První dojmy ze Zaklínač 3: Divoký hon

Troufám si říci, že v posledních dnech nežil český herní internet ničím jiným než vydáním nového dílu Zaklínače. Málokterá hra snad s výjimkou GTA je pod takovým drobnohledem fanoušků. Velká očekávání podmíněná velmi kladným přijetím předchozích dvou díků spolu s přesunem vyprávění do otevřeného světa u nejnovějšího pokračování s podtitulem Divoký hon, to všechno způsobilo že nebylo hry jejíž vydání by bylo vyhlíženo více. Stejně nedočkavý jsem byl i já. Není totiž mnoho her, u kterých vím, že si je musím pořídit hned po vydání . U Zaklínače 3 se totiž sešlo hned několik důvodů, kvůli kterým není důvod nad pořízením hry váhat. Především mám rád žánr RPG a i když se v poslední době objevilo několik pěkných zástupců žánru, tuhle hru zkrátka nelze minout. Zaklínač je totiž v mnoha ohledem unikátní a pro nás ze středu Evropy má zvláštní kouzlo. Dalším důvodem je přístup vývojářů CD Project Red. Ti jsou vyhlášeni svým pozitivním přístupem ke hráčům, které nechtějí trestat za to že, někteří jiný z nich si hry pirátí a místo toho se jim snaží přinést důvody proč si hru koupit. Ostatně série Zaklínačů byla vždy vyhlášená svým velkorysým balením a nejinak je tomu i tohoto dílu. Průvodce, mapa, soundtrack to vše je přítomno už v základním balení. Mě v něm potěšil i dopis, kterým autoři zákazníkům děkují za pořízení a hry . Drobnost ale potěší. K tomu si přidejte ještě kompletní profesionální lokalizaci a mnoho bezplatných DLC a nenajdete důvod proč tenhle přístup vývojářů nepodpořit.

Ještě než se vrhnu na první dojmy zastavím se u jedné věci. Prvního Zaklínače jsem hrál na PC, protože na konzole nevyšel. Druhý díl už jsem si užil na Xboxu 360, protože pro PC hraní jsem neměl dostatečně výkonný počítač. U Třetího pokračování jsem chvíli přemýšlel jestli nejít do PC verze. Nemám sice ten úplně nejnarušenější stroj, ale výkonný je dost a věřím že by ho mohl rozběhat slušně. trochu jsem se totiž bál jak si tvůrci poradí s konzolovými verzemi a zda nebudou mít nějaký znatelný handicap. Nicméně protože dnes převážně hraju na PS4, doufal jsem, že tomu tak nebude a obě verze budou povedené. Přeci jen s tím ovladačem před televizí se mi hraje lépe. Naštěstí v tomhle ohledu tvůrci nezklamali. Je až s podivem jak jsou všechny verze hry identické. Musím říci že rozdíly jsem na srovnávacích obrázcích, které se po vydání hry hned objevily, jsem hledal jen velmi těžko. Ta hra totiž vypadá fantasticky zkrátka všude. Zaklínač 3 je po grafické stránce perfektní. Konečně tu máme hry které se můžou pyšnit označením nextgen. Právě detailnost textur, práce se světlem a množstvím objektů na scéně je to čím se současné hry odlišují. Velmi potěšující je pak fakt, že hra běží krásně plynule. Nejsem z těch kdo nutně vyžadují 60pfs, protože i při polovičním snímkování si hru můžu užít, ale vadí mi trhání obrazu (tearing), který je však u hry nulový. Jenže ten pozitivní dojem ze hry nedělá jen samotná kvalita grafiky, ale především výtvarná stránka. Která v sobě spojuje reálně vypadající prostředí spolu s fantazy tématikou aniž by hra sklouzla ke kýči. Zkrátka Zaklínač 3 je hra, na kterou budete koukat s úžasem. A to si myslím, že to nejlepší jsem ještě neviděl. Jsem moc rád, že jsem si vyhýbal obrázků a trailerům a tak se mohu těším na objevování.

Když už mluvím o objevování, tak musím zmínit, že tahle hra je obsahem neskutečně nabitá. Zrovna jsem se dostal do druhé oblasti a když jsem se díval co všechno čeká na moje objevení, musel jsem suše polknout při představě kolik hodin jsem strávil v předchozí lokaci. Ještě se musím zmínit obtížnosti. Těch nabízí hra hned několik, ale já možná trochu sebemrskačsky zvolit tu druhou nejtěžší. Tím se při meditaci neléčím a nepřátelé jsou tužší. Většinou hry procházím na střední obtížnost, ale tady jsem udělal trochu výjimku. Hra jako Zaklínač 3 si zaslouží, více pozornosti, ale i více úsilí. Navíc nechci, aby se z Geralta stal stroj na zabíjení a místo toho chci plně využívat toho co mi hra nabízí a to co více odpovídá charakteru postavy za kterou hraju. Takže žádný bezhlavý boj, ale místo toho musím využívat magii, lektvary, zkrátka chovat se jako pravý Zaklínač. Snad mi toto nadšení vydrží, protože s tímto nastavením je hra už slušně náročná. Ale myslím, že větší úsilí se v tomto ohledu vyplatí. Zatím toho není moc co bych hře vytknul. Vadí mi jen menší písmo u popisků přemetů, které mě občas nutí chodit blíže k obrazovce, značení cesty má také pár mušek a ten loading bych si představoval také rychlejší. Ale nejde nic co by mi bránilo hru si užít. Záměrně nepíšu nic o příběhu, protože zatím jsem jen na začátku. Chtěl jsem jen shrnout své bezprostřední první dojmy po několika hodinách hrání, které jsou jak už jste nejspíše pochopili více než pozitivní. Snad mi to nadšení vydrží až do konce. Něco mi říká, že o Zaklínači 3 nepíšu naposledy.

ROZEHRÁNO: Driveclub

V rámci tohoto blogu mám zavedenou kategorii, kterou jsem nazval #Dohráno a ve které se věnuji hrám, které jsem buď dohrál do konce a nebo v případě sandboxových her se jim věnoval takovou pozornost, že je za dohrané považuji. Takže jsem přemýšlel kam zařadit hry, které z nějakého důvodu nedohraju. Předně musím říci, že hry které si pořídím dohrávám, zkrátka proto že tyto hry kupuji, těším se na ně a nestává se, že bych šáhnul úplně mimo. Nicméně hromadí se mi hry, které jsem získal například v rámci PS+ nebo jakou součástí různých balíčků her pro Steam a nezaujali mě natolik, abych je dohrál do konce. Někdy může být důvodem proto, že nějakou hru nedokončím také velká časová náročnost, stejně tak obtížnost herní. Ale protože bych se chtěl na tomto blogu věnovat všem hrám, které mi procházejí rukama, rozhodl jsem že budu prát alespoň krátké shrnutí svých dojmů, případně důvodů proč nemám zatím dohráno. Takže od teď tento druh článku nalezne pod kategorií, kterou jsem originálně pojmenovat jako #Rozehráno :-)

Mám rád závodní hry, ale patřím k těm hráčům, kteří se jen málokdy dopracují až na stupně vítězů. S rostoucí náročností závodů pro mě totiž klesá křivka zábavnosti. Mnohem více se užívám samotnou jízdu, řízení auta a popravdě řečeno mám raději závody, kde jsem na trati sám a třeba se snažím překonat traťový rekord, než abych v chumlu aut bojoval o první místo. A i když v takové Forze 3 jsem strávil opravdu velké množství času, tak faktem je že většinu z něj jsem věnoval vytváření designu auta, jeho polepům atd. Ano nejsem klasickým představitelem hráče závodníka, co si libuje technických parametrech motorů, ale mnohem více si užívám samotou jízdu a především tratě. Právě možnost prohánět se exotickými lokacemi v naleštěných autech mě na závodních hrách baví nejvíce. Je to trochu povrchní, uznávám, ale je to tak. Ostatně ani v reálném životě pro mě auto není víc  než je nástroj pro přesun z bodu A do bodu B. Na druhou stranu dokážu ocenit krásu automobilů, jejich design a pokud se podaří připravit zajímavý jízdní model, tak i ten. A tohle všechno mi DriveClub poskytuje měrou vrchovatou. Ona je to totiž sakra pohledná hra.

Když DriveClub vyšel, nebyla to hra, kterou bych nutně musel mít a běžet pro ní první den. Vlastně se dá říci že mě moc nezajímala. Navíc recenze nevyznívali moc pozitivně. K tomu všemu se dostavilo zklamání z toho, že není k dispozici slibovaná PS+ verze, protože minimálně vyzkoušet jsem ji chtěl. Uplynulo pár měsíců a hra dostala zásadní update, který přidal slibované změny počasí a vůbec hru vylepšil. Musím říci, že obrázky vypadaly skvěle. Uplynul zase nějaký čas a já zrovna procházel nabídku PS Store a přemýšlel kde využít slevu na nákup, kterou Sony poskytlo hráčům za výpadem svých služeb během Vánoc. V tom jsem si všimnul akce na DriveClub, který se nabízel snad s 50% slevou a když jsem k tomu přidal ještě tu svoji, dostala ona nabídka úplně jiný rozměr. Za tě pár stovek jsem si řekl, že stojí tu hru zkusil, i kdybych zjistil že mě moc nebaví. Navíc od poslední závodní hry (Forza Horizon), kterou jsem hrál uplynula už nějaká doba a já měl velkou chuť si zase zazávodit. Takže stačilo pár kliků a už se mi stahovala hra.

Jsem rád, že jsem tedy té nabídky využil, protože z DriveClubu se vyklubala povedená záležitost. Závody jsou rozmanité, grafika je výborná, ba přímo skvělá. Vlastně je to jedna z nejhezčích her na PS4. Taková jízda za deště je opravdu lahůdka. Velmi mě potěšili i rozmanité tratě. Zkrátka jezdit v této hře je radost. Za tu dobu co mám DriveClub na disku své PS4, což už je několik měsíců, se z něj stala hra, kterou si průběžně zapínám tak na půl hodinky, abych si odjel závod, nebo se jen tak projel na oblíbené trati. Nikam moc nespěchám a tak si myslím, že DriveClub mi vydrží ještě hodně dlouho. Je mi velmi sympatické, že si hru může užít jak ten kdo touží po čelních příčkách a užívá si multiplayer, tak hráč jako já, kdo si závody užívá svým vlastním způsobem.

DOHRÁNO: Ether One

Tuhle hru jsem prvně zaregistroval, když vyšla na PC, pamatoval jsem si na její celkem pozitivní hodnocení, ale především mě zaujala svým stylem. Tenhle typ her mám celkem rád a protože jich moc nevychází, je každý takový kousek vítaný. Proto mě velmi potěšilo zjištění, že hra má vyjít na PS4 a to dokonce přímo i jako součást nabídky PS+ her. S velkým očekáváním jsem se tedy do hry pustil. Zajímavá je už samotná premisa hry, kdy se se dostáváte do vzpomínek pacientky trpící demencí a vy máte za úkol ji vyléčit, tím že jako virtuální poutník její pamětí ji uděláte hlavě pořádek. Hra samotná je rozdělena do několika oblastí kolem vesnice Pinwheel a přilehlých dolů. Zde procházíte lokace, sbíráte předměty, čtete dopisy a snažíte se přijít na to jak se dostal dále. Takhle to zní výborně, bohužel hra trpí několika nedostatky.

Tvůrci se rozhodli, že v jednu chvíli můžete nést pouze jeden předmět. Nicméně hra plná objektů, které můžete vzít do ruky a protože nemáte žádný inventář, existuje možnost přepnout se vždy do jakési základny, kde lze předmět umístit do police a vrátit se zpět do hry. Chápu záměr tvůrců, proč se pro podobné řešení rozhodli, ale nepovažuji ho za šťastné. Podobnému přístupu ke sbírání předmětů bych rozuměl v případě, že by se jednalo o realistickou hru odehrávající se ve skutečnosti, kde by nemožnost tahat sebou hromadu věcí měla své opodstatnění. Nicméně v Ether One jsme v jakési virtuální realitě a tak by i nekonečný inventář nebyl nic proti ničemu.  Dalším podstatným rysem hry její otevřenost, resp. volnost ve vašem počínání. Vždy máte otevřenou lokaci, kterou můžete volně procházet a plnit jednotlivé kroky, které vás posunují v příběhu dále v libovolném pořadí. Samozřejmě úplná volnost zde není, ale i se necítíte, že by vám někdo určoval směr vašeho putování. Až na drobné výjimky vám nikdo neříká co dělat a kam jít. O to více sami musíte prozkoumávat zdejší lokace. A že je toho hodně. Nepamatuji si podobnou hru, kde by bylo větší množství nejrůznějších dopisů, letáků, poznámek, knih a dalších textových zápisků bez jejich čtení nejen že nevyřešíte hádanky, ale zůstane vám utajen i příběh ukrytý ve zdejším světě.

Ether One je zvláštní hra, rozhodně se vymykající průměru a klade na hráče velké nároky. V dnešní době, kdy jsme zvyklý, že nás hry vedou takřka za ručičku, je tu hra, u které se neobjedete bez poznámkového bloku, protože těch nejrůznějších informací a náznaků bez kterých se nelze dostat dále, je zkrátka spousta. Bohužel nejsem si jistý, zda je to vlastně dobře. Zatímco první dvě lokace jsem prošel víceméně v pohodě a bez větších problémů a záseků, tak poté co jsem zavítal do komplexu továrny, jsem byl ztracen. Už toho na mě bylo nějak moc a trochu jsem se ztrácel. Takhle hra od vás zkrátka požaduje velké soustředění a trpělivost, která mi asi s mým přibývajícím věkem chybí. A tak mi poté, co jsem se ve hře trochu ztratil, nezbývalo než sáhnout po návodu, i když je mi jasné že s tímto přístupem hra ztrácí část svého kouzla.

Naštěstí k dokončení hry není mít splněné všechny úkoly, které před vás hra staví. Ty jsou reprezentovány i rozbitými projektory, které lze spravit tím, že vykonáte nějaký konkrétní úkon. Někdy je to celkem jasné, ale někdy jsem opravdu netušil, co po mě hra vlastně chce. Vlastně jsem vlastně rád, že k dokončení hry není třeba splnit vše, protože tím se dostáváme k další velké bolístce hry a tou jsou chyby. Nevím, zda je to tím že jde o konverzi z PC, ale narazil jsem na několik chyb, které vedly až k pádu hry, či přímo znemožňovaly dokončit nějaký úkol. Naštěstí žádná z nich nebyla kritická pro dohrání hry. Ale ti hráči, kteří rádi sbírají trofeje by se měli mít na pozoru, protože dokud autoři nevydají opravný patch, může se jim stát, že je nebudou moci splnit. Ona vůbec technická stránky hry je trochu na hraně. Sice se hra při spuštění vytasí s informací, že běží na Unreal Engine 4, ale moc poznat to nejde. Grafiky jde hra slabá, ale naštěstí to zachraňuje svou výtvarnou stránkou, která nedostatky skryje za celkem pohledné kulisy anglického městečka.

Ether One je hra protikladů. Zajímavý námět i příběh se trochu pere s překombinovaným ovládáním a problematickou technickou stránkou. A bohužel i samotná herní náplň by si zasloužila trochu více oživit, protože se obávám, že mnoho hráčů nebude bavit bloumat statickým světem a snažit se rozluštit co po něm autoři vlastně chtějí. Trochu mě to mrzí, protože hra má určitě potenciál, bohužel k jeho úplnému naplnění mi něco chybělo. Rozhodně ale doporučuji hru vyzkoušet, pokud máte tu možnost, protože podobných zážitků jako vám zprostředkuje Ether One je jako šafránu.

DOHRÁNO: Hohokum

Hohokum patří do zvláštní kategorie her/neher, které místo příběhu a nějakých propracovaných herních mechanik sázejí na explikativní hratelnost. Ve stručnosti řečeno, s pomocí jednoduchého ovládání procházíte nejrůznějšími lokacemi, kde musíte provést nějakou akci spočívající např. v aktivaci některých prvků na obrazovce, abyste se mohli posunout dále. Příběh v zásadě absentuje a stejně tak se nedočkáte jediného vysvětlení co po vás hra vlastně chce. Místo toho dostanete do rukou jakéhosi barveného hada s jehož pomocí můžete interagovat se svým okolím. A jediný cíl který máte před sebou je objevit vaše ostatní hadí kamarády, kteří se vám rozutekli do ostatních úrovní.

Hry z podobného ranku jako Hohokum, které sázejí spíše na zážitek musí zaujmout především svou formou. A tomto ohledu se to tvůrcům rozhodně povedlo. Hohokum je hra, která září barvami, roztomilými animacemi a zajímavými nápady. Tohle všechno barevné hemžení navíc podtrhuje vynikající elektronická hudba od předních autorů žánru. Právě spojení výtvarného stylu, ozvučení, snadného ovládání a obecně jakési pohodové atmosféry dělá ze hry skvělou relaxační hru. Často se dostane do úrovně kde vlastně ani nejvíce co dělat a vlastně si jen tak poletujete se svým hadem, abyste v podstatě plynule vyřešili úkol a nalezli svého ztraceného souputníka. Hohokum není svou rozlohou velká hra, ostatně jedna z trofejí je dohrání pod hodinu, nicméně já v jejím světě strávil 9 hodin. Až jsem se tomu číslu divil. Nicméně už dlouho jsem nehrál hru s tak pozitivní náladou, u které lze opravu relaxovat. Zkrátka jsem rád že jsem k téhle nenápadné hře dostal, protože to bylo opravdu milé setkání.

DOHRÁNO: Sleeping Dogs: Definitive Edition

Tuhle hru jsem poprvé zaznamenal v roce 2012, když prvně vyšla ještě na konzole Xbox 360, PS3 a nakonec i PC. Nicméně nijak zvláště mě nezaujala. Sice měla celkem pozitivní recenze, ale přišla mi jako průměrná akční hra, která mi nedávala moc důvodů proto chtít si ji zahrát. Když se však na začátku roku 2014 objevila v nabídce her zdarma pro členy Xbox Live Gold programu, chtěl jsem ji minimálně vyzkoušet. Hru jsem rozehrál, ale skončil jsem hned jedné z prvních misí. Nedokázal jsem se totiž vypořádat v nepřáteli, kteří mě vždy zabili a já musel misi opakovat. Zkrátka jsem nějak nemohl do hry proniknout a zvyknout si na způsob soubojů. Když se mi ani přes opakované pokusy nedařilo v podstatě řadovou bitku vyhrát, tak jsem hru opustil a už se k ní nevrátil. Trochu mě to mrzelo, protože o hře pozitivně mluvili lidi, jejich herního názoru se cením. Možná i proto jsem se rozhodl dát hře další šanci, v okamžiku kdy se už jako „definitive edition“ objevila v podstatě za pár korun ve slevové nabídce na PS4. A jsem rád, že jsem to udělal, protože ze Sleeping Dogs se vyklubala hodně povedená záležitost.

To co mě na hře zaujalo asi nejvíce je její prostředí. Městských akcí včele s GTA jsem hrál několik, ale vůbec poprvé jsem měl možnost podívat se do více exotického prostředí, v tomto případě tedy Hong Kongu. Hustě zastavěné čtvrti, úzké ulice, spousta stánků a obchůdků, světelných poutačů, lampionů a všudypřítomný hluk a ruch, to všechno propůjčuje hře atmosféru, která si váš získá. Právě samotné prostředí a jeho zpracování do podoby živoucího virtuálního města je to, co ze Sleeping Dogs dělá něco více. Lokace, postavy a stejně tak témata vázaná na zdejší prostředí podstatnou měrou ozvláštňují jinak veskrze běžnou hratelnost, která se zas tolik neliší od jiných her v daném žánru. To čím hra ještě vybočuje, je důraz na kontaktní souboje. Jistě, i zde si užijme střílení a schovávání za překážky, ale velká část bitek se odehrává v kung-fu stylu. Soubojový systém je celkem propracovaný a nabízí zajímavé kombinace bojových prvků, které si postupně odemykáte. V boji lze využívat i okolní prostředí a využívat jej k efektní likvidaci nepřátel. Co se mi taktéž hodně líbilo, jsou atletické schopnosti postavy, která umí zdejším prostředím probíhat s prvky parkouru, stejně tak jako plavat.

Původně jsem chtěl hrou jen projít v rámci příběhové kampaně, ale čím déle jsem Sleeping Dogs hrál tím více jsem propadal zdejšímu světu. Takže po pár hodinách už jsem se účastnil pouličních závodů, plnil vedlejší mise a hledal skryté předměty. A musím říci, že mě to opravdu chytlo. Vlastně to byl skvělý způsob jak poznat město. Ústřední příběh zní na papíře sice zajímavě, ostatně konflikt mezi zákonem a jeho odvrácenou tváří v roli policisty se skrytou identitou skrývá mnohé, ale ve výsledku mě trochu zklamal. Ne že by byl špatný, jen jsem čekal, že bude mít větší tah na branku. Jako Wei Shen za kterého hrajete, budete muset volit mezi tím, zapadnout do prostředí mafie a přitom mít stále na mysli, že jste policista. Těšil jsem se na problémy s utajením vaší identity a vším co z toho vyplývá. Všechno tohle sice ve hře sice je, ale v mnohem menší míře než jsem očekával. Na druhou stranu, měl příběh spád a vlastně mě celkem bavil.

Podtitul definitive edition dává tušit, že PS4 verze hry v sobě obsahuje všechen dodatečný obsah, jenž se skládá ze dvou DLC a řady speciálních oblečků pro vašeho hrdinu. Stejně tak došlo rozšíření obsahu v podobě dalších nepovinných misí. Největší změna však tkví ve vylepšené vizuální stránce hry. Ta sice nezapře svůj původ na předchozí generaci konzolí, ale textury ve vysokém rozlišení a další speciální efekty z ní dělají velmi pohlednou záležitost. Troufám si tvrdit, že zvláště takové město v noci za deště, kdy se světla neonů zrcadlí kolem vás, by se neztratilo ano v dnešních hrách. Především se však tvůrcům povedlo navodit dojem žijící metropole a občas bylo fajn se zastavit a dívat se jen kolem sebe. Velmi se mi líbila i nabídka herních rádií, jenž už se staly nedílnou součástí her tohoto žánru. Taková okružní jízda městem v ranním oparu za zvuků skladby od Bonobo má něco do sebe. Co na tom, že se nejprve musel trochu poprat s tím, že tady se jezdí vlevo.

Sleeping Dogs určitě nejsou dokonalou hrou, ale možná proto že jsem o nich v zásadě moc nečekal, mě dokázali chytnout a bavil jsem až do konce. Když o tom tak přemýšlím, tak jediné co mi vadilo, byly občané chyby způsobující pád hry a pak mi také nesednulo provedení závodů. Ty jsou sice nepovinné, ale spíše než závod mi připomínaly zběsilou honičku, kdy se o inteligenci protivníků nedá vůbec mluvit, protože většina závodů byla jen o tom, pokusit se probít hned po startu změtí soupeřů, a doufat že vás někdo nesestřelí. Se závoděním to nemělo moc společného. Pak jsem také občas trochu bojoval s ovládáním během souborů, protože se mi stávalo, že moje postava jen stála a nemohla se hnout, jako by čekala na dokončení nějakého útoku. Přesto všechno jsem rád, že jsem se nenechal odradit a nakonec dal Sleeping Dogs další šanci. Byla by totiž škoda tuhle hru minout.

DOHRÁNO: Professor Layton and the Azran Legacy

Poslední dva týdny jsem trávil na dovolené (proto také žádný nový článek), což je pro mě většinou chvíle, kdy jdou všechny hry stranou. Musím říci, že za několik posledních let jsem ani neměl nutkání si sebou na dovolenou nějakou hru brát, protože není na škodu si občas odpočinout i  od her. Nicméně letos jsem udělal drobnou výjimku, protože mě čekala nejen delší cesta, ale i několikahodinové čekání na letišti. Rozhodl jsem se tak trochu oprášit svoje Nintendo 3DS a především rozehrát hru, která mi doma ležela už delší dobu. A ačkoli mám před sebou stále velký rest v podobě Majora Mask, tak jsem dal přednost hře Professor Layton and the Azran Legacy. A myslím, že jsem udělal dobře.

Hra jako Professor Layton se ukázala jako ideální volba pro toho, kdo nechce hrát hodiny v kuse, ale raději po kratších časových úsecích. Protože jde o již několikátý díl ze zavedené série, asi není třeba příliš představovat principy, takže jenom ve zkratce. Hra má příběh, který ale slouží především k tomu, aby byl důvod cestovat po různých lokacích. V každé takové lokaci se pomocí stylusu rozhlížíte a hledáte aktivní místa. Ty mohou být různého druhu, některé jen vaše postavy okomentují, jiné posunují děj, či na nich naleznete bonusové předměty jako mince, za které si lze kupovat nápovědy při řešení puzzlů. A právě na těchto puzzlech hra stojí. Právě ony jsou kořením hry a jejich úspěšným vyřešením se posouváte dále. Ve hře jich více než stopadesát a mnoho dalších bonusových. Některé jsou lehké, některé obtížnější. Každý z puzzlů je sice jiný, ale často dochází k opakování stejných principů, pouze v náročnější, nebo jinak graficky zpracované variantě. Jejich princip je založen na aktivní interakci s dotykovou obrazovkou, kde je třeba posouvat bloky či jinak s puzzlem manipulovat, podobně jako byste to dělali v jeho „fyzické“ variantě. Někde po vás hra chce jen zapsat či zaškrtnou odpověď či vyznačit místo na obrázku.

Některé z těchto puzzlů vyřešíte skoro hned, ale u některých si budete lámat hlavu podstatně déle. Povětšinou jsou úkoly opravdu zábavné, i když ti z vás co hráli předchozí díly série, už asi tolik nepřekvapí. Co mi však trochu vadilo je, že přísně logické puzzly jsou kombinovány s hádankami, stojící na principu chytáku. Vzpomínám si, jak jeden z úkolů zněl, určit kolik ml horké vody je třeba k rozpuštění určitého počtu kostek ledu. Vytuhnul jsem u této hádanky dlouhé minuty a matematicky si hledal správnou odpověď. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že odpověď je nula, protože pro rozpuštění ledu postačí dát ho blíže ke krbu, který byl na obrázku v pozadí. Podobných chytáků je ve hře více, ale naštěstí jsou spíše výjimkou. Kromě těchto puzzlů hra nabízí i nepovinný obsah v podobě několika speciálních menších her, které by možná uspěly i jako samostatně a dalších věcí které hru nenásilně rozšiřují

Ze série Professor Layton jsem hrál pouze předcházející díl, takže jsem si nové pokračování opět užil, ale proto toho kdo poctivě odehrál všechny díly této série, asi hra nepřináší moc nového, zvláště pokud ji srovnám s předcházejícím dílem. Na druhou stanu principy, na kterých je hra postavena, jsou nadčasové a stále ve své podstatě zábavné. Mám pocit, že oproti předchozímu 3DS dílu došlo ještě k vylepšení grafiky, kdy herní obrazovky jsou nyní plně 3DS a hezky pracují s prostorem. Navíc prostředí není strnulé, ale pěkně rozpohybované a občas se při podrobném průzkumu dočkáte milých animací. K sérii Professor Layton vždy patřilo precizní výtvarné a hudební zpracování, stejně jako krásné animace a Level-5 opět dokazují, že jsou v této oblasti mistři.

Layton and the Azran Legacy se ukázal být výbornou hrou na cesty, kdy se díky postupnému dávkování hra stále bavíte. V současné podobě je celý koncept natolik vybroušený, že těžko hledat nějaké závažné chyby. A tak jediným negativem může být, že pokud jste hráli minulé díly, dostáváte znovu totéž. Já se zatím nepřejedl, takže fajn, ale příště už by to chtělo sérii posunout někam dále.

Příběh a příběhové pozadí Bloodborne

Bloodborne stejně jako ostatní hry ze Souls série pracuje s příběhem jinak než jak je ve hrách obvyklé. Příběh je více ukrytý a nalézáme ho v útržcích dialogů, v náznacích, popisech předmětů a často nezbývá než zapojit fantazii. A protože neexistuje žádné oficiální vyjádření, je nutné pátrat ve hře a po jednotlivých částečkách si vše dávat dohromady. Navíc některé věci a události mají různou interpretaci a je na každém z nás k jaké verzi se připojíme. Tím chci zároveň říci, že ačkoli jsem se snažil podat příběh skrytý ve hře nějak uceleně, nepochybně jsem se nemohl vyhnout zkreslení či špatnému pochopení některých věcí a událostí. Ale to už k tomu patří. Pátrat po příběhu Bloodborne se podobá archeologické práci a tak každou zjištěnou informaci je třeba brát s nadhledem. Stejně tak prosím berte i tento článek, který je mou osobní interpretací Bloodborne. Upozorňovat na spoilery je už asi zbytečné.

Toto je původní verze článku shrnují příběh hry Bloodborne. Novou přepracovanou a rozšířenou verzi naleznete pod tímto odkazem.

Bloodborne = z krve zrozený, krví přenášený

Co skrývá Yharnam

Kdysi dávno existovala prastará civilizace Phtumerianů, které vládla královna Yharnam. Uctívali bohy, jež nazývali Great Ones (Great Ones jsou postavy z díla H. P. Lovecrafta který měl velký inspirační vliv na tvůrce Bloodborne). Great Ones chtěli Great Child, dětského hostitele, kterého jim měla zajistit Královna. Ale dítě zemřelo. Phtumeriané se stáhli do labyrintu i se svými poháry (chalice) kterými uctívali Great Ones. Uplynula nějaká doba a nad tajemným labyrintem, kde se dříve rozkládala civilizace Phtumerianů, vzniklo město Yharnam (dnes známé jako Old Yharnam). Nový obyvatelé města brzo zjistili, že zdejší místo má starší historii, když narazili na ruiny Phtumerianů. Byla tedy založena akademie Byrgenwerth, jenž si vzala za cíl studovat jejich dědictví, potažmo přímo labyrint. Průzkumníci akademie se zde prvně dostali do kontaktu s Great Ones a objevili jaké možnosti jim přináší míchání krve s jejich. Tito učenci byly Willem, Lawrence, Gherman, Rom, a Micolash. 

Královna Yharnam

Willem byl posedlý touhou pochopit znalosti a sílu Great Ones. Chtěl být víc než člověk, posunout schopnosti lidí na novou úroveň. Společně s Romem a svými studenty tedy studovali jak Great Ones, tak artefakty které nacházeli v labyrintu. Lawrence a Gherman, viděli větší potenciál v krvi, než ve snaze o komunikaci s Great Ones. Vrátili se tedy do Yharnamu a Lawrence zde založil Healing Church (Církev léčení) v jejímž čele byl Choir (Sbor). Měli za cíl dále studovat a rozvíjet sílu ukrytou v krvi Great Ones a praktikovat Blood Ministration (ministrování krve, v duchovním pojetí, obřad kdy se využívala krev). 

Bohužel všechny k tyto experimenty s krví vedli k tomu, že se začali dít hodně nepěkné věci. Vše začalo už v akademii Byrgenwerth, kde poté co Willem natolik propadl studiu Great Ones, že jeho studenti už ničím nesvazováni dále pokračovali v experimentech a v lese kolem akademie se začali objevovat různé hybridy tvořené s využitím znalostí Great Ones a vůbec směrem k Yharnamu proudili věci, jenž jakoby nepocházeli z našeho světa. A tak netrvalo dlouho a přístup z města přes les k Akademii byl uzavřen (Forbidden Woods, Zakázaný les). Bohužel ani Yharnam nebyl ušetřen. Ve městě se objevila záhadná nemoc zvaná ashen blood (popelavá krev) jenž pak vzešla v povědomí jako Scourge of the Beast (Metla bestií). Tato nemoc způsobovala, že lidé postižení touto chorobou propadali zuřivosti a násilí a opravdu se časem měnili v ony bestie. Stále více a více lidí onemocnělo touto chorobou a tak bylo rozhodnuto město opustit a vypálit a založit nový Yharnam.

The One Reborn

V reakci na tyto události Church of Healing vytvořila dvě jednotky. The White Garbed (Bíle odění) měli na starosti dál šířit Blood Ministration, protože síly kterou krev nabízela, se nebylo lehké vzdát. Možnost s pomocí krve vyléčit jakoukoliv nemoc, přinášela městu věhlas, moc a peníze a tak nechtěli jen tak zahodit to, co přinášelo její využívání. Druhou skupinou byli The Black Garbed (Černě odění). Ti měli za úkol potírat šíření nemoci, která z lidí dělala bestie a to za každou cenu. Kromě samotných bestií tak zabíjeli i ty, u kterých měli jen podezření na nákazu. Nejvyšší vedení Church pak nadále vyvíjelo snahu o bližší komunikaci s Great Ones a jejich pochopení. Neváhali k tomu využít i děti, jenž unášeli z ulic Yharnamu a umísťovali do Sirotčince, kde na nich prováděli experimenty. Přetvářeli je na stvoření, která měla sloužit jeho tělo pro "nebeského hosta". (Jsou to ty malá stvoření s velkou hlavou, na které během hry narazíte).

Nedlouho poté co Lawrence a Gherman odešli, se další z těch co jako první přišli do kontaktu s Great Ones - Micolash rozhodl v Yahar'Gul založit School of Mensis (Mensisovu školu) s cílem uctívat Great Ones a snažit se o komunikaci s nimi, stejně jako Phtumeriané před ním. Nadále se věnoval studiu artefaktů z labyrintu, až úplně zešílel a s ním i jeho bližní. Díky znalostem získaným od Great Ones vytvořil vlastní "Snový svět", ke kterému se mohl přidat kdokoli z jeho okolí. Ti co to udělali, se už nikdy nevrátili a zůstali lapeni uvnitř, zatímco jejich tělesné schránky chátraly sedíce na židlích kolem s hlavou v podivné kleci. 

To nenarozené dítě, jenž mělo vzniknout díky spojení phtumerianské královny Yharnam a Great Ones sice zemřelo, ale nový Great One Mergo se přesto zrodil. Neměl sice své fyzické tělo, ale o to větší silou vládl a tato síla mu umožňovala přecházet mezi realitou a snem a vstupovat do snů ostatních. Tak se mu také podařilo vstoupit do reality jenž si pro sebe vytvořil Micolash. Tu však přetvořil k obrazu svému a ze snu se stala noční můra.

Zazvoním ... něco si přej

Gherman který byl součástí Healing Church se v tu dobu rozhodl odejít od Black Garbed a své Dílně (Workshop) pracovat na zbraních, které si měli lépe poradit s nadále rostoucím problém města Yharnam - nákaze dělající z lidí bestie. Vytvořil tak několik speciálních zbraní, na které lze při hře narazit. Gherman se stal prvním lovcem (Hunter) a časem kolem sebe shromáždil i studenty, jenž učil základům boje. Později se část jeho studentů osamostatnila, protože chtěla vývoj zbraní zaměřit jiným směrem než Gherman. A tak tato skupina odpadlíků z Ghermanovi Dílny jako byl Ludwig, známá jako Powder Kegs vyvinula vlastní speciální zbraně jako Stake Driver, Rifle Spear či Cannon. Lovci využívali Blood Ministration, díky které mohli lépe obstát v bojích s nepřáteli a v krvi jim tak proudila i krev Great Ones.

Na hradě Cainhurst vládla královna Annalise jenž byla obklopena mnoha šlechtici, jenž se neštítili ničeho, při snaze získat krev s jejíž pomocí by praktikovali Blood Ministration. Neblaze prosluli především díky tomu, že lovili lovce, aby z jejich krve získali krevní usazeninu. Tito služebníci královny se nazývali Vilebloods, stali tím, co bychom dnes nezvali jako upíři. Královna marně toužila po tom počít potomka a tak své věrné Vilebloods vysílala na lov v očekávání, že s dostatkem krevní sedliny by se jí jednou podařilo počít dítě zrozené z krve. Její praktiky však byly trnem v oku Healing Church a tak Master Logarius založil bojovou jednotku Executioners (Popravčí) jenž měla za cíl stíhat a zabíjet Vilebloods a to za každou cenu. Logariusovým jednotkám se podařilo dobýt hrad Cainhurst a zabít všechny jeho obyvatele a sám Master Logarius zde zůstal strážit, aby se nikdo nikdy ke královně už nedostal. 

Kudy se jde ke královně?

Jak je vidět Yharnam a jeho okolí bylo místo kde se bojovalo na mnoho frontách. Ve městě stiženém nákazou bojovali lovci s bestiemi rodícími se z nakažených občanů, ale i z ostatních lovců, jenž nákaze podlehli. Zároveň se museli mít na pozoru před útoky Vilebloods toužící po jejich krvi a aby toto nebylo málo Great Ones se postupně díky ovládnutí některých lidí snažili dostat k moci a převzít vládu nad tímto světem. Díky Blood Ministration jenž provozoval Church se krev Great Ones šířila skrze obyvatele Yharnamu a vliv Great Ones stále sílil. Stejně tak sílil věhlas Yharnamu jakožto města jenž dokáže uzdravovat nemocné. (Poznámka: Pokud mluvím o krvi Great Ones, myslím tím krev, kterou hra nazývá pale blood (bledá krev). Jak si můžete všimnout, tak nepřátelé, jenž jsou přímo Great Ones či pod jejich vlivem nekrvácí červenu krví, ale bílou.) 

S každým dalším člověkem, který se dostal do kontaktu s pale blood rostl i vliv Great Ones i učenců ze School of Mensis. Více a více studentů se oddávalo snění a s kovovou klecí na hlavě se ubíralo do snové reality jenž vytvořil Micolash, ale záhy ovládl Mergo. Mezitím se Church snažil o bližší kontakt s těmi, kdo jim přinesl zázrak Blood Ministration - Great Ones. Prováděli mnohé rituály ve snaze navázat komunikaci, což se jim nakonec podařilo a Celestial Emissary, který se objevil v Lumenflower Garden. To jim dodalo sílu do dalšího počínání a tak se pokoušeli o další rituální vyvolávání ve svatyni ukryté uvnitř katedrály. Pomocí artefaktu z labyrintu se jim podařilo přivolat Eberitas. 

Ebrietas

Teprve nyní si mnozí z těch co považovali Great Ones za bohy uvědomili, jejich pravou povahu. Cílem těchto návštěvníků nebylo přinést osvícení, ale ovládnout naši realitu. A tak se Church rozdělil na ty, co toto tajemství chránili a nadále (ať už vědomě co nevědomě) sloužili Great Ones a ty co se obrátili proti nim. Choir a Healing Church a učenci ze School of Mensis se snažili přivést do našeho světa The Moon Presence. Postavili Mergo's loft a přivolali Mergo's Wet Nurse jenž měla dohlížet na příchod nového Great Ones jenž se měl brzo narodit. Díky Romovi také získala do našeho světa přístup další z Gret Ones Amygdala, jenž však zatím mohli vidět jen ti, kdo měli dostatečně vysoký insight (vhled). Ostaně Insgiht je přesně to co Rom žádá. Doslova chce "mind to be lined with eyes" a jeho přání mu Great Ones s dávkou škodolibosti splní. Rom se i se svými studenty změní na pavouky a má sloužit jako nástroj, který skryje existenci Great Ones před ostatními, jenž nemají dostatek insight aby prohlédly tu skutečnost, kterou je plánovaná invaze do našeho světa

V té době už Mergo plně ovládá sen, který si vytvořil a se svými následovníky sdílí Micolash. Jeho sen je však noční můrou. Willem si uvědomí pravou povahu věci a je rozhodnut zabránit tomu, aby se Great One, či přímo Mergovi podařilo narodit do našeho světa. Jakmile by se to stalo, tak realita snu/noční můry by splynula s realitou našeho světa a to nemůže dopustit. Nesmí tedy dovolit, aby Mergo mohl ovládnout dítě, které se zrodí v okamžiku, kdy vyjde krvavý měsíc. Proto využije svého spojení s Romem a pomocí tajného rituálu ho použije jako "zámek" kterým zadrží krvavý měsíc pod hladinou jezera tím i Merga v Mensis Nightmare. Toto se mu naštěstí podaří, ale sám ví, že je to jen dočasné řešení.

Micolash

Lawrence, přítel Ghermana a Willemův student, hledá svůj způsob jak zabránit invazi Great Ones jenž považuje za parazitickou rasu z jiné dimenze, která touží získat fyzickou podobu, aby se mohla šířit v našem světě. Willem Lawrence varuje, aby si nezahrával se starou krví, ale Lawrence ho ignoruje a díky tomu sám skončí jako bestie. I Gherman marně bojuje s Great Ones a s tím co způsobili, mnoho jeho přátel a studentů podlehlo. Nakonec se utkává přímo s hlavním původcem toho všeho - Moon Presence, ale selhává a stává se jeho hostitelem. Vytváří Hunter's dream - idealizovanou verzi jeho Dílny, místo ukrytu před realitou. Nadále hledá další lovce, jenž by ho z jeho noční můry osvobodili. 

Vítej lovče aneb vaše cesta hrou

Na začátku hry se nacházíte ve městě Yharnam u Josefky na klinice a Blood Minister (Kněz krve) vás vítá se slovy:

Ó ano, pale blood (bledá krev) ... No přišel jste na správné místo. Yharnam je domovem Blood Ministration. Jen potřebujete rozluštit její tajemství. Ale jak začít s cizincem jako jste vy? Nejlépe s trochou Yharnamské krve. Ale nejprve potřebujeme smlouvu. Výborně, vše podepsáno a zapečetěno. Tak a nyní můžeme začít s transfuzí. A nebojte se, cokoliv se stane, můžete si myslet, že jen to jen pouhý špatný sen.

Jeho smích nevěstí nic dobrého. Usínáte. Když se probudíte, překvapí vás bestie, která se zrovna vynořila z louže krve. Už je skoro u vás, když vzplane. Než se stačíte z toho šoku vzpamatovat, objevují se podivné potvůrky Poslíčci (Messengers), jenž vás obklopí. Probouzíte se stejné na klinice, kde jste podstoupili transfúzi. Ihned narazí na první zprávu:

"Seek Paleblood to transcend hunt" - tím nám hra říká, že cílem je hledat Paleblood a tím ukončit lov, čím je myšleno završit svůj příběh. No Paleblood není myšlen nikdo jiný než Great Ones.

Home sweet home

Vydáte se tedy do města a nepochybně brzo umřete. Smrtí ale nic nekončí (jste totiž ve snu) a místo toho se probouzíte v Hunter's dream, kde vás už čeká Gherman. Poslíčci vás vybaví zbraněmi a vy se vrháte zpět do města. Přes Otce Gascoigne jednoho z nešťastníků, jenž podlehl nákaze a změnil se bestii, se probojujete až co oblasti Cathedral Ward. Zde narazíte na Odeon Chapel Dweller který poskytuje útočiště lidem, na které během svého putování narazíte. Važte však, koho za ním pošlete, protože ne všichni mají přátelské úmysly a lehko se vám může stát, že až se místo příště vrátíte, naleznete zde mrtvoly. Stejně tak není radno důvěřovat Josefce, která na vás medovým hláskem promlouvá skrze dveře na klinice, kde jste se prvně probudili. Pokud se vám totiž podaří najít zadní cestu do její kliniky, můžete zjistit, že věci nejsou takové, jak se zdají a z lidí, které jste jí v dobré víře poslali, ona s pomocí krve udělala monstra. 

Pokračujeme městem dále. Další na řadě je Vicar Amelia, po jejímž poražení lze na oltáři najít lebku, jenž zřejmě patří Lawrencovi, kterého slyšíme v jeho vzpomínce, kdy opustil Master Wilhelma a vydal se za vlastním cílem. Projdeme přes Forbidden Woods až do Byrgenwerth, kde na konci mola potkáme samotného Mistra Wilhelma, jenž však na nás nijak nereaguje a dívá se směrem k jezeru. Poté co skočíme do jezera, čeká nás souboj s Rom the Vacuous Spider a jeho pavouky. Rom jak už jeho přízvisko napovídá, je opravdu jen pouhou skořápkou a dokonce na vás ani neútočí. Po jeho poražení se stane důležitá věc. Díky tomu, že jsme ho odstranili, mohl vyjít krvavý měsíc a my slyšíme pláč dítěte, jenž značí, že hranice Noční můry, kde zůstával uzamčen Mergo je prolomena a jemu nic nebrání k invazi do našeho světa. Noční můra pohltila Yharnam, kde se začnou objevovat podivné bestie o jejichž existenci jsme doposud neměli ani tušení (pokud jsme neměli dostatečně vysoký insight). Nebe se zbarví rudě a noví nepřátelé se objeví a další přicházejí na signál žen se zvonky, jež lákají do našeho světa stále větší hrůzy. 

Blood moon

Nezbývá než se vydat přímo do zdroje Noční můry. Tam lze získat přístup přes Lecture Building, do které lze přijít různými cestami, například tím, že prozkoumáme pozůstatky Micolashe, poté co porazíme The One Reborn. Ocitáme se v Nightmare of Mensis kde Mother Brain dokáže během krátké chvíle dohnat k šílenství každého. Je jen na vás jestli se ho zbavíte. Ve věži potkáváme Micolashe jenž zcela propadl šílenství světa, který si sice vytvořil, ale který v noční můru přetvořil Mergo. Poté co zabijte, umírá s úsměvem, protože si možná vůbec neuvědomil, že v existoval jen ve snu, zatímco jeho tělo se už dávno rozpadlo. Bohužel ani zabití toho kdo hostí Merga ve svém snu ho nedokázalo zastavit. Už získal příliš síly, už nepotřebuje hostitele. Je tedy třeba vydat se přímo za ním. Brzy však zjišťuje, že navzdory své síle je stále jen nemluvnětem, jenž hlídá Mergo's Wet Nurse. Cestou potkáváte královnu Yharnam s krvácejícím lůnem. Poté co si to vyřídíte s jeho ochránkyní, Mergo ještě chvíli pláče, ale pak konečně umírá a zůstává po něm jen třetina pupeční šnůry. Nápis "Nightmare Slain" vás informuje o tom, co už víte. Jím vytvořená noční můra skočila. 

Monn Presence

Vracíte se tedy do Hunter's dream, kde vás překvapí hořící dům, a otevřená branka za kterou na vás čeká Gherman. Zde se rozhoduje o jednom ze tří konců hry: 

Můžete se Ghermanovi podvolit a protože jste splnili svůj úkol, on vás uvolní ze svého snu, jak jinak než tím že vás zabije. Probouzíte se živí a zdraví a nad Yharnamanem vychází slunce. Tohle byl ten dobrý konec.

Good morning Yharnam 

Nebo můžete Ghermanovu nabídku odmítnou a utkat se s ním v souboji, kde ho zabijete. Moon Presence ztratí svého hosta a jeho roli tak převezmete vy a stejně jako Gherman před vámi se stanete novou loutkou pro Great Ones. 

A pak je tu ještě jedna možnost. To že po mrtvém Mergovi zůstane jedna třetina pupeční šňůry, značí, že tu nepochybně budou i další pozůstatky po dětech, jenž měli být hostiteli Great Ones. Jednu můžete nalézt v původní Ghermanově dílně a lze se jen domnívat, že může patřit Ghermanově dítěti. Další lze získat od těhotné ženy kterou zachráníte, resp. po zabití zmutovaného plodu, který se ji narodí, případně Josefky, která se taktéž po zjevení krvavého měsíce stala těhotnou. Pokud tři z těchto pupečníků sníte, tak po souboji s Ghermanem vás Moon Presence odmítne a musíte se s ním utkat. Poté co ho zabijete, stanete sami jedním z Great One.

The Great One?

DOHRÁNO: Bloodborne

Tak poslední boss z Bloodborne padl a já můžu říct, byla to jízda. Po nějaké době tu byla zase hra, které mě totálně dostala a myslel jsem na ní, i když jsem ji zrovna nehrál. Zkrátka po nějakou dobu byl Bloodborne to jediné, co jsem mohl hrát. A když jsem pak po více než 45 hodinách a s levelem 102 sledoval rolující titulky, měl jsem pocit jako z dobře vykonané práce, protože co si budeme povídat, poprat se s touto hrou práci dalo. Protože se nechci opakovat, tak vás odkážu na starší článek, kde jsem se k Bloodborne vyjádřil dostatečně, teď bych jen rád shrnul svoje dojmy po dohrání. To že je Bloodborne skvělá hra asi nemá cenu opakovat, nicméně hra v tomto ohledu překonala moje očekávání. Myslel jsem, že dostanu Dark Souls v nové prostředí ale místo toho dokázal Miyazaki přijít s novými nápaditými prvky v hratelnosti, které způsobují, že hra se hraje dost odlišně. Důvodem je možná to že všechny dosavadní Souls hry jsem prošel se štítem a tak aktivní a agresivní způsob boje byl pro mě něco nového.  A musím říci, že jsem si ho oblíbil a vůbec si nedovedu představit, že bych Bloodborne hrál jinak. 

O tom, že Bloodborne je krásná hra jsem už psal a v tomto názoru jsem se po dohrání hry jenom utvrdil. Hrozně moc zde dělá design a to jak světa, tak věcí a bossů. Na hře je zkrátka vidět, že ji dělal tým stojící za prvním Dark Souls. Zatím co ve druhém dílu Dark Souls měla velká část bossů podobu rytíře, většího či menšího, zde se opět dočkáme v pravdě originálních kreatur. Každý z bossů, na kterého narazíte je odlišný a každý je něčím zajímavý. Ač jinak nejsem velký příznivec bossfigtů ve hrách, tak Bloodborne je hra, ve které mě tyto souboje bavili. Jak už je zvykem, tak na každého platí jiná taktika a než se mi podařilo najít tu správnou, často jsem viděl notorické známe heslo „You Died“. Když už jsem nakousl umírání, tak dle mého názoru je Bloodbone opravdu lehčí hrou než předchozí Souls hry. Aniž bych předem studoval taktiku či sledoval videa, tak se mi podařilo porazil hned několik bossů při prvním střetnutím a velkou část jsem dal během několika pár pokusů. Ano, pár bossů mě hodně potrápilo, ale jen díky tomu, že jsem při souboji zvolil špatnou strategii. Navíc úplně všechny jsem porazil sám a obešel jsem se bez přivolání pomocí v podobě NPC či dalších hráčů. Tohle by se mi v Dark Souls nestalo. To že říkám, že Bloodborne je lehčí však není stížnost, právě naopak. Hra mi v tomto ohledu přišla vyváženější. Při zachování náročnosti a výzvy, byly souboje motivující a ne frustrující. 

Během hraní jsem se snažil projít každou lokaci velmi důkladně, tak aby mi neunikla žádná skrytá oblast. S hrdostí mohu říci, že se mi to snad podařilo, resp. nevím o tom, že bych něco přehlédl. Právě tohle si mi už líbilo na předchůdcích Bloodborne, že hry obsahují místa i bossy, na které někteří hráči vůbec nemusí narazit a přesto si s nimi tvůrci dávají práci. Ono toho ve hře je pod povrchem skryto více. Já například vůbec netušil, že je ve hře je obdoba nějakých covenantů (spolků), resp. mě se podařil objevit jen jeden z nich, ale nepochybuji, že jich bude více. Jen jsou více skryté. O důvod více proč pokračovat dále v NG+. Bloodborne je hrou horrovou a to jak prostředím ve kterém se odehrává, tak motivy se kterými pracuje. Je fakt, že některé lokace jsou opravdu hodně děsivé a to říkám jako člověk, kterého ve hře jen ta něco nevyděsí. Když jsem ale procházel opuštěným sirotčincem, kde byla taková tma, že bylo vidět sotva na pár kroků a z té tmy bylo slyšet jen zvuky srkání a čvachtání, které měli na starosti nepřátelé, kteří jsou vás schopni zabít na jeden pokuds a ještě vám vysajou insight, nebylo mi zrovna do zpěvu. Navíc pokud se člověk ponoří více do příběhu a motivací postav tak zjistí, že tahle hra se fakt s nikým a ničím nepáře.

Bohužel skoro ke konci hry mě potkala nepříjemná věc. Díky chybě hry se mi rozbil, výtah k jednomu nepovinnému bossovi a já tak přišel o možnost ho zabít, získat chalice či trofej. Tohle mi trochu zkazilo konec. Doufám tedy, že tvůrci tuto chybu brzo upraví a já budu moci vyrovnat účty. Jinak totiž nemám nic, co bych hře vytknul. Mohl bych sice nadávat na pomalé loadingy, ale člověk si na ně zvykne a alespoň má chvíli času na to si od hry oddechnout. Musím říci, že každou minutu co jsem strávil s Bloodborne jsem se bavil a hra si mě totálně získala. Po dohrání vám hra rovnou odstartuje další kolo a vy můžete plynule pokračovat v NG+. Vyzkoušel jsem první lokaci a musím říci, že řádně přituhlo. Ale tenhle pocit už znám. Člověk spustí NG+ v domnění jaký že je borec a pak dostane přes tlamu od prvního obyčejného nepřítele. I přesto plánuji hrát průběžně dále. Také bych chtěl více vyzkoušet chalice dungeony. Sice to asi nebude nic pro mě, protože až jsou vymyšleny dobře, tak díky svému generování jsou trochu sterilní. Ale zase bych mohl vyzkoušet coop a procházet je ve skupince, což by tomu mohlo dát šťávu. Alespoň si člověk zkrátí čekání na nějaký dodatečný obsah, o kterém nepochybuji, že ještě přijde. 

Bloodborne je pro mě zatím nejlepší hrou roku a ač se blíží vydání Zaklínače 3, jenž může kartami ještě pěkně zamíchat, tak věřím tomu, že až si na konci roku budu dělat bilanci, bude Bloodborne na jednom z čelních míst. Zaslouží si to.