DOHRÁNO: Super Mario Odyssey

Když se prvně představila hra Super Mario Odyssey byl jsem trochu na rozpacích. Viděl jsem totiž Maria, jak běhá po realisticky vypadajícím městě, což bylo něco úplně jiného, než jsem čekal. Jenže pak se ukázalo, že to byl pouze jeden ze světů a čeká nás starý dobrý Mario. Moje pochybnosti byly okamžitě zapomenuty, protože jestli Nintendo něco umí, tak je to ohlídat si kvalitu svých hlavních značek. Za svůj hráčský život jsem hrál spoustu her s Mariem a ačkoli v mém srdci zůstává nejvíce zaryta série Super Mario Galaxy, tak každá z her v hlavní sérii přinášela něco nového. Nejinak je tomu i teď. To novinkou je Mariova schopnost proměňovat se do různých postav a předmětů, resp. se do nich vtělit, kterou získá díky své čapce.

Ale není to jen tak nějaká obyčejná čapka. S Mariem totiž spojí síly Cappy jehož drahou Tiaru unesl stejně jako princeznu Peach náš známý padouch Bowser, který si ji chce vzít. Pochopitelně že Peach. A Mario se tak vydává za její záchranou. Zatímco Bowser a jeho zlovolní pomocníci prchají vzducholodí, Mario spolu s Cappym je stíhají v jakémsi létajícím klobouku. Ten však jako palivo potřebuje měsíční úlomky a tak je třeba navštívit hned několik různorodých lokací, posbírat zde alespoň vyžadovaný minimální počet, který poslouží jako palivo vašemu korábu a vydat se zase dále. Z popisu výše to vypadá jako klasická Mario hra, ale jeden podstatný rozdíl by se tu našel. Snad poprvé v sérii, je vám ponechána větší volnost. A tak stejně jako u nové Zeldy kde tvůrci vsadili na otevřený svět a i v Super Mario Oddysey máme určitou míru svobody v procházení daných lokací. Ty sice nejsou na první pohled nijak rozsáhlé, ale jsou doslova našlapané obsahem, který je ale před vámi trochu schovává.


Během hry se tak v zásadě opakujete stejný postup. Doletíte do nové lokace, projdete ji až do konce a cestou nasbíráte potřebné měsíčky a vzápětí se můžete vydat dále. Jenže brzo zjistíte, že zatímco pro odlet vám stačí třeba jen 12 měsíčků, tak v lokaci se jich skrývá třeba 100. A tak začnete pátrat a brzo zjistíte, že tam kde jste mysleli že nic není, se skrývají nové výzvy které lze plnit. A tak někdo může být za hodinu hotový a někdo hledáním ukrytých měsíčků a plněním úkolů může strávil mnohem více času. Kromě toho v každé lokaci sbíráte i mince, za které si můžete kupovat nové oblečky a dekorace pro vaši loď. Ostatně oblečky a hlavně klobouky jsou podstatnou součástí hry. Na jednu stranu slouží jako zábavu abyste si mohli Maria tematicky přizpůsobit dané lokaci a na stranu druhou je to právě klobouk, který vám umožní onu zásadní proměnu.

Mario tak projede opravdu různorodými proměnami, které mu umožní dostat se dále. Budete rybou, sochou, ale třeba i jedním z běžných protivníků. Většina lokací se točí kolem jedné zásadní schopnosti, jejíž ovládnutí vám pomůže vypořádat se s několika bossy. Ty slouží jako zpestření hry a nejsou nějakou zásadní výzvou. Na to jak je porazit přijdete během chvíle. Ostatně ani samotná hra na první pohled nepůsobí nijak obtížně. Jenže jakmile se rozhodnete, že získáte i měsíční úlomky nad rámec povinností, dokáže hra nabídnout služnou výzvu.  Navíc jak je u této série zvykem, poražením finálního bosse hra tak úplně nekončí a před vámi stojí další výzva, kterou s radostí přijmete. Vždyť kdo by nechtěl hrát dále hru, na které se těžko hledají chyby.

Super Mario Oddysey nabízí mnoho hodin zábavy skutečně pro každého a navíc v příjemném audiovizuálním zpracování. Je to hra, která vás bude stále překvapovat něčím novým a vy si bude říkat, kam na ty nápady tvůrci chodí a jak to dělají, že i po tolika letech a dílech je Mario stále ve formě. A ve formě je i Nintedo Switch, který si letos připisuje další zářez, protože tahle hra bude spolu se Zeldou nepochybně soupeřit o příčky nejvyšší.










DOHRÁNO: Destiny 2

Když jsem do prvního Destiny naskakoval spolu s jeho velkým rozšířením Taken King, vůbec jsem netušil jak se mi hra dostane pod kůži a kolik hodin v ní strávím, i přesto že hra byla v několika ohledech nedotažená. Tvůrci slibovali že v dalším díle vše vylepší a Destiny 2 bude ve všech ohledech lepší hra. A i když na jejich prohlášení jsem po minulé zkušenosti byl celkem skeptický, tak přesto jsem se na druhý díl těšil. A pokud bych svůj názor na hru měl říci během prvních deseti hodin hraní asi bych nešetřil superlativy. Mnoho z toho co bylo kritizováno je nyní vylepšeno. Především příběh nyní má jasnou linku a ač je v zásadě velmi přímočarý má své tempo a díky tomu příběhové mise rozhodně zabaví, v tomto ohledu v Bungie neztratili nic ze svého umu. Některé mise mi svoji strukturou dokonce připomněly to nejlepší ze série Halo. Během příběhové kampaně které vás provede po všech lokacích které hra nabízí, je dost možností vyzkoušet si všechny novinky v hratelnosti. Těmi hlavními jsou nové subtřídy pro každou třídu, možnost jednoduché modifikace zbraní a zjednodušení kategorie zbraní a konečně nechybí i použitelné mapy lokací které umožňují i rychlejší cestování. Přišlo mi že v mnoha ohledech tvůrci hru zjednodušili, což ve výsledku není špatně. Faktem ale je, že zážitek z hraní a především střelby je stále stejně dobrý jako v případě prvního Destiny.

Velkým problémem první hry byl endgame obsah a tvůrci se dušovali, že tentokrát se poučili a Destiny 2 v tomto ohledu nabídne dostatek činností, které vás zaměstnají i po dokončení hry. Jenže jak se nakonec ukázalo, tak úplná pravda to nebyla. Papírově sice hra nabízí dostatek možností jak získat lepší výbavu a tokenů za které lze u jednotlivých frakcí získat lepší výbavu budete mít brzo plné kapsy. Bohužel od určité úrovně vám takto získané předměty nepomůžou se získáním vyššího poweru, který ve hře nahradil známý light level z předchozího dílu. A tak se brzo každý dostanete do situace, kdy jediná možnost kdy získat lepší výbavu je vždy po týdenním resetu, kdy si lze znovu splnit aktivity které vám ji garantují. Bohužel splněno máte za pár hodin a kromě klanových odměn pak nemáte moc důvodů hrát hru dále. Dokonce i v předchozí hře tolik oblíbené striky nenabízí nic, kvůli čem by stálo za to u nich trávit čas. Záchranou se tak pro hráče kteří dokážou sehnat partu, stává raid. Právě on je současným vrcholem hry a představuje to nejlepší co Destiny 2 může nabídnout.

Musím říci, že z Destiny 2 mám celkem rozporuplné pocity. Na jedné straně to je hra, která v mnohém vylepšila problematické prvky předchozího dílu, ale na straně druhé nedokázala nabídnout něco více co by ji dostatečně odlišilo. Ale možná to ani nebyl záměr a to že na první pohled moc rozdílů neobjevíte je naopak cílenou snahou neměnit to co funguje. To že v endgamu chybí pořádná náplň, resp. není takový aby uspokojil hráče kteří už mají dobrou výbavu je bohužel až příliš zřetelné. Ale mohu kritizovat hru, která mi i tak nabídla desítky hodin zábavy a bavila mě hrát? Hru která má raid, jenž mi přinesl nejlepší multiplayer zážitky za poslední dobu? Možná bych měl být nakonec rád, že teď když mám postavu na maximální úrovni, mi hra nenabízí další výzvu a já se mohu v klidu věnovat ostatním hrám či čemukoliv jinému. Protože co si budeme povídat, tahle hra vám je schopná ukousnout hodně času. Takže nakonec jsem vlastně spokojen ale zároveň se celkem těším na chystaná DLC, která mě jistě donutí se do hry znovu ponořit, protože co se týká žánru fps akcí, tak Destiny 2 je bezesporu v čele.













DOHRÁNO: Mario & Rabbits: Kingdom Battle

Své rodinné zlato kterým Mario rozhodně je, si Nintendo drželo vždy ve svých rukách a až na drobné výjimky na které by jistě rádi zapomněli všichni zúčastnění, ji ani nikomu nepůjčovalo. Proto bylo trochu překvapením, že novou hru s Mariem svěřilo do rukou vývojářům z Ubisoftu. I když je třeba říci, že to byl zrovna Ubisoft, který Nintendo neopustil ani když mu bylo nejhůře a jako jeden z mála velkých vydavatelů pro ně dělal hry. Ale zpět k samotné hře. Jak už název napovídá, tentokrát se Mario potkává se šílenými králíky. Je to právě tahle parta chlupatých pitomců, která zapříčiní, že do Mariova světa vpadne chaos způsobený jejich ztřeštěným počínáním. Reality se začnou míchat a svět zamoří podivně zmutování králíci. Těm se musí postavit Mario a jeho přátelé, kde kromě starých známých jako Luigi či Peach máte po ruce i jejich králičí varianty.

Hlavní obsah hry tvoří taktické souboje. Probíhají tahově a velkou inspiraci tvůrci brali především ze série Xcom. Takže vaše tříčlenná skupina se v tazích střídá s protivníky a ve vašem kole vždy máte na výběr několik akcí, které lze provést. Základem je pochopitelně pohyb a volba vhodného místa odkud na protivníka zaútočit. Platí zde totiž jednoduché pravidlo, že v případě plné viditelnosti soupeře máte vždy 100% šanci na zásah a pokud jste krytí za překážkou, můžete být zase v klidu že vám nikdo neublíží. To je myslím dobré rozhodnutí, protože celý soubojový systém zpřehledňuje. Nebyl by to však Mario aby nemohl pěkně hupsnout protivníkovi na hlavu. Přijdete k tomu ještě to, že arény ve kterých se souboje odehrávají jsou doplněny o ikonické trubky, které vás rychle dostanou na úplně jiné místo a máte nespočet taktických možností. Díky tomu jsou souboje velmi dynamické a přímo svádějí k tomu kombinovat různé schopnosti vašich hrdinů. Mario tak může skočit na hlavu protřelého králíka a ubrat mu trochu životů, následně se odrazit a skočit na Luigiho, který ho odmrští na vyvýšenou plochu, tam vystřelit ze zbraně a přes trubku se dostat do bezpečí na druhý konec mapy. Zbraně jsou pro každou postavu různé. Zatímco Mario primárně střílí z jakési pušky a na blízko mlátí protivníky po hlavě kladivem, tak Luigi zas ovládá ostřelovačku a může vysílat dálkově řízenou bombu. Navíc každý hrdina má ještě unikátní speciální schopnosti. Mario tak může posílit svůj tým, zatímco Peach třeba zase léčit.


Hrdinů během hry posbíráte hned několik, ale na bojišti mohou být v jeden okamžik jen tři. Takže strategie se nepromítá jen do samotných bitev, ale i do toho, koho si do bitvy povoláte. Ač by to na první pohled možná nevypadá, tak hra nabízí opravdu bohaté strategické možnosti. Některé souboje, u kterým jsem se občas trochu trápil, pokud jsem je chtěl projít s nejlepším ohodnocením, se se změnou taktiky ukázali úplně v pohodě. Rozhodně se nevyplatí procházet hru je úvodní trojicí postav, protože variabilita hře rozhodně sluší. Souboje jsou sice důležitou, ale nikoli jedinou součástí hry. Při procházení krásně vytvořených lokací v každém z dostupných světů je totiž dobré hledat truhly s lepším vybavením a řešit menší puzzly, která vám nejen otevřou cestu dále, ale často získáte i přístup k novému pokladu. Zbraně si pak kupujete za nasbírané penízky. Kromě lepší zbraní je třeba také postupně odemykat a vylepšovat schopnosti vašich hrdinů. Musím říci, že mě skutečně bavilo prošmejdit každý zapadlý kout a řešit drobné logické hádanky protože to bylo příjemné rozptýlení mezi souboji.

Vizuální styl a zapojení šílených králíků dává hře lehce odlehčenou atmosféru. Sice nemůžu říci, že bych se u hra smál, protože ony vizuální gagy králíků na mě až tak nepůsobily, ale některé situace mi úsměv na tváři rozhodně vykouzlily. Jeden moment však považuji za fenomenální a tím je souboj s bossem, kterému předchází dva operní výstupy, ve kterých si dělá legraci z Maria. Tenhle song byl fakt skvělý, ostatně stojí za ním stejně jako za ostatní hudbou ve hře můj oblíbený Grant Kirkhope. Ani po stránce grafiky hra rozhodně neztrácí dech a vypadá pohledně. Především se však skvěle hraje a je jedno jestli u televize nebo přímo v handleld modu. Mario & Rabbits je zkrátka další vynikající hrou na Switch která dokáže nabídnout desítky hodin zábavy.








DOHRÁNO: Uncharted: Lost Legacy

Série Uncharted se během několika let stala tou nejdůležitější exkluzivitou, kterou Playstation nabízí. Po čtvrtém díle, kdy se uzavřel příběh Nathana Drakea se zdálo, že tvůrci z Naughty Dog se mají zájem věnovat novým značkám a série si dá na chvíli pauzu. Ještě předtím však bylo v plánu vydat DLC. Jenže jak se ukázalo, tak postupem času se jim rozrostlo až do podoby samotné hry na jejíž vývoj byl vyčleněn nový tým uvnitř studia. Místo DLC proto vyšel prý plnohodnotný titul Lost Legacy, jehož hlavními představiteli se stala důvěrně známá Chloe Frazer a trochu netypicky i Nadine Ross, kterou si jistě znalci série pamatují jako tu ze špatné strany barikády. Příběh hry se tentokrát točí kolem bájného Ganeshova klu, který je ukrytý kdesi v indických horách. A obě představitelky nejsou jediné kdo ho touží získat do svých rukou.

Když člověk hraje hru jako je Lost Legacy, která vznikla tak trochu náhodou, musí si říci jak ji vlastně hodnotit. Na datadisk je příliš velká a na novou hru zase příliš podobná svému předchůdci. Takže pro mě to je takový spinoff k sérii kterou mám rád a díky tomu mohu být na hru mírnější běž bych jinak byl. Ono vlastně hodnotit tuhle hru je těžké. Všechno totiž funguje jak má a hra se hraje stejně dobře jako poslední díl. A o grafice snad ani není třeba mluvit, protože je opět skvělá a těžko hledat hru která by se jí po této stránce vyrovnala. Bohužel více než jindy se na ní ukazují slabé stránky této série, které tvůrci ještě podpořili rozhodnutím část hry umístit do relativně otevřené lokace. Jenže to co na první pohled vypadá skvěle, se alespoň pro mě neukázalo moc funkční. Hra totiž podle mě nejlépe funguje ve chvíli, kdy jako hráč máte nadefinovanou cestu a ideálně zrovna probíhá nějaká akční sekvence Nemáte tak moc času přemýšlet co a proč se děje. Jenže  v okamžiku kdy se dostane do otevřené krajiny a hra po vás chce, abyste se někam dostali sami, aniž by vám tvůrci určili jednu cestu, zákonitě narazíte na překážky. Najednou si totiž začínáte všímat že tenhle kámen vám hra nedovolí přeskočit ač jindy skáčete přes propasti. Hra která se tváří otevřeně je totiž ve skutečnosti jen dovedně maskovaný tunel, který musíte projít jen tak, jak chtějí autoři. Pokud jste jen na malé ploše tak to nevadí, ale ve volné krajině už je to problém. Nevím, ale mám dojem že po letošní Zeldě mám problém že všechny hry se otevřeného světa poměřuji jiným měřítkem.

Ale bylo by asi nefér hru odsoudit za to, že je jde jen o přídavek, ostatně nic jiného ostatně autoři ani neslibovali. Takže ten kdo si užil poslední díl, bude se bavit i u Lost Legacy. Sice místo cestování po světě se budete většinou procházet jen indickou džunglí, ale stereotyp rozhodně nehrozí. Opět nás tak čekají krásné lokace a tajemné chrámy ale i pár hádanek, které jsou však velmi jednoduché a moc se u nich nezdržíte. Chloe a Nadine mi bohužel nepřišly tak charismatické jako Nathan a tak mě jejich osud až tolik nezajímal a prim tu hrála především stále chytlavá akční zábava a přestřelky s nepřáteli. V tomto ohledu si tak nemám na co stěžovat. Lost Legacy je povedená hra která uspokojí jak fanoušky série tak nové hráče. Bohužel se obávám, že i přes svoji kvalitu je to hra, na kterou si za rok už asi nevzpomenete.











DOHRÁNO: Splatoon 2

Když na WiiU vyšel první Splatoon, bylo to celkem překvapení. Nintendo totiž po delší době vyrobilo hru, která nevyužívala už známý svět, ale přišla s úplně novým. Dočkali jsme se tak hry kde hlavní roli hrají olihně a místo zbraní po sobě stříkají barvou. A protože tahle šílená hra si díky své kvalitě brzo získala početný zástup fanoušků, bylo asi jasné že u jednoho dílu nezůstane. Nicméně když byl Splatoon 2 ohlášen na Switch, říkal jsem si jestli to není příliš brzo. Jestli půjde skutečně o novou hru nebo jen jakýsi datadisk. Naštěstí moje obavy s nenaplnili a Splattoon 2 původní hru v mnohém vylepšuje a přináší i dost nového. Co zůstalo zachováno je pochopitelně hlavní mód ve kterém se snažíte co nejvíce plochy pokrýt barvou svého týmu a přitom pochopitelně ještě eliminovat hráče protivníka. A stále je to skvělá zábava. Do hry přibylo hned několik různých druhů zbraní a díky jejím speciálním útokům jsou jednotlivé zápasy snad ještě dynamičtější. Zůstaly i dvě předefinované arény, které se každé dvě hodiny střídají. Osobně mi to nevadí, protože tak alespoň není problém najít spoluhráče.

Velkého rozšíření se však hře dostalo v ostatních aktivitách. Kampaň pro jednoho hráče sice byla přítomná už v první hře, ale nyní je podstatě rozšířená a dokáže zabavit na několik hodin. Nuda v ní rozhodně neohrozí protože variabilita jednotlivých úrovní je značná a navíc vás hra donutí vyzkoušet snad všechny druhy zbraní. Po jejím dohrání si tak osvojíte mnohé triky, které se vám hodí i v multiplayeru. A pak je tu i v Salmon Run, což je úplně nový mód, jakási obdoba hordy. Ve skupince hráčů musíte čelit přesile nepřátel a utkat hned s několika různými druhy bossů. Hodně povedená záležitost, jen je škoda že možnost zahrát si tento mód není vždy a více map by se také hodilo Na hře se mi těžko hledají chyby, protože nejen že nabízí dostatečnou porci obsahu, který navíc pravidelně přibývá, ale i po technické stránce vše šlape jak mám. Pěkná grafika v 60fps a to i v handhled módu je tady standard. Stěžovat bych si tam maximálně mohl na to, že připojení občas není úplně stabilní a to že voice chat funguje jen přes aplikaci v mobilu. Ale to není problém hry, jen zvláštní rozhodnutí Nintenda. Každopádně pokud vás první Splatoon bavil, tak jeho nástupce vás rozhodně nezklame.

Don't get cooked, stay off the hook!




DOHRÁNO: Snake Pass

Snake Pass je hra, u které lze na první pohled těžko říci, do jaké kategorii ji zařadit. Sice by se zdálo že jde o typickou 3D
plošinovku, jenže tak jednoduché to není. Jste totiž had a ten neskáče :-). Tedy v podstatě vlastně skáče, ale především se plazí. A právě to že vaše postava ač vypadá roztomile se pochybuje jako skutečný had, je hlavním prvkem hratelnosti. Ono to vaše hadí tělo se totiž chová dle fyzikálních zákonů a tak se zkrátka někam jen tak nevyšplháte. Je totiž potřeba jako správný had obmotávat své okolí a pomalu se sunout k cíli. Právě zvládnutí vašeho pohybu je alfou a omegou hry. Pamatuji jak jsem byl ze začátku trochu zmatený a vůbec si dařilo svého hada správně ovládat. A věřte že plně ho zvládnout nějakou dobu zabere. Tvůrci připravili několik úrovních v různých oblastech, ve kterých vždy musíte sesbírat daný počet kamenů, abyste si otevřeli portál do další úrovně. A ony kameny se pochopitelně nacházejí na hůře dostupných místech, kam vylézt chce už určitý cvik. Zpočátku to jde snadno, ale později přituhne dostat se na dané místo chce nutnou dávku trpělivosti.  Kdo hledá výzvu, může zkusit v úrovních posbírat i ostatní věci. Nezřídka se mi stalo, že jsem se dostal náročnou cestou až na nějaký vrchol, abych pak jeden špatně odhadnutý pohyb znamenal pád do hlubiny a návrat k předchozímu savepointu. Nenechte se zmást tím že hra vypadá jak pro děti, protože tahle hra se sama určitě nehraje. Nemusíte mít zrovna rádi hadi, abyste si tuto originální hru zahráli, trpělivost musíte mít určitě.






DOHRÁNO: Ever Oasis

Ačkoli Nintendo 3DS považuji za jediný skutečně zajímavý handheld či chcete-li kapesní konzoli, musím říci, že v poslední době jsem se mu vůbec nevěnoval. Ne že by na něj nevycházely dobré hry, ale nějak jsem dával přednost jiným platformám. Dalším důvodem proč se mi na 3DS prášilo bylo i to, že na něm hraju nikoli na cestách, ale je doma, kde je přeci jen větší výběr toho co si zahrát. Nicméně hra Ever Oasis mě hodně zaujala a měl jsem tak důvod 3DS znovu zapnout. Ačkoli se jedná o novou značku, je vidět že tvůrci hry čerpali inspiraci především u Zeldy, ostatně právě byli to právě oni, kdo připravili 3DS verzi Ocarina of Time. A právě kombinace akčního RPG se zajímavým světem pro mě byl důvod, proč se do hry ponořit.

Hra je zasazena do světa, jehož důležitou součástí jsou oázy. Místa, kde mohou poutníci najít úkryt a nakoupit u obchodníků zásoby. Jednu takovou oázu vede váš bratr. Jenž jeho oáza je napadena Temnotou a vy nakonec končíte v poušti sami. Naštěstí se spojíte v vodní vílou Esnou a s její pomocí začnete budovat oázu vlastní. Jenže ani vás Temnota, která mění zvířecí obyvatele pouštní krajiny na monstra, nenechá na pokoji. Vaším úkolem je budovat věhlas své Oázy, která pak přiláká zvědavé návštěvníky. Ti u vás když jim nabídnete to co chtějí, případně splníte nějaký jejich úkol, zůstanou a rozšíří váš tým. Právě rozvoj vaší oázy je podstatnou součástí hry. Nejen že nový obyvatel většinou přináší nějaký nový recept na výrobu výbavy či lektvarů, ale především je potřebujete, aby se u vás zabydlel někdo, kdo ovládá určitou schopnost. Podobně jako v Zeldě získáváte novou výbavu, která vám umožní dosáhnout místa, kam byste se bez ní nedostaly, tak Ever Oasis musíte mít někoho kdo vládne patřičnou schopností. Blokuje vám cestu velký balvan? Pak je třeba seznat někoho, kdo může ovládat palici, kterou překážku lezce rozdrtí. A tak to funguje i dalších situacích, kdy máte nějakou překážku v cestě.


Vaše postava totiž dokáže jen ovládat větrný vír a bez pomoci ostatních by se daleko nedostala. Proto musíte svou tříčlennou skupinu často obměňovat podle toho jakou schopnost svých společníků momentálně potřebujete. Což ale znamená se pokaždé vrátit do vaší oázy. Zní to možná trochu nešikovně, ale díky tomu že si můžete kdykoliv vyvolat portál, který vás přenese tam a zpátky, není to takový problém. Během hry jsem si často říkal že hra vás vždy nechá nějakou činnost osobně vyzkoušet, abyste ji pak nějakým způsobem automatizovali. A tak prvních několik hodin budete zásobovat obchody ve vaší oáze osobně, zatímco později vše obstaráte z jednoho místa. Stejně tak později můžete místo sebe vysílat skupiny vašich obyvatel, aby pro vás sbírali suroviny. Díky tomu že vám hra tyto možnosti postupně odemyká spolu s tím jak levelujete svoji oázu, nehrozí, že byste se v možnostech hry ztratili.


Kromě managementu vaší oázy a residentů budete většinu času pobíhat otevřeném světě plném pouští a jeskyní. Budete zde plnit questy, sbírat poklady a především bojovat s nepřáteli. Souboje se konají v reálném čase a ovládat můžete libovolnou postavu z vaší skupiny. Nepřátele jsou rozmanití a v pozdějších fázích hry si nevystačíte jen s prostým mačkáním tlačítka, ale je třeba trochu taktizovat. Nicméně hra není těžká a v případě problémů stačí trochu více prochodit svět, nabrat levely a získat lepší vybavení. Soubojová část se s tou manažerskou příjemně doplňuje a stále tak máte co dělat. Pokud už vás nebaví bojovat, stačí se vrátit do své Oázy, vybrat utržené peníze, postavit další obchody a nebo dokonce uspořádat festival. Musím říci že mě celkem překvapilo jak komplexní hratelnost Ever Oasis nabízí. Za roztomilou grafikou, která i přes omezené možnosti 3DS vypadá fajn se schovává hra, která má co nabídnout jak příležitostným hráčům tak těm, co se rádi piplají s každým detailem. Hře bych tak vytknul asi jen ne moc poutavý příběh, ale ten koneckonců nemá ani ta zmiňovaná Zelda. Jak je vidět, tak 3DS dokáže stále nabídnout originální a zajímavé hry, které nejsou jen pokračováním zavedených sérií.