DOHRÁNO: Metal Gear Solid V: Phantom Pain

Asi neexistuje mnoho herních sérií, které by si dokázaly držet přízeň fanoušků tak dlouho dobu jako série Metal Gear. Přitom její počátek se datuje do 80. let na obskurní japonskou herní platformu. Největší slávu jí ale přinesly díly s přízviskem Solid, které zdomácněly na PlayStationu. Zkrátka ten kdo chtěl sledovat mnohdy velmi komplikovaný příběh, jenž se táhne Metal Gear hrami napříč roky, měl to velmi komplikované. Existuje tak mnoho hráčů co příběhu naskočilo až s nějakým pozdějším dílem či naopak jsou touto sérii zatím nepoznamenaní. Důvod proč o tom mluvím, je ten, že váš dojem z pátého dílu bude do značné míry dán tím, jaký máte vztah k předcházejícím hrám této série. Pokud jste hráli starší díly série, které byly založeny především na příběhu, asi budete směrem, jakým se vydal pátý díl, zaskočeni. Na druhou stranu si tuto hru mohou užít i ti, co se zatím s touto sérii nepotkali.

Já osobně jsem do série naskočil až se čtvrtým dílem na PS3. Z dnešního pohledu to nebyl zrovna ideální krok, protože díl s podtitulem Guns Of Patriots prozatím uzavírá příběh a velkou část zážitku tvoří právě znalost předchozích dílů a s tím spojených důležitých postav a událostí. Není proto divu, že tehdy jsem byl v příběhu dost ztracen. I když už tehdy jsem musel obdivovat produkční kvality hry. Teprve s odstupem jsem měl možnost zahrát si druhý a třetí díl, které vyšly v podobě HD remasterů. Když jsem pak znovu hrál díl čtvrtý, už jsem chápal souvislosti a mnohem více si užíval všechny ty narážky. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak mě vlastně na těch hrách nejvíce bavil příběh a samotná herní náplň už tolik ne. Metal Gear Solid mám zkrátka zaškatulkovaný jako příběhovou hru, kde jsou jednotlivé animace posouvající děj odděleny stealth a akčními pasážemi s trochu neohrabanou postavou. Ačkoli mám jinak stealth hry rád, tak v tomto ohledu mě Metal Gear Solid nikdy nezaujali tolik jako třeba Hitman či Splinter Cell. 

Moje očekávání ohledně MGS V: Phantom Pain bych tak mohl shrnout tak, že jsem se těšil na zajímavý příběh, který vyplní mezeru v událostech mezi dílem Peace Walker a Metal Gear a konečně se tak dozvíme, jak se Big Bosse změnil z hrdiny na padoucha. Jenže poté co jsem odehrál strhující prolog hry, který v sobě obsahoval všechno to, proč mám tuhle sérii rád, jsem byl najednou v úplně jiné hře. Místo příběhu jsem dostal do rukou základnu, ze které jsem se vydával plnit různé mise. Místo na příběh orientované celkem lineární hry jsem dostal open world hru, kde příběh byl odsunut až na druhou kolej. Musím říci, že v první chvíli jsem byl zklamaný. Tohle že je ten očekávaný nový Metal Gear ptal jsem se spolu s ostatními fanoušky, pro které to byla celkem radikální změna. A ačkoli ta hra byla docela zábavná, pořád jsem se nemohl zbavit určitého zklamání. To je ostatně důvod proč o MGSV píšu až teď po skoro půl roce od chvíle kdy jsem začal hrát. Hru jsem totiž rozehrál, ale pak ji zase odložil a věnoval je jiným. Nicméně jsem si říkal, že ji ještě musím dát šanci. Že v té hře určitě něco musí být. A tak jsem se do ní s odstupem zase vrátil. 

A musím říci, že mi to pomohlo. Bylo to totiž moje očekávání toho, jaká by ta hra měla být, které mi bránilo docenit její kvality. Bylo třeba pochopit úplně odlišný koncept na jakém je pátý díl postaven. A nejednou se něco změnilo. Už to nebyl příběh, kvůli kterému jsem sérii Metal Gear oceňoval, ale byla to ohromná svoboda v tom jak hru hrát. Konečně jsem pochopil, že ona otevřenost je její největší kvalitou a právě jí je podřízen i způsob vypravování příběhu. A tak jsem si té svobody začal užívat. Bylo třeba pochopit, že zde máte pouze daný cíl mise, ale jen na vás je jak ho dosáhnout. Myslím, že zlomovým pro mě tomto ohledu byla jedna z misí, během které bylo třeba zajistit auto, které převáželo nějaký tajný náklad. Jenže jakmile jste se k němu přiblížili, objevila se skupina vojáků Skulls, jenž jsou opravdu tuhými protivníky, kterých se pokud vás uvidí, zbavíte jen hrubou silou. Jenže to jsem na začátku mise nevěděl. Chodil jsem po mapě a hledal onen nákladní vůz a vůbec si dával na čas. Jenže jak jsem později zjistil, hra na nic nečekala a pokud jste dlouho otáleli, tak auto zmizelo pryč a mise skončila neúspěšně. Takže jsem načetl poslední checkpoint, všeho nechal a rychle se vydal směrem za ujíždějícím autem. Jenže stále se mi nedařilo misi dokončit. Na přípravu přepadové akce nebyl čas a na přímý útok jsem zase neměl schopnosti a výbavu. Nicméně nechtělo se mi hrát celou misi od znovu a tak jsem se zařekl, že tohle zkrátka musím nějak dát. A tak jsem to zkoušel a zkoušel a stále bez úspěchu. Nakonec se mi podařilo zjistit, že když vyplaším řidiče, kolona zastaví a já sice přivolám jednotku Skulls, ale zůstanu jim skryt. Ukrást auto přímo nešlo, protože mě pak pronásledovali. Fulton (extrakční balón) na auta jsem zatím neměl, tak co teď. Nakonec se mi podařilo vojáky odlákat, obejít ze zálohy a s bušícím srcem ujet autem s dohledu. Důvod proč se o tom tak zdlouhavě rozepisuju je ten, že snažím na tomto případě popsat, jak MGSV funguje. 

Právě ona otevřenost je v tom jak hru hrát, zda se budete pohybovat neviděni a nějakou nepřátelskou základnou se proplížíte. Nebo budete vojáky likvidovat ze zálohy a unášet či vsadíte na ostřelovačku či brutální sílu v podobě nejtěžších zbraní. To je jen na vás. K tomu si přidejte možnost podpory parťáka, ozbrojené helikoptéry, bombardování či vaší speciální výbavy a máte tu takřka nekonečnou možnost jak se s cílem mise vypořádat. Když jsem se konečně naladil na tuto vlnu, začal jsem si hru pořádně užívat. Začal jsem shánět plány a vylepšoval základnu, abych měl lepší výbavu, která mi umožní lepší taktické možnosti. Začal jsem naplno využívat schopností svých parťáků konečně tak jsem pochopil, že na každou misi se hodí něco jiného. Ale ani na příběh jsem nezapomněl. Ten tu samozřejmě byl a v pozdějších fázích dokonce nabral nečekané obrátky. Jen už nebyl to hlavní proč hru hrát. Středem hry byla vaše postava, resp. způsob jakým hru hrajete. Spolu s odehranými hodinami se tak můj názor na MGSV radikálně změnil a já užíval procházení otevřeného světa, unášení schopných vojáků, přičemž po celou dobu jsem se snažil o co nejkradmější přístup. Ale oproti hrám jako Hitman, pro mě spuštění alarmu neznamenalo načítání starší pozice, ale snahu se adaptovat na nově vzniklou situaci a vyřešit ji. A to mě skutečně bavilo. Ta volnost ve vašem rozhodování je ohromující. Vydáte se na misi v noci v doprovodu D-Doga jenž pro vás vyčenichá pozici nepřátel nebo využijte služeb odstřelovačí pušky v rukou Quiet, která nikde nemine cíl. A co takhle hodit na sebe bojový oblek, na záda raketomet a nasednou na D-Walker a vydat se cestou přímé konfrontace. Hrát můžete, jak chcete.

Na druhou stranu je třeba říci, že MGSV určitě není dokonalou hrou a pár věcí mě celkem štvalo. Nevím do jaké míry je to dáno složitým vývojem hry a tím na nakonec vyústilo odchodem Kojimy z Konami, ale příběh hry je celkem roztříštěný. Hra je pojatá jako série epizod reprezentovaných příběhovými misemi, které sledují jednu ústřední dějovou linku, ale pouze nepřímo. Nicméně jakmile ta dojde svého vyvrcholení, ukáže se, že to zdaleka neznamená konec hry. Jenže další polovina hry se mi jevila jako by byla nedodělaná a tak tak byla doplněna o již jednou dohrané mise, ale s upravenou obtížností. Ačkoli nejsou povinné, je jejich zařazení značně diskutabilní, protože rozbíjí pocit z uceleného příběhu. Navíc hra má několik závěrů, z nichž i ten „skutečný“ je ve své podstatě podaný z mého pohledu podaný velmi problematickou formou. Z mého pohledu tak hře chybí závěr, který by dokázal nabídnout podobnou dávku napětí, jako má úvod hry. Ale to je zkrátka dáno tím, že před příběh dostala přednost hratelnost v otevřeném světě a s tím i určitá volnost v tom jak hru hrát. Z mého pohledu je to trochu škoda, protože mnoho pro pochopení příběhu důležitých informací je vám předkládáno jen v podobě audio kazet. A teprve jejich pečlivých poslechnutím pochopíte všechny souvislosti.

Velmi důležitou součást hry tvoří správa vaší základny. Tu postupně rozvíjíte a budujete nové sekce, díky kterým můžete využívat různé výhody na bojišti, ale především vám umožňují vyvíjet stále lepší a účinnější zbraně a další pomůcky. Jenže pro rozvoj potřebujete jak materiál, tak lidi. A tak během hraní sbíráte kontejnery s různým druhem surovin, bylinky, ale především unášíte do své základny vojáky, kteří se k vám přidají. A to ideálně ty, jenž mají ty nejlepší schopnosti, protože každá sekce vaší báze potřebuje jiného specialistu. Jen díky tomu můžete vyvinout lepší výbavu. Jde sice o celkem zajímavý prvek hratelnosti, ale můj pozitivní dojem kazí dvě věci. Jednak je celý proces docela zdlouhavý, protože sebíraný materiál není možné rovnou použít, ale musí projít dalším zpracováním, což znamená čas. Díky tomu vás hra trochu uměle zdržuje. Další věc je ta, že základna a svět v podobě dvou otevřených lokací v podobě Afganistánu a hraniční oblasti Angoly a Zairu jsou od sebe oddělené nutností cestovat helikoptérou z místa na místo. To znamená, že pokud se momentálně nacházíte na základně, je třeba přivolat si helikoptéru, odletět pryč a pak teprve si lze vybrat nějakou misi. Stejně tak otravné je cestování po základně, která je v pozdějších fázích dost rozlehlá a tak jsem ji snad ani neviděl celou.

Ani v MGSV se nezapomíná na online funkce. Ty jsou do hry implementovány v podobě vaší druhé základny, kterou si můžete rozvíjet a která je vystavena útokům dalších hráčů. Stejně tak i vy můžete napadat základny ostatních. Nápad to není špatný, ale tohle není směr, kterým bych se chtěl vydat. Naštěstí můžete tuto věc ignorovat. I když ne zcela, protože hra vás doslova nutí udělat alespoň základní kroky a povinně základnu zbudovat. Jestli se ji budete chtít dále věnovat, je jen na vás a pokud chcete, můžete si pomoci mikrotransakcemi. Další online částí která do hry přibyla až s pozdějším updatem, je Metal Gear Online a ten jsem vůbec nezkoušel. Nicméně pokud někoho na MGSV nejvíce baví budování vlastní armády, určitě zde najde vyžití v mnoha ohledech. 

Bohužel na MGSV je vidět, že vývoj hry nebyl zcela jednoduchý a nepochybně tak docházelo ke střetům mezi vizí Kojimy s hlavouny z Konami. Byl to střet mezi megalomanskou vizí o ultimátní hře a snahou aby její vývoj neskočil finančním krachem. Díky tomu jsme se před vydáním dočkali MGS: Ground Zeroes, jež bylo spíše placeným demem a nepochybně mělo být součástí hry. Stejně tak se do hry nakonec nedostala zamýšlená kapitola, ze které zůstaly jen nedokončené animačky a váš pocit, že některé části příběhu zůstaly v samotném MGSV nedořečeny. Navíc závěr hry nese viditelné známky uspěchanosti a snahy hru už vydat. Když se tomu ještě přidá netypická struktura hry v podobě misí, které lze hrát v takřka libovolném pořadí, dostávají hráči sice hru s nesmírně propracovanou, umožňující hrát ji různými způsoby, ale také s příběhem který je roztříštěný a chybí mu dramatický oblouk. Či spíše řečeno má příběhových vrcholů více, ale ve finále nají dost otupené hrany. 

Přesto však nelze hru do určité míry obdivovat, protože v sobě stále nese podstatné znaky Kojimovy přístupu k tvorbě her, které ji odlišují od běžné produkce. Mě osobně fascinovala především práce s herní kamerou, která tvůrci vsadili na záběry točené jakoby na jeden záběr, díky, kterým je každá animovaná sekvence vtahující a dokazuje že Kojima v mnoha ohledech strašně napřed. Stejně tak dokonalé zvuky, hudba a zvláště vhodně vybrané osmdesátkové hity, dabing postav, to všechno je na vysoké úrovni. Opět tu máme zajímavé a nejednoznačné postavy, filosofický podtext, mix reálných událostí a fikce. Zkrátka všechny komponenty, kvůli kterým si fanoušci sérii MGS tolik oblíbili. Zapomenout nesmím ani na technickou stránku hry, která si není na technologické špičce, ale definuje je preciznost, čistota a snaha o realizmus. Je ušitá hře přímo na míru a je to znát. 

MGSV je hrou mnoha paradoxů. Jde o zatím největší hru série, která díky svému otevřenému světu nabízí naprosto svobodný způsob řešení jednotlivých misí. Jenže ohromná variabilita a otevřenost a zřejmě i dlouhý vývoj sebou nese problém s roztříštěným příběhem. Takže čím méně budete očekávat, že hra bude pokračovat v duchu svých předchůdců, tím lepší dojem si z ní odnesete. Zapomeňte na to, jaký si myslíte že má Metal Gear být, či jaký jste chtěli, aby byl. Jen tak si MGSV můžete užít a plně docenit jeho kvality. Já jsem hře věnoval kolem 80 hodin času a s odehranými hodinami se pro mě překvapivě zvyšovala i zábavnost hry. Jsem rád, že jsem to nevzdal a ke hře se vrátil. Je docela dobře možní, že tohle je poslední skutečný Metal Gear Solid a vaši pozornost si zaslouží.