Ztráta důvěry (nedokončená povídka)

V roce 2011 jsem pod dojmem hraní L.A.Noire začal psát příběh, který se inspiroval atmosférou hry, která mě tehdy dost pohltila. Bohužel příběh jsem nikdy nedokončil a zůstalo jen jakési torzo, co v případě příběhu založeného na detektivní zápletce zamrzí o to více. Je to vlastně můj první větší literární pokus, který má všechny znaky podobných začátečnických děl, plných cliché a dneska bych ho určitě napsal jinak. Nicméně nechci ho jen tak zahodit a smazat, protože mám k němu určitý vztah i přes jeho nedostatky, kterých jsem si vědom. Takže když jsem teď na něj náhodou narazil, rozhodl jsem se ho zveřejnit. Možná spíše z legrace, protože vracet se k něčemu co jsem psal před čtyřmi roky lze opravdu jen s určitou nadsázkou.

     Bylo to ráno jako každý jiný a nic nenasvědčovalo tomu, že dnešní den mi může změnit život. Jenže jak má člověk ksakru poznat, že dnes je lepší zůstat doma v posteli, hodit se marod nebo se opít v baru. Prostě někam se zašít a nechat ať si osud pohraje s někým jiným. Jenže tak už to na tomhle světě chodí, že člověk je jen broukem v ruce nějakýho spratka, co si s ním hodlá sadisticky pohrát, aby ho pak zašlápnul do země. Jenže na nic z toto jsem v to zpropadený ráno, když jsem přicházel na briefing naší jednotky, nemyslel. Moje jediná starost byla, kde tady dostanu pořádnej hrnek kafe. Když jsem vcházel do kanclu, byli již všichni na místě a poslouchali kapitána, co jim vyprávěl o událostech z poslední noci.

     "Greenbergu! Kde kurva jste? To chcete zase šlapat chodník?" Chtěl jsem něco říci, ale pak jsem si to rozmyslel. Občas je lepší být zticha a ta moje prořízlá huba už mi způsobila problémů více než dost. Sednul jsem si tedy na volnou židli a snažil se nevnímat uštěpačné pohledy a poznámky za mými zády.

     "Kde jsem to sakra … Jo, našli ji kolem šestý. Mlékař, co rozváží v severozápadní čtvrti, zastavil u zadní uličky na Lensinkton Street a chtěl si dojít ulevit, jenže místo toho našel tělo. Jak už jsem předtím říkal, nebyl to pěkný pohled. Naši hoši tam už jsou, tak vám k tomu řeknou víc. Případ si vezmou McKanzie a Greenberg, když už se uráčil nás navštívit."

     Dal jsem si posledního loka hnusnýho kafe, který se mi podařilo vydolovat z konvice, zatímco jsem poslouchal jakou chuťovku jsem to dostal přišitou a chystal se odejít. Ještě než jsem vyšel ze dveří, mě někdo chytil za rameno. Byl to kapitán.

"Greenbergu, dejte si na tom záležet. Jestli to poděláte jako minule, tak vodsaď letíte jak Japončíci z Hirošimy.“

     Neřekl jsem ani slovo a následoval parťáka k vozu. Jen co jsem za sebou zabouchnul dveře, už slyším, jak říká: "Greenbergu ty hovado, proč na sebe musíš stále upozorňovat? To ti nestačí, že jsem díky tobě ostatním pro smích poté, co jsi to minule podělal?"

     Věděl jsem, že má pravdu a ačkoli jindy bych ho poslal do hajzlu, dnes ráno jsem neměl chuť se dohadovat, zvlášť když mi bylo jasný, že ho budu mít na hrbu celej den. Neřekl jsem tak ani slovo a mlčky nastartoval vůz.

     Tenhle případ fakt nezačal dobře, pomyslel jsem si, zatímco mě parťák seznamoval s detaily, o které jsem přišel. Obětí byla žena, běloška kolem třiceti. Prý se na ní ten parchant pěkně vyřádil. Co to mělo znamenat, jsme se měli dozvědět už brzy. Zastavili jsme před policejní páskou, která teď oddělovala dav zvědavců a čumilů, kteří se vždy na podobná místa sbíhají jak vosy na med.

     "LAPD vraždy, detektiv Greenberg a tohle je můj parťák McKanzie", povídám, zatímco hledám svůj odznak.

     "Dobrý den, seržant Lukowski. Pojďte za mnou". Překračuji pásku a následuji policistu dál uličkou mezi budovami. Je mladý a viditelně nervózní. Rozhlížím se kolem sebe a v duchu si říkám, že místa jako je tohle jsou přímo stvořená pro zločin. Konečně jsme na místě.

     "Ahoj Franku", povídám, zatímco se ke mně svým nezaměnitelným krokem blíží koroner.

     "Ahoj hoši, mám pro vás chuťovku. Není divu, že starej poslal vás, nikomu jinýmu se v těch sračkách asi hrabat nechtělo. No pojďte se podívat".

     Teprve teď si všímám těla. Leží mezi rohem domu a odpadním kontejnerem. Je to mladá žena střední postavy oblečená do společenských šatů. Do tváře jí však nevidím, protože přes hlavu má položený černý pytel. Toho už si všimnul i McKanzie.

     "Sakra, to vás nikdo neučil, že máte místo činu, nechat tak jak je, nebo jste ji tu snad našli tahle?"

     Ještě než stačil cokoli dodat, otočil se ke mně Frank a povídá: "Víš chlapům to nedělalo dobře a i já, kterej jsem už viděl lecjakou hnusárnu má z toho žaludek na vodě. Ostatně koukni se sám, ale neříkej, že jsem tě nevaroval".

     Sklonil jsem se tedy k tělu a poodkryl té neznámé obličej.

     "Co to kurva je", ozval se za mými zády svým typicky nakřáplým hlasem McKanzie.

     Nebyl to pěkný pohled. Během života jsem viděl spoustu mrtvých, jenž odešli z toho světa ne zrovna pěkným způsobem. Člověk tak lehce otupí a při naší práci to vlastně ani jinak nejde. Jenže jsou věci, na které si stejně nikdy nezvyknu a tohle byla jedna z nich. Ta holka měla obličej zničený takovým způsobem, že se to slovo zdráhám vůbec použít. Tohle už obyčej nebyl. Nos, ústa, oči to vše už nevypadalo lidsky. Místo toho jsem se tu díval na nějakou změť zkrvavených tkáni. Musel jsem odvrátit pohled. Tohle představení mi nedělalo dobře.

     „Kterej bastard mohl něco takovýho udělat“, dodal jsem, zakryl jí znovu hlavu a otočil se k parťákovi.

     "Myslím, že jsme viděli dost, co říkáš?"

     "To si kurva piš", odpověl McKanzie.

     "Jdi se podívat po okolí, jestli na něco nenarazíš. Já to tu zatím prohledám."

     Bylo vidět, že ho to taky vzalo, protože místo obvyklejch keců hned šel. Ani mě mi tu nechtělo zůstávat déle, něž jsem musel. Jenže někdo to udělat musí.

     Tuhle část mojí práce fakt nemám rád. Ohledávat mrtvoly není něco, co by někdo dělal s chutí. Teda pokud to není někdo jako ten pošahanej psychouš Frank. Ale když už někdo dělá koronera, tak na to musí mít žaludek. Jenže ten tu teď není, takže první ohledání musím udělat sám.

     „Tak se podívejme, co tu všechno máme. Podle oblečení to vypadá, že byla někde na večírku. V takovýchto šatech na nákupy nechodíte. Jenže taky to znamená žádný kapsy a kabelku tu taky žádnou nevidím, takže jsem zvědavý, jak ji identifikujeme. Podle ksichtu to už asi nepůjde. No možná, že někdo nahlásí zmizení.“

     Všechno nasvědčovalo loupeži. Podle oblečení vypadala na dámu z lepší společnosti, a i když jsem musel zapojit veškerou představivost, aby si odmyslel všechnu tu špínu, ve které se teď válela. Přesto u sebe neměla nic, dokonce ani šperky ačkoli dírky v uších napovídaly, že tahle žena rozhodně nechodila jen tak. Loupež by mohla být pěkný motiv k vraždě. Někdo si ji vyhlídnul, oloupil a tělo pak tady pohodil. Zabít ji však musel někde jinde, protože místo kde jsme ji našli, rozhodně nebylo místem její smrti. Stopy v okolí žádné a to ani nemluvím o vražedné zbrani. Ostatně k tomu mi snad více řekne koroner, až ji si pořádně prohlédne. Jenže nejsem zelenáč a poznám, když mi někdo strká pod nos věci, které vypadají příliš dokonale. A tahle mrtvola v určitém pokrouceném smyslu dokonalá byla. Příliš dokonalá. Až jednu dost povstanou věc. Proč ji někdo takto zrychtoval tvářičku. To přeci nemá žádný smysl, pokud bylo cílem pachatele jí obrat. Tenhle případ začínal pěkně smrdět.

     "Seržante, kde bych našel toho chlápka co našel to tělo?", otočil jsem se na celou dobu vedle mě stojícího policistu. "

     "Sedí támhle. Celkem ho to vzdalo, takže dnešní rozvážku už asi nedokončí. Řekli jsme mu, že s ním nejspíš budete chtít mluvit, ale prý stejně nic neviděl".

     "No uvidíme, to říkají nejdřív všichni", řekl jsem s nepředstíranou sebedůvěrou a vydal se k němu.

     Byl so asi padesátiletý, podsaditý chlapík v kostkované košili a světlých kalhotách. Opíral se o strom a díval se nepřítomným pohledem.

     "LAPD, detektiv Greenberg, mohu vám položit pár otázek?" říkám, zatím co mu před očima šermuju svým odznakem

     "Ale já už jsem všechno řekl támhle tomu policistovi", vykoktal ze sebe a ukázal prstem někam za mě.

     "Ano, to je v pořádku, ale přesto si s vámi musím promluvit. Třeba jste si ještě na něco vzpomněl". Podíval se na mě pohledem, který jasně dával najevo, že se mu to není vůbec po chuti.

     "Tak, povězte mi jak se to všechno stalo a začít můžete svým jménem".

     "No, jmenuji se Guizeppe Falconi a pracuji pro Princetown Milk Company. Rozvážím každý ráno mléko v téhle čtvrti. Jako obvykle jsem jel i tady po Lensinkton Street, když to na mě přišlo. Víte prostě jsem si potřeboval ulevit, jsem už starej chlap a tak si často musím odběhnout, však to znáte.

     "Neznám", řekl jsem napůl otráveně.

     "No dobře. Takže jsem zastavil a zamířil si to tady do tý uličky. Udělal jsem, co jsem musel a když jsem odcházel, všimnul jsem si, že tam něco leží na zemi. V první chvíli jsem ani nevěděl co to je, jenže když jsem přišel blíž, viděl jsem tu hrůzu." V jeho očích je vidět, že na tenhle zážitek jen tak nezapomene. "No a pak jsem zahlídnul policejní auto, co zrovna odbočovalo, tak jsem na ně zamával. No a zbytek už víte. Můžu už jít?"

     „Ještě počkejte. Měl bych pár dalších otázek. V kolik hodin se to stalo?“

     "Bylo asi půl šestý, protože zrovna začínalo svítat. Víte, za ty roky už mám tohle ve voku.“

     „Hmm a neviděl jsem něco nebo někoho podezřelého když jste byl na místě. Jakákoliv stopa nám pomůže.“

     „Už jsem říkal, že jsem nic neviděl.  Já už vám opravdu nemám co říct.“

     Ten prostatický mlíkář byl na můj vkus přeci jen moc nervózní. Zkusil jsem to na něj trochu jinak. "Takže říkáte, že jste nic neviděl, jen zahlídnul tělo a zavolal poldy. "

     „Jo, přesně tak jak říkáte.“

     „Takže vy zaparkujete auto a místo toho aby jste se vychcal u prvního stromu si to štrádujete do nějaký temný uličky, A tomu mám věřit? Tak jak to bylo, ale pravdu. Tohle není žádná legrace, sám jste viděl co tam z tý ženský zůstalo.“

     Chlápek se nervózně ošívá, ale nakonec stejně spustí. "No možná jsem nebyl asi úplně přesný"

     "To asi ne“, dodám a dál ho sleduju.

     „No já tak fakt zastavil jen náhodou, ale když jsem se vracel, tak jsem na zemi zahlídl tenhle prsten." A už z kapsy taká kapesník a něj vyndává malý zlatý kroužek. "Tak jsem se šel podívat dále, jestli tam ještě něco nenajdu a …“

     "A našel jste tělo", dokončím jeho větu.

     "Jo, jenže taky jsem něco zahlídl. Teda já vlastně nevím, co jsem zahlídnul, ale si to byl člověk, prostě nějaký stín. Já nevím. Bylo ještě docela šero, zvlášť tady v tý uličce. Každopádně tak přede mnou někdo byl. Ale víc nevím.“

     „Jestli zjistím, že mi lžete, tak…“

     „Ne, ne, fakt jsem vám všechno řekl, na vemte si to. Já už to nechci. Chci jen jít domů,“  říká už téměř plačky a chytá se za hlavu.

     „Dobře, to bude zatím vše. Doufám, že se už nebudeme muset potkat,“ dodám a  beru si od něj prsten a odcházím směrem k McKanziemu.

     "Tak co máš něco?" spustím jako první.

     „Ne, nic. Je to tady samí skladiště a támhle v tom baráku samozřejmě všichni spali. A co ty?“

     „No mluvil jsem s tím, co našel tělo a nakonec jsem z něj dostal, že něco nebo někoho zahlídnul. Podle mě to vypadá, že někoho svým příchodem vyrušil. Především jsem však dostal tohle,“ povídám a ukazuju McKanziemu prsten. Ten se na mě nechápavě dívá.

     „Podle mě patřil oběti. Musela ho ztratit sama, nebo někdo kdo jí tam pohodil. Ostatně jak jinak by se tam vzal.“

     „No nechci ti brát iluze Greenbergu“ povídá McKanzie s neskrývaným úsměškem. „Ale to nám k ničemu nebude. Podobných zlatých prstýnků bez kamene budou ve městě tisíce. Navíc ani nemáš jistotu, že patřil oběti.

     „Možná máš pravdu, ale v jednom se mýlíš. Takových prstýnků jako je tenhle moc nebude. Tak schválně kolik jich bude mít na vnitřní straně vyryto „Elen+Peter 16.8.1942“ jako má tenhle?“ Dodávám, a natáčím ho tak, aby i pro něj byl nápis dobře čitelný. „Pojď, zajedeme ne radnici a snad zjistíme víc.“

     Zatím co jsme jeli přes Hollywood Boulevard‎, otočil jsem se na parťáka vedle mě a povídám: „Víš, někdy si říkám, jestli mi tahle práce stojí za to. Poslední dobou mám pocit, že se tohle město se žene do pekel. Ten kdo ho pojmenoval jako andělské, měl kurva blbej smysl pro humor. Za ty roky co tuhle práci dělám, jsem tu viděl hodně špatnejch věcí a dost z nich i špatně skončilo.“

     „Dneska máš nějakou filozofickou náladu co?“ podíval se na mě McKanzie a zapálil si další cigaretu. „Chceš snad dopadnut jako Phelps? Aby tě našli, jak si to plaveš břichem vzhůru v kanálové výpusti. Ten svoji práci taky příliš řešil a jak podívej se, jak skončil. Vyser se nato a dělej co musíš, neprovokuj svoje nadřízený a možná si budeš užívat spokojenej důchod někde na Floridě.“ Na to jsem nemohl nic říct.

     Mířili jsme za jistým Peterem Wildrowem. Spoléhal jsem totiž na to, že datum na tom prstenu bude datem svatby. Tohle už je móda několik let a chlap to ocení, protože si nemusí pamatovat kdy je výročí. Moje exmaželka to chtěla taky, takže dneska alespoň nezapomenu na den, kdy jsem udělal svoje druhé nejhorší rozhodnutí v životě. Ten první byl den, kdy jsem ji potkal a pozval na drink. Zjistit si, kdo si tehdy řekl ano, už nebyl takový problém. Spoléhal jsem na to, že ty dvě hrdličky neuletěli daleko a stále zůstávají v tomhle koutu naší drahé vlasti. A ono to vyšlo. Získat jejich adresu už byla jen formalita. Byl jsem zvědavý, copak nám Peter poví.

     Peter Wildrow bydlel v jednom z těch starších bytových domů, co tu stojí snad již od přelomu století. Nevypadalo to zrovna jako místo, kde byste s někým chtěli strávit zbytek života. Vyšli jsme do druhého patra a zabouchal jsem na dveře.

     "LAPD, otevřete". Chvíli bylo ticho, pak byly slyšet nervózní kroky ale než jsem stihnul McKanzimu naznačit, že tady si budeme muset otevřít sami, zarachotil v zámku klíč a v pootevřených dveřích se objevila vyjevená tvář muže. Věk kolem čtyřiceti, menší postavy, počínající pleš si již razila cestu přes jeho temeno.

     "Ccco chcete?" zeptal se s viditelnou nervozitou.

     "Dobrý den, detektiv Greenberg a McKanzie. Můžeme dát, potřebuje odpovědět na pár otázek". Muž beze slova ustoupil pár kroků dozadu a my vešli dovnitř. V místnosti bylo pološero. Sluneční svit jen s obtížemi pronikal přes zatažené žaluzie. Byt byl docela zanedbaný, vypadalo to, že se ho ženská ruka nedotkla pěkných pár dnů.

     „Takže,“ prolomil jsem ticho, „Jmenujte se Peter Wildrow?“

     „Ano.“

     „Jste ženatý pane Wildrowe?“

     „Ano“

     „A kde je vaše žena?“

     Wildrow viditelně znejistěl a pohledem začal kmitat po místnosti. „No, Elen je asi v práci. Stalo se něco?“

     „Vy nevíte kde máte ženu?“

     „No, ehm … Elen se něco stalo že ano? Co se stalo?“

     „Pane Wildrowe, je mi to líto, ale vaši žena byla dnes ráno nalezena mrtvá.“

     „Pane Bože,“ pronesl přiškrceným hlasem a sklopil hlavu do dlaní.

     „Pane, mrzí mě vaše ztráta, ale potřebuji, abyste mi odpověděl na pár otázek. Pověste nám něco o Elen.“

     „No víte, my se poznali asi před třemi roky. Pracoval jsem jako vedoucí stavebních prací pro United Artist. Elen jsem prvně uviděl v baru. Byla to pěkné holka z Iowy. Taková ta naivní husička za zapadákova, co si myslí, že se z ní v Hollywoodu stane velká hvězda. Zamiloval jsem se do ní. Byla nádherná. Nemohl jsem uvěřit, že taková holka by chodila se mnou. Víte, já nikdy nebyl jako ty hvězdy z plakátů. Byl jsem jen obyčejný chlap a přesto tahle krásná ženská chtěla být se mnou. Tehdy jsem si myslel, že je to láska. Jak já ji miloval. Jenže teď si už vím, že jsem byl jen její odrazový můstek při cestě za slávou. Normálně mě využila. Víte, ona nikdy nepracovala. Já ji všechny ty roky živil, zatímco ono chodila na konkurzy. Občas sice dostala roli, ale jen někde vzadu v komparzu. Asi před půlrokem se během dotočné potkala s jedním filmových producentem od Stillwatter. Dovedete si představit, co následovalo. Ona se s ním začala tahat. Bylo to veřejné tajemství. Už jsem to neunesl a došel si to vyřídit přímo s tím jejím milencem. Jistě si dovedete představit, jak to skočilo. Dostal jsem vyhazov, ona mě opustila a já skončil tady.

     Když jsem poslouchal ten jeho dlouhý monolog, došlo mi, jak i to největší klišé o začínající hvězdě může mít reálný základ. Tyhle věci se prostě dějí. Jenže měl tenhle rozklepaný chlapík dost síly na to, aby provedl ženě, kterou miloval něco takového. Ale už jsem zažil i nepravděpodobnější případy. "Co jste dělal včera večer?" položil jsem mu přímo otázku, která zkrátka zaznít musela.

     „Snad si nemyslíte, že já…," zareagoval zaskočeně.

     „Ptám se co jste dělal" zopakoval jsem svou otázku, ale tentokrát důrazněji.

     "Co by. To stejné co posledních několik měsíců. Propíjel jsem tu podporu."

     „A dosvědčit vám to někdo může?“

     „Zeptejte se těch flašek,“ a ukázal směrem do rohu místnosti, kde se válelo několik prázdných lahví.

     „Konec srandy. Tady jde o vraždu a váš motiv by mohl být pochopitelný. Žena vás podváděla. Vy jste to přehnal s pitím a pak jste ji v záchvatu vzteku zabil. Víte ten co jí zabil, nemohl být při smyslech. Takhle ji zřídit.“

     „Ale vždyť vám říkám, že jsem byl doma. Já bych jí nikdy nemohl ublížit, já ji stále miloval. I potom všem. Ano, i po tom všem co mi udělala. Vždyť to byla sakra moje žena.“

     „Určitě vám nebude vadit, když se tady porozhlédneme.“

     „Poslužte si.“

     „McKanzie, prohledej ty dvě místnosti vzadu a já si vezmu zbytek.“

     Prohledávat někomu kvartýr možná vypadá jako ta nejjednodušší práce a každý zelenáč si myslí, že není nic snadnějšího než někam vlítnout a zpřeházet pár krámů. Jenže tahle můžete udělat ještě víc škody a dobrý důkaz vám může skončit pod nohama. Zkušenej polda už ví jak a kam se koukat. Dobrý důkaz má cenu zlata a i toho největšího lháře dokáže uzemnit. Jenže tady jsme hledali zbytečně. Nenašli jsme nic, co by stálo za řeč a co byste nemohli najít v bytě chlápka, kterej padá na dno společnosti. Tak jsme mu alespoň řekli, ať neojíždí z města a vydali do márnice podívat se na to, co zjistil Frank.

     Sakra jak já nesnáším tohle místo. Lidskej život je zde zredukovanej na pouhou věc vědeckýho zájmu. Objekt zkoumání. Příčina následek. Život Smrt. Hoděj vás tak jak vás Pánbůh stvořil do lednice, kde ve futrálu čekáte až vás vykuchaj. Ten smrad dezinfekce pak cejtím ještě druhej den. Ale Frankovi to očividně nevadí a zuřivě na nás mává. Skoro vypadá jakoby měl radost z toho, kdo se mu dostal pod kudlu. Nedivil bych se tomu.

     „Pánové pojďte, právě jsem skončil. Sice vám ještě nemůžu říct přesné výsledky, na to sice ještě budete muset počkat, ale něco pro vás taky mám. Příčinou smrti je nepochybně krvácení do mozku, způsobené tupou ránou. Jestli mohu hádat, bylo zapříčiněno pádem z výšky. Ne však více než dva metry, protože zbylé části těla poškozeny nejsou.“

     „Kromě tvářičky co,“ dodal McKanzie.

     Znechuceně jsem se na něj podíval a Frank pokračoval.

     „Jo přesně tak. Ta zranění v obličeji však musela být způsobena až posmrtně či v bezvědomí oběti. Všechny znaky ukazují na to, že tvář oběti byla opakovaně destruována nějakým ostrým předmětem, možná sekera, zatím to nedokážu říci s určitostí. Každopádně to byl nástroj se silnější čepelí. Rány jsou nepravidelné o různé šířce a délce avšak nikterak hluboké, takže smrtící zbraň byla spíše tupá.“

     „Myslíš, že bylo třeba velké síly k dosáhnutí takového zranění?“ zeptal jsem a přitom jsem uvažoval nad tím, proč někdo nechtěl, aby již mrtvá Elen Wildrow nebyla k poznání.“

     „Nemyslím si“, přerušil moje myšlenky Frank. „Tato zranění by mohlo způsobit i dítě. Přestože jsou zranění devastující nebylo nutné vyvinout zvláštní síly. Víš, když máš ten správný nástroj, dokážeš cokoli. A to víš nejlíp sám.“

     „Nějaké stopy po znásilnění či jiném zneužití jsi objevil?“

     „Ne, žádný stopy spermatu jsem nenašel ani jiné biologické stopy. Oběť též neměla za nehty nějaké stopy kůže, jak to v podobných případech násilí bývá. Takže to vypadá, že dotyčná vraha znala, nebránila se.

     Ještě než jsem stačil položit další otázku a přišla recepční, že prý mám u ní telefon. Nechal jsem tedy McKanziho s Frankem a vyběhnul shody nahoru k recepci. Volali z centrály, Prý chytly nějaký bezdomovce, co se snažil v zastavárně prodat nějaký šperky. Tomu prodavači to bylo podezřelý a tak zavolal poldy. Když ten pobuda viděl policejní auto, dal se na útěk. Jenže stačilo prý pár varovných výstřelů a ještě rád si lehnul na zem. Teď čeká na výslech, protože to co u něj našli, by mohlo patřit naší oběti. Na nic jsem nečekal a spolu s McKanziem, který už stejně nezjistil nic nového, jsem vyrazil na stanici. Ve dveřích jsem potkal Wrighta.

     „Áahaa Greenberg a Mckenzie se nám vrátili. Zatímco jste se někde flákali, chlapi vám chytli pěknej úlovek. Tady máte materiál jo a kdyby jste si zase nevěděli rady, stačí říct a my vám s tím pomůžeme,“ dodal a nasadil si svůj úlisný škleb a smíchem odcházel.

     „Ten bastard si z nás dělá srandu. Mám chuť mu ten jeho pitomej úsměv sundat,“ rozčílil se můj jinak klidný parťák

     „Klid McKanzie, nemá to cenu. Jdem se podívat na tu rybku.“

     Výslechová místnost, byla cítit pachem ulice a já poprvé litoval, že místo okna tu je jen polopropustné zrcadlo. O ten nečekaný odér se postarala postava sedící na židli za stolem. Byl to muž, středních let. Jeho delší mastné vlasy mu padaly do obličeje, jenž žiletku neviděl již pár let. Podle papírů se jmenoval Winston Grifit, bývalý voják.

     „Greenberg a McKanzie, přišli jsme vás vyslechnout. Vyšetřujeme vraždu a vy jste v pěkným průseru.“

     "Já nikoho nezabil," vykřikl a narovnal se, jakoby chtěl dát najevo, že nemá co skrývat.

     „ O tom si ještě promluvíme. Teď mi řekněte, co jste dělal v té zastavárně a proč jste utíkal před policisty.“

     „No já jsem chtěl prodat jen pár věci, potřeboval jsem prachy.“

     „Jaký věci?“

     „Šperky po mámě, ale už mi je sebrali ti před váma.“

     „Myslíte tyhle?“ Vytahuji sáček a pokládám na stůl dvě náušnice a řetízek.

     „Jo tyhle.“

     „No a proč jste tedy zdrhal, když jak říkáte, jsou vaše.“

     Winston sklopil zrak a stišeným hlasem dodal. „Víte člověk jako já a policajti to nejde dohromady. Voni si vždycky najdou nějakej důvod proč vás zašít. Takže když jsem je viděl, začal jsem zdrhat. Zpanikařil jsem.“

     „Takže vy my mi tvrdíte, že tyhle šperky jsou vaše?“

     „Jo moje.“

     „Tak mi vysvětlete, proč když vám tyhle věcičky říkají pane, tak žijete na ulici“

     „To by mě taky zajímalo,“ přisadil si McKanzie.

     „Víte tohle je to jediné co mi zbylo po mámě a tak jsem je nechtěl prodat. Jenže teď už musím. Chlast mě připravil o všechno“, prohlásil skoro plačtivě a zabořil čelo do sepnutých rukou.

     „Tak dost,“ vykřikl jsem a postavil jsem se přímo před něj. „Těch pohádek už mám až po krk. Tyhle věci vám nepaří a vy jste je našel, teprve dneska. Je to tak?“

     „Ne, vždyť říkám, že jsou moje!“ vykřikl.

     „Tak podívej. Dneska ráno už jsem potkal jednoho chlápka, co si taky chtěl nechat jeden pěknej prstýnek, co mu nepatřil. A hádej, kde jsem ho potkal? Kousek od místa kde jsi se ty snažil střelit ukradený věci.

     „Ale já nic neukrad! Já je ty věci našel!“

     „Sakra, přestaň ze mě dělat blbce. Moc dobře vím, kde si to jak říkáš, našel. Tyhle věci pařily jedný zavražděný holce, kterou si sprostě obral. Vždyť ty jsi okradl mrtvolu. Tohle ti kladný body fakt nepřidá.“

     „Dobře, vzal jsem ho. Víte co to žít na ulici?“ vykřikl a začal vzlykat.

     „To nevím. Ale vím, že vzít někomu věc, která mi nepatří je krádež ať je ten dotyčný mrtvý nebo živý. Teď však záleží jen na vás, zda to bude jen krádež nebo loupežná vražda.“

     „Ale já nikoho nezabil, ta holka tam už ležela.“

     „Dobře. Dejme tomu, Tak jak se to stalo?“

     „Včera v noci jsem si jako obvykle ustal za tím teplovodním potrubím vzadu za skladem. Víte, mě stačí nějaká ta krabice a pár novin.“

     „Dobře a dál?“ přerušil jsem ho netrpělivě.

     „Někdy nad ránem mě vzbudil nějaký hluk. Slyšel jsem přijíždět auto.“

     „Kolik hodin bylo?“

     „Jak to mám vědět? Myslíte, že mám hodinky?“

     „Dobře, tak byla tma, světlo, jasnej den? Kurva tohle snad poznáte.“

     „No rozednívalo se.“

     „Pokračujete“

     „Slyšel jsem jak to auto. Zastavilo, někdo vyšel ven, pak nějaký zvuky. Byl jsem schovanej a nikdo ně nemohl vidět.“

     „To vás nezajímalo co se tam děje?!

     „Víte, sledovat někoho jak nad ránem něco dělá v zapadlý uličce, není dobrej nápad. Pár chlapů už na to dojelo.“

     „Takže vy mi chcete tvrdit, že jste byl nějakých dvacet metrů od místa kde bylo nalezeno tělo a nic jste neviděl.“

     „Myslíte, že jsem blbej? Byla tma, nic nebylo vidět.“

     „Před chvílí jsem říkal, že se rozednívalo. No jak chcete, ale být vámi ještě tak nad tím zapřemýšlím. Jistě chápete, že přišít to vám nebude žádný problém.

     „Ale já nic neudělal“, začal se rozčilovat, protože už mu zřejmě otrnulo.

     „To si nechte pro porotu. Mě zajímá, co jste viděl.“

     „Ale já toho fakt moc neviděl, zahlídl jsem ale to odjíždějící auto. No výborně a značku jste viděl?“

     „To ne, ale šlo o bílý Nash Convertible, to jsem poznal, protože těch po městě zas tolik nejezdí.“

     „No alespoň něco. Prozatím si užívejte naší pohostinnosti. Služba, odvést.“

     No čekal jsem víc, když už máme přímého svědka. Jenže k mojí smůle to musí být zrovna nějaký ožrala, kterej toho stejně moc neviděl. Tenhle případ nám byl čert dlužen. „No, máme alespoň něco. To auto. Kolik myslíš, že takových jezdí po L.A? obrátil jsem se na McKanziho.

     „No moc asi ne.“

     „Jdem to zjistit,“ dodal jsem a vyšel z výslechové místnosti.

     Cestou na dopravní jsem uvažoval nad tím, že dnešní moderní doba má i svoje výhody jako je povinná registrace všech vozidel. Najít seznam všech vozidel, který odpovídaly popisu, sice zabralo nějaký čas, alespoň jsem mohl v duchu zrekapitulovat celou tuhle nešťastnou záležitost. Z rozjímání mě vyrušil hlas.

     „Tady to máte. Rovných 16 kousků. Tuhle káru tu totiž jen tak nesežene.“

     Hmm, šestnáct podezřelých, ale kde začít, uvažoval jsem v duchu“.

     „Greenbergu mrkni,“ křikne na mě McKanzie a zuřivě ukazuje na jednu položku v seznamu. „Tohle auto je registrováno na společnost Stillwatter Production. Neříkáte ti to něco?“

     „No jasně, ten její milenec. Myslím, že je čas, zajít na návštěvu.“

     Pokus dovolat se do této společnosti a zjistit komu patří auto, které mají registrované, nás moc neposunul, protože majitel, jakýsi pak LeGurbainem byl mimo město. Rozhodli jsme se tak zajet se tam podívat osobně. Společnost Stillwater production sídlila v moderní budově na Mulholand Drive, jedné z nejprestižnějších adres v LA. Nedaleká filmová studia a blízké úbočí kopců s residencemi filmový hvězd dávala tomuto místu jedinečnou atmosféru. Vešli jsme do prosklené haly recepce a zamířilo si to k pultu, za kterým seděla mladá žena. Blond vlasy jí splývaly na ramena a zároveň padaly do čela, jak předepisovala nejnovější móda. Toto nádherné stvoření nám však nevěnovalo sebemenší pozornost a dál zaujatě listovala magazínem Time. Teprve ruka s mým odznakem, kterou jsem jí strčil před obličej, přerušila její zaujetí a s rozpaky na nás pohlédla.

     „Dobrý den. Detektiv Greenberg a McKenzie LAPD. Můžeme mluvit s panem LeGurbainem?“

     „Máte domluvenou schůzku?“

     „Ne, ale..“

     „Vy jste sem ráno volali že?“ přerušila moji větu.

     „Ano,“ odpověděl jsem otráveně. „A vy jste tvrdila, že je na služební cestě. Ale to co zde hledáme snad vyřídíme i bez něj.“

     „Počkejte, máte štěstí, pan LeGurbain se před hodinou vrátil. Když jsem mu sdělila tu hroznou zprávu, trval na okamžitém návratu. Je u sebe v kanceláři. Po schodech nahoru a první dveře na nalevo. Ohlásím vás.“

     Vyšli jsme nahoru po chodech lemovanými plakáty filmů, která tato společnost produkovala. Tváře hollywoodské smetánky na nás koukaly ze zdí zatímco jsem stoupali vzhůru. Když jsme vešli dovnitř, uviděli jsme muže, který držel v ruce sluchátko telefonu.

     „Děkuji Lucy, já už to vyřídím. Pojďte dál pánové a posaďte se,“ pokynul nám, zatímco recepční za sebou zavírala dveře.

     LeGurbain splňoval všechno stereotypní představy o filmových producentech. Byl to podsaditý muž v tmavém dvouřadém obleku v prořídlými, lehce prošedivělými vlasy. Hlavu usazenou na mohutné býčí šíji zdrobila drobná pichlavá očka, kterými si nás zvědavě měřil.

     „Dáte si něco? Kávu nebo něco ostřejšího gin, whisky? otázal se se nás překvapivě přátelsky.

     „Ne děkujeme, jsme tu služebně.“

     „Škoda,“ odpověděl, zatímco sám si naléval sklenku prvotřídní skotské. „Vím proč jste tady. Moje sekretářka už mi to řekla. Je to ta smutná záležitost to co se stalo ubohé Ellen. Řekněte, co pro vás mohu udělat.“

     „Pro začátek nám můžete říci něco o vašem vztahu k ní.“

     „No vztahu, tak bych to nenazýval. Ellen a já jsme byly přátelé. Byla to nadějná mladá herečka a já jsem jí sháněl role.“

     „Ale no tak, producent, a mladá půvabná herečka jako dva přátelé. Co nám to tady chce tvrdit. Ellen byla blýská přítelkyně to ano, ale nesmíte v tom vědět něco více. No, ale my máme informace o tom, že kvůli vám opustila svého manžela, takže jistě uznáte, že váš vztah vypadá na více než přátelský.“

     „To vám řekla ta troska její muž, co? Ellen od něj odešla protože ji zanedbával, na tom není nic špatného že našla ukryt u mě.“

     „Říkejte si tomu jak chcete a myslím, že nebude problém zjistit, jaký vztah mezi vámi skutečně panoval.“

     „Podívejte, Ellen je mrtvá, a já nechci špinit její památku. Ano, odešla ke mně a měli jsme spolu řekněme blízký vtah. Na tom není nic špatného.“

     „Takže milenci?“

     „Nemám rád to slovo. Ale říkejte si tomu tak když chcete.“

     „ Dobře, když jsme si to vyjasnili, řekněte i kdy a kde jste se naposled viděli.“

     „Hmm, dnes je čtvrtek a na natáčení byla v úterý. Takže naposledy jsem ji viděl před dvěma dny během natáčení jejího posledního filmu, který jsem produkoval.“

… pokračování?

DOHRÁNO: Ori and the Blind Forest

Poprvé jsem o této hře slyšel na loňské E3 konferenci Microsoftu a na první pohled mě zaujala a rozhodně jsem nebyl sám. Hra, kterou čtyři roky vyvíjel nový tým Moon Studios pod patronací Microsoftu, totiž okouzlila snad každého, kdo ji viděl. Kombinace pohledné grafiky a vizuálního stylu spolu s takřka tradiční hratelností v duchu „Metroidvania“ byla něco, co ke hře přitahovalo pozornost mnoha hráčů. Díky podpoře velkého vydavatele, hra nezapadla a když letos v březnu vyšla, dočkala se spousty nadšených recenzí a padaly i známky nejvyšší. Naštěstí kromě Xboxu One hra vyšla i na PC, takže když před pár týdny spadla do Steam slev, nebyl absolutně žádný důvod proč si ji nezahrát a na vlastní kůži se přesvědčit, zda si podobné hodnocení zaslouží.

Na první pohled se Ori neliší od jiných her žánru. Ovládáte postavičku, se kterou procházíte lokacemi, překonáváte překážky a bojujete s nepřáteli. Tohle vše se navíc odehrává v rámci jednoho světa s několika tematickými oblastmi, jejichž dostupnost je omezena jen vámi aktuálně získaným schopnostmi. Tenhle koncept není nic nového a od Metroida je jim s větším či menším úspěchem inspirovalo několik autorů. Jenže jak se ukazuje na příkladu těch méně povedených her, inspirace nestačí, pokud chybí talent. A ten mají tvůrci Ori na rozdávání. I když vezmete osvědčené prvky, tak udělat z nich hru, jejíž všechny části budou vyvážené, není vůbec snadné. Takže máme hry, které mají silnou vizuální stránku či příběh, ale samotná hratelnost už tak zábavná není. A pak je tu i opačný případ kdy vás sice hra baví, ale možná jen tak ze zvyku, protože ji chybí něco víc, co by z ní udělalo nezapomenutelnou záležitost. Troufám si tvrdit, že tohle úskalí se tvůrcům Ori podařilo překonat a namíchali všechny prvky tak, že nejen že tvoří vyvážený celek a navíc přišli i s několika novými nápady.

Protože nechci z příběhu odhalovat příliš, shrnu ho suchým konstatováním, že vaše postava, tedy Ori což je takové křehké stvoření neidentifikovaného druhu, zůstane sám v tajuplném lese rozkládajícím se kolem mohutného stromu a jeho cílem je uvést věci do pořádku. Zdejší prostředí totiž není vůbec přívětivé a všude kolem je mnoho nepřítel či přírodních překážek, které usilují o váš život. Zjistit co se stalo a kde jste se tu vzali, už nechám na vás. Protože ač by příběh hry šel shrnout v několika větách, je především o emocích, jenž je třeba se hrou prožít. Co však můžu říci rovnou je to, že vaše cesta nebude úplně snadná. Naštěstí Ori si může za nasbírané zkušenosti vylepšovat své schopnosti a zvýšit si tak sílu úroku či se naučit potápět. Dle tradice je hra doslova plná různých ukrytých či těžko dostupných bonusů, které vám zvyšují zdraví či zásobu energie. S tou ostatně souvisí i vcelku inovativní prvek – libovolné ukládání. Místo tradičních savepointů a checkpointů (pro tohle fakt čeština nemá správné slovo) můžete ukládat kdekoliv. Má to však háček. Máte pouze omezenou zásobu energie, která se spotřebovává při uložení. Pokud tak budete ukládat na každém kroku, může se vám stát, že budete muset překovat vetší úsek bez možnosti uložení a to určitě nechcete. Tahle vlastnost tak do hry přidává určitý strategický prvek, který vás nutí k tomu uvažovat, zda si hru uložit hned a nebo zkusit překonat pár překážek a uložit si až později.

Pro mě osobně je v případě plošinovek stěžejní ovládání a především pohyb postavy. Z toho důvodu jsem si nikdy pořádně nezvyknul na Sackboye v Little Big Planet, který se po úrovních klouzal. Když hraju hry jako Ori, kdy záleží na přesnosti je stěžejní, abych měl jistotu, že postava skočí na správnou plošinu, že se vyhne překážce takříkajíc na milimetr. Naštěstí Ori tento případ je. Proč o tom ale mluvím je to, že hru jsem začal hrát na klávesnici a myši. I když je jasné že primárně je cílená na Xbox, tak jsem si říkal, že pokud vychází na PC, musí se bez gamepadu obejít. Z počátku to celkem šlo, sice to bylo takové neohrabané, ale problém jsem neměl. Ten nastal v okamžiku, kdy jsem musel utíkat před stoupající vodou a nešlo se zastavit. Bylo třeba překovat relativně dlouhý úsek bez chyby a zaváhání. Poté co jsem se dost dlouho vztekal a trápil jsem objednal gamepad pro Xbox. Když jsem se pak ke hře vrátil, ale už s tímto ovladačem v ruce, prošel jsem tímto náročným úsekem skoro na první pokus. Zkrátka opět se ukázalo, že pro podobný druh her je konzolový ovladač nezbytností a kdybych si ho nepořídil kvůli Ori, tak určitě později pro jinou hru. Nic z toho co uvádím však nepokládám za nějakou chybu hry, jen jsem považoval za nutné na to upozornit.

Rozhodně je důležité aby vám ovládání hry sedělo. Ori není lehká hra, tím myslím lehká ve smyslu dnešních her. Právě naopak mě překvapilo, že očekává od hráčů soustředění a vytrvalost, protože co se týká náročnosti má Ori blíže spíše k titulům s přelomu milénia než z ke hrám jenž vycházejí v posledních letech. Možná právě ve férové obtížnosti tkví kouzlo hry, která vás nutí se zlepšovat a rozvíjet svoji postavu aby se dostavil podobný efekt jako v Dark Souls hrách, že když se vracíte do známých lokací, máte hru už takříkajíc v ruce a tam kde jste se dříve trápili dnes i díky novým schopnostem překonáte překážky jedna dně. A že se budete vracet je jisté, protože jednak je to zábava a jednak se vám sebratelné bonusy hodí, i když i bez nich lze dohrát hru.

Kdybychom si teď zkoušeli hrát s asociacemi a tak první věc, které by se mi i takto zpětně vybaví když se řekne Ori je krása. Ano, hra je krásná jak krásná může 2D ručně kreslená plošinovka být.  Ori se nesnaží o nějakou krajní výtvarnou stylizaci, jakou předvádí mnoho nezávislých her. Místo toho pracuje s barvami a světlem a dalším drobnými efekty, s jejichž pomocí se hře daří vytvářet jakousi magickou atmosféru lesa a jeho obyvatel. Ne nadarmo sami tvůrci přiznávají inspiraci dílem geniálního tvůrce animovaných filmů Hajao Mijazakiho. Podobně jako v jeho dílech se i zde setkáváme s fantaskními postavy umístěnými do běžného prostředí, které dokáží své emoce vyjádřit i beze slov. Opomenout nesmím ani skvělou orchestrální hudbu, bez které by byl dojem z výtvarné stránky hry poloviční. Tady se zkrátka vidět, že produkční hodnoty, kterými hra disponuje, by bez silného partnera v podání Microsoftu byly jen obtížně dosažitelné. O to větší mám radost, že i tak je ze hry cítit silný autorský záměr, který hře nedovolí spadnout do průměru. Teď po dohrání můžu směle potvrdit, že pověst nelhala a Ori and the Blind Forest je hra, která si svoje hodnocení rozhodně zaslouží. Už teď se těším s jakým novým projektem přijdou  Moon Studio příště.

DOHRÁNO: Splatoon

Vzhledem k tomu že o Splatoon jsem psal relativně nedávno a nechci se opakovat, odkážu všechny kteří netuší o jakou hru se jedná, rovnou na svůj starší článek. Ačkoli jsem hru zařadil do kategorie dohraných her, tak z logiky věci je jasné, že tyhle online záležitosti dohrát vlastně ani nejdou. Nicméně hře jsem se věnoval dostatečně na to, aby ji mohl s klidným srdcem odložit na pomyslnou hromádku odehraných her, což ale neudělám, protože by to byla škoda. Tenhle kousek mi zůstane v mechanice WiiU ještě nějakou chvíli, čím však nenarážím na slabší nabídku titulů pro tento rok.

Multiplayer režim rovnou přeskočím a místo toho bych se chtěl věnovat tomu, co jsem ještě nezmínil a to překvapivě povedenému singleplayer režimu. Musím říci, že až do vydání jsem vůbec nevěděl, že něco takového hra obsahuje. Prezentována byla totiž jako online multiplayer hra a o tom, že si ji může užít i v jednom, se moc nemluvilo. O to větší překvapení pro mě tahle složka hry byla. On je totiž Splatoon i hodně povedená plošinovka, která obsahuje asi 30 úrovní rozdělených do 5 světů. Rozhodně přitom nejde o nějaké narychlo splácané úrovně. Právě naopak. Podle mě je vidět, že autoři si byli vědomi toho, že navrženou herní mechaniku, tím myslím pohyb v inkoustu, lze využít i mnohem kreativněji než v multiplayeru. Takže skoro v každé úrovni přinášejí nový nápad jak ji překonat. Jednou to je přeskakování mezi bloky, pak procházení sítem či využívání houbiček, které nasáknutím zvětší objem. Zkrátka nápadů je spousta a troufám si říci, že kdyby přidali pár dalších světů, uspěla by hra i samostatně. Kromě logicko-akčních úrovní jsou mezi nimi i takové, kde si v arénách vyzkoušíte souboje proti přesile nepřátel v klasickém jeden-proti-všem stylu. Každá z oblastí má svého bosse, přičemž ten závěrečný se opravdu povedl a z počátku dokáže i trochu potrápit. Během průchodu sbíráte body, za které můžete svoji postavu vylepšovat a také nacházíte ukryté dokumenty jenž vám trochu osvětlí pozadí konfliktu ve zdejším světě.

Musím říci, že tenhle mód zaměřený na jednoho hráče jsem si opravdu užil a klidně bych uvítal i další úrovně. Těch se ale asi nedočkám protože Splatoon je přeci jen více zaměřený na online souboje. Čeho se však jistě dočkám, je další obsah v podobě nových arén a zbraní. Právě určitá střídmost v této oblasti byla hře některými recenzenty vyčítána. Od vydání jsme se však dočkali mnoha updatů, které do hry postupně přidávají nový obsah a nepochybně ještě chvíli budou. Já bych určitě uvítal i další módy a podle informací které se dostaly na internet, se tak brzo stane. Hra se tak dále rozvíjí a to je dobře. Dobré také je, že problémy s vypadávajícím připojením, které hru trápily po spuštění, už také z větší části ustoupily. Je možná škoda, že hráči museli čekat měsíc, než se hra stabilizuje a rozšíří o další obsah.  Splatoon je hrou, které mě překvapila v několika směrech. Ačkoli je to nová značka, která si jde vlastní cestou, dokázala si udržet ducha Nintendo her. Je zábavná i pro toho, kdo zrovna nevyhledává online souboje. Dokáže poskytnout ten správný adrenalin z týmového zápolení i bez násilí. Má pěknou vizuální stylizaci a dobře se hraje. Je jasné, že některé věci by šli udělat lépe, ale právě Splatoon ukazuje, že když hra přijde s neokoukanou a především zábavnou herní mechanikou, dokáží ji hráči leccos odpustit. Těžko odhadovat jestli hra zařadí do zlatého fondu Nintendo her a Splatoon charaktery po bok Maria či Linka, ale vůbec bych se tomu nedivil. Splatoon je zkrátka bezva.

Video Games Live (Praha, 23.6.2015)

Patřím mezi hráče, kteří vnímají herní hudbu nejen jako kulisu ke hraní, ale jako svébytný umělecký obor, který má své hvězdy, klasická alba a velké hity. Proto také projekt Video Games Live, který se před deseti lety zrodil v hlavě Tommyho Tallarica, znám velmi době. Tallarico jenž se kolem zvukové stránky her pohybuje dlouhou dobu, se spolu s několika dalšími odborníky rozhodl přinést herní hudbu z monitorů a televizí do prostředí koncertních sálů. Od skromných začátků se projekt VGL rozrostl do mamutích rozměrů. Na kontě má několik alb, a desítky uskutečněných koncertů po celém světě. Ještě do nedávna ten celý svět nezahrnoval Českou republiku, to se však po koncertu odehraném 23.6.2015 v rámci festivalu PROMS změnilo. Ačkoli VGL sleduji několik let a jejich produkci znám velmi dobře, tak jsem ani nedoufal, že se někdy dočkáme show zahrané na domácí půdě. Takže když jsem ke svému překvapení zjistil, že se chystá koncert WGL, bylo jasné, že si tento hudební zážitek rozhodně nemohu nechat ujít.

Koncert se odehrával v prostoru relativně nově otevřeného sálu Fórum Karlín, který se k podobnému druhu představení určitě hodí více než třeba klasický prostor Rudolfina. A to ani nemluvím o tom, že doslova pár metrů vedle mají kanceláře Warhorse. Zkrátka ideální místo pro podobnou akci. Video Games Live, to je především již zmiňovaný Tommy Tallarico, který celým večer provázel, přičemž minimálně polovinu času měl na krku elektrickou kytaru, se kterou odehrál několik skladeb. VGL vždy využívá služeb lokálních hudebníků, ono cestovat po světě v podobě mnohočlenného orchestru to si nemůže dovolit každý. V rámci pražského koncertu bylo přizváno osvědčené hudební těleso Český národní symfonický orchestr, který má nemalé zkušenosti s podobnými typem produkce.  A jak zaznělo i v průběhu večera, je často využívám při nahrávání herní hudby, kterou sem jezdí natáčet mnozí herní tvůrci. Že jde o orchestr sehraný, jemuž není cizí ani tak specifický hudební žánr jako je herní hudba bylo ostatně v průběhu večera krásně vidět. Sluší se zmínit i osobu dirigenta v podání Emmanuela Fratianni.

Hned z kraje večera zaznělo, že tohle není klasický koncert, kde se očekává distingovaný potlesk na konci každé skladby, ale je to show, skoro až rockový koncert, který si přišli fanoušci her užít a mají to tak dát najevo. Pokud tak někdo čekal koncert vážné hudby, musel být hodně překvapen. Ostatně sám Tallarico uvedl show v americkém stylu vyžadující od posluchačů to správné nadšení hned do začátku. Ostatně celá show, kterou má za ty roky vybroušenou k dokonalosti, byla rozhodně něco jiného, než na co jsou návštěvníci symfonických koncertů obvykle zvyklí. Sice bylo vidět, že do amerického publika schopného hysterických reakcí v okamžiku kdy se objeví byť jen obrázek oblíbeného herního charakteru máme sice daleko, ale stačily první dvě skladby a posluchači se uvolnili a s postupujícím večerem se nebáli dát najevo svoje emoce a nadšení. Show jako je VGL je cílená na hráče a tak pokud na koncert zavítal někdo komu je tento svět trochu vzdálený, mohl během večera trochu tápat, nad čím že se tak ostatní radují a také se asi nesmál krátkým videím s herní tématikou, které se občas promítnuly mezi skladbami. Ostatně VGL je především show a tak každá skladba byla doprovázena nějakým tím souvisejícím obrazových doprovodem. A to nemluvím ani o světelné show, která dokázala skladbám dodat větší sílu, ačkoli občas byla na můj vkus trochu agresivní.

Nebojte, takhle to vypadalo před začátkem, pak už bylo v hledišti plno.

Co se týká skladeb, které během koncertu zazněly, tak žádné velké překvapení se nekonalo, alespoň pro toto kdo má neposlouchaná jejich alba. A začalo se pěkně chronologicky jakousi poctou těm nejklasičtějším 8bitovým hrám, aby se vzápětí přešlo k opravdové klasice v podání Mega Mana. Tahle herní série specifická v tom, že si od 80let stále drží svůj retro styl pak udala tón první části koncertu, jenž se nesl v duchu spíše starších her, mezi něž se zařadil i Sonic the Hedgehog. Nemohla proto chybět ani Castlevania, při jejímž provedení se Tallarico chopil kytary, ke které se v průběhu večera ještě několikrát vracel. Koncerty VGL jsou známé tím, že v jejich průběhu se počítá se zapojením diváků, Nejinak tomu bylo i v Praze, kde se jeden z odvážlivců vydal utkat se s Space Invaders. Jenže místo aby dostal do rukou ovladač, musel v časovém limitu pobíhat po podiu a imaginárně sestřelovat ikonické lodě vetřelců. Takto popsáno to zní trochu divně, ale ve výsledku to byla dobrá show, podpořená vskutku podařeným výkonem neznámého odvážlivce, kterému se takřka v poslední vteřině podařilo první level pokořit. Pro mě osobně byla nelepším okamžikem chvíle, kdy zazněly skladby ze Shadow of Colossus a Metal Gear Solid. Závěr první poloviny koncertu pak patřil hře Legend of Zelda, které to se symfonickým orchestrem opravdu slušelo. Já v tu chvíli mohl jen nejspíše marně doufat, že by k nám někdy zavítala i Zelda Symphony

Po přestávce se ve druhé části koncertu ke slovu dostaly i skladby z novějších her a možná přeci jen známějších značek v rámci českého prostředí, což se samozřejmě projevilo i na reakcích publika. Hudba z her jako League of Legends, Mass Effect či World of Warcraft přeci jen oslovila více posluchačů než třeba Kingdom Hearts jehož provedení tématicky doplnil sestřih ukázek z klasických Disneyovek. Bouřlivého přijetí se dočkal především Skyrim, jež byl v podání ČNSO a sboru fantastický. I v druhé části večera se ke slovu dostalo odlehčení v podobě exhibice jakéhosi šampiona ve hře Guitar Hero, který si za doprovodu orchestru střihnul skladbu od Foo Fighters. Nic proti jeho dovednosti, ale já bych se bez této vložky obešel, ale lidem se to zřejmě líbilo a na herní show to asi patří. Tallarico si pak ještě dal svého oblíbené Earthworm Jima a očividně si svoje skákání po pódiu s kytarou užíval. VGL je sice jeho show, ale osobně bych spíše uvítal více orchestrálních skladeb. To už se ale večer chýlil ke konci, který vyvrcholil v podání ikonické skladby z HALO, což bylo rozhodně důstojné zakončení. Jako obligátní přídavek pak zazněly skladby z Final Fantasy a především Chrono Trigger, což jsem více než uvítal.

Pokud mám shrnout své dojmy z celé akce tak jsou rozhodně pozitivní. Už to že k nám zavítala akce jako VGL je fantastické a vlastně trochu nečekané. A ačkoli sál nebyl úplně zaplněný, viditelně se našla velká skupina příznivců herní hudby, či hudby vůbec, kterým stálo za to dát několik stovek za lístek. Když se spojí dvě dobré věci jako kvalitní herní hudba a zkušený orchestr, nemůže to snad dopadnout špatně. Někdo by sice mohl polemizovat s formátem celé akce, u které je vidět že byla vyvářena pro určité publikum. Ale VGL byla vždy více kombinace hudby a zábavy než klasických koncert. Takže pokud celou akci bereme jako první pokus představit na domácí půdě herní hudbu ve velkorysém podání, tak se myslím povedl. Doufejme tedy, že VGL k nám ještě v budoucnu zavítá, či alespoň ukáže, že i pro další podobné koncerty, kde se na partiturách objevují jména jako Super Mario či Halo, zde existuje prostor a je o ně zájem.

PS. Tento článek píšu až po dvou dnech a tak více než možné že nějaké skladby, které během večera zazněly, jsem opomenul, či prohodil jejich pořadí.

RETRO: Return to Castle Wolfenstein

To, že tu za chvíli máme léto, nám kromě rostoucích teplot připomíná i další vlna letních slevových akcí, která v těchto dnech probíhá na Steamu. Je to opět ideální příležitost k zakoupení her, které stejně nebudu hrát. Letos jsem však udělal výjimku a ihned poté, co jsem kliknul na tlačítko koupit, jsem začal hru instalovat. Nevím, zda za to mohla určitá nostalgie, kterou jsem v souvislosti s touto značkou v posledních dnech zažíval, nebo to byla jen směšná velikost hry odůvodněná jejím stářím, která slibovala možnost hrát hru takřka ihned. Faktem ale je, že v minulý týden jsem si svoji vytrvalou pařbu Zaklínače prokládanou turnaji ve Splatoon oživil souboji s nácky. Před tím, než se vrhnu na samotnou hru se sluší dodat, že tento díl Wolfensteina jsem nehrál, takže to pro mě byla vlastně premiéra. Paradoxně jsem nejvíce času propařil ve stařičkém Wolfenstein 3D na kterého si určitě musím vzpomenout, tím spíše že to bylo první setkání s 3d akční hrou. Takže, když jsem letos dohrál Wolfenstein: New Order, řekl jsem si, že by stálo za to podívat se na jeho předchůdce. Proto když se Return to Castle Wolfenstein objevil v akční nabídce na Steamu, nebylo proč váhat. Z toho co píšu je tak jasné, že tohle nebude klasický retro článek, kterým bych chtěl zavzpomínat na legendární hry z mé herní minulosti, ale spíše pohled hráče, jenž se zkusí vrátit ke hře, jenž mu utekla.

Když se člověk vrací k nějaké starší hře, tak většinou nastanou tyto dvě situace. Buď má s danou hrou nějakou zkušenost a pak zapracuje nostalgie, ale i to, že tu hru má zažitou, ví jak se hraje, zkrátka je tma určitý vztah, díky kterému se na hru dívá lehce nekriticky.  V případě že hru neměl možnost hrát v době jejího vniku, nastává nezřídka pravý opak. Doba, která uplynula od vydání je často úměrná tomu, jak moc velké překážky hra klade ve snaze do ní proniknout. Překážky to jsou buď v podobě herní mechaniky, která už z dnešního pohledu zastarala a nebere na nové hráče příliš ohled. Dalším důvod proč návrat ke starším hrám bývá obtížný, je grafika, která z už hráčovo oko moc nepotěší. Naštěstí většina z výše řečeného pro Return to Castle Wolfenstein (RtCW) neplatí. Začnu grafikou. V době svého vydání hra těžila z modifikovaného enginu Quake III. Enginy od ID software, byly vždy technologicky napřed a kupodivu ani v dnešní době hra nevypadá zastarale. Tohle prohlášení je samozřejmě třeba brát s rezervou, protože 13 let je v oblasti her sakra dlouhá doba. Takže ačkoli úrovně jsou prázdné, objektů je málo a postavy trochu toporné je díky použití realistických textur a dobrému level designu na hru překvapivě příjemný pohled. Navíc po drobném zásahu hra bez problémů podporuje full HD rozlišení. Zkrátka z pohledu grafiky hra v porovnání s ostatními hrami z té doby tolik nezastarala.

Jenže kvůli grafice dnes RtCW dnes nikdo hrát nebude. Takže jsem byl zvědavý, jak hra obstojí při srovnání s dnešními hrami. Kupodivu velmi dobře. Žánr 3D akcí má jasná pravidla, a opět se ukazuje, že při jejich respektování dokáže být hra nadčasová. Opravdu mile mě překvapilo, jak dobře se hra hraje. Ovládání je v pohodě, zbraně se chovají dle očekávání a design levelů má smysl. Zkrátka hraje se to velmi příjemně. Myslím, že kdyby se změnila grafika, uspěla by hra bez problémů i dnes. I když jak se to vezme, protože v dnešní době by mnozí hráči asi nezkousli nutnost sbírat lékárničky, to že si postava svůj stav (včetně zdraví) přenáší mezi levely či vyšší obtížnost. Ono totiž i na nižší obtížnost vám hra nic nedaruje. Je tu zkrátka krásně vidět, jak se náročnost her postupně snižuje. Byl jsem až překvapen, jak si mě hra dokázala získat a jak hladce se dostavil syndrom ještě jeden level a pak už ten počítač vypnu. Zkrátka zkušenost autorů a specialistů na 3d akční hry ze studia Gray Matter Interactive se nezapře. Škoda že dnes skončili v rámci Treyarch u nekonečného seriálu Call of Duty. Opomenout nesmím ani hudbu z pera prověřeného Billa Browna, která na sebe zbytečně neupozorňuje a spíše jemně tepe a dokresluje atmosféru hry.

Tak si vlastně říkám, zda má cenu psát o hře samotné, aniž bych opakoval věci notoricky známé. Asi stačí asi jen říci, že v RtCW se opět se v roli B.J. Blazkowicze snažíme vypořádat s nácky, kteří pokouší okultní síly ve snaze ovládnout svět. A že se jim to nevyplatí, je každému jasné. Samotná hratelnost možná není nijak objevná, i když je tomto je můj pohled nepochybně deformován současnou optikou. Na druhou stranu je hra čirou esencí 3d akční hry a jedním z nejlepších zástupců svého žánru. Paradoxně mi hra hodně připomíná poslední přírůstek do série Wolfenstein -New Order. Zatímco RtCW vyšel po 9 letech od kultovního Wolfensteina 3D a udělal z něj moderní akční hru, tak New Order, který se objevil po 13 letech od RtCW se v mnohém snažil na něj navázat. A myslím, že se mu to povedlo. Takže zatímco New Order byl pro mě jedním z herních překvapení minulého roku, tak RtCW mě překvapil v tom, že i takto staré hra dokáže nabídnout hodiny skvělé zábavy. A to je myslím ocenění, které by jí mohli jiné hry jen závidět.

E3 2015: konference Nintendo

Poslední z velké trojky na jehož E3 konferenci se čekalo, bylo Nintendo. V posledních letech ji nevytvářejí živě, ale jde o předpřipravený blok s prezentací nových her, jenž se na konzole od Nintenda chytají. Musím říci, že na tuhle konferenci jsem se těšil. Jednak mám pro jejich hry trochu slabost a jednak mi přišlo, že jejich prezentace byla vždy světlým bodem E3 konferencí. Ostatně jejich vtipnou show z loňska mám ještě v paměti. Byl jsem proto přesvědčen, že Nintendo mě v tomto ohledu nezklame. Ach jak jsem se mýlil. Ale nepředbíhejme. Přitom začátek byl povedený. Nintendo už dříve pochopilo, že jejich síla je v tom dělat věci jinak a s humorem a nesnažit se kopírovat bombastické show v podání Microsoftu či Sony. Vypadali by při tom totiž podobně trapně jako Square Enix.

Takže i letos začali v humorném duchu, kdy hlavní trojice reprezentující Nintendo tedy pánové Iwata, Reggie a Miyamoto se jako muppeti jali představovat chystaný nový díl střílečky Star Fox, která má s podtitulem Zero vyjít na konci roku. Bohužel tohle byl vrchol prezentace, což však vzhledem k tomu, že teprve začali, o něčem vypovídá. Bohužel nemám moc zkušeností se sérií Star Fox, takže představovaná hra mě tolik neoslovila. Grafiky vypadala průměrně, ale potenciál tam vidím. Ostatně je to jedna z těch nejdůležitějších her od Nintenda , takže nepochybuji, že si její kvalitu ohlídá. Myslím, že mě může ještě překvapit. Další WiiU hrou, která má letos v prosinci vyjít je dlouho očekávané Xenoblade Chronicles X. To že hra bude vynikající, je snad jasné, takže je škoda, že její prezentaci Nintendo odbylo jen trailerem. Více prostoru paradoxně dostal Yoshi's Woolly World, který vychází v těchto dnech a který vypadá fantasticky.

Vzhledem k tomu, že příští rok má být v Nintendu věnován výročí Super Mario Bros. dočkali jsme se i bloku věnovaného hře Super Mario Maker. S touhle hrou mám trochu problém, protože nevím, zda ji vůbec můžu považovat za hru v pravém slova smyslu. Je to sice už od pohledu skvělý nástroj, který vám dává možnost vytvořit si takřka nekonečné množství her s Mariem a věřím, že fanoušci s ním dokáží vytvořit opravdu povedené věci.  Jenže to asi nebude záležitost pro každého. Uvidíme jakou cenovou politiku u tohoto kousku Nintendo zvolí a hlavně jak se jim podaří vytvořit infrastrukturu pro sdílení vytvořených úrovní. Vzhledem k tomu, že zatím zmíněné hry nebyly žádné novinky a o všech už jsme toho dost věděli, tak jsem s napětím čekal jaké nové značky si pro nás v Nintendu připravili na WiiU. Bohužel představená nabídka mě rozhodně neuspokojila. Mario Tennis Ultra Smash je další variantou osvědčené série odlehčených sportovních her s postavičkami od Nintenda, Animal Crossing amiibo Festival je jakási party hra která mi nepřišla ničím zajímavá a Skylanders Supercharger jenž představil spolupráci Nintenda a Activisionu mě nutí k zamyšlení, jestli v Nintendu nezapomněli na to, že mají dělat skutečné hry a ne jen doplňkový software pro svoji Amiibo figurky. Možná jsem příliš tvrdý, ale když na WiiU neukážou žádnou novinku, tak je to velmi tristní pohled.

Nintendo však kromě WiiU má ještě druhou platformu 3DS, na kterou na rozdíl od Sony nezapomnělo. Jenže místo aby si u mě Nintendo po zklamání z nabídky WiiU vylepšilo reputaci hrami na 3DS, byly představeny hry, u kterých se mi celou dobu v hlavě honily myšlenky jako nuda a dřeníme svoje značky do poslední kapky. Takže co jsme vlastně dostali. The Legend of Zelda: Tri Force Heroes je kooperativní hra pro více hráčů, jenž využívá prostředí oblíbené série. Bohužel nic zajímavé na ní nevidím, vlastně jsem si jen říkal, že to vypadá jako slepenec různých jiných her. Možná si tahle záležitost svoje hráče najde, ale kdyby tahle hra nevyšla, nic se nestane. Stejný pocit jsem měl i u Hyrule Warriors Legends, což je předělávka pro ně jedné z nejlepších Nintendo her z loňského roku. Nemám obavy, že na 3DS hra nebude zábavná, ale ti co ji vlastní na WiiU asi nebudou mít moc důvodů ji hrát. Navíc se trochu bojím její technické stránky, protože nevím jak si 3DS poradí s masivními počty nepřátel tolik typickými pro tento druh her. Ačkoli toužebně očekávaného Metroidu pro WiiU jsme se nedočkali, tak na 3DS se chystá akční záležitost Metroid Prime: Federation Force. Bohužel ani v tomto případě mě Nintendo nepřesvědčilo, že má smysl hru hrát. Obávám se totiž, že pro podobný žánr není 3DS moc vhodné, ale možná je hra cílena na majitele New 3DS. Faktem je, že z předvedené ukázky jsem nezískal dojem, že si to chci zahrát. Nejmenovat se to Metroid, tak si této hry nikdo ani nevšimne.

Snad jediným světlým bodem v nabídce 3DS her bylo Fire Emblem Fates. Pokračování jedné z nejlepších 3DS her snad ani nemůže být špatné. Alespoň že mi zůstal nějaký důvod se těšit na 3DS hry. Novinkou, která z mého pohledu stála za něco byl Mario & Luigi: Paper Jam Bros. Tohle nečekané spojení svou odlišných Mario postav převedené do hratelnosti série Paper Mario rozhodně neurazilo, i když ani tady jsem neříkal, to musím hrát, jako jsem měl u jiných 3DS her z minulosti. Posledním novým titulem na 3DS pak bylo jen Yo-Kai Watch což je hra, kterou ocení snad jen zarytí fanoušci této v Japonsku oblíbené značky. A to bylo vše. I když nabídka 3DS her byla celkem rozsáhlá, chyběl mi tam nějaký titul, který by mě potěšil. Nějaké pěkné PRG, zkrátka nějaká nová značka, která jen nebude recyklovat.

Když video s prezentací Nintenda skončilo, bylo mi smutno. Smutno z toho jakou cestou se Nintendo vydalo. Neviděl jsem tam proklamovanou snahu o inovaci, a odhodlání jít si vlastní cestou. Spíše mi to připadalo, že v Nintendu si řekli, že jediné dvě věci které se prodávají, jsou Amiibo figurky a cokoli s jejich postavami. Takže pojďme dělat hry, které hráči chtějí. Jenže je to opravdu tak? Ano byl jsem zklamaný a možná i trochu naštvaný, jenže místo toho abych si šel svoji frustraci vylít do diskusí, zkusil jsem se zamyslet, jestli jsem to vlastně pochopil dobře. Když se totiž řekne E3 konference tak každý čeká něco, jako dělá Microsoft či Sony. To znamená bombastické ohlášení her, které jsou teprve ve fázi konceptu. Pustí se nějaký animovaný trailer a za dva tři roky se možná té hry dočkáme. Jenže tohle Nintendo vlastně nedělá. Co jsme tedy na jejich E3 prezentaci viděli. Viděli jsme hry, které mají vyjít letos do konce roku a to ještě ne všechny. Vždyť se vůbec nezmínili o hrách jako Project Zero, nová Zelda, Devil's Third či Bravely Second. Uvědomil jsem si, že můj dojem z jejich prezentace byl trochu zavádějící. Bohužel Nintendo si neuvědomilo, že jejich E3 prezentace nemá být jen další Direct, kterým představují hry na následující půlrok. Má to být show, která hráčům řekne: podívejte se co pro vás chystáme, možná ne za rok, aby zachovejte nám přízeň a budete mít Zedu, Metroida a mezi tím další originální tituly. Hráči v záplavě bombastických E3 oznámeních chtějí, aby i Nintendo přišlo s něčím velkým, co potěší jejich hráčská srdce.

Možná že v Nintendu už žijí jen chystanou novou herní platformou NX, kterou se chystají představit v příštím roce. Ale je to škoda, protože tím sami podkopávají WiiU. Přitom ti, kdo při každé nové WiiU hře která dostane hodnocení 9/10 neříkají, že je to fajn, ale kvůli jedné hře nemá cenu WiiU kupovat, ale WiiU si skutečně pořídí moc dobře ví, že i přes své mouchy je to dobrá konzole a fantastickými hrami. Nikdo neví, jaká bude nová konzole od Nintenda, ale kdo z nás by nechtěl Metroida, který skutečně využije dva displeje, či třeba Animal Crossing pro WiiU jenž by spolupracoval s 3DS a díky online funkcím posunul sérii dále. Místo toho si Nintendo hraje s Amiibo. WiiU je tak asi odsouzeno stát se dalším Gamecube či Dreamcastem. Ale dost už nářků. My co Nintendo sledujeme dlouhodobě víme, že je zkrátka jiné a některé jeho kroky jsou těžko pochopitelné. Takže stále věřím, že i pro nás co chceme hry a ne hříčky má Nintendo něco v rukávu. To však nic nemění na faktu, že z hlavní trojky to byli tentokráte oni, co si vytáhli černého Petra.

E3 2015: konference Sony

Další velkou konferencí byla akce Sony. Oproti Microsoftu mají situaci lehčí v tom, že PS4 je na trhu úspěšnější a i když za poslední rok kromě Bloodborne neměla PS4 nějakou slušnější exklusivní hru, stále se Sony daří držet na špici. Nicméně i jim je jasné, že nesmí usnout na vavřínech a je třeba se snažit. Tak se pojďme podívat, jak se jim letos dařilo.

Myslím, že jejich zahájení asi nikdo nepřekoná, protože vytasit se na úvod s The Last Guardian je pořádný kalibr. Tato dlouho očekávaná a vyvíjená hra o jejímž zrušení se často spekulovalo totiž skutečně existuje, o čem jsme se mohli hned přesvědčit v hratelné ukázce. Ta vypadala skvěle a myslím, že všem fanouškům, kteří už přestávali doufat, že se této hry někdy dočkají, vlila novou krev do žil. Nezbývá než si přát aby tato ukázka nebylo to jediné, co ze hry zbylo a že bychom se mohli dočkat tohoto titulu už v příštím roce. Každopádně tenhle úvod se Sony rozhodně povedl.

Další nově představenou hrou, o které sice určité střípky utekly už v minulosti, byla hra Horizon: Zero Dawn od studia Guerrilla Games. Toto exklusivní akční RPG zasazené do postapokalyptického světa, kdy vládu nad světem převzala opět příroda a robotičtí dinosauři (neptejte se mě jak ) vypadala moc pěkně. Je dobře, že v Guerrilla Games dostali možnost dělat i něco jiného než vyvařenou sérii Killzone. Minimálně po stránce grafiky, kterou zrovna oni zvládali vždy na výbornou, to vypadá na hru, které dokáže k Playstationu nahnat další hráče. Jsem zvědavý na další detaily, protože minimálně svým zasazením hra působí originálně. Snad i hratelnost bude trochu inovativní, protože luk už je dneska trochu nuda.

Další exklusivní hrou pro PS4 je Street Fighter V, což mě zas tolik nezajímá. O to více mě zaujal trailer na nového Hitmana, který byl opravdu parádní. Sice nejde o exklusivitu pro Playstation, ale tenhle pokus o restart série na nových konzolích se vyplatí sledovat. Jsem zvědavý, jak plánují skloubit akční a stealth prvky hry.  Media Molecule stojící za LittleBigPlanet představilo svoji další originální hru Dreams, která jak už název napovídá, umožní hráči prožívat své sny. Jak toho chtějí autoři dosáhnout fakt nevím, ale pokud má někdo šanci rozšířit herní prožitek, tak to je zrovna tohle studio. Ani v Sony si nenechali ujít možnost ukázat že Playstation je platformou kde vycházejí hry jak od velkých vydavatelů jako třeba Assassin's Creed Syndicate, tak i menší nezávislé hry jako je FireWatch, pro kterou dokonce získali konzolovou exkluzivitu. Tuhle hru sleduji už od oznámení a moc se na ní těším. Snad tedy podpora Sony pomůže autorům hru dokončit co nejdříve. Ukázka ze Star Wars: Battlefront mě pak snad poprvé dokázala strhnout natolik, že jsem o této hře začal uvažovat. Vypadá zkrátka výborně.

Dále se Sony zaměřila na tituly, které připravuje s dalšími velkými vydavateli jako je Square Enix. Hra World of Final Fantasy mě zas tolik nezaujala, ale když se objevil trailer na remake Final Fantasy 7, věřím, že v tu chvíli mnoho hráčů skákalo do vzduchu. Není totiž na světě tolik her, po jejichž předělávce hráči tolik volali. Konečně jsme se tedy dočkali a Final Fantasy 7 Remake vyjde na PS4 s časovou exkluzivitou. Jenže pokud vás informace o tomto remaku nedostala do hráčského nebe, tak práva nirvána musela přijít s oznámením Shenmue 3.  Ano, další regulérní pokračování herní série z Dremcastu se možná dočká dalšího dílu. Důvod, proč píšu možná je ten, že nejprve si musí vydání hry podpořit dostatek fanoušků na Kickstarteru. Přijde mi to však jako trochu laciný marketingový tah ze strany Sony, protože je jasné, že potřebné peníze se vyberou během chvíle. Ostatně teď kdy píšu tenhle text, tj. v úterý dopoledne už je vybráno více než 1,7mil z požadovaných 2mil dolarů. Jsem velmi zvědavý na další vývoj událostí kolem této hry.

Kupodivu ne moc prostoru Sony věnovala své VR - Project Morpheus. Dočkali jsme se sice oznámení hry Rigs, ta však ve mně zanechala smíšené dojmy. Ale je vidět, že Sony na VR pilně pracují a věřím, že jakmile příští rok odstartuje Oculus Rift, bude Project Morpheus na pořadu dne. Novinek ohledně samotné konzole PS4 nebylo mnoho. Dozvěděli jsme se tak především o updatu, který přinesl možnost přehrávání MKV souborů, což hodně z nás jistě uvítá. Ještě více bychom však uvítali pokud by to znamenalo i podporu titulků, no uvidím až nainstaluju.

Svoji aktuálně nejdůležitější značku v podobě Uncharted 4: A Thief’s End  si Sony nechala až na závěr a rozhodně to stálo za to. Očekávání jsou v případě této hry velká a myslím, že hratelná ukázka které jsme se dočkali, zbavila pochybností  každého, kdo by si snad myslel, že tohle nebude bomba. Akční jízda městem, zničitelnost prostředí a grafika to vše v herní stylu, jehož je série Uncharted esencí. Tomu zkrátka nešlo odolat. Skvělé zakončení konference a důvod netrpělivě očekávat vydání téhle hry, která už tak vysoké prodeje PS4 nepochybně nakopne.

Jestli mám říci jedno slovo, které budou mít spojené s konferencí Sony, tak je to překvapení. Ostatně jak jinak nazvat kombinaci her The Last Guardian, Final Fantasy 7 Remake a Shenmue 3. Sony zkrátka ví jak hráče potěšit. Ostatně těšit se může i ten, komu tyto tři hry nic neříkají, protože pro ty tu má Sony Uncharted 4: A Thief’s End  či Horizon: Zero Dawn. Trochu mi však chyběla hra, kterou by nám přinesli už tento rok. Zatímco Microsoft má Halo či Forzu 6 na Playstationu podobně silný podzimní lineup chybí. Každopádně konference samotná se povedla a je co vyhlížet.

E3 2015: konference Microsoft

E3 a konference herních společností je něco, bez čeho si nelze největší herní výstavu vůbec představit. Je to šance udělat velkou show a přesvědčit hráče, že právě ta vaše konzole nebo hra stojí za to, abyste jí věnovali čas a peníze. V tomto a následujících příspěvcích bych tak tak zhodnotil svůj dojem z představených her a funkcí, které na konferencích hlavní trojky zazněly. A začneme hned s E3 konferencí Microsoftu.

Asi není příliš překvapením, že hrou kterou především prezentovali světu jako první, bylo Halo 5: Guardians. Halo je jejich nejdůležitější herní značka a tak jí věnují náležitou pozornost. Navíc jde o první Halo na nové konzoli a to je vždy velká událost. O to více mě překvapilo, že samotné předvedení bylo takové obyčejné. Ne že by hra vypadala špatně či nezajímavě, ale když to srovnám s prezentací předchozích dílů série, chyběl tomu ten správný wow moment. Možná si pro nás chystají více v dalších dnech. Pro mě bylo Halo vždy více příběhovou hrou a tak jsem se těšil na trailer, který mě navnadí na hru po této stránce, jak se ostatně na tuto vesmírnou ságu sluší. Převedené záběry sice byly fajn, ale čekal jsem více. Nic to však nemění na faktu, že Halo 5 je pro mě jakožto fanouška série jedním z velkých důvodů proč uvažovat o pořízení Xboxu One. Takže i když jsem přesvědčen že hra bude stát za to, stále ve mně malinko hlodá pochybnost, zda hra bude taková, jaká by mě měla být, aby uspokojila i ty fanoušky, pro které není multiplayer tu nejdůležitější věcí na Halo 5: Guardians.

Jenou z nově představených her bylo Recore, jenž se představilo jen animovaným trailerem jak už to u takto časně oznámených her bývá. Ten byl rozhodně povedený a dával trochu tušit, na čem hra bude stavět. Vzhledem k tomu, že hra má vyjít už na jaře příštího roku, tak se snad brzo dočkáme dalších informací. Pro mě je nejzajímavější to, že hrou stojí Keiji Inafune, což je více než zkušený producent mají na svém kontě několik zavedených herních sérií. Další novou hrou byla zajímavě vypadající hra Ashen ve které v roli jakéhosi poutníka vydáte na cestu domů. Vydána však bude nejspíše jen přes digitální distribuci, takže jde o podobný druh hry, jako byl loni Ori, zkrátka povedené imidžovka

Další velkou značkou nedílně spojenou se studii Microsoftu je závodní hra Forza Motorsport 6.  Microsoft je na poli závodních her opravdu pilný a každý rok tu tak máme nějaký kousek ze série Forza. To že mám být šestý díl dle Microsoftu ten nejlepší a s nejnašlapanější obsahem ze všech vyšlých dílů asi nikdo nepochybuje, protože jak jsme se přesvědčili už u přechozích her ze série, ten následující vždy jakousi komplikací toho co se osvědčilo s nějakou novinkou navíc. Tou mají být v případě Forzy 6 noční závody. Měl jsem pro tuhle sérii vždy slabost a tak doufám, že výsledný dojem ze hry hráče přesvědčí, že nejde jen o lehký update předchozího dílu. Záběry ze hry každopádně vypadají moc pěkně, k tomu 60fps co více si může fanoušek závodních her přát.

To že Microsoft pro sebe získal práva na Rise of the Tomb Raider se ví už dlouho stejně jako to , že ta exkluzivita není  tak úplně exklusivita. Nicméně věřím, že tahle značka je natolik silná, že mnoho hráč nevydrží čekat a kvůli Laře dají Xboxu One šanci. Ostatně nebylo by divu, protože její nové zasněžené dobrodružství vypadá parádně, i když opět jde o přestřelenou akci, kdy Lara provádí kousky za hranou fyziky. Ale to není nic nového. Pokud nic jiného slibuje nový Tomb Raider parádní akční hru, která si ostudu určitě neudělá. Paradoxně je asi tahle hra tou, o kterou budou mít hráči největší zájem, ačkoli nejde o záležitost přímo ze stáje Microsoftu.

Zdá se že Microsoft se po letech probral ze spánku a uvědomil si, že mu patří studio Rare zodpovědné hry, kterou hráči vždy milovali a které v posledních letech trestuhodně zahálelo. Možno jako formu odpustku tak Microsoft vydá kolekci hned 30 her tohoto studia a půjde o balení, kterému se asi jen tak něco nevyrovná. Ostatně 10 tisíc achievementů mluví za vše. Věřím, že fanoušci tenhle krok a důstojnou oslavu výročí toho to studia rozhodně uvítají. Kromě toho jsme se dočkali představení i jejich nové hry Sea of Thieves o které se však zatím moc neví. Podle traileru jde o pirátskou hru ve které bude dělat to co se o takového piráta čeká, tj. plavit se po moři, přepadávat lodě, hledat poklady. No uvidíme, co z toho nakonec bude. Mě však těší že Rare dostali konečně možnost ukázat, že ještě umí dělat hry. Tak uvidíme, jak jim to půjde.

Když se řekne Xbox vytanou hráčům na mysli tři hry. Dvě už tu zazněly a kromě Halo a Forzy tak během konference muselo nutně dojít i na Gears of War. To že se chystá Gears of War Ultimate Edition jsme už věděli, nicméně teď už víme i detaily a věřím, že konec srpna bude každý fanoušek téhle skvělé série netrpělivě očekávat. Ostatně kdo by pohrdnul možností zahrát se všechny hry série ve vylepšené grafice a navíc s rozšířením, které bylo dosud paradoxně dostupné jen na PC. Ten největší bonbónek však přišel až na konci, kdy jsme se dočkali hratelné ukázky z Gears of War 4. Stačilo několik prvních záběrů a bylo jasné, že tohle je staré dobré Gears of War, ale běžící na Unreal enginu 4 generace a s novými postavami. Samotná ukázka byla dostatečně atmosférická, aby i přes střídmé dávkování akce udržela pozornost. Na tohle se opravdu těším, ale dříve než příští rok se nedočkáme.

Kromě exklusivních her, které jsou středem každého držitele platformy jsem se dočkali prezentací multiplatformních titulů, které však na Xbox One budou mít nějaký ten bonus navíc, jak je v posledních letech zvykem. Zaujala mě především zmínka o možnosti hrát PC módy v případě Falloutu 4. Někoho mohlopotěšit i oznámení Plants vs. Zombies: Garden Warfare 2 z dílny EA. Oznámení Dark Souls 3 uteklo už před konferencí, takže místo překvapení jsme zhlédli povedený trailer v duchu této série. No a Ubisoft poskytl Microsoftu na konferenci své dva tituly - Tom Clancy's The Division a Rainbow Six: Siege, na které se hráči už netrpělivě těší. Microsoft tak ukázal, že hráči na jeho konzolích budou mít z čeho vybírat.

Na řadu přišli také novinky týkající se samotné konzole. Tou nejpřekvapivější a troufám si říci i nejpozitivnější bylo oznámení zpětné kompatibility Xbox One s hrami z Xbox 360. Prozatím jich není mnoho, ale tento krok Microsoftu jistě přivítají všichni hráči. Navíc hry co už vlastníte, bude moci hrát zdarma. Nečekané, rozhodně palce nahoru. Snad se celou věc podaří dotáhnout do konce a nezůstane jen u pár her z producentské stáje Microsoftu. Další novinkou kterou nejspíše ocení jen hardcore hráči je elitní Xbox One gamepad. Jeho předností mají být především vyměnitelné komponenty a větší přesnost a možnost si přemapovat si tlačítka. Nicméně vzhledem ceně, která už unikla, to bude opravdu elitní záležitost. Microsoft Hololens je celkem nová věc a tak se čekalo, jakým způsobem ji Microsoft zapojí do své konference. Dočkali jsme se ukázky fungování této navýsost zajímavé technologie v prostředí Minecraftu. Bylo vidět, že jde opravdu jen o technologické demo. Nicméně i tak bylo znatelné, že určitý potenciál i na poli her tu je. Poslední novinkou vázanou k Xboxu byl a Xbox Game Preview Program což je takový early access z PC. Zároveň jsme se dočkali traileru představují několik her, jenž známe jen z PC, ale díky tomuto programu dostanou možnost seznámit se s nimi i hráči na Xboxu.

Můj celkový dojem z konference Microsoftu byl určitě pozitivní, především proto že se točil kolem her. Hráči na Xboxu One se rozhodně nemusí bát, že by neměli co hrát. Navíc tituly jako Tomb Raider či Gears of War určitě základnu hráčů ještě rozšíří. Trochu mi však chyběla nějaká bomba, hra o které bychom neměli tušení, či zkrátka jen nějaká ukázka, které za sebou zanechal a ten správný moment vzrušení. Ale věřím, že Microsoft si některá oznámení ještě nechává v kapse, ostatně ani Quantum Break neukázal. Každopádně ostudu si svojí představenou nabídkou neudělal.

Kniha: Zaklínač a jeho svět

Vydávání knížek s herní tématikou nemá u nás velkou tradici. Pokud zapátrám v paměti po knížkách, které u nás vyšly za zabývali se hrami vybaví se mi spíše už letitá kultovní publikace Franty Fuky než nějaký novější počin. Vyšlo sice pár publikací spíše akademického formátu, ale žádná knížka která by poskytovala ten správný fan servis. Co se týká her lze najít většinou beletristickou literaturu, občas nevalné kvality snažící se přinášet příběhy z oblíbeného univerza her jako Doom, Warcraft či Halo. V poslední době tak této velmi úzce zaměřené oblasti jednoznačně dominuje záplava nejrůznějších příruček k populárnímu Minecraftu. Možná proto jsem vždy zálibně proházel herní sekci v knihách na Amazonu a smutně koukal na tu množství publikací s herní tématikou. A protože mám rád knížky a hry samozřejmě také, občas jsem si dopřál nějakou ze zde nabízených. Prvním takovým kouskem byla Halo encyklopedie, a následovala obdobná kniha ale týkající se série Zelda a ještě pár dalších knih, které vám v knihovně ostudu neudělají. Na nějaké podobně obsahově bohaté a propracované knihy jsme mohli na našem trhu zatím zapomenout. Říkám mohli, protože před několika dny se pro mě trochu nečekaně objevila kniha Zaklínač a jeho svět s podtitulem průvodce (nejen) herním světem. Byl jsem trochu překvapený že podobná kniha vyšla i u nás v českém překladu, protože jde o knihu ve velkém formátu, na kvalitním papíře čemuž samozřejmě odpovídá i cena. Na druhou stranu není v u nás mnoho herních značek, které by byly zdejšímu hernímu publiku tak blízké jako Zaklínač. A protože i já jsem fanouškem Geralta a jeho světa (což asi není novinky vzhledem k tomu že posledních několik blogových příspěvků se točilo kolem Zaklínače 3) a navíc jsem chtěl podpořit vydání herní publikace, jenž by mohlo vydavatele přesvědčit, že i takové publikace mají na našem trhu místo, bylo jasné, že jsem po této knížce sáhnul.

Psát knížku o světě Zaklínače je trochu ošidné, protože nutně narazíte na to že část čtenářů/hráčů zná celé univerzum z knih a část jenom z her, případně jsou to úplní nováčci, kteří do zdejšího světa zavítali až s příchodem třetího pokračování. Trochu si myslím, že kniha byla cílena především na ně s cílem představit zdejší svět, jeho hybné síly, postavy a důležité události. Na druhou stranu i co Zaklínače znají zde mohou najít mnoho zajímavého. Je však jasné že jde knížku určenou především hráčům. Její obsah je rozdělen do několika kapitol týkající se světa, monster, zaklínačů a pak přímo Geralta. Jako originální nápad považuji, že každou kapitolu si vzal na starost někdo z významných osobností zdejšího světa a místo nudného výčtu tu máme čtivě napsané pojednání o různých aspektech zdejšího světa a zaklínačů vůbec. Vyprávění je to  poutavé a rozhodně ne ploché, ačkoli nezachází do přílišné hloubky, což je možná dobře. Jako knížka pro fanoušky herního Zaklínače totiž funguje skvěle. Navíc samotné provedení knihy je velkorysé a to nejen použitým formátem ale i množstvím a kvalitou obrazového materiálu. Ten komu je popisovaný svět blízký si užije i pouhé listování bohatým obrazovým materiálem. Kniha je v češtině a překlad je dle mého soudu velmi povedený a jeho podání je přizpůsobeno i osobnosti vypravěče. Celkový dojem z knihy je rozhodně pozitivní a jsem rád, že podobná publikace zde vůbec vyšla. Nezbývá než jen doufat že i v budoucnu se dočkáme i dalších knih s herní tématikou a nebude nutné se obracet je do zahraničí.

Pohlednice ze Zaklínače - Velen

Že je Zaklínač 3: Divoký hon krásnou hrou, je bez diskuze. Dlouho se mi nestalo, abych tlačítko Share na PS4 mačkal s takovou pravidelností jako u této hry. A i když obrázky samotné nevypovídají o grafických kvalitách hry, protože v pohybu je vše samozřejmě mnohem hezčí a navíc jsou tmavší než jak vypadají na obrazovce, přesto stojí za to si je ukázat.Vítejte v báječném světě Zaklínače.

Splatoon

Když se na loňském E3 představila hra Splatoon, byl to blesk z čistého nebe a to hned z několika důvodů. Jednak se o této hře vůbec nevědělo a tak její účast na prezentaci Nintenda byla velkým překvapením a jednak šlo o novou značku a s těmi Nintendo v posledních letech velmi šetří. Nečekaný byl také žánr hry, protože střílečka z první osoby v portfoliu WiiU rozhodně chybí. Ale nebylo by to Nintendo, kdyby se nepokusilo tento žánr pojmout ve svém stylu. A tak to místo vojáků máme hlavonožce, kteří spolu bojují v arénách ne o to kdo koho vícekrát zabije, ale o to který tým přebarví větší plochu dané úrovně. Myslím, že jsem nebyl sám, koho uvedený koncept zaujal ihned při představení hry. Proto jsem s napětím očekával, jak si autoři poradí s dotažením celého konceptu poradí.

Musím říci, že ačkoli v posledních dnech se moje veškeré herní aktivity přesunuli do fantastického světa Zaklínače a tak jsem přemýšlel jestli mám do Splatoon jít. Ale nápad hry mě zaujal natolik, že jsem si říkal, že jí musím dát šanci. Ostatně poslední dobou jsem WiiU trochu zanedbával a mám tam ještě pár restů. Dalším důvodem proč po Splatoon sáhnout hned, byl ten, že u her založených na multiplayerovém klání je lepší naskočit hned při rozjezdu. Navíc jsem měl chuť zahrát si nějakou týmovou akci. Obecně nepatřím mezi hráče, kteří by žánr multiplayerových akčních her měli nějak v oblibě. Více jsem hrál jenom HALO a popravdě se těmto hrám spíše vyhýbám. Jenže Splatoon mě zaujal svojí jinakostí a specifickým „Nintendo“ přístupem, který mi zkrátka sedí. Navíc ona to není jen čistě multiplayerová záležitost. Hra totiž obsahuje velmi silnou singleplayer část, která není jen nějakým nezbytným přílepkem.

Jádrem hry je samozřejmě online klání nazvané Turf Wars, kde se spolu dva týmy po čtyřech hráčích soupeří o to, komu se podaří herní plochu více obarvit svojí barvou. K ruce či spíše chapadlu máte hned několik zbraní. Od jednoduchých pistolek co barvu lehce plivou, po odstřelovačky jenž dokáží pokrýt vše v jednom směru až po váleček se kterým rychle obarvíte velké plochy. Každá zbraň se jinak používá a v zásadě jde vždy o vyvážení rychlosti a efektivity. V ideálním případě se tak část týmu stará o likvidaci či alespoň zabavení protivníků a zbytek se pak snaží, aby barva týmu po uplynutí časového limitu převládala. Každá zbraň má i speciální útok, který lze použít jak proti nepříteli, tak jako posílení svého týmu. Kromě toho má vaše postava oblečení, které se skládá ze tří kusů a které si stejně jako zbraně kupujete v obchodech na centrálním náměstí jenž slouží jako rozcestník do všech módů hry. Toho oblečení vám poskytuje různé bonusy a lze si tak svoji postavu vyladit k obrazu svému. K nákupu slouží herní měna, kterou získáváte za souboje. Zbraně i oblečení se vám pak odemykají dle dosaženého levelu. Je zde vidět pěkná provázanost, a člověk má hned více důvodů hrát a vylepšovat si postavu.

Na celkové zhodnocení Splatoon je ještě brzo, ale pár věcí je vidět už nyní. Jak už to v online akcích bývá, úspěch hry do značné míry závisí na sehranosti týmu, či alespoň zkušenosti jednotlivých hráčů. Některé zápasy jsou tak super a napínavé až do poslední vteřiny a při rozhodnutí pak roli hrají doslova jednotky procent. Někdy je to trochu utrpení, když se dostanete do týmu s někým kdo zmateně pobíhá po mapě a člověk se může snažit sebevíce, ale prohra je jasná. Trochu záhadou je mi způsob rozdělování do týmů, kdy mi v tuto chvíli není úplně jasný systém. Možná je to tím, že hráčů je zatím málo a tak člověk často narazí na tým, kde mezi sebou hrají hráči na první a patnácté úrovni. S tím souvisí o moje hlavní výtka a to je pomalé sestavování týmu. Občas člověk čeká a čeká a bohužel nejde dělat nic jiného, kromě hraní jednoduché hříčky na displeji ovladače. Snad tyhle bolístky časem zmizí. Stížnosti jsou také slyšet na vypuštění hlasového chatu, který mi popravdě zas tak nechybí, resp. nechybí mi teď když si nelze sestavit vlastní skupinu, ale souboje jsou náhodné. Pokud tvůrci do hry možnost tvorby vlastních zápasů doplní, pak by nějaká forma týkové komunikace jistě přišla vhod. Faktem je, že bych si dovedl představit bohatší nabídku co si online zápasů týká. Módy jsou jen dva a map také v základu není mnoho. Nintendo však slíbilo pravidelné updaty. Tak uvidíme jak na tom bude hra za měsíc. Ale trochu mě mrzí, že zrovna Nintendo jde touto cestou, kdy se obsah do hry doplňuje až po vydání.

Zatím musím říci, že mě Splatoon baví a vlastně jsem dostal to co jsem očekával. Možná že i o něco více, protože propracovanou kampaň pro jednoho hráče jsem opravdu nečekal. Hru sice trápí porodní bolesti, ale věřím, že až se vyřeší, tak se Splatoon může stát trvalkou na WiiU, protože v základu jde opravu o chytlavou záležitost. Já osobně toho mám ve hře k prozkoumání ještě celkem dost. Čeká mě dohrání kampaně a také bych rád vyzkoušel lokální multiplayer pro dva hráče a to ani nemluvím o vylepšování levelu postavy Snad mi tedy nadšení ještě nějakou dobu vydrží a budu mít důvod se ke hře stále vracet.