DOHRÁNO: Prey

Jsem skutečně rád pokud mě dnes nějaká hra dokáže překvapit. Pochopitelně v tom pozitivním smyslu. V době kdy o nové hře zveřejní první poslední a další díly zavedených sérii se úzkostlivě drží konceptu aby si nepopudili hráčkou základnu, je to totiž těžké. Většinou tak o nějaké hře předem vím, že si ji chci zahrát a tak v den vydání už netrpělivě odpočítávám minuty až hru poprvé spustím. Jenže s Prey jsem to měl naopak. První Prey který po komplikovaném vývoji nakonec vyšel v roce 2006 jsem hrál a byla to celkem příjemná střílečka se zajímavým konceptem. Ale rozhodně to nebyla hra na kterou bych nějak vzpomínal. Jistě tak nejen mě překvapilo, když se na E3 v roce 2011 představil druhý díl svým fantastickým trailerem. Jenže hra kde měl být hlavní hrdinou vesmírný lovec odměn byla nakonec zrušena. Ale pak se stalo něco nečekaného. Na loňské E3 totiž  Bethesda Softworks oznámila, že druhý díl svěřila do rukou Arcane Studios. Ačkoli téma hry se totálně změnilo, dávali tvůrci, kteří své kvality osvědčili v sérii Dishonored alespoň menší záruku, že by to nemusel být úplný průšvih.

Hra skutečně na začátku května vyšla a hodnocení získávala celkem pěkná. Přesto jsem ji stále ignoroval. Stále jsem ji měl zaregistrovanou jako hru, která se lze měnit na hrneček a to mě rozhodně nezaujalo. Vše se však změnilo v okamžiku kdy se shlédl na Youtube video, kde Lukáš Grygar řekl tohle je skutečný pokračovatel System Shock 2. A to bylo něco pro mě. Tahle hra totiž patří k mým srdcovkám, ač jsem si užil jak Bioshock tak Dishonored, ani jedna z těchto her zkrátka nenabízela to co System Shock. A tak jsem se o hru začal zajímat více. Tak copak tu máme: vesmírná stanice jenž lze prozkoumávat – bezva, různý způsob řešení situací – to se mi líbí, možnost přizpůsobení vybavení a postavy – beru. A tak se během chvíle ze hry která mě nezajímá stal titul, který si musím zahrát. A abych si připomněl staré dobré časy, rozhodl jsem se že tentokrát dám místo PS4 přednost PC. Naštěstí hra je natolik dobře optimalizovaná, že i na mém pár let starém PC hra jela výborně.

Příběh hry se odehrává v alternativní realitě, kdy Kennedy nezemřel rukou atentátníka, a tak podpořil rozvoj amerického vesmírného programu, díky kterému v roce 2035 lítáme ke hvězdám jako nic. A právě ve na jedné vesmírné stanici Talos I, v tuto chvíli ve vlastnictví společnosti TranStar se nacházíte. Ujímáte se role Morgana Yu (případně jeho ženské varianty) a záhy po začátku hry zjistíte že vaše situace je jiná než by se na první pohled zdálo. Tato vesmírná stanice momentálně čelí útoku mimozemské rasy Typhonů. Jak k tomu došlo a kdo za to může se dozvíte v příběhu, který vás hrou provádí. Jedno vám však bude jasné už od začátku. Má to něco společného s technologií neuromodů, které jste vyvinuli společně se svým bratrem. Tento revoluční vynález komukoliv během chvíle umožní získat dovednost, kterou by se jinak učil roky. Jenže jakmile je vám takto implantovaný neuromod odebrán, přijdete o všechny vzpomínky až do okamžiku, kdy jste si do oka dobrovolně nechali píchnout jehlu. A právě takové neuromody vám ve hře slouží k rozvoji postavy a získání nových dovedností. Ať už jde o vylepšení fyzických vlastností, tak schopnost opravovat přístroje či hackovat počítače. A věřte mi že tyto schopnosti budete potřebovat. Typhoni jsem totiž velmi zákeřní protivníci. Ty nejmenší z nich totiž se dokáží přeměnit na libovolný předmět a zaútočit v tom nejméně očekávaném okamžiku.

Mnohem horší jsou nejrůznější fantomové  a další silnější druhy nepřátel, na které postupně narazíte. Jsou schopní vás zabít během chvíle.  Čím více postupujete příběhem tím více a silnějších protivníků potkáte. Abyste nebyly odkázání jen na konvenční zbraně, dostanete později ve hře možnost skenovat protivníky a získávat jejich schopnosti. Třeba právě změnit se na ten ikonický hrnek a odkutálet se skrze otvor, kterým byste se jinak neprotáhli. Jenže jako v životě zde platí něco za něco. To že si do svého těla budete pumpovat DNA vetřelců, může se klidně vést k tomu, že po pár aplikacích už budete automatickými strážními věžemi identifikováni jako jeden z nich. Nicméně i bez těchto schopností lze hru v pohodě dohrát. Jen je třeba chytře používat možnosti prostředí. A co budeme povídat taková vylepšená brokovnice dokáže udělat taky slušnou paseku. Zbraní není mnoho a takovou kuši na odlákání nepřátel jsem snad ani nepoužil. Zato jsem velmi často používal speciální pušku, která místo střeliva vypouští na protivníky jakési rychleschnoucí lepidlo. Což je skutečně užitečné, protože Typhoni jsou velmi pohybliví a tak je taktika znehybnit a pak umlátit a či ustřílet velmi účinná, zvláště když jich na vás vyběhne více. Ale kromě paralyzace emzáků se tato puška hodí i k zalepování trubek ze kterých třeba šlehají plameny, nebo si s její pomocí lze vytvořit provizorní shody do jinak těžko přístupných lokací.

Už od začátku hry máte váš hlavní úkol jasný. Vypořádat se s invazí Typhonů. Přičemž tou ultimativní je samozřejmě jejich vyhlazení. Jenže tak jednoduché to rozhodně nebude. Během vašeho snažení se budete muset vypořádat s řadou komplikací a bude jen na vás zda se rozhodnete plnit i některé vedlejší úkoly, které vám mohou přinést nové vybavení nebo jen dobrý pocit z toho že jste pomohli ostatním přeživším. Především to však znamená že bude procházet celou stanici a během hry si skutečně projdete důkladně. Dokonce se podíváte i do okolního vesmíru. A řeknu vám, že v momentě kdy jsem se poprvé trochu vzdálil a základna Talos I se přede mnou odhalila v celé své kráse, jsem jen zalapal po dechu. Teprve teď mi došlo jak skvěle je navržena. Když se totiž pohybujte v jejich víceméně stísněných koridorech, nedojdou vám všechny souvislosti. Teprve nyní z nadhledu jsem mohl obdivovat jak skvěle je vymyšlena. Ostatně právě pochopení její struktury a provázanosti jednotlivých lokací se vám bude hodit, protože během plnění příběhových i vedlejších misí budete hodně cestovat. Doporučuji navštívené lokace zkoumat pečlivě. Nejen že tak objevíte spoustu užitečných věcí, ale navíc se vám znalost prostředí hodí v okamžiku když v závěru hry atmosféra trochu zhoustne a nebude se chtít někam dostat co možná nejrychleji.

Návrhem stanice jsem byl skutečně nadšený. Mám rád když tvůrci dokážou vyprávět prostředím, které má navíc svou logiku. Nejvíce jsem si tak vždy užíval okamžik, kdy jsem se dostal do nové lokace a poprvé ji zkoumal. Zvláště ze začátku, když jsem ještě neměl hacking na vysoké úrovní bylo nutné hledat různé alternativní cesty za zavřené dveře. Ať už to znamenalo procházet počítače a hledat kódy nebo se snažit najít majitele, který má u sebe vstupní kartu. Mimochodem musím ocenit to, že na každé bezpečnostní stanici si lze zobrazit seznam obyvatel stanice a u každého bude vidět jestli je naživu či ne a jestli jste ho už objevili. Když tak narazíte na zavřenou kancelář, stačí si aktivovat sledování vybrané osoby a vydat se ji najít.  Toto ve mě opět jen posilovalo dojem ze skutečného prostředí, které žije a není to jen kulisa. Celá stanice a její okolí je skvěle zpracované a plné detailů, které vypovídají o tom co se zde stalo. I po stránce grafiky se mi hra líbila, na čemž má podíl především výtvarná stránka. Vyzdvihnout musím také zvuky a hudbu, které dokáží skvěle budovat atmosféru.

Nový Prey je pro mě skutečně velmi příjemným překvapením. Je to hra u které jsem se bavil po celých více než 25 hodin, které mi její  dohrání zabralo. Ač mi svým pojetím připomněl mé oblíbené hry, což není na škodu, tak i přesto přinesla pár zajímavých prvků, které ji činí originálem. Pokud máte rádi hry, které vám dají volnost, máte raději uvážený průzkum místo prosté akce a je vám blízká sci-fi tématika, tak neváhejte. Podobných her mnoho nevychází a nový System Shock je ještě daleko.