Slapstick!

RETRO: Arcanum: Of Steamworks & Magick Obscura

Jako hráč mám několik oblíbených žánrů her a mezi ně nepochybně patři i izometrická RPG. Ta svůj největší rozmach zažívala v letech kolem přelomu milénia a v dnešní době si opět hledají své místo v herním světě prostřednictvím úspěšných Kicktarterových kampaní. Jednou z takových her, které vyšly na konci zlatého věku izometrických RPG, bylo i Arcanum, plným názvem Arcanum: Of Steamworks & Magick Obscura. Za hrou stála společnost Troika Games, kterou po dokončení Falloutu 2 a odchodu z Interplay spolu založili Tim Cain, Leonard Boyarsky a Jason D. Anderson. Ačkoli činnost Troika Games neměla dlouhého trvání a během té doby stihla společnost vydat jen tři hry, rozhodně se zapsala do hráčského povědomí všech fanoušků žánru. Kromě Arcanum si podobný příznak přehlíženého klenotu přisvojila i hra The Masquerade – Bloodlines.

Arcanum vyšlo v roce 2011 a při prvním pohledu se člověk nemůže ubránit srovnání s Falloutem, ostatně není divu, když obě hry mají stejné rodiče. To čím se se však zásadně odlišovaly, bylo jejich zasazení. Místo alternativní reality nukleární válkou zničené Země se v Arcanum dostáváme do světa, kde spolu existuje magie i technika. Je to svět na prahu průmyslové revoluce, kdy magie je považována za něco starého a překonaného a budoucnost má patřit parním strojům a vzducholodím. Právě tento unikátní svět považuji za jednu z největších předností hry. Sice hrajete RPG ve které potkáváte elfy, trpaslíky či orky, ale místo klasické fantasy tu máme steampunkové zasazení, které celý ten omletý koncept nesmírně oživuje. Navíc postavy a jejich příběhy, na které během hraní narazíte, patří k těm originálnějším. Hra také jemně reflektuje téma rasismu, střetu moderní civilizace a tradičních zvyků a nebrání se ani lehce podvratnému humoru. Vždy i zápletka hry se točí kolem příběhu vynálezce parního stroje Gilberta Batese a jeho věčného konkurenta Steva Applebyho. No nepřipomíná vám to něco?

Žánr RPG je natolik rozsáhlý, aby pod něj šlo zařadit hry s úplně odlišným gameplay zážitkem a do stejné škatulky tak spadne hra jako Arcanum, stejně jako Diablo. Ačkoli za RPG bývají označovány hry, které se zaměřují na vývoj postavy skrze nejrůznější statistiky či jejich vybavení, ve své podstatě jde o hry založené na hraní určité role, jak by šla ostatně přeložit i jejich zkratka. A právě Arcanum je hrou, která k podobnému přístupu přímo vybízí. Už při tvorbě postavy je totiž možné vybírat ze široké nabídky původů, kde lze najít opravu šílené kombinace. Schválně si zkuste vytvořit postavu s co nejmenší inteligencí, která místo dialogů bude jen nesrozumitelně huhlat, či je libo stát se uprchlým bláznem, který na jakýkoliv dialog reaguje zbraní. Možnosti jsou opravdu široké a hra s nejrůznějšími kombinacemi a z toho vyplývajícími variantami řešení počítá. Postavy můžete ukecat, zabít, okrást či najít úplně jiné rozhodnutí o tom jak se v příběhu posunout dále. Arcanum je ideální hrou pro opakované hraní, protože s odlišnými postavami nabízí i jiné dialogy a řešení situací.

Kromě této odlišnosti vyplývající z profilu vaší postavy, se musíte také rozhodnout o svém směřování ohledně protikladných sil magie a techniky. Příklon k jedné straně pak automaticky znamená uzavření přístupu k vyšším úrovním schopností na protistraně. Jako mág totiž můžete zapomenout na to, že bude ovládat střelné zbraně, resp. zkusit to můžete, ale čím budou vaše magické schopnosti lepší, tím vyšší bude pravděpodobnost, že zbraň selže. Hra jde v tomto ohledu tak daleko, že pokročilý mágové mají zakázáno se přibližovat k technickým věcem, aby je svoji aurou nepoškozovali a ve vlaku jsou pak nuceni cestovat jen ve speciální izolační kleci na konci soupravy. Na druhou stranu mohou po rozsáhlém světa Arcana cestovat teleporty.

To co bych ještě rád zmínil, je fantastický soundtrack, za kterým stojí Ben Houge. Hudba, kterou pro Arcanum připravil, se totiž vymyká obvyklým klišé fantazy hudby, protože v podstatě veškerou hudbu obstarává smyčcový kvartet. Je úžasné jak komorní skladby hrané na violu či cello dokážou podpořit atmosféru hry, ať už se jedná o náladotvornou hudbu doprovázející vaše putování světem Arcana, či naopak agresivní smyčce v případě souborů. Právem se soundtrack řadí mezi to nejlepší, co na poli herní hudby vzniklo. Navíc je zdarma ke stažení.

Je toho spousta co by se o hře ještě dalo říci, ať už je to možnost výroby předmětů dle speciálních návodů, cestování se zajímavými společníky či náhodná setkání. Ale nejlepší bude, pokud si tohle všechno objevíte sami. Ostatně hra je bez problému hratelná i dnes a dostupná třeba na GoG. Ke hře existuje také povedená čeština, která umožňuje užít si ji v plné šíři úplně všem. Také bych doporučil použít neoficiální HD patch, který zobrazení hry přizpůsobí moderním rozlišením a širokoúhlému zobrazení. Takže pokud máte rádi hry jako Fallout či z novějších Wasteland 2, doporučuji dát této hře šanci, protože ačkoli je stará 15 let, v mnoha ohledech nezestárla a stále nabízí desítky hodin skvělé zábavy pro všechny, kteří se rádi ponoří do světa, který jinde nenajdou.

Proč už nechci hromadit krabičky

Pamatuji si na dobu, kdy hry byly těžko dostupné či naopak pekelně drahé a tak jsem většinou hrál hry, které se ke mně dostaly na nějakém vypáleném CD či jiným pokoutným způsobem. Zkrátka originální hra byl malý poklad, který si člověk hýčkal. A protože člověk je od přírody tvor shánčlivý, každý si tak nějak budoval svoji sbírku her, na kterou byl patřičně pyšný. Pro takovou sbírku pak většinou bylo vyhrazeno nějaké exklusivní místo v pokoji. A že bylo co vystavovat. Hry tehdy vycházely ještě v poctivých papírových krabicích, z nichž některé dosahovaly v pravdě úctyhodných rozměrů. Co na tom, že uvnitř krabice šramotilo jedno osamocené CD a útlý manuál. Není tak divu, že s rozmachem DVD a jejich obalů přecházeli mnozí vydavatelé i na tento způsob distribuce her a místo krabic jsme tak my hráči sbírali krabičky.

I já jsem se zakládal na tom, jak se mi herní sbírka pěkně rozrůstá. První trhlinu moje snaha dostala v okamžiku, kdy jsem se stěhoval z rodného hnízda do svého prvního bytu. Bylo třeba udělat čistku. První do koše letěly hry, které neměly tak úplně čistý původ. No znáte to, noname CD a na něm lihovkou nápis. Nicméně protože jsem předtím delší dobu hry poctivě kupoval, měl jsem doma záplavu krabiček. Já hry nikdy moc neprodával, takže jsem jich měl opravdu dost. Spousty z nich jsem se zbavil a nechal si jen pár srdcovek. Tohle vše se událo ještě v době, kdy jsem byl čistě PC hráč a moje konzolová éra měla teprve přijít a když jsem tak později začal hrát na Xboxu, Playstationu a Nintendu, začalo další kolo sběratelství.

Opět se mi začaly doma hromadit krabičky s hrami. Někdy jsem neodolal a pořídil i sběratelskou edici. Za pár let jsem měl doma zase slušnou zásobu her. Jak už jsem říkal, hry jsem až na výjimky neprodával a nedával do bazaru a to z několika důvodů. Jednak mám hry rád, a protože jsem vždy kupoval jen hry, o kterých jsem byl přesvědčen, že za to stojí, nechtělo se mi těchto kousků i po dohrání zbavovat. Říkal jsem si, že možná někdy v budoucnu se k nim vrátím. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil, že ta doba asi nikdy nenastane. Čím je člověk starší tak nemá čas hrát ani ty nové hry, natož se vracet ke starým.

Jenže tohle jsem si uvědomil až na samém konci předchozí generace konzolí a tak už mi nepřišlo rozumné s tím cokoli dělat. Zkrátka místo toho, abych ty hry hodil za pár drobných do bazaru, raději si je nechám, mají pro mě hodnotu spíše nostalgickou. Nicméně zároveň jsem se rozhodl přehodnotit svůj přístup ke „sbírání her“. U PC her už delší dobu uplatňuji bezkrabičkový přístup. Zkrátka hry na PC už kupuji jen v online verzích a to především na Steamu a GoGu. Poslední krabičkovou verzi PC hry byl první Zaklínač (jo a vlastně také kolekce her The Elder Scrolls). Dnes už kupuji všechny hry digitálně a jsem s tím spokojený. V případě PC her lze tento postup praktikovat celkem snadno, protože cenová politika je přeci jen přívětivější než například na Playstation Store. Navíc díky nejrůznějším slevovým akcím není problém získat hry za slušné ceny. Takže člověka nemusí mrzet, že hra už mu zůstává. Na druhou stranu musím říci, že PC kupuji spíše menší a indie hry a zde je situace přeci jen jiná než mezi novinkovými AAA hrami na konzolích.

Kdybych totiž chtěl podobný přístup praktikovat třeba na PS4, tak bych si online musel pořizovat hry za mnohem vyšší ceny než za jaké je koupím v obchodech a navíc po dohrání by mi už zůstaly. No a stahovat desítky GB se mi také moc nehce. Takže v tomto případě stále dávám přednost krabičkám. A jak už jsem řekl, nechci se opět dostat do situace, kdy si koupím na 1600 korun hru, kterou do dohrání uložím do krabice a už si ji nejspíše nehraju. Rozhodl jsem se tedy, že si budu nechávat jen hry, které mě zaujaly do té míry, že si je zkrátka chci ponechat, nebo se jedná o exklusivní tituly, které si jinde nezahraju. Zkrátka plánuji se oprostit od toho, opět doma hromadit hry. Takže ačkoli jsem si Shadow of Mordor na PS4 parádně užil a dokonce tam udělal platinu, hru jsem prodal. Vím totiž, že pokud bych dostal chuť si ji zase někdy zahrát tak pokud se neobjeví třeba v PS+, budu si ji moci za pár korun koupit na Steamu. Ostatně jsem přesvědčen, že vývoj jde tím směrem, že PC a konzolové hraní se bude čím dál více sbližovat, což se ostatně děje už teď. Za pár let bude jedno, jestli u televize hraju hru, která běží z konzole, nebo si ji streamuju z PC či odjinud.

Zkrátka hodlám nyní razit následující přístup, že hry už hromadit nechci. Raději je do dohrání prodám a koupím si další. Už nechci ukládat peníze do něčeho, na co se pak práší. Nicméně i tak si určitě neodpustím si nějaký pěkný kousek nechat, protože co si budeme povídat, občas člověk neodolá. Navíc se své drobné sběratelské vášně úplně nevzdávám, protože Nintendo hry budu sbírat i nadále. Jediné co nechci, je doma hry hromadit jen tak. Hromadit hry, které ztrácejí na hodnotě a budou vždy odstupné mnoha dalšími způsoby. Vždyť život je příliš krátký na to, aby se člověk vracel ke všemu, co už jednou zažil.

Geniální design světa Dark Souls v jednom obrázku

Jedním z důvodů proč mám raději svět prvního Dark Souls je ten, že byl navržen jako jedna obrovská propojená lokace, která má jasný řád a smysl. Dokonalost jeho designu se pak projevuje s každou další hodinou strávenou v tomto světě, s každým dalším objeveným průchodem či zkratkou. S naději očekávám, že něco podobného nabídne již brzo vycházející Bloodborne od stejných tvůrců.

Mezitím si můžete svět Dark Souls připomenout na následující nádherné ilustraci, která pochází z toho fóra. Obrázek v plné velikosti je potom ke stažení zde.

DOHRÁNO: Wolfenstein: New Order

Když se na sklonku roku hovořilo o hrách, které dokázaly v roce 2014 nejvíce překvapit, mohl jsem jmenovat rovnou dvě. Jinak to byl Shadow of Mordor, kterou osobně považuji za jednu z nejlepších her loňského roku a pak právě Wolfenstein: New Order. Oproti Mordoru, který mě o svých kvalitách přesvědčil hned po vydání jsem novému Wolfensteinovi dal šanci až poté co se na vysokých pozicích objevoval v nejrůznějších výročních anketách. Navíc jsem dostal chuť užít ji pořádnou singleplayer příběhovou akci ze staré školy a tohle všechno jak se ukázalo Wolfenstein dokáže nabídnout. Přemýšlel jsem, kdy naposledy jsem hrál klasickou 3d akci, kterých kdyby bylo všude plno. Naposledy to bylo asi Metro, které bylo skvělé a měl jsem tak chuť dát si zase nějaký nový kousek. Když jsem se navíc dozvěděl, že Wolfensteinem stojí vývojáři z Machinegames, což jsou vlastně pohrobci tvůrců skvělého Riddika, byl můj zájem zpečetěn.

Teď po dohrání můžu říci, že jsem se rozhodně nemýlil. Wolfenstein totiž nabízí poctivou 3D akční hru v té nejčistější podobě, který zahrnuje: cool postavu, spoustu zbraní, zástup nepřátel a lineární, přesto však propracované levely. Musím říci, že jsem si užíval možnost detailního procházení úrovní, hledání alternativních cest a skrytých pokladů. Tahle hra je zkrátka esencí toho, co jsem měl rád na tomhle žánru, než zmodifikoval do multiplayerových stříleček pro které byl singl jen doplněk. To co mě překvapilo byla relativní obtížnost hry a to jsem ji hrál na střední obtížnost. Dohrát ji na tu nejtěžší už může být slušné peklo. Také délka mile překvapila. Na první průchod kdy jsem se věnoval detailnímu průzkumu levelu jsem ve něm trávil čas blížící se 2 hodinám a to už je hodně slušné. Popravdě jsem nečekal ani to, jak moc ta hra bude příběhová, ačkoli samotný děj je přesně takový, jaký by člověk čekal od hry, kde se střílí náckové v alternativní budoucnosti. Spíše jsem si užíval pěkného výtvarného stylu celé hry, spousty drobných vtípků a pomrkávání po hráči a také povedené hudby. Jediné co mi trochu nesedělo byla kombinace vážných a nevážných témat hry. Trochu se mi tam tyto dva přístupy mezi sebou mlely. Nicméně jako celek je Wolfenstein: New Order hrou nadmíru povedenou, které si pozitivní přijetí zaslouží, protože fanouškům daného žánru nabízí zábavu měrou vrchovatou.

Mimochodem hra má výbornou hudbu, ze které vyčnívají především skvělé předělávky klasických songů po vzoru třetí (čtvrté) říše.

Návrat do Skyrimu

Patřím k fanouškům The Elder Scroll série. K Areně i Daggerfallu jsem jen přičichnul, zato Morrowind mě dokázal strhnout. Jen málokterá hra vám totiž nabídne takovou volnost a dokáže ve vás vybudovat přesvědčení, že v tom světě opravu žijete. Oblivion byl hrou ve znamení grafického okouzlení a barevného otevřeného světa a celkem nudného zavírání bran. Prvně jsem ho hrál ještě na počítači, kde jsem neustále bojoval s tím jak hru nastavit tak, aby pěkně vypadala a přitom se dobře hrála. Podruhé jsem hru včetně datadisků dohrál na Xboxu 360 a užíval jsi všechny výhody které konzolové hraní nabízelo. Když pak vyšel Skyrim, měl jsem ho doma samozřejmě hned po vydání. Jenže ta hra mě nějak ne a ne chytnout. Ne že by se špatně hrála, ale zkrátka jsem se v ní nějak ztrácel. Opakovaně jsem ji dával šanci, jenže vždy jsem vydržel hrát sotva půl hodiny a už jsem ji vypínal. Ten rok zkrátka vyšly jiné pro mě zajímavější hry a svůj čas jsem tak raději trávil u Dark Souls. Přesto jsem to, že jsem hraní Skyrimu vzdal, cítil jako svůj hráčský dluh. Zvlášť když hodně lidem, jejichž názoru si vážím se Skyrim líbil. Jenže čas utíkal, přišla nové generace konzolí a tak důvod vracet se zpět ke starší Xboxové hře ubývalo. Loni na koci léta jsem si koupil nový počítač a i když jsem nyní konzolový hráč, tak i přesto jsem si na něm několik her zahrál. jednalo se především o PC exklusivní tituly a moje srdcovky. Je tak vlastně paradoxní, že ještě před tím něž jsem si pořídil nový počítač jsem si koupil Elder Scrolls kolekci se všemi hrami. Byl to spíš jakýsi herní artefakt, který měl potěšit fanouška, než abych uvažoval na tím, že to budu hrát. Ano, vím že to zní divně, ale je to tak.

Vlastně ani nevím, co mě před pár týdny přimělo podívat se směrem na poličku, kde mám tento kousek uložený. Venku končila zima, a vůbec počasí bylo takové Skyrimovské. A já si řekl že hru vyzkouším. Vlastně jsem chtěl hlavně vyzkoušet tu ohromnou sbírku nejrůznějších modů, které za ty roky fanoušci stihli vytvořit a které Skyrim často mění k nepoznání Nebudu vás nudit tím jak jsem se dal do experimentování, faktem ale je, že díky nejrůznějším módům se mi z hry, kterou si z obrazovky pomatuji jako si pohlednou, ale takovou šedivou, vyloupnula hra, která mi teprve v HD kvalitě a doplněné o nejrůznější efekty ukázala jak krásný umí Skyrim být. Ačkoli si zakládám na tom, že grafika pro mě není hlavní, tady se musím přiznat, že to bylo právě grafické vyšperkování hry, které mě donutilo se hrou znovu zabývat a vydat se prozkoumávat zákoutí Skyrimu. Už teď jsem ve Skyrimu strávil řádku hodin a podle toho co vím, mě ještě několik desítek hodin čeká. V tuto chvíli nevím jestli hru dohraju, ale minimálně to chci zkusit, protože zatím mě putování pláněmi Skyrimu hodně baví.

DOHRÁNO: The Order: 1886

Drobná poznámka na úvod. Pod štítkem #Dohráno se budou objevovat kratší zápisky o hrách, které jsem aktuálně dohrál. Pokud si to nějaká z nich zaslouží, budu ji nejspíše věnovat samostatný obsáhlejší článek.

Když se objevily první zmínky o hře The Order, byl jsem zaujat – viktoriánský Londýn, mix mezi fantazií a realitou vše v pěkné grafice. Podle prvních informací jsem čekal něco na způsob Gears of War, ale na Playstation platformu. Jenže postupem času se více a více ukazovalo, že The Order: 1886 bude spíše filmová hra se všemi negativy i pozitivy co k tomu patří. Mě jakožto hráči, který upřednostňuje singleplayer zážitek byla tato idea blízká a rozhodně jsem o hře uvažoval a plánoval, že si ji pořídím, takže jsem záměrně moc nesledoval videa a další informace o hře. Nicméně i tak nešlo přehlédnout ten hype který se kolem ní udělal. Část hráčů ji s nadějí očekávala jako první pořádnou Playstation exklusivitu tohoto roku, část hráčů ji naopak předem odsuzovala jako nudnou a krátkou lineární hru v pěkné grafice. Já si chtěl udělat názor sám, ale určitě ne u hry za plnou cenu. Jenže díky krátké délce a lehkým trofejím se ji hráči začali brzo zbavovat a tak se mi naskytla možnost získat hru za rozumnou cenu. A protože jsem měl zrovna plánoval pořízení Wolfensteina, řekl jsem si že trochu rozředím náklady a Order vyzkouším.

Čím Order rozhodně potěší je jeho grafika. Domnívám se totiž, že na nové konzole ještě nevyšla hezčí hra. Zkrátka technická stránka je vůbec hodně povedená – grafika, zvuk, animace, dabing a především atmosféra – to všechno šlape jak má. Bohužel hra trochu ztrácí v samotné hratelnosti. Vůbec mi nevadí, že Order obsahuje dlouhé nehratelné pasáže s nějakým tím QTE, jen bych si dovedl představit, že herní náplň bude pestřejší. Ačkoli přestřelky jsou zábavné, jsou tak nějak stejné po celou hru a člověk si ani moc neužije povedené zbraně. Tvůrci někdy až příliš pevně drží otěže příběhu. Ten mě sice bavil, ale bohužel se neobešel bez nešvaru v podobě tvrdě uříznutého konce, který nechává dost otázek. Přesto všechno se mi Order: 1886 líbil a budu velmi rád, pokud tvůrci na případném pokračování zapracují a více se soustředí na samotnou hru, protože technologii už mají vyladěnou.

PS. Když už se mluví o kvalitě grafiky, tak mě překvapilo, že hlavní hrdina není vidět v zrcadle či v jiných skleněných plochách. To už přeci uměl stařičký Duke. Taková věc vás zkrátka u hry, která si hlídá každý drobný detail a snaží se působit realisticky, překvapí.

Restartujme za ...3 ...2 ...1

Je to více než 6 let, co jsem si založil tenhle blog a vzápětí tuhle myšlenku opustil. Takže si říkám, proč vlastně dvakrát vstoupit do stejné řeky a pokusit se resuscitovat něco, co vlastně ani pořádně neexistovalo. Navíc v dnešní době už mít blog není nic nového a pokud bych byl hipster asi bych se tím rovnou znemožnil. V posledních letech jsem svoji skrytou pisálkovskou vášeň ventiloval různě a na různých místech. Přesto se mi tu hromadily texty, které jsem nakonec nepublikoval, nebo se z různých důvodů nehodily pro zveřejnění. Přesto jsem poslední dobou hodně přemýšlel o tom, že bych je chtěl někde zveřejnit, či mít alespoň nějakou platformu kam napsat pár slov.

Proto jsem se nakonec rozhodl znovu oživit Slapstick! a chtěl bych zde velmi nepravidelně zveřejňovat různé, především herní příspěvky. Na rovinu říkám, že moje představa o dalším vývoji je velmi mlhavá a vlastně ani nemám žádné ambice. Zkrátka chci si alespoň v tuto chvíli psát tak nějak pro sebe a pokud sem nakonec někdo zabloudí, bránit se tomu nebudu. Co však rozhodně nechci je tvořit blog v klasickém slova smyslu. Psát tak abych byl nucen k nějaké pravidelnosti, zkrátka aby se z pouhého (a možná dočasného) přetlaku stala nějaká povinnost. To opravdu není mým cílem.

Naopak rád bych zdejšího prostoru využil k tomu, co nelze vyjádřit v jenom tweetu a ani se nehodí jako komentář pod nějaký článek. Zkrátka v tuto chvíli pro mě bude Slapstick! jakýmsi odkladištěm mých postřehů a komentářů a možná sem umístím i své starší texty.

Takže případný čtenáři a návštěvníku vítej a pokud zde najdeš něco zajímavého, budu rád.