tak každý nedokáže vybudovat alespoň trochu podobný pocit který ve vás zůstane p dohrání této nedlouhé hry. A i když to možná nebude pocit přejemný, budete vědět, že je jedinečný, stejně jako hra sama.

Hyper Light Drifter

Tuto hru jsem podpořil na Kickstarteru a několik let čekal co se z ní nakonec vyvine. A musím říci, že ty roky čekání stály za to. Je to totiž hra která dokáže strhnout v mnoha ohledech. Na první pohled okouzlí svoji grafickou a vizuální stránkou, které je jedinečná i nyní v době tolik nadužívaného pixelartu. Hra na vás přímo dýchne určitým tajemstvím, které je v ní skryto a které se promítá i do hromady ukrytých pokladů, které jich ve hře poschováváno opravdu hodně. Pak si ji zahrajete a zjistíte, že pod šílenou paletou barev s skrývá hra náročná a tuhá, která od vás vyžaduje rychlé reflexy. Snaží se tak navázat na hry se staré školy, které i omezenými prostředky dokázaly nabídnout hratelnost, která dokáže pohltit a dělá to dobře.

Final Fantasy XV

Toto dlouhé odkládané pokračování letité série pro mě znamenalo především překvapení, protože jsem fakt nevěděl co od hry čekat. Zpětně jsem rád, že jí dal šanci, protože zdejší svět mě dokázal opravdu pohltit. Pocit z otevřeného světa a jeho designu a vůbec cit autorů pro detail tak přebyl i některé problematické prvky hry vyplývající především z problematického vývoje. Byla to opět hra, u které jsem vydržel sedět několik hodin v kuse a skvěle se bavit. Proto jí právem patří místo mezi těmi nejlepšími hrami letošního roku.

The Witness

No a nakonec jsem si nechal tu nejlepší hru, která podle mě letos vyšla a tou je logická hra The Witness. Hra která mě dokázala uhranout svou promyšleností na několika úrovních. Díky tomu, že jsem si začal hrát hned při vydání, musel jsem se spolehnout jen na svůj mozek a při hledání řešení jsem pokreslil hromady čtverečkovaných papírů. Ale bylo to skvělé. Okamžiky kdy člověk po dlouhém tápání konečně přišel na řešení nějakého zapeklitého puzzlu byly k nezaplacení. Ostatně byla to první a zřejmě i poslední hra, ke které jsem se dokonce rozhodl připravit návod. Když jsem pak ještě náhodou objevil, že jaká další tajemství v sobě ukrývá, byl jsem lapen úplně a rozhodnut rozlousknout i její poslední tajemství. Tahle hra je zkrátka propracovaná do všech detailů a nezapře autorskou vizi jejího tvůrce. Z těchto i dalších důvodů si tak zařazení do čela žebříčku určitě zaslouží.

Čtyři roky s Wii U

V minulých dnech se potvrdila dlouho spekulovaná informace, že Nintendo končí s výrobou Wii U. Nastala tak vhodná příležitost zhodnotit jak se této konzoli vlastně vedlo. A nebude to hodnocení z pohledu prodaných kusů či jiných kritérií, kterými se úspěch či neúspěch poměřuje z pohledu byznysu. Bude to z zhodnocení vycházející z dojmů hráče, který si WiiU koupil hned při uvedení na trh v roce 2012 a strávil si ní další 4 roky. Jaké tedy byly?

Už od počátku bylo jasné, že Wii U nemá být konkurencí k nové generaci konzolí, která měla na trh teprve dorazit. Už svým jménem dávala jasně najevo, že chce navázat na kromobyčejně úspěšné Wii. To čím měla konzole hráče zaujmout byl její ovladač s druhou obrazovkou a možnost hrách hry od Nindenda v tehdy již běžné HD kvalitě. Jenže se ukázalo, že tohle není nic, kvůli čemu by si lidé WiiU koupili. V době tabletů nešlo o nic převratného jako ve své době ovládání pohybem. Navíc speciální ovladač se zabudovanou obrazovkou nebyl zrovna technologický zázrak, mnoha hráčům se na něm moc dobře nehrálo a to nemluvím o tom, že potenciál druhé obrazovky využilo jen minimum her. Bylo sice fajn, že bylo možné hrát hru přímo na displeji a uvolnit tak televizní obrazovku jinému členu domácnosti, ale technologické omezení znemožňovalo se příliš vzdálit od samotné konzole. Ostatně tyto nedostatky se bude Nintendo snažit překovat s novou konzolí Switch. Ani v ostatních ohledech pak konzole nenabízela nic víc než její konkurenti.

Po stránce hardwaru to nebyl žádný zázrak. Wii U sice bylo papírově o něco lepší než Xbox360 či PS3, ale vzhledem k tomu, že v tobě přicházela nová generace, nebylo to žádné vítězství. Už za rok po vydání tak byla konzole technologicky zastaralá. Ani nabídka her,za kterými by nestálo přímo Nintendo to nebyla žádná sláva. Ubisoft se sice již tradičně snažil konzoli podporovat, ale brzo i on rezignoval, protože na Wii U se jeho hry moc neprodávaly. Z toho co píšu by se mnohým nezainteresovaným mohlo zdát, že Wii U byl průšvih. Jenže nebyl. Tedy abych byl přesnější, nebyl to průšvih z pohledu fanouška her od Nintenda. Ostatně právě to, že jste chtěli hrát hry z jejich stáje, byl snad jediný skutečný důvod proč si tuto konzoli pořídit. A byl to přesně ten důvod proč jsem to udělal já. Patřím zkrátka k těm, kteří na Wii U nechtěli hrát hry, které si bylo možné zahrát jinde. Wii U pro mě byla možnost jak si zahrát exklusivní hry. Což v zásadě znamenalo hrát hry za jejichž vydáním stálo až na výjimky přímo Nintendo. Já zkrátka Wii U pořídil jen proto, abych tam mohl hrát Maria, Zeldu a další oblíbené série. A ze stejného důvodu budu uvažovat o koupi Switch.


Když jsem si na konci listopadu roku 2012 přinesl domů Wii U bylo to pro mě jen generační obnova konzole od Nintenda. Bylo mi v zásadě jedno jaký je ve uvnitř hardware a jak moc dokáže nová konzole konkurovat ostatním na trhu. Takže jsem setřel prach ze svého bílého Wii, zabalil do krabice a uložil do skříně. Jeho místo pak zaujalo nové černé Wii U Premium. Ostatně konzole byla zpětně kompatibilní a tak to nebyl problém. Říkal jsem si že Wii U kupuji stejně jen proto, abych si na něm zahrál novou Zeldu či Maria, zkrátka hry které jsem tak nějak čekal. Trochu paradoxem je z dnešního pohledu to, že za čtyři roky jsem se sice dočkal hned dvou Zelda her, ale obě byly HD remakem a skutečný další díl přijde až příští rok, jenže ten už budu s největší pravděpodobností hrán na Switchi. Další zajímavostí je to, že po tom co jsem psal o tom, že chci hrát hry od Nintenda, byla první hrou kterou jsem si na Wii U zahrál a kterou jsem měl přibalenou ke konzoli – ZombiU. A ač mě hra v zásadě bavila, nakonec mě moc nechytla a cestu k ní jsem si našel až mnohem později na PS4. A tak hned záhy jsem koupil digitální cestou New Super Mario Bros. U, se kterým jsem strávil pěkné Vánoce.

Rok 2013 byl rokem velkých očekávání, protože na podzim vycházela dlouho vyhlížená nová generace konzolí v podobě Xbox One a PS4. Byl to tak vlastně jediný rok, kdy mohlo Wii U dominovat na trhu. Je pochopitelné, že mnozí hráči kteří s napětím očekávali konzole nové generace, neměli moc důvodů pořizovat si v tuto dobu WiiU. Konzoli tak držela především základna fanoušků Nintenda. Byl to také rok, kdy se asi naposled objevily silné tituly nepocházející  přímo z producentské dílny Nintenda jako byl Rayman Legends, který až později vyšel i na další konzole,ale WiiU byl ušitý na míru. Další hru určenou jen pro Wii U byla výborná hra Lego City Undercover, kterou z mého pohledu zatím nepřekoval žádný titul z LEGO série. A pokud by v budoucnu nějaká další hra s podobným konceptem vyšla, určitě bych to uvítal. Dočkali jsme se také nového Maria v podobě titulu Super Mario 3D World. Sice hra nenavazalovala na styl určený Wii klenotem Super Mario Galaxy, ale i tak nabídla osvědčenou hratelnost a navíc HD grafika hře skutečně slušela. Po mnoha letech jsme se také dočkali třetího dílu Pikmina, který skvěle navázal na své dva předchůdce z GameCube. Mě pak hodně potěšil remaster The Legend of Zelda: The Wind Waker HD, protože šlo o díl, který jsem dosud nehrál a navíc hra vypadala a především se hrála fantasticky. Novou značku pak reprezentovala třeba správně ulítla mlátička The Wonderful 101. Jak je vidět, tak nikdo si nemohl stěžovat, že by v prvním roce života konzole nebylo co hrát.


To však nemohli tvrdit hráči, kteří se vrhly do nové generace konzolí Xbox One a PS4. Rok 2014 totiž na herní scéně ukázal, že herní studia nebyla připravena na jejich úspěch a chyběly tak nové hry. Místo velkých titulů tak hráči hráli remastery. Vím, to protože jsem byl mezi nimi. Na druhou stranu tu bylo Wii U, které na tento rok připravilo neskutečnou nálož her, z nichž mnohé dostávaly známky nejvyšší. Hry jako Captain Toad: Treasure Tracker nebo Donkey Kong Country: Tropical Freeze ukázaly, že v žánru plošinovek má Nintendo stále nezastupitelné místo a může si vybrat ten kdo dává přednost pohodovějším i obtížnějším hrám. Hrou roku se na WiiU však bezpochyby stal fantastický Mario Kart 8, který se stal i vůbec nejprodávanější hrou platformy. Skvělá závodní arkáda sice nepřinesla po stránce hratelnosti je menší vylepšení, což ale u hry která je dokonale vyladěná snad ani nikdo nečekal. Pohledná grafika, výborná hudba, zábavný multiplayer, to vše hru katapultovalo do čela výročního žebříčku her. Další nálož přišla hned vzápětí a byla ji dlouhonohá Bayonetta 2, která se stala přímo esencí toho nejlepšího z plejády akčních her od Platinum Games.  Velkou neznámou byla pak hra Hyrule Warriors, která naroubovala oblíbený svět Zeldy na mechaniky akčně strategických her ze série Dynasty Warriors. Mě hra kupodivu hodně sedla a strávil jsem v ní řadu hodin. A tento z pohledu her skutečně nabitý rok pak WiiU uzavřelo novým dílem do série Super Smash Bros. V roce 2014 bylo zkrátka WiiU na vrcholu a nic na tom nezměnilo to, že výkonově se už nemohlo rovnat soupeřům.

I roce 2015 se Wii U snažilo bojovat o přízeň hráčů, i když už bylo jasné, že úspěchu svého předchůdce už nedosáhne. Přesto se v Nintendu snažili nabídnout hry pro širokou hráčkou skupinu a dokonce i o inovace. Dočkali jsme tak klasické Nintendo plošinovky Yoshi Wooly World která musela každého okouzlit svoji výtvarnou stránkou, ale i možná překvapivě velmi úspěšné střílečky Splatoon, která zbraně vyměnila za vodní pistolky. Splatoon nabídl originální koncept, kdy dva týmy přebarvují úroveň a ukázal že i žánr týmových akcí může být oproštěn od přímého násilí. Osobně jsem však nejvíce očekával jinou hru. Tou bylo parádní JRPG Xenoblade Chronicles X. Rozsáhlá a propracované hra nabízela mnoho desítek hodin zábavy v otevřeném světě a po technologické stránce okouzlovala potenciálem, který se ve Wii U skrýval. Ke konci roku jsme se pak dočkali dalšího originálního konceptu v podobě Super Mario Maker - hry či spíše editoru hry, který každému umožnil, tvořit si vlastní Mario hry. Ano, ten rok Nintendo ukázalo, že se nebojí zkoušet nové věci, bohužel to byl také rok, kdy Wii U začalo postupně upadat.


Jestli že jsem v posledních dvou letech měl problém zahrát si všechny kvalitní hry které vyšly exklusivně pro Wii U, tak v roce 2016 jsem už podobný problém neměl. Ano, vyšel sice remake další Zeldy a to Twillight Princess HD ale to také byla jediná hra pro WiiU kterou jsem pořídil. Ne že by žádné povedené hry už nevycházely, ale tituly jako nový Star Fox či Paper Mario: Color Splash mě už nedokázaly nadchnout natolik, abych pro ně běžel v den vydání jako u jiných her dříve. To neznamená že by byly špatné, ale bylo zkrátka vidět, že Nindendo šetří své síly a nepochybně i hry pro svou novou konzoli. Nakonec i ta nová Zelda vyjde pro Wii U až příští rok a bude to asi skutečně poslední velká hra. Ten kdo chce na Wii U hrát však nemusí smutnit, stále existuje mnoho výborných her, které jsem nezmínil. Ono je skutečně těžké vybírat, protože těch skvělých titulů je za relativně krátkou dobu skutečně hodně. Ostatně pokud by se dělal řebříček konzolí dle poměru exklusivních her a jejich hodnocení, myslím že Wii U by bez problému uzmulo první místo. A to je ostatně důvod proč budu na Wii U vzpomínat s láskou, pokud se to dá o kusu plastu a plošných spojů prohlásit. Ač vám klidně odkývám když se mi budete stěžovat na nízký výkon konzole, pomalé menu, pochybné ovládání či zastaralé online možnosti. Vždy tu ale bude záplava skvělých her, které si jinde zahrát nejde a to je pro mě hlavní.

Wii U tak pro mě vždy bude poslední skutečnou konzolí, kde se hry hrajou bez instalace, kde není třeba čekat na day one patch, kde multiplayer se odehrává především na našich pohovkách a konzoli spouštíme jen proto abychom si zahrály hry. Zkrátka Wii U je především Nintendo a jejich hry a z tohoto pohledu u mě rozhodně obstálo.


Příběh Bloodborne (přepracovaná a rozšířená verze)

Před nějakou dobrou jsem tu publikoval článek, ve kterém jsem se pokoušel vysvětlit příběh v Bloodborne. Mezím ale na podzim minulého roku vyšlo očekávané DLC Old Hunter, které přineslo několik nových zajímavých informací ohledně příběhu a osvětlilo některé dosud neznámé události z historie světa této hry. A proto jsem se rozhodl do hry znovu ponořit. S určitým odstupem jsem tak opět pátral po kouskách příběhu, roztroušeného po celé hře a znovu si je skládal v jeden celek. Díky tomu jsem se dobral několika dalších zajímavých souvislostí, o které bych se s vámi rád podělil. Takže následující text bude pro mě snad definitivní tečkou, za fascinujícím světem Bloodborne. Na začátek ještě jedno důležité upozornění. Vše co zde píšu, je jen moje převyprávění příběhu hry. Je založené jak na objektivních faktech, tak i na jejich interpretaci, která vychází z toho, jak příběh chápu. Proto jsem dalek tomu tvrdit, že takto se to stalo a že to je jediné možné vysvětlení. Je tedy jen na vás, zda na moji verzi událostí přistoupíte, či si utvoříte nějakou vlastní. Ostatně právě v možnosti tvořit si vlastní příběh je hlavní kouzlo narativní struktury Bloodborne.

mapa by Ultima

Hledání souvislostí

Ale ještě než se vydáme daleko do historie, zastavím se u toho jak je Bloodborne z hlediska příběhu vnímán hráči. Pokud člověk hru hraje poprvé a přitom se především soustředí na herní náplň, tj. souboje s nepřáteli a vývoj postavy, bude Bloodborne brát jako akční hru a proto pro něj nebude příběh moc uchopitelný. Ona ta hra totiž v zásadě lineární je, přičemž je založena na jednoduchém opakujícím se vzoru: souboj s bossem – zpřístupnění nové lokace. Takže poté co vstoupíte do hry, musíte nejprve porazit Gascoigna a otevřít si cestu do Katedrály. Zde zabít Vicar Amelii a získat heslo ke vstupu do  Byrgenwerthu, kde poté co padne Rom, získáte přístup so Yahar'gul. A tak to jde až do konce. Jak vidíte z pohledu dramatické stavby příběhu nic moc. Je pravdou, že cestou člověk narazí na různé postavy, které k vám promlouvají, ale nic z toho nemá vliv na její dohrání. Samozřejmě výše uvedená struktura platí pouze v případě, že se rozhodnete hrou takříkajíc proběhnout a zabít vše co se hýbe, bez toho abyste něco řešili. Jste Hunter tak zabíjíte, nic víc vás nezajímá. Pokud někdo chce hrát Bloodborne tímto způsobem, tak může, ale o hodně věcí se ochudí. Tuto výše uvedenou situaci jsem sám pro sebe nazval pracovně jako první úroveň zasvěcení, jinak řečeno jak moc se vám podařilo proniknout pod povrch. 

Na druhé úrovní zasvěcení tu máme hráče, kteří se snaží hru prozkoumat do detailu. Přesto je však jejich pátrání omezeno pouze tím, na co během hry narazí a v jakém pořadí. Unikají jim souvislosti. Takže sice mohou objevit opuštěný Workshop, Orphanage, utkat se s Ebrietas či navštívit hrad Cainhurst, ale možná to pro ně bude jen zpestření hry v podobě zajímavých míst, kde se mohou utkat s nepovinnými bossy. Sám jsem podobným hráčem byl, když jsem Blooodborne hrál poprvé. Ze všech těch nejednoznačných informací mi šla hlava kolem. Nacházel jsem sice odpovědi, ale ty přinášely jen další otázky. Ono skutečně není jednoduché do podstaty příběhu proniknout, a kdybych předtím něčím podobným neprošel u série Dark Souls, asi bych v ději ztratil, resp. objevil bych jen jeho část. No a pak tu jsou hráči z třetí úrovně zasvěcení, mezi které se už dnes řadím i já. Takový hráč si všímá detailů nejen v podobě popisků předmětů, ale i toho, kde či u koho se nachází. Všímá si různých detailů v lokacích, které na první pohled vypadají obyčejně, ale nesou v sobě kus historie. Takový hráč si pak uvědomí, že tak hra vlastně není o jeho postavě, ale že on je jen loutkou v rukách jiných. Takový hráč má pak možnost objevit i to, že existuje způsob jak to změnit a otevřít si speciální konec hry. Nutné je především říci, že události, které hráč jako Hunter zažívá během hry, jsou pouze malou částí mnohem bohatší minulosti Yahrnamu. Je to jako by někdo knihu, ve které by byla tato historie sepsána, rozebral na jednotlivé stránky a ty pak roztrousil v náhodném pořadí po celém světě. A pokud chcete porozumět co se v okolí Yahrnamu skutečno stalo, co jsou zač ti, které na své cestě potkáváte, musíte všechny tyto stránky posbírat a znovu spojit. Bohužel nikdo vám nikdy neřekne, že už je máte všechny a zda je máte správně seřazeny. Ba co více, některé kapitoly úplně chybí a některé jsou možné ztracené na vždy. 

Ano, snaha pochopit příběh Bloodborne je trochu jako archeologie. A stejně jako ona jsou veškeré závěry z učiněných nálezů do značné míry ovlivněny osobou nálezce. Pojďme se tedy společně podívat na to, co jsem z nalezených artefaktů stavil já. Ponořme se společně do příběhu Bloodborne, hezky v chronologickém pořadí, tak jak se mohl odehrát.



Odkaz Great Ones 

Kdysi dávno existovala starověká civilizace Pthumerianů. V labyrintu podzemních chodeb, skryti před venkovním světem a vedeni svojí královnou Yharnam uctívali Great Ones. Zde mi rovnou dovolte menší odbočku, kterých bude v tomto textu určitě více. Není žádným tajemstvím, že tvůrci hry hojně čerpali z díla H. P. Lovecrafta, amerického spisovatele začátku 20. Století, jenž proslul jako autor mnoha povídek s tématikou fantazy a hororu a právě Great Old Ones (Prastaří) byli jejich částem námětem. V jeho díle byli Prastaří pradávnou rasou bohů z vesmíru, přinášející chaos. Ale zpět k Bloodborne. Pthumeriané tedy Great Ones uctívali, až jednou sám Oedon, jehož lze považovat za toho z nejdůležitějších Great Ones požehnal královnu Yharnam mateřstvím a ta s ním počala potomka. Dítě dostalo jméno Mergo. Bohužel Great Ones není umožněno mít potomka a tak královna potratila a potomek bohů tak nikdy nebyl zrozen na tento svět. Nicméně toto potracené dítě i tak stihlo vytvořit vlastní realitu v podobě Nightmare of Mensis. Takže ačkoli v tom světě, který my považujeme za skutečný, se nikdy nenarodil, v této jím vytvořené noční můře existuje dále. 

Ještě než v příběhu postoupíme, bylo by vhodné více vysvětlit koncept realit. Great Ones nejsou jediné, co si tvůrci hry půjčili z díla H. P. Lovecrafta. Právě on totiž přišel s konceptem, který nazývá Dreamland. Jde o jakousi alternativní realitu naší skutečnosti. Oproti jiným podobným je zde však rozdíl v tom, že jde o realitu skutečnou a ne pouze nějaký sen. Ten kdo dokáže mezi oběma realitami přecházet tak činí jako by to byly dvě skutečná místa. Zatímco lidem patří to, co je v Lovecraftových dílech nazýváno waking world, tj. něco jako svět naší reality, Dreamland je místem kde vládnou Great Ones. Ostatně Nightmare of Mensis není jedinou realitou z Dreamlandu ve světě Bloodborne, protože Hunters Dream není nic jiného.

Ale vraťme se zpět tam, kde jsme ve vyprávění skončili tj. k Pthumerianům. Oni byli první, kdo kontaktovali Great Ones, uctívali je a na oplátku byli obdařeni mocným artefaktem – krví bohů, krví prastarých, zkrátka Old Blood. Poháry s jejich krví se staly předmětem uctívání a zdrojem síly a obdivuhodných schopností Pthumerianů. Ale zřejmě i příčinou jejich zkázy. Uplyne mnoho let, než zbytky jejich civilizace objeví první člověk. Labyrint totiž dokáže svá tajemství chránit před okolním světem dlouho. Ale jednoho dne objeví zbytky Pthumerianské civilizace skupina učenců vedená Willemem. On a jeho blízcí proto nad Labyrintem založí univerzitu Byrgenwerth, jenž má poskytnout zázemí těm, kdo se vydávací na průzkum jeho chodeb. Jednou se Willemovi podaří učinit senzační objev. V labyrintu nalézá Old Blood - krev Great Ones. Tento objev má všechno změnit. Krev dávných bohů má neobyčejné schopnosti, od nichž si Willem slibuje, že uspíší evoluci člověka na jeho cestě přiblížit se bohům. Byrgenwerth se stává místem uctívání Great Ones a výzkum a nejrůznější experimenty s krví se rozbíhají naplno. 



Masakr v rybářské vesnici

Není proto divu, že když na Byrgenwerthskou univerzitu dolehne zpráva, že moře u rybářské vesnice na pobřeží vyplavilo tělo jednoho z Great One, je ihned zorganizována výprava, které se účastní Gherman jeden z učenců z Byrgenwerthu a jeho studentka Maria. Tím mrtvým Great One byl Kos. A když Gherman a Maria na místo dorazí, zjišťují, že místní obyvatelé jeho mršinu uctívají a dokonce jsou zasaženi parazity z jeho těla. Tohle setkání pochybných vědců a prostých obyvatel nemůže dopadnout dobře a Byrgenwerthu si tak vyslouží nálepku bez bezbožných vrahů.  Ale hlavním jejich objevem Ghermana a Marie je nenarozený plod, jenž vyrvou z těla mrtvé matky - Orphan of Kos (Kosův sirotek). Ani tomuto potomku Great One nebylo dopřáno narodit se do našeho světa a stejně tak jako Mergo in on v okamžiku své smrti vytváří vlastní realitu - Hunter's Nightmare. Místo určené těm, kdo ho vyrvali z lůna matky. Události z rybářské vesnice se ukázali jako zlomové pro celý Byrgenwerth a Marii zvláště. K ní se ještě vrátíme. S objevem Orphan of Kos, resp. získáním artefaktu v podobě jeho pupeční šnůry se výzkum Great One a především jejich krve úspěšně rozvíjí. Jenže čím více se toho o schopnostech Old Blood vědělo, tím více se ukazovalo, že Byrgenwerth není jednotný v tom, jakým směrem by se měl výzkum ubírat. A proto se zde utvořily dvě názorové frakce. Představitelem jedné byl přímo Willem, jenž věřil, že výzkum má sloužit pro evoluci lidí pomocí znalostí, doslova skrze zrak. Druhá skupina, kterou vedl Laurence a byl zde i Gherman či Micolash, chtěla využít sílu ukrytou v krvi. Sílu, které z nich měla dělat nadlidi.

A zde bych opět odbočil z vyprávění a pokusil se vysvětlit jednu zajímavou věc. Jistě víte, že ve hře je možné sbírat dva předměty, pomocí kterých se vaše postava vyvíjí. Tím první jsou Blood Echoes. S jejich pomocí si zvyšuje vlastnosti postavy, která se stává čím dál tím silnější. Tou druhou věcí je Insight (vhled). Ač se to zpočátku nezdá, tak čím větší bude vaše postava mít hodnotu Insight, tím dříve si uvědomí pravou povahu světa. V běžné situaci se zlomu dochází poté, co se objeví Blood Moon. V ten moment se vám zjeví to, co zde už dávno bylo, ale vy jste to neviděli – tj. Amygdaly číhající na věžích Yharnamu. Jenže pokud máte Insight dostatečně velký, můžete takříkajíc prohlédnout už mnohem dříve.



Církev se krve nebojí

Takže máme tu dvě skupiny. Jedna se snaží přiblížit k Bohům skrze poznání, zatímco druhá se nebrání i experimentů na lidech. Proto se od Byrgenwerthu odděluje Laurence a jeho věrní a odcházejí do Yharmamu, jenž nese jméno po Pthumerianské královně. Zde Laurence zakládá Healing Church (Církev léčení). Tato církev uctívá Great Ones a s pomocí jejich krve provádí Blood Ministration (Ministrování krve) tj. církevní obřad který ve zjednodušení můžeme připodobnit ke krevní transfúzi. S pomocí Old Blood totiž dokážou léčit nemoci. V době kdy se Healing Church usídlí Yharnamu dochází k jedné podstatné události, jejíž pozadí mi stále není úplně jasné. To co víme je to, že město postihla epidemie nemoci nazývané Ashen Blood, díky které se lidé měnili v krvelačné bestie. Jenže kde má taková nemoc svůj původ? Mnohé indicie naznačují, že v okolních bažinách kolem města. Ostatně právě spojitost mezi jedem a touto nemocí prokazuje popisek na předmětu s protijedem. Osobně se však domnívám, že nemoc se tu neobjevila jen tak. Jak už víme tak Healing Church byla založena za účelem léčení, či jinak řečeno svůj vliv mohla upevňovat jen tak, že bude léčit. Jenže koho léčit když nejsou pacienti. Zajímavý je v tomto ohledu popis oblečení členů Healing Church z té doby, kde stojí prohlášení ve smyslu, že medicína nemá být chápana jen jako způsob jak někoho léčit, ale to že někoho vystavím nemoci, je často jediný způsob jak získat určité znalosti. Mám tedy důvod se domnívat, že obyvatelé Yharnamu byli nakaženi záměrně, ať už otravou vody či jiným způsobem. Přičemž důvodem byly vědecké experimenty učenců z Healing Church a zřejmě i snaha upevnit tím tak pozici nové církve.

Jenže jak už to v podobných případech bývá, věci se vymkly kontrole. Spolu s rostoucím počtem nakažených rostlo i využívání krve v rámci obřadů Církve a případy lidí měnící se v bestie toužící po krvi narůstaly. Situace v Yharnamu byla neudržitelná. Proto se představitelé Healing Church rozhodli, oddělit od sebe skupinu, která se měla starat o likvidaci těchto monster a nakažených lidí vůbec. Vedením byl pověřen Gherman. Založil skupinu Hunterů (Lovců) a také vytvořil Workshop (Dílnu), kde začal vyvíjet své speciální zbraně. Gherman a ostatní Lovci statečně bojovali s lykantropickými nepřáteli, kteří zaplavili město. Jenže stále se jim nedařilo dosáhnout vítězství. Dokonce vzniklo několik dalších oddílů Lovců, kteří hledali odlišné způsoby boje a vyvíjeli nové zbraně. Situace došlo do konce tak daleko, že postihnut byl i sám zakladatel Církve Laurence a i on se mění v bestii a je zabit. Nakonec bylo rozhodnuto město opustit a vypálit. Toho se ujali Lovci ze skupiny Powder Kegs, která našla zálibu ve výbušninách. Tak se uzavřela jedna kapitola města Yharnamu, jehož pozůstatky jsou dnes označovány jako Old Yharnam. Nebezpečí nemoci Ashen Blood tak bylo zdánlivě zažehnáno a Healing Church posílena svým vítězstvím dostala nový impuls ke svému rozvoji, jenž přetavila ve vybudování nového města. Informace o událostech se šířily do světa a věhlas Healing Church rostl. Informace o tom, že dokážou vyléčit každou nemoc, přiváděli do města nové obyvatele. Začalo zlaté období Yharnamu.



Odpadlíci Krve

Opusťme však na chvíli Yharman a vraťme se zpět do Byrgenwerthu za Willemem. Poté co z univerzity odešla skupina pod vedením Laurence, se Willem mohl opět ponořit do své vědecké práce. Stále viděl v krvi způsob jak se přiblížit Great Ones. Dokonce začal s experimenty na vlastních studentech. Byl fascinován především očima, protože v nich viděl nástroj, který mu umožní komunikovat s bohy. Výsledky jeho experimentů se stále potulují v okolí Byrgenwerthu. Nicméně jeho mistrovským dílem mělo být vytvoření vlastního Great One. K tomuto účelu mu měla posloužit Rom. Avšak experiment nevyšel podle plánu. Místo aby Rom došla osvícení, stane se jen podivnou stvůrou se stovkou oči, ale jinak je její mysl prázdná. Je pouhou skořápkou svého já, nyní skrytou na dně Moonside Lake jako Vacuous Spider. Ale její existence nebyla zbytečná. Slouží jako štít chránící naši skutečnost před vniknutím The Moon Presence. Právě tento Great Ones je tím kdo stojí v pozadí událostí Bloodborne. Je to on kdo s využitím Ghermana vytvořit Hunters Dream. Právě on je skrytý za Blood Moon (Krvavý měsíc), který se na obloze objeví když zabijete Rom. S jeho východem dochází k tomu, že realita skutečného světa a světa Great Ones či chcete-li se prolne. 

Ale než pokročím ve vyprávění dále, musím se zastavit ještě u hradu Cainhurst. Tato ve hře nepovinná lokace dává nahlédnout do událostí, které rozšiřují příběhové pozadí hry zajímavým způsobem. Když do hradu poprvé zavítáte, jeví se jako by to byla úplně jiná hra. Místo Yharnamu kde zuří boj mezi lidmi a krvelačnými bestiemi tu najednou máme prostředí jak z gotického románu. Opuštěný hrad v jehož chodbách se potulují duchové zabitých žen a všemu vládne nemrtvá královna má odlišnou atmosféru než Yharnam. Jenže jednu podstatnou věc mají obyvatelé hradu i měšťané společnou a tou je touha po krvi. Jestliže bestie z Yharnamu by bylo možné popsat jako vlkodlaky, tak obyvatelé Cainhurstu jsou ve zkratce upíři. Není zřejmé, jaké panovaly vztahy mezi Yharnamskými měšťany a šlechtou z Cainhurstu dříve, ale jisté je že v jeden okamžik se cosi změnilo a zaplál nesmiřitelný boj. Příčinou byla královna Annalise. Ta velmi toužila po dítěti, svém dědici a věřila, že s pomocí té zázračné krve, kterou využívá Healing Church by to bylo možné. Vyslala tedy své lidi do Pthumerianského labyrintu, kde se jí podařilo získat přímo krev jejich královny Yharnam. Ta však byla považována za nečistou, protože nepocházela od Great Ones. S její pomocí Annalise sice dítě prozatím nepočala, ale stala se nesmrtelnou a první z Vileblood. Jenže s jídlem roste chuť a tak chtěla krve více. A své věrné proto vysílala na lov. Stejně jako Lovci lovili bestie, tak Vileblood lovili Lovce. Ostatně ti byli vzácnou krví přímo nasáklí. Tohle se pochopitelně Healing Church nelíbilo a tak byla založena skupina Executioners  a ta pod vedením Logariuse vyslána na Cainhurst zjednat nápravu. Zde napadli hrad a pozabíjeli osazenstvo. Královnu pak ukryjí za iluzi, aby se za ní už nikdo nedostal. Logarius zde zůstane na stráži. Ale její osud můžete jako hráči změnit. Logariuse porazit a s pomocí jeho helmy se otevřít cestu ke královně. Přidat se k ní a zabíjet pro ni ostatní Lovce.


V příběhu pokračujeme tam, kde jsme skončili, tedy v okamžiku kdy Healing Church začíná vládnout Yharnamu a díky jejich schopností léčit jakoukoliv nemoc, proudí do města lidé z celého světa. Město a především Církev bohatne. Doby kdy Církev vedl Laurence, jsou pryč, nyní jsou zde jiní následníci. Jak Církev roste, roste i spotřeba Old Blood. Je založen Choir (Chór) jako elitní skupina vědců a čelních představitelů církve. Ti se znovu vydávají na průzkum Labyrintu, který doposud nevydal všechna svá tajemství.  Až jednou v ruinách Pthumerianského města Isz objevují Ebrietas, Daughter of the Cosmos. S pomocí dalšího z pohárů The Great Isz Chalice ji uctívají a čerpají z jejich znalostí. Je proto založen Orphanage (Sirotčinec), ukrytý před zrakem běžných obyvatel kdesi za majestátní katedrálou Církve. Zde jsou shromažďování sirotci, kterých po minulých dramatických událostech zůstalo ve městě více než dost. A možná že děti jsou do Sirotčince i unášeny. Právě zde pod zástěrkou péče totiž probíhá nový experiment realizovaný s pomocí nově nabitých znalostí. Ostatně v Lumenflower Gardens můžete vidět výsledek těchto pokusů v podobě Celestials. Tyto bytosti, které jsou něco mezi člověkem a Great Ones jsou výsledkem mícháním krve. Ostatně tyto experimenty probíhají i po vašem příchodu do města, kde dnes již opuštěný Sirotčinec nahradila klinika Jozefky jenž ve výzkumu nadále pokračuje. Osobně se domnívám, že právě tyto bytosti měli sloužit jako zdroj nové krve, které se Yharnamu díky jeho prudkému rozmachu nedostávalo.

Zastavme se na chvíli u různých typů nepřátel, na které můžete v Bloodborne narazit. Když procházíte hrou, staví se vám do cesty nejrůznější tvorové, nicméně v zásadě je lze rozdělit do několika skupin. První jsou lidé. Máme tu Lovce z různých škol, máme tu členy Healing Church ale především tu máme lidi postihnuté tím, co je ve hře nazýváno Scourge of Beast. Takoví lidí ztrácí svoji lidskost a postupně se mění v bestie lačnící po krvi. V konečném důsledku se z nich stávají lykantropové, napůl člověk napůl bestie. Další skupinou jsou tvorové podrobeni experimentům Healing Church či obecně jde o spojení lidí a Great Ones. Tito tvorové se nazývají Celestials (Nebešťané) ač v sobě nesou cosi božského, nejde o pravé Great Ones. Ve hře na ně můžete narazit kolem v Sirotčinci, na klinice či v lesích kolem Byrgewerthu. Ostatně patří k nim i Rom. Pak tu máme ty označované jako Vileblood. Jsou to přívrženci královny Annalise z Cainthurstu, jenž loví ostatní a sají z nich krev. Poslední velmi zajímavou skupinou, o které se toho ví asi nejméně, jsou tvorové jako Bloodlickers které znáte z Cainhurst. Tito jsou označovaní souhrnně jako Vermin, tj. různá havěť brouci, červi a další. Zřejmě jde o následek experimentů, jenž byly prováděny v Byrgenwerthu, před tím než se zaměřili na lidi.



Nástup noční můry

Zatímco Choir prováděl své zvrácené experimenty, uchýlila se Maria do Research Hall, kde chtěla studovat Great Ones. Po událostech v rybářské vesnici, kde spolu s Ghermanem vyrvali z lůna Orphan of Kos odmítla být nadále součástí lovců. Bohužel výčitky svědomí ji pronásledovali i zde.  Pohled na trpící pacienty a oběti hrůzných experimentů ji na klidu nepřidaly a tak se rozhodla ukončit svůj život a prořízla si hrdlo. Ghermana tato ztráta zasáhla natolik, že uzavírá a opouští svůj Workshop a jeho drahou Marii mu bude připomínat jen Doll (Panenka), kterou si vytvořil podle ní. Pokud jste hráli DLC Old Hunter, tak právě příběh Marie a nalezení Orphan of Kos je jeho ústředním tématem. Zajímavá je však forma vyprávění, která vás s událostmi seznamuje v obráceném pořadí. Takže teprve poté co v rámci Hunters Nightmare Marii porazíte v hodinové věži, se dostáváte ke zdroji událostí, jenž vedly až jejímu smutnému osudu, tudíž do rybářské vesnice k mrtvole Kose.

Zatím jsme hovořili především o událostech kolem Yharnamu, ale to nebylo jediné místo, kde se daly události do pohybu. Jedním za zakládajících členů Healing Church byl i Micolash. Ale vždy ho více zajímali Great Ones než samotné ministrování krve a tak v Yahar'gulu založil vlastní instituci School of Mensis. Byla založena, aby pokračovala ve studiu Great Ones, jenž započal už v Byrgenwerthu. Původně Micolash s Healing Church spolupracoval a poskytoval jim výsledky své práce. Jenže po událostech v Old Yharnam a smrti Laurence se něco změnilo. Micolashovi experimenty byly čím dál tím zvrácenější, dokonce začal unášet i obyvatele Yharnamu. Unesení skončili jako pokusné subjekty v Yahar'gulu. Ostatně nemnoha hráčům Bloodborne se stalo, že byli uneseni tajemnou postavou s všeříkajícím pytlem přes rameno a poté co se probudili, byli v kobkách pod Yahar'gulem. Tohle se pochopitelně Církvi nelíbilo. Ale než stačila zasáhnout, tak se Micolashovi nějak podařilo získat Mergo's Umbilical Cord – pupeční šňůru Merga, nenarozeného dítěte královny Yharnam a nejvyššího z Great Ones Oedona. Micolash doufal, že s pomocí tohoto artefaktu naváže komunikaci s bohy, podobně jako se o to pokoušel Willem s Rom. Bohužel osud měli velmi podobný. Snaha Micolashe a jeho studentů skončila zkázou Yahar'gulu. Micolashovi se sice pomocí rituálu podařilo spojit s Mergem, ale ten ho zatáhl do své Noční můry – Nightmare od Mensis. On i jeho studenti při rituálu zemřeli, ale zatímco Micolashova tělesná schránka dávno chátrá sedíce na židli v ruinách Yahar'gulu, on je vězněm vlastní noční můry do které hráč může přistoupit přes jeho tělo. Teprve jeho poražením se vám otvírá cesta do Nightmare od Mensis, místa které si vytvořil Mergo, dítě jemuž nebylo souzeno přijít na svět. V nejvyšším patře hradu lze narazit i na přízrak královny Yharnam, jenž tu stále oplakává své nenarozené dítě. 



Cesta Lovce

Teprve po těchto událostech začíná příběh Bloodborne, který prožíváte vy jako hráč. Přicházíte do Yharnamu hledat lék a skončíte u Josefky na klinice, kde podstoupíte blood ministration a do žil vám poprvé proudí Old Blood. Stáváte se lovcem. Jenže vaše cesta Yharnamem nemá dlouhého trvání a brzy potkáváte jednu z obětí Scourage of the Beast, která to s vámi rychle vyřídí a vy se objevuje v Hunters Dream. Zde potkáváme Ghermana lovce, jenž vás vybaví základním náčiním pro přežití a vyšle vás ukončit hon. Znovu se tedy vydáváte do města a postupně zjišťujete, co se zde stalo. Bojujete s řadovými nepřáteli i mocnými soupeři, jejichž porážkou si otvíráte cestu dále. Tak jak pronikáte hlouběji do ztemnělých zákoutí města, tak se před vámi objevují další střípky příběhu a událostí minulosti. Poražení Vicar Amelie v katedrále v srdci Yharnamu vám zajistí přístup do Byrgenwerthu, místa kde vše začalo. Zde na břehu Moonside Lake nalézáte starého Mistra Willema, jenž nepřítomně hledí do vln jezera. Pokud se odvážíte vhrnout se z útesu dolů, čeká vás souboj s Rom, který v případě vašeho vítězství mnohé odhalí. Poražením Rom dochází k odstranění kotvy držící realitu našeho světa a světa Great Ones oddělenou. Vychází Blood Moon a Yharnam odhaluje svoji pravou tvář. Ukazuje se, že hlavní kořistí vašeho lovu nejsou jen nebožáci, jenž podlehli volání krve a stali se bestiemi. Vaším cílem je něco víc. Něco dosud vaším očím skryté. A stejně jako nyní už vidíte ohavné Amygdaly číhající na věžích Yharnamu, tak poté co dorazíte do zapovězené vesnice Yahar'gul, kde se utkáte s One Reborn, zjistíte že váš cíl se nenachází v této realitě. Je třeba se vydat se do noční můry. Cesta vede doslova přes hlavu Micolashe, jehož bezvládné tělo na konci Yahar'gul nacházíte. Teprve s jeho porážkou je vám umožněno navštívit Nightmare of Mensis a utkat s finálním bossem Mergo's Wet Nurse (Mergova kojná) a ukončit tak Mergovu noční můru jenž započala už před dávnými lety. 

Po návratu do Hunters Dream vám Gherman děkuje za splnění úkolu a nabízí vám vysvobození z vaší vlastní noční můry. Pokud souhlasíte, tak vás Gherman rychle zbaví života a vy se konečně probouzíte do nového dne. Nad Yharnamem vychází slunce. Skoro takový happyend dalo by se říci. Jenže ne každý lovec rád dobrovolně ukončí svůj život. Možná mu zachutnal lov, možná chce více. Takovým nezbývá než se s Ghermanem utkat a nahradit ho a stát se tak nevědomky další loutkou v rukou Moon Presence, Great One zatím skrytého v pozadí. Pouze ti Lovci co dokázali proniknout pod závoj ukrývající tajemství skrytá v krví pokrytém Yharnamu možná zjistí, že existuje i další cesta. V okamžiku kdy vyjde Blood Moon totiž dochází k tomu, že ženy v Yharnamu počnou dítě, potomka Great Ones, jemuž ale není umožněno přežít. Pozůstatkem takových potracených plodů je jejich pupeční šňůra. Jednu můžete nalézt v Ghermanově staré Dílně, jednu získáte po poražení Mergo Wet Nurse a další pak zůstane po Josefce. Poslední lze získat od Arianny, ženy pro kterou jsme mohli nalézt útočiště v Oedon Chapel. Když ji však později navštívíte, tak místo novorozence vás čeká jen na zemi pohozená v kaluži krve se kroutící jakási larva. Ukončíte-li její život, můžete získat další kousek do své morbidní sbírky dětských pupečníků. Postačí vám snít pouhé tři, abyste odolali vlivu Moon Presence a mohli s ním utkat v souboji. Vítězství z vás učiní nového Great One.



Vše jednou končí

A tím jsme se dostali až na konec příběhu hry, která mě svým unikátním světem, postavami a tématy očarovala natolik, že jsem se k ní vracel opakovaně během celého minulého roku. A ačkoli jsem se tu pokusil sepsat svoji verzi příběhu, stále cítím, že mnohé mi stále uniká a že Bloodborne ještě všechna svá tajemství nevydal. Ale tak to má možná být. Možná že zrovna v tomhle je hlavní síla příběhu Bloodborne. Příběhu, který si musíte objevit vy sami.

Zároveň děkuji všem, kteří mi pomohli se v Bloodborne lépe zorientovat a kteří mi pomohli usměrnit moje myšlenky. A stejně tak děkuji za pozitivní reakce čtenářů, jenž téma Bloodborne zaujalo a kteří byli pro mě jedním z impulzů, proč se k tématu znovu vrátit.

Můj herní rok 2015

Konec roku patří už tradičně bilancování toho právě končícího. V médiích se objevují články shrnující důležité události či nejrůznější žebříčky toho nejlepšího či nejhoršího co nám současný rok přinesl. Proto jsem se i já rozhodl udělat podobné zpětné ohlédnutí za rokem 2015 a to z pohledu hráči, či spíše řečeno mě. Pokud už nic jiného, tak mi přišlo minimálně zajímavé podívat se, jaký že ten rok vlastně byl, kolik a jakých her jsem stihnul zahrát či dohrát. Ostatně určitá zvědavost a moje čím dál tím děravější paměť byly i jen z důvodů proč jsem obnovil tenhle blog. Ačkoli rok sám o sobě není zase tak dlouhá doba, alespoň ten pocit v posledních letech mám, z pohledu hráče který je neustále zásobován novými hrami, však může být takové ohlédnutí někdy i překvapivé.

Takže jaký ten rok pro mě byl? Z herního pohledu celkem nabitý. I když možná ne tak, jak jsem si původně myslel. Dohrál jsem kolem čtrnácti velkých her a třinácti malých her. Je to málo, nebo hodně? Těžko říci, ale popravdě jsem si myslel, že jich bylo i více. Jenže na druhou stranu letošní rok byl plný opravdu rozsáhlých her, které se nedohrají za pár hodin a Zaklínač 3 i Fallout 4 mi dali zabrat. Hodně času jsem strávil i u Destiny a několik her jsem dosud stále nedohrál. Z tohoto pohledu byl můj rok opravu herně plný. Nejčastěji jsem hrál pochopitelně na PS4, které je momentálně moji hlavní herní platformou. Na PC jsem se věnoval spíše dohrávání starších her, ke kterým jsem se nedostal dříve. Zapomenout nesmím ani na Guild Wars 2 do jehož MMORPG vod jsem se na konci léta ponořil. Nintendo jsem letos trochu zanedbal, i když si za to může trochu samo. Velká nabídka her, které by mě zajímaly, se letos nekonala a vše zachraňuje až nyní Xenoblade. No a o 3DS už ani nemluvě. Nebýt toho, že jsem si ho vzal na dovolenou, asi by zapadlo prachem, přičemž stále zde nám nějaké resty. Tu Majora Mask bych už měl vážně zkusit. Na začátku roku jsem také přemýšlel, že možní letos pořídím Xbox One. Ale nakonec k tomu nedošlo. Ne že by na tuto konzoli nevycházely zajímavé hry, popravdě řečeno jejich nabídka mi přišla bohatší než na PS4, ale jaksi mi nezbyl čas. Stále jsem měl co hrát a tak myšlenky na další stroj jsem prozatím odložil. Ano, tento rok byl skutečně naplněný herními zážitky a v lecčems překvapivý. Potenciálně silné tituly jako The Order 1886 zklamaly, aby na druhé straně mě překvapily hry jako Until Dawn či Splatoon. 

Jak už jsem zmínil na začátku, bývá tradicí dělat žebříčky a určovat která hra byla ta nej. Nemám to rád. Každá hra je v něčem jiná a těžko hledat nějaké objektivní kritérium, podle kterého je seřadit. Proto jsem se rozhodl, že místo žebříčku vyberu deset her, které jsem loni hrál a které považují za ty, které mi poskytly ty nejlepší herní zážitky. Nezáleží na tom, kdy vyšly či na jakou platformu. Jediné na čem záleží, je to, že jsem je dohrál (až na malou výjimku, na kterou upozorním). Jsou to hry, které pro mě definují herní rok 2015. A pořadí v jakém je zmíním, značí pouze to, že v tomto pořadí jsem je letos hrál. Tak pojďme na to.

Far Cry 4 – leden tohoto roku u mě patřil již čtvrtému dílu zavedené série. Místo v mém přehledu si zaslouží proto, že tato akční záležitost je pro mě esencí herní zábavy. I když tvůrci v podstatě zopakovali stejný postup jako v předchozím dílu, jen změnili prostředí, stejně mě hraní neskutečně bavilo. Ostatně platinová trofej mluví za vše. 

Bloodborne – byla pro mě hodně očekávanou hrou. Souls sérii od From Software svým způsobem masochisticky miluju a proto jsem se těšil s čím přijdou a jak se hra bude hrát. Zklamán jsem rozhodně nebyl. Čas strávený tuhými souboji jak v původní hře tak v na podzim vydáním DLC jsem si skutečně užil. Opět mě bavilo probírat se bohatým lore a vůbec užívat si jedinečně temnou atmosféru.

Ori and the Blind Forest – možná by stačilo říci, že kvůli této hře jsem si koupil Xbox360 gamepad pro PC a víc už bych dodávat nemusel. Tenhle malý a překvapivě tuhý herní klenot mě dostal snad vším, Příběh, hratelnost i audiovizuální kvality jsou zde perfektně vyvážené a dělají z Oriho skvělou hru pro každého, kdo ocení návrat ke kořenům žánru akčních plošinovek, aniž by se nutně muselo jednat o retro.

XCOM Enemy Within – byl můj velký rest, který jsem splatil až v tomto roce. Chuť zahrát si tuto strategickou lahůdku jsem měl už delší dobu, ale teprve určité prázdninové sucho mě k tomu konečně dokopalo a jsem za to rád. Ač mi hra dlouho unikala, teprve nyní jsem mohl docenit to, jak se tvůrcům povedlo přenést hratelnost PC klasiky do moderní podoby, aniž by slevili z nároků na hráče.

Zaklínač 3 – nepochybuji o tom, že tato hra stane na stupních vítězů v mnoha žebříčcích nejlepších her tohoto roku. A dodávám že oprávněně. Ostatně sám sem u ní a jejího DLC strávil opravdu hodně času. Po celou dobu jsem musel obdivovat s jakou pečlivostí tvůrci převedli vyprávění do otevřeného světa, přičemž se jim povedlo zachovat a možná i překovat vše co mají hráči na Geraltových dobrodružstvích rádi.

Tearaway Unfolded – je takový nenápadný titul. Předělávky hry původně vydané na Playstation Vita asi nezaznamenala moc velký úspěch. Je to trochu škoda, protože rozhodně patří nejnápaditějším hrám tohoto roku. Musím říci, že při jejím hraním jsem si uvědomil, jak moc mi chybí 3d akční plošinovky, které v posledních letech moc nevychází. Každopádně já si hraní téhle veskrze pozitivní hry velmi užil.

Destiny: Taken King – je hra která tak trochu nečekaně ovládla můj herní podzim. Původně mnou záměrně opomíjená hra se s novým rozšířením změnila k nepoznání a já jsem jí i přes původní záměr vyzkoušet jen trial dokonale podlehl. Ostatně 120 hodin nahraných během krátké chvíle mluví za vše. Byl to teprve Fallout 4, který mě z její moci dostal. Přes to všechno je ale třeba říci, že jsem se bavil celou dobu a hraní Destiny považuji za nejintenzivnější herní zážitek za poslední roky.

Life is Strange – je klenot, což vám nejspíše potvrdí každý, kdo měl možnost ponořit se do příběhu dvou dívek a časových paradoxů. Mě osobně hraní Life is Strange poskytlo jeden z nejosobnějších emocionálních zážitků, který mi letos hry dopřály. Nenápadná hra se rázem dostala mezi tituly, na které budu letos vzpomínat asi nejvíce.

Fallout 4 – že tato hra bude patřit k těm nejlepším jsem nepochyboval. Jako fanoušek této série jsem jí totiž chopen leccos tolerovat. Faktem ale je, že i bez fanouškovského nadšení se jedná o výbornou hru z ranku těch, která nevycházejí každý rok. Zajímavé prostředí, prověřené herní mechaniky a vyladěná hratelnost je důvod proč mi stálo za to projít si hru důkladně a věnovat svou energii i platinové trofeji.

Xenoblade Chronicles X – poslední hra tohoto roku, kterou jsem se do svého souhrnu rozhodl zařadit i přesto, že jsem deklaroval, že v tomto přehledu půjde jen o hry dohrané. To v tuto chvíli možné asi není. Díky své rozsáhlosti se domnívám, že mi vydží opravdu dlouho. Ale už teď po skoro čtyřiceti hodinách vím, že své místo tady si zaslouží, protože svými kvalitami předčí i mnohé hry, které zvláště v českém prostředí budou v rámci letošního roku vyzdvihovány určitě více.

Tak to bylo deset her, bez kterých by můj herní rok 2015 nebyl takový. Nicméně si neodpustím zmínit ještě další hry, které jsem dosud buď úmyslně či neúmyslně nedohrál. Hrou, kterou snad dohrát ani nelze, je Elite: Dangerous, přesto jsem v ní strávil pěkných pár hodin. V poslední době jsem ji sice zanedbával, ale před pár dny vyšlo rozšíření Horizon, která nás z vesmíru přenáší na povrh planet a tak mám velké nutkání se do hry znovu ponořit. Další hrou která mě provázela celý rok je Drive Club. Ne že bych ji hrál nějak intenzivně, ale neznám mnoho her, které by tvůrci tak důsledně podporovali i po vydání. Proto i já jsem se občas vracel zajezdit si v naleštěných autech po podmáčených silnicích. Po několika letech jsem se také znovu ponořil do MMORPG. Vyzkoušel jsem Guild Wars 2 a propracoval se se svoji postavou na maximální level. To však v této hře zase tolik neznamená a ačkoli na podzim vyšel datadisk, ještě jsem neměl moc času se do něj více ponořit. Určitě bych se k této hře ještě rád vrátil. Zapomenout nesmím ani na Metal Gear Solid V. Ačkoli jsem se do hry pustil hned po vydání, Solid Snake na mě dosud stále čeká na základně, abychom spolu svět zbavili atomového nebezpečí. A já se určitě vrátím, slibuji. Kromě těchto her jsem samozřejmě vyzkoušel i mnohé jiné. Dokonce jsem si pořídil i hry, které jsem dosud ani nezapnul. Možná by stálo za to, dát si do nového roku předsevzetí, že si nebudu kupovat žádnou novou hru, dokud nebudu mít dohranou tu současnou. Ale znáte to – sliby chyby.

Možná vás to překvapí, ale i když jsem hrál velkou část důležitých her roku 2015, stále existuje několik, ke kterým jsem se nedostal, ale zahrát bych si je chtěl. Určitě si tak nenechám ujít Batman: Arkham Knight, protože tohle poslední dobrodružství Netopýřího muže si zahrát zkrátka musím. Věřím, že GotY edice bude pro mě ta pravá. Stejně tak si dělám zálusk na Assassin Creed: Syndicate, protože ač předchozí díl jsem záměrně vynechal, tento se prý už povedl, ale popravdě má chuť dát sérii ještě šanci. Prostředí Londýna mě láká, tak uvidím, zda moje zvědavost ustojí souboj s mým volným časem a novinkami roku 2016. Kromě toho pokukuji i po Mad Maxovi. Bohužel všechny tyto zmíněné hry jsou, jak velí dnešní trend, z otevřeného světa což spolu s tím že mám tendenci sbírat a plnit vše co je ve hře možné, není zrovna ideální kombinace. Rád bych se také mrknul na nějaké opomenuté WiiU hry jako je Captain Toad Treasure Traceker nebo Yoshi. Do oblasti PC her se snad raději ani nepouštím, protože tam mám her, které by stály za zahrání opravdu velkou řadu. Možná si říkáte – tvoje problémy bych chtěl mít. Ale to už je zkrátka úděl náruživého hráče.

Takže nezbývá nic jiného, než si přát aby příští rok byl po stránce her opět tak nabitý skvělými tituly jako ten letošní, ale především aby byl čas, chuť možnost si všechny tyto hry zahrát. 

Pěkné Vánoce a zážitků plný herní rok 2016 přeji Vám všem!