DOHRÁNO: God of War

Série God of War rozhodně patří k tomu nejlepšímu co si lze na konzoli od Sony zahrát. Na PS3 jsem odehrál všech šest hlavních dílů série, takže se rozhodně považuji za fanouška. Na další regulérní díl jsme pak čekali pět let a při jeho oznámení bylo určitě překvapením to, že Kratos se přesunul ze starověkého Řecka na chladný Sever. Ostatně poté, co Kratos zabil většinu řeckého pantheonu dávalo smysl jít o dům dál a zabrousit třeba do nordické mytologie. Jenže neochladilo se jen prostředí ale vychladl i sám Kratos. Zestárl, přibylo mu pár šedin, ale především se usadil a zplodil syna. Právě mladý Atreus je druhým podstatným hrdinou hry. Na začátku hry nacházíte v situaci kdy Kratos pohřbívá svou manželku a dle jejího přání hodlá rozprášit její popel na nejvyšší hoře Midgardu, jak se zdejší svět jmenuje. Chce se vydat na cestu spolu s Atreiem, ten je však nezkušený a tak ho Kratos během herního tutoriálu učí základům přežití v tomto nehostinném světě. Jenže jeho lekce je přerušena nečekaným hostem. Před jeho domem se zjeví podivný cizinec a po krátké výměně názorů dojde na pěsti, ale jak Kratos záhy zjistí, jeho protivník si rozhodně není obyčejným člověkem. O koho se jedná zde nebudu psát, protože sama hra jeho identitu nějakou dobu tají. Prozradím jen, že s tímto šílencem se budete potýkat až do konce hry. Už zde je vidět určitá odlišnost od předchozích dílů série. Zatímco dříve si Kratos svou zuřivost vybíjel na několika masivních protivnících a jejich velikost byla určitým poznávacím znamením hry, tak souboje v této hře jsou více komornější. Ne že by zde nebyly epické bitky, ale více času zde strávíte s řadovými nepřáteli kteří tu už nejsou jen do počtu, ale někteří z nich dokáží dost potrápit.

Ostatně, změnilo se toho více. Téma předchozích her se točilo kolem pomsty a čím dál víc naštvanějšího Kratose. Tomu bylo podřízeno vše – od soubojů kde nechybělo počítadlo komb až po příběh který byl upozaděn ve prospěch brutálních bojů. V novém dílu je to jinak. Kratos místo svých čepelí drží v rukou sekyru a pocit více kontaktních soubojů podtrhuje i bližší kamera. Ostatně z té se stává jeden ze základních prvků hratelnosti, protože po jejím odhozením se vrací zpět do ruky a tak lze s její pomocí dělat v řadách nepřátel slušnou paseku a zároveň ji využít při řešení hádanek. A i když se Kratos trochu zklidnil, stále se dokáže s nepřáteli vypořádat způsobem, který fanoušky série jistě uspokojí. Největší změnu tak vnímám především ve způsobu vyprávění. Jak už jsem říkal, tak Kratose po celou hru doprovází jeho syn Atreus. Za něj sice přímo nehrajete a také nemůže zemřít, nicméně je důležitou postavou a rozhodně není jen počtu. Právě vztah Kratose ke svému synovi je nádherně podaný. Ze začátku je vidět Kratosova nejistota jak s ním jednat a jak vyvážit roli otce a válečníka. Jeho jednání s ním je drsné, ale čím více se příběh odvíjí tím je jasnější že ho snaží připravit na drsnou realitu světa. Hrozně rád bych se více rozepsal o tom jak příběh odvíjí, ale to bych vás ochudil o podstatnou součást hry. Nicméně s jistotou mohu říci, že své kvality si udrží až do konce. Rozhodně doporučuji při hraní nikam nespěchat a hrát i dělat i vedlejší mise. Právě ty totiž vtah mezi otcem a synem dále prohlubují.

Věrni současným trendům otevřeného světa a RPG prvků zapracovali je tvůrci do nového God Of War. Hra už tak není lineární průchod lokací a celá hra se odehrává  na určitém místě, které má jasné rozložení a strukturu. Stěžejním dějištěm hry je Midgard a to oblast kolem Jezera devíti odkud je možnost navštěvovat různé oblasti. Do některých vás zavede příběh, některé si musíte objevit sami třeba tak že s pomocí loďky budete zkoumat postupně se objevující břehy jezera. Kromě toho budete cestovat i do dalších světů, odpovídající severské mytologie. Žádný z nich už ale nenabízí svět o podobném rozsahu. Tvůrcům se povedlo dobře nakombinovat příběhové lokace, které jsou víceméně lineární aniž by svět ztratil svou uvěřitelnost. RPG prvky se pak promítají do možnosti vylepšování zbraní a zbroje které pak ovlivňují Kratosovi vlastnosti. Vkládáním run lze také zvolit které z aktuálně objevených speciálních útoků lze používat. Nicméně získat tu nejlepší výbavu rozhodně není jednoduché, protože speciální materiály jsou vzácné. Za souboje a questy také získáváte zkušenosti, za které se otevíráte dovednosti na jednom z několika vývojových stromů. Už na střední obtížnost dokáže hra nabídnout slušnou výzvu, tak vylepšit jak dovednosti tak zbraně budete rozhodně potřebovat.

Hra je doslova nabitá obsahem. Svět nabízí mnoho ukrytých pokladů, ke kterým se lze dostat až poté co si osvojíte určitou dovednost a tak se bude vracet do již projitých lokací kde budete hledat truhly, jejichž obsah vám pomůže s výzvou kterou jsou rozhodně souboje z valkýrami, jenž tvoří jednu z mnoha činností nad rámec příběhu hry. Ostatně hra se může pyšnit více než nadstandartní dobou pro její dokončení. Mluvit o vysokých produkčních hodnotách hry je snad zbytečné. Jde o vlajkovou hru platformy a jako taková má pochopitelně špičkovou grafiku, animace, hudbu i namluvení. Možná že na první pohled grafika tak neohromí jako u loňského Horizon, ale skvělé efekty a osvětlení dokážou přímo divy. Musím říci že nový God of War mě skutečně dostal a bavil mě každý jeho aspekt. Ostatně o tom že jsem se ze hry snažil dostat maximum svědčí i získaná platina. Je skvělé že v době kdy jsou AAA hry zamořeny lootboxy, mikrotransajceme, DLC, onlinem a dalšími bordelem dokáže vyjít která sází na čistě singleplayer zážitek. A God of War ukazuje, že pokud je ta hra dobrá, tak i uspěje.

DOHRÁNO: Ni no Kuni II: Revenant Kingdom

Když na konci roku 2010 vyšla Ni no Kuni: Wrath of the White Witch byl to pro mnoho příznivců JRPG her svátek. Hra od zavedených japonských vývojářů z Level 5 totiž byla čistou esencí svého žánru. Ti si navíc ke spolupráci přizvali tvůrce ze Studia Ghibli, které stojí za těmi nejlepšími anime filmy, co se kdy natočily. Není tak divu že vznikla hra, která sbírala velmi pozitivní hodnocení, a hráči si ji hned zamilovali. A protože mě hra svým stylem okouzlila, velmi jsem očekával i nový díl série, tentokrát s podtitulem Revenant Kingdom. Podobě jako u jiné známé herní série Final Fantasy, ani zde na sebe hry příběhově nenavazují, ale jsou zasazeny do stejného světa a sdílejí společné prvky. Zatímco v první hře to byl malý chlapec, který se do „druhé země“ jak by ostatně šel přeložit název hry Ni No Kuni, dostal při hledání své matky, tak nyní je návštěvníkem z našeho světa Roland - zralý muž, zřejmě dokonce prezident Spojených států. Ten je cestou z mírové konference svědkem toho, jak město, kam se vrací, je spolu s ním zasaženo výbuchem rakety, a on najednou probouzí v jakémsi pohádkovém světě. Zde sice vypadá podstatně mladší, ale moc času o tom přemýšlet nemá, protože je záhy vržen do víru událostí. Ve městě Ding Dong Dell totiž zrovna probíhá palácový převrat a on se řízením osudu stává ochranitelem a záhy i mentorem malého kluka Evana, syna původního krále. Události naberou rychlý spád a brzo je před vámi nelehký úkol. Založit vlastní národ a pak přesvědčit ostatní ze čtyř dalších národů nacházející se ve zdejším světě, že jediná správná cesta je spolupracovat pro větší dobrou.

Ni No Kuni je japonská hra tak vás nesmí překvapit, že malý kluk chce zakládat národ a město a ostatní ho následují. Tak to prostě je. A bohužel se kolem toho točí většina děje hry. V zásadě tak opakovaně podstupujete stejný scénář. Nejprve se dostat do daného města, což znamená, že musíte sehnat loď, či později vzducholoď. Zde pak projít několik lokací, porazit bosse, uzavřít spojenectví a pak jít zase dále. K větším příběhovým zvratům tak dojde až ke konci hry. V tomto ohledu jsem tak byl trochu zklamaný. Příběh totiž není extra zajímavý a co více, zajímavé nejsou ani postavy za které hrajete. Nejzajímavější tak zůstává postava Rolanda, zatímco ostatní mi přišli jen do počtu. Bohužel ani questy nejsou extra propracované a většinou spočívají v tom něco někomu přinést či někoho porazit a pochopitelně vás čekají úplně absurdní úkoly. Je vidět, že v tomto díle se tvůrci více než na příběh soustředili na jiný důležitý prvek hry a tím je budování vašeho města.

Právě výstavba a rozvoj vašeho nového města, které si vybudujete poté, co utečete z Ding Dong Dell, je něco, co bude a či vlastně budete muset dělat po celou hru. Postup v příběhu je totiž často závislý na tom že máte postavenou určitou budovu. Tento aspekt hry mi hodně připomněl mobilní hry. Stejně jeho v nich je rozvoj města závislý na čase. Kredity za které můžete stavět další a lepší budovy se totiž postupně sami generují v závislosti na tom, jak rozvinuté město máte. Ale protože velikost truhel, kam se peníze ukládají, je omezená, je třeba se do něj opakovaně vracet. Musím říci, že ohledně tohoto prvku ve hře jsem hodně rozpačitý. Na jednu stranu si myslím, že tvůrci by udělali lépe, kdyby se místo něj soustředili na příběh. Na druhou stranou má rozvoj vašeho města své kouzlo a svým způsobem mě bavil, stejně jako shánění nových obyvatel. Co mě však nebavilo je třetí důležitý prvek hry a to taktická část v podobě jakési realtime strategie, kdy spolu s Evanem a jeho vojáky chodíte po bitevním poli. Bohužel i když vás to nebaví, jsou některé mise povinné a pokud nemáte dostatečně vycvičenou armádu, mohou být závěrečné mise trochu náročnější, což je paradoxní vzhledem k tomu, že jinak jsou souboje velmi jednouché.

Místo tahových bojů, které nabízel minulý díl, jsou souboje víc akční a jediné co v nich musíte dělat je opakovaně mačkat tlačítko, či občas uskočit. Ano, hraje se to dobře, ale chyběla mi určitá hloubka. Většinu soubojů tak stačilo bezmyšlenkovitě odklikat. To co naopak musím pochválit je grafické zpracování. I když i to má své limity. Zatímco ve městech a během animací, kterých je až po hříchu málo, vše vypadá moc pěkně a výtvarný styl hře moc sluší, tak v otevřeném světě kdy se pochybujete na mapě s „chibi“ postavičkami hra najednou vypadá jak z PS3. A kritický musím být překvapivě i k hudbě. Ne že by byla dramaticky špatná, ale vzhledem k tomu, že soundtrack z první hry který měl na starost stejně jako u pokračování Joe Hisaishi poslouchám dodnes, tak hudba v této hře podle mě kromě variování ústředního motivu přinesla jen pár skutečně zajímavých skladeb.

Jak už jste asi pochopili, byl jsem ze hry celkem zklamán. Není to špatná hra, to bych ji nedohrával do konce, ani se špatně nehraje a nemá zásadní problémy. Bohužel je jen průměrná a nepřináší nic, čím by mohla zaujmout někoho, kdo už má několik JRPG za sebou. Pro nováčky žánru bude možná přístupnější než jiné hry, ale na druhou stranu si říkám proč si raději nezahrát hru, která dokáže nabídnout příběh, který budete chtít hrát a postavy kterými budete rozumět a bude vám a na nich záležet.