DOHRÁNO: Nioh

Jestli mě na Nioh v první řadě něco překvapilo, bylo to, že hru s tak komplikovaným vývojem, kde se několikrát změnili vývojáři i herní styl, se povedlo úspěšně dotáhnout do konce. Zprvu jsem byl totiž k Nioh nedůvěřivý. Zdálo se mi, že se někdo chce svést na vlně zájmu o hry ze Souls série od From Software a jen změnil prostředí na feudální Japonsko. Ze zvědavosti jsem vyzkoušel i demo, které se objevilo před vydáním hry. Nicméně ani to mě příliš nepřesvědčilo. Bylo pro mě těžké se do hry dostat a její herní mechaniky mě spíše otravovaly. Navíc se kolem hry utvořila aura dělající z ní snad tu nejtěžší hru na světě. Říkal jsem si, že to není hra pro mě a hrát to nechci. Jenže jak už je asi z tohoto textu jasné, něco se změnilo. Ona když hra vyšla a začaly se množit pozitivní recenze, začal jsem si říkat, jestli jsem hru neodsoudil příliš brzy. Jestli v ní přeci jen není něco více, než se na první pohled zdá. Dopadlo to tak, že jsem si jeden den Nioh přinesl domů a od té doby, bylo jasné, co bude náplní mnoha následujících večerů.

První co se ukázalo, bylo to, že společného má tato hra s Dark Souls stejně jako s Diablem či Ninja Gaiden, což vzhledem ke stejným autorům asi není nic překvapivého. Ano jedná se akční RPG s důrazem na souboje, které dokážou být náročné a stejně jako již zmíněná hra pracuje se ztrátou nasbíraných zkušeností v případě, že je po své smrti už nezvládnete sesbírat. Jenže to je jen část hratelnosti. V mnoha jiných ohledech si jde Nioh svou vlastní cestou. Místo otevřeného světa zde máte separátní lokace, kde se odehrává konkrétní mise a po jejím splnění jste vráceni na mapu světa. Není tak problém si proběhlou misi hned zopakovat. Osobně mi více sedí koncept světa v Dark Souls, který je tvořen jednou ohromnou lokací, kde se lépe daří navazovat pocit ze světa. V Nioh jsem ten pocit neměl. Většina lokací je totiž v zásadě malá rozlohou a k pocitu rozsáhlého světa si tvůrci pomáhají chytrou prací s prostředím. Vaše cesta je v zásadě lineární a vy si jen otvíráte různé zkratky a postupně tak projdete celou mapu a ta se pak zdá větší než ve skutečnosti je. Co mi však troch vadilo, je recyklace prostředí. Ano, hlavní mise se odehrávají vždy v unikátní lokaci, ale zvláště u některých vedlejších misí už zamrzí, že nic nového ze světa neuvidíte.


Ostatně opakování nepřátel je další věc, která mi na hře trochu vadila. U řadových nepřátel to ještě chápu, i když jejich větší variabilita by také neškodila. Zvlášť když design Yokai monster je velmi klasický a snad už v polovině hry potkáte všechny druhy, na které ve hře můžete narazit. A do konce hry se už tak nestane, že byste potkali protivníka od kterého nevíte co čekat a u kterého se musíte učit novou taktiku. Více mi však vadilo, to že některé bossy nevíte naposledy. Bohužel to není jen záležitost Nioh, protože i u jiných her mě šve, pokud porazím bosse a pak ho potkám znova. Více invence by neškodilo. Ale nerad bych aby to snad vyznělo, že Nioh proti vám staví nezajímavé protivníky. To určitě ne. Každý z nich vám dokáže pěkně zavařit, pokud ho podceníte. Až do konce hry tak byl průchod misí výzva a doteď si pamatuji jak jsem se vztekal u okřídleného Yokaie, který byl zvláště otravný. Ostatně právě s těmito specifickými nepřáteli, které hra nazývá Yokai se pojí jeden z nejdůležitějších herních mechanizmů hry. Tihle protivníci totiž kolem sebe vytvářejí jakousi zamořenou oblast, která omezuji regeneraci vaší ki (co je v podstatě stamina) a pouze speciálním úkonem lze prostor kolem vás očistit a hlavně si doplnit ki. A na tom jestli máte dostatek ki závisí váš život. Pokud ji vyčerpáte úplně, zůstanete chvíli zcela nechybní a to se v této hře rovná smrti. Naštěstí stejných problémů nejsou ušetřeni ani vaši nepřátelé, čehož lze s úspěchem využívat.

Soubojový systém Nioh je skutečně velmi komplexní a pokud budete kolem sebe sekat bez rozmyslu, moc daleko se nedostanete. Ovládnout ho však nějakou chvíli zabere. O důležitosti práce s vaší ki jsem už mluvil a je třeba dostat ji do krve. Zajímavým prvkem je pak rozhodně možnost přepínání mezi třemi postoji, které ovlivňují způsob vašeho útoku a s jehož rychlostí úměrně klesá udílené zranění. Já asi nejvíce času trávil se středním držením zbraně, které mi přišlo nejlepším kompromisem. Ale určitě se vyplatí v tomto ohledu experimentovat, protože každá zbraň má vlastní set pohybů. Hra nabízí pět druhů sečných zbraní a tři druhy střelných. Já si nejvíce oblíbil katanu a dvojici mečů. Tímto ale možnosti nekončí, protože každé zbraň má vlastní sadu skillů, které si lze za nasbírané body odemykat. Můžete se tak naučit odrážet útoky, úročit kombem a spoustu dalších věcí. Trochu stranou pak stojí ninja schopnosti a onmyo magie. A rozhodně bych doporučoval tyto skilly nepřehlížet, i když se soustředíte na kontaktní boj, protože už základní znalost poskytuje fajn dovednosti, které se v boji více než hodí. Zbraní a zbrojí je ve hře skutečně spousta a podobně jako Dibalu se jejich vlastnosti generují náhodně. A tak se rozhodně nestane, že byste hru prošli se stejnou zbraní a zbrojí. Budete je často střídat a pokud bude třeba, tak kovářka vám je může předělat k vašim představám.


Už jsem říkal, že o Nioh se mluví jako velmi obtížné hře, což nechci zpochybňovat, protože hra je bezpochyby náročná. Přesto můj osobní dojem byl takový, že třeba Bloodborne byl mnohem těžší. Ostatně to že jsem několik bossů porazil na první pokus a na rozdíl od Dark Souls se obešel bez pomoci jiných hráčů, mluví za své. Tvůrci Nioh se dokonce ani nepokusili o takové vypečené záležitosti, jako že by na vás poslali v souboji s bossem více protivníků najednou. Nechci si stěžovat, protože zrovna u Dark Souls jsem z těchto věcí byl na nervy. Dokonce i v případě smrti u bosse už nemusíte absolvovat celý souboj znovu, pokud umřete až v druhé fázi. A to nemluvím ani o to, že kvůli opakování souboje nikdy nemusíte běžet moc daleko. Takže pokud byl někdo na pochybách, jestli tuhle hru hrát, protože prý jde o extrémně těžkou věc, tak se určitě nebojte. Když jsem to dal já, tak vy určitě taky. Velkým pomocníkem při utkání s bossi, ale i s běžnými nepřáteli je váš ochranný duch, kterého máte možnost občas vyvolat. Ve hře jich je opravdu hodně a někteří nabízejí moc pěkné bonusy.

Díky svému zasazení nabízí hra zajímavý vhled do japonské kultury a historie. Na rozdíl od Dark Souls nabízí na první pohled čitelný příběh a vy tak víte kam a proč jdete. Bohužel zrovna příběh mi nepřišel moc zajímavý. Je sice fajn, že se v něm spojují skutečné historické osobnosti a fiktivní svět legend, ale ve výsledek není zase tolik zajímavý. A první západní samuraj William Adams, pro mě nebyl o nic větší osobnost než bezejmenná postava z Dark Souls. Ale tyhle hry se přece nehrají kvůli příběhu. Stejně nakonec jde o to efektně vyřídit zástupy nepřátel. Ale faktem je že duch historického Japonska se promítá alespoň do postav či duchů, které potkáte. Vždyť kdo by si nezamiloval malé zelené Kodamy, které se v lokacích porůznu schovávají. Jejich hledání mě bavilo nejen kvůli bonusům, které vám přidávají.


Lehce zklamaný jsem byl z vizuální stránky hry. Co se týká technické stránky tak nemám připomínek. Hra totiž nabízí krásně plynulých 60fps, které jsou u tohoto typu hry k nezaplacení. Ale i když PS4 Pro se snaží, tak je přeci jen vidět, že hra má za sebou delší vývoj. Ale to, že grafika je jednodušší, by mi fakt nevadilo. Co mě fakt mrzí je to, že prostředí hry není vždy tak zajímavé jak by možná mohlo být. Ano, najdou se úžasné lokace jako je ta pokrytá sněhem či jiná v žáru ohně. Bohužel zhruba polovina z nich není nijak vizuálně zajímavé a zvolená barevná paleta tomu moc nepomáhá. I teď si vzpomenu na některá místa v Dark Souls a Bloodborne, které mě svojí nádherou okouzli a já jen kochal. Ale v Nioh jsem podobný pocit v zásadě neměl. Ale nakonec v zápalu boje vám stejně bude jedno, kde bojujete. Pochválit však musím hudbu, které byla skutečně povedená a dokázala mě u soubojů s bossy vybičovat k většímu výkonu.

O Nioh by to toho šlo napsat ještě mnoho dalšího, ale podstatné snad zaznělo. A když by se mohlo zdát, že na hře vidím mnoho chyb, tak to jsou jen drobnosti, které absolutně nemají šanci přebýt velice pozitivní dojem, který na mě hra udělala. To hlavní a to soubojový systém je totiž natolik povedený a zábavný že jen těžko se od hry budete odtrhávat. Bylo by chybou Nioh odsoudit jako hru která je jen směsí prvků z jiných her. Právě naopak. Pro mě to je první hra, které se povedlo úspěšně navázat na odkaz Dark Souls a přitom si udržet vlastní tvář.









DOHRÁNO: Yakuza 0

Yakuza 0 je hra která, pokud se díváte jen na obrázky, klame ty kteří s touto již několikadílnou sérií zatím nepřišli do kontaktu. Na běžného hráče totiž tato hra může působit jako něco na způsob tolik oblíbených městských akcí. Jenže nic není tak daleko pravdě jako to, říkat, že Yakuza je GTA po Japonsku. Jenže u hry která si cestu na západ hledala vždy trochu náročně to asi není překvapivé. Tato v Japonsku tolik oblíbená série, která zde vychází od roku 2005 se loni dočkala už šestého dílu, ale my si teď máme konečně možnost zahrát díl Yakuza 0, hru která zde vyšla už před dvěma lety. Také se v tom trochu ztrácíte? Ani bych se nedivil. Nicméně nikdy nebyla lepší příležitost do této série naskočit, i když jste s ní dosud neměli zkušenost. A právě to jsem se rozhodl udělat. Pořízení této hry pro mě bylo takovým krokem do neznáme. Dokud si ji totiž pár hodin nezahrajete, nebude vědět jestli vám její styl sedne a žádné sledování videí tento osobní zážitek nenahradí. Pro toho kdo je zvyklý spíše na západní produkci, pak setkání se hrou může být trochu náročné a nezvyklé, ale pokud se přesto dokážete přenést mohou se vám otevřít  nové herní obzory, přesně tak jak se to stalo mě.

Už číslice za jménem hry dává jasně najevo, že tady se dostáváme na úplný začátek příběhu, který se klene celou sérii. Nehrozí tak, že by se člověk ztrácel v tom kdo je kdo a jako roli má ve zdejším světě. Další přínosem toho, že se vracíme do minulosti je zasazení příběhu do roku 1988. Vrchol osmdesátých let minulého století byl obdobím konjunktury japonské ekonomiky. Dobou kdy se lidé chtěli především bezstarostně bavit. A tento společenský rozvoj je ostatně i jedním z hlavních motivů, kterým se dají do pohybu události jenž vrcholí setkáním dvou výrazných postav série. Jako první se hře převezmete do svých rukou osud Kazuma Kiryu členů jednoho z klanů jakuzy ve fiktivní Tokyjské čtvrti Kamurocho. Ten je neprávem obviněn za zabití, které se však ukáže jen zástěrkou k mnohem  podstatnějším událostem kolem bojů o moc v rámci klanu. A tak Kiryu musí nejen očistit své jméno, ale čelit i mnohem horší hrozbě. Druhým hrdinou hry je pak jednooký manažer klubu v Osacké čtvrti Sotenbori Goro Majima, toho času ex člen dalšího z klanů jakuzy, který si odpracovává svůj prohřešek z minulosti. Osudy těchto dvou můžou se prolnou v událostech rozpoutaný bojem o vlastnictví malého, ale lukrativní pozemku, který se ukáže klíčovým pro získání kontroly na dalším rozvojem čtvrti.


O příběhu se záměrně snažím psát co nejméně, protože právě on je pro mě hlavním tahounem hry. Ano je pravda, že hra se většinou prezentuje souboji, ale jejich zastoupení v poměru k rozhovorům je rozhodně menší než by se na první pohled zdálo. Více času tak trávíte u sledování příběhových animací a rozhovorů s různými postavami, kterou jsou skutečně hodně dlouhé. Hra je rozdělena do několika kapitol, kde se většinou střídá hraní za obě postavy. Každá kapitola pak má sérii jasně daných úkolů, které sledují hlavní příběhovou linku a mezi tím máte dostatek času a prostoru k průzkumu své čtvrti a plněním vedlejších úkolů či dalších aktivit. A když teď napíšu že takových možností je hodně, rozhodně to nebude vystihovat to kolik jich skutečně je. Zatímco jiné hry sázejí na velký otevřený svět, Yakuza 0 si vystačí s menším prostorem, ale o to více jej naplňuje místy, kde lze něco zažít. Snad každý obchod či kout v sobě ukrývá nějakou možnost vyžití. Žádný obchod či podnik zde není jen tak do počtu, ale má sebe navázanou nějakou aktivitu či vedlejší misi. Na první pohled si tak hra může jevit trochu chudě, protože jsme zvyklí na velká a rozlehlá otevřená města. Ale jak už jsem zmínil na začátku, tak Yakuza 0 je v tomto ohledu jiná a soustředí se jen na přiblížení atmosféry detailně vymodelované čtvrti.

Když už jsem nakousl vedlejší mise, pojďme se na ně podívat trochu blíže. Hra jich nabízí pro každého z obou představitele hned několik desítek, ale musíte si je najít. Někdy jste svědkem nějaké situace na ulici a může tak do ní aktivně vstoupit. Jindy si jen zajdete na skleničku do baru, abyste zde někoho potkali. Zkrátka možností jak si otevřít nějakou vedlejší misi je skutečně hodně. A zatímco hlavní příběh hry je veskrze vážný a dramatický, tak u těch vedlejších se tvůrci soustředili především na netradiční setkání a humor. Ten dokáže být v podání japonských vývojářů až překvapivě škodolibý. Rozhodně zde nečekejte žádnou vatu, právě naopak. Snad každé setkání je něčím unikátní. Ostatně posuďte sami jestli jste někdy hráli hru, kde jste dávali za vyučenou dívce která prodává chlípným chlapíkům své kalhoty, hráli falešného snoubence, kupovali malému klukovi erotický časopis, učili jak být drsný jednu hudební skupinu či pomáhali domině, která je na své klienty příliš milá. Jak je vidět, mnoho z těchto mini příběhů má lehce sexuální podtón a znovu se ukazuje že ti kluci japonský se podobných témat vážně nebojí. Ostatně kdo má rád pohledné asijské slečny u kterých se člověk raději ani nesnaží hádat, zda už dosáhli plnoletosti, jistě si přijde na své.


A pak tu máte činnosti jen pro zábavu. A dám ruku do ohně za to, že neexistuje mnoho jiných her, které by nabízeli tolik vedlejších aktivit. Můžete tak zajít do klubu, zazpívat si karaoke nebo si zatancovat což je vše realizováno formou minihry. Kdo dává přednost kulečníku, šipkám, bowlingu může se v Yakuza 0 realizovat  dle libosti, protože všechny tyto hry jsou zpracovány vskutku komplexně. Vzhledem k tomu že mé zkušenosti se stolními hrami končí u Dámy, nemohl jsem dostatečně ocenit kolik různých klasických japonských her je zde dispozici. A koho by snad neuspokojila žádná z výše uvedených možností může se realizovat u až překvapivě komplexně zpracovaných závodů autodráh či správně ujetého simulátoru rande po telefonu. Stále máte málo? Co takhle zajít na ilegální bitky kterých se můžete sami účastnit či naopak zajít tam, kde lze sledovat zápasy vnadných dívek a ještě si na ně sázet. Nechybí ani arkádové herny samozřejmě od Segy, kde máte možnost zahrát si i takovou klasiku jako Outrun. A to jsem určitě nevyjmenoval všechno. Zkratka u této hry se nudit nebude.

Na všechny tyto zábavy a především vlastní rozvoj bude potřebovat peníze. Hodně peněz. Ty získáváte jak z poražených protivníků, tak za dokončení každé kapitoly. Jenže jsou to vlastně jen takové drobné. Abyste si vydělali skutečný balík, který z vás udělá neporazitelného protivníka je třeba vrhnout se do byznysu. V průběhu hry se vám tato možnost nabídne u obou hrdinou. Kyriu bude moci jako realitní agent kupovat podíl na nemovitostech a vybírat profit v pravidelných intervalech. Finálním cílem je porazit své konkurenty a ovládnout celou čtvrť. Musím říci z počátku jsem si říkal, že tohle mě bavit nebude, jenže nakonec jsem u této v podstatě nepovinné součásti hry strávil několik hodin a sháněl další lidi do týmu, aby se mi zvednul profit. Navíc svého konkurenta je potřeba porazit nejen v rovině peněz, ale také fyzicky. A stejné situace se opakovala i případě Majimy, který zas vede klub s hosteskami. I zde je cílem ovládnout postupně celou čtvrť. Zatímco činnost realitního agenta jen více pasivní, tak provozování klubu má formu minihry, kde je třeba správně přiřazovat jednotlivé slečny návštěvníkům a rychle reagovat na dění na place. Opět činnost která nevypadala moc zábavně, ukázala jako příjemné odreagování.


Nakonec jsem si nechal souboje a jak jste už asi pochopili, ani tady hra nešetří možnostmi. Hra nabízí pro každého ze dvou hlavních postav tři odlišné styly s vlastním rozvojovým stromem. V něm si nové dovednosti odemykáte za nasbírané peníze které doslova lítají z nepřátel. Je jen na vás jaký styl boje vám sedne. Variabilita je skutečně velká. Kyriu umí jak víceméně klasických pěstní souboj, tak jeho variantu, které se snaží využívat slabých stránek protivníků. U Majimy se pak můžete spolehnout na jeho baseballku nebo jeho disko styl. A ačkoli si při samotných soubojích vystačíte jen s pár tlačítky, je celý systém natolik komplexní, že uspokojí i ty, co rádi experimentují. Co musím hodně ocenit je to, že snad za celou dobu nenastala situace, kdy by mě souboje nebavily. Což je v situaci kdy mnohé z nich nastávají náhodně při vašich cestách ulicemi (i když jim můžete utéct), velmi překvapivé. Podíl na tom má jejich zpracování a variabilita. Vaše útoky jsou totiž krásně přehnaně brutální a pocit kdy se vám dotěrného otrapu podaří efektně rozmáznout o zeď, či vzít bicyklem přes hlavu je k nezaplacení. Vrcholem jsou pak souboje s bossy, která vás dostatečně otestují a jsou více než efektní. Pokud vám nevadí, že souboje jsou velmi přímočaré, budete se bavit.

Yakuza 0 je hra o které se dá mluvit hodně dlouho a v jednom článku jen těžko postihnu všechno to, co mě na hře zaujalo či překvapilo. Pokud bych měl však vybrat jednu věc, které mě na hře dostávala nejvíc, byl by to smysl pro detail a způsob podání příběhu. Vždy jsem hodně těšil na každou další příběhovou animaci, kdy spolu budou postavy jen mluvit. Díky skvěle zpracovaným obličejům a jejich animaci, dabingu a hudbě to byl vždy skvělý zážitek. Často jsem měl pocit, že se nehraju hru, ale dívám se kvalitní film. Jistě emoce jsou z pohledu nás Středoevropanů přehnané a hnané do extrému, přesto to nic neubírá na jich síle. Hru táhnul kupředu její příběh, kde nechyběly zvraty a silné okamžiky. Ale jeho vyznění byl nikdy nebylo takové, nebýt skvělých postav. Každá z nich je unikátní a vy si ji hned zapamatujete. Někdy skutečně stačí jen pohled do očí a výrazu tváře a vyprávění se obejdete beze slov. Ostatně zpracování očí považuji za jedno z nejlepších, které jsem ve hrách viděl. Zkrátka skvělá práce a já autorům jen tleskám jak se jim podařilo držet tempo a dávkování příběhu po celou hru. Navíc zasazení celé hry a téma jakuzy je samo o sobě natolik zajímavé, že proniknout do něj alespoň prostřednictvím hry má své nezaměnitelné kouzlo.


Ačkoli jsem doteď pěl na hru samou chválu, je třeba na rovinu říci, že v několika ohledech je zkrátka vidět to, že si hra v sobě nese některé prvky z minulosti, bez kterých bych se klidně obešel. V první chvíli možná překvapí to, že ne všechny dialogy jsou dabované. Jenže vzhledem k ohromného rozsahu textu a délce některých konverzací si to dost dobře nedovedu představit. A tak je asi celkem pochopitelné, že mimo hlavní příběh je třeba slevit z některých nároků. Ostatně právě i ona délka konverzací je zřejmě i důvodem, proč příběhové animace se plynule přepínají mezi dokonala zpracovanými scénami s filmovým vzhledem a těmi „obyčejnými“. Ale tohle všechno jsou jen určité technické limity a nepovažuji je za chybu hry. Na tohle všechno si lze zvyknout a nechat se strhnout příběhem, zajímavými postavami, originálním prostředím, zábavnými souboji a atmosférou hry vůbec. Yakuza je hra která vás dokáže pohltit a dát vám pocit, že se skutečně nacházíte v Tokyu, píše se rok 1988 a vy si myslíte že fialovém saku vám to sakra sluší. Teď po dokončení hry kdy se ukazatel odehrané doby zastavil na 47 hodinách mám znovu chuť se do neónem zabarvených ulic Kamurocho vrátit a podívat se co všechno ještě tato hra nabízí, protože je mi naprosto jasné, že toho je ještě dost. A právě tenhle pocit je ostatně ta nejlepší vizitka pro tuhle báječnou hru.













Poznámka: i když obrázky mají na sobě logo SEGA jsou všechny mnou pořízené přímo ze hry (jako vždy), takže si každý může udělat představu o grafických kvalitách hry, která původně vyšla i na PS3

NEdohráno: Gravity Rush


Když jsem před nějakou dobou psal svoje dojmy po dohrání Gravity Rush, nesly se ve více než pozitivním dojmu. Takže není divu, že jsem se na oznámený druhý díl celkem těšil. Sliboval mnohé a díky vývoji přímo pro PS4 už tvůrci nemuseli řešit výkonová omezení. Zkrátka Gravity Rush 2 měla být hra, která vše dobrého z prvního dílu dovede k dokonalosti. Jenže přání a realita nemusí být vždy totéž. Ale vezměme to hezky popořadě. Pokud jste první díl hráli, budete ve hře jako doma, protože herní principy zůstaly zachovány. Opět se tak ujímáte role Kat, neobyčejné dívky s neobyčejnými schopnostmi, která umí ovládat gravitaci. Tedy na začátku hry kupodivu ne, ale po menším prologu se opět shledáváte se svou kočkou Dustym a už si to svištíte povětřím. Kate však na začátku jejího nového dobrodružství neví co se stalo, kde je její kamarádka Raven a proč je na tomto neznámém místě. Nicméně události se dají do pohybu a záhy tak máme spolu Kate možnost navštívit nové město Jirga Para Lhao. Zde se poprvé ukazuje, že této hře vyšší výkon PS4 náramně sluší a vám se nabízí možnost bez omezení cestoval mezi několika různými oblastmi tohoto města a plnit zde vedle hlavních misí i ty vedlejší či nejrůznější výzvy. V tomto ohledu se až tak neliší od svého předchůdce.

A musím říci že jsem si první hodiny ve hře užíval. Nové město je krásné, a je fajn ho prozkoumávat. Jenže záhy se začaly objevovat první problémy. Začal bych u nepřátel. Zatímco v prvním díle to byli bytosti Nevi a souboje s nimi byli celkem fajn, nyní jsem mnohem více bojoval s nejrůznějšími vojáky. Místo abych však využíval bojový systém, který mě na první hře celkem bavil tak jsem zde mnohem více využíval házení nejrůznějších předmětů kolem sebe. Bylo to zkrátka praktičtější, nikoli zábavnější. Další věcí které mě trochu vadila bylo sbírání krystalů, díky kterým se leveluje postava. Ani zde tento prvek nechybí, ale zatímco první hra byla díky technickým omezení mnohem sevřenějším a tak bylo celkem fajn město poctivě procházet a krystaly sbírat, tak nyní je před vámi ohromný svět, kde už je něco podobného spíše otravné. Jenže tohle vše bych klidně přešel, kdyby samotná hra a příběh byl dostatečně zajímavý. Bohužel jsem se přistihnul, že je mi úplně volný a že hru hraju víceméně mechanicky. A Kat mi začínala být svoji naivitou velmi protivná. Když se pak přidaly problémy s ovládáním a otravné stealth mise, bavil jsem se u hry stále méně.

Trochu z letargie mě vytrhlo to, že se děj zhruba v polovině hry přesunul do starého známého Hekseville. Bylo to příjemné oživení vzpomínek. V nové grafice město vypadalo opravdu skvěle a na chvíli si mě hra zase dokázala získat. Bohužel opět se začal dostavovat stereotyp. Už jsem ani nezačínal hrát vedlejší mise a soustředil se jen na příběh s tím, že tu hru sakra musím dohrát. Jenže pak jsem si uvědomil proč vlastně. Copak je nutné nějakou hru dohrát, i když mě nebaví jen proto že jim mám? To tedy ne. A tak jsem, ač to nemívám ve zvyku, hru asi ve ¾ odehraného příběhu vypnul, disk vytáhnul z mechaniky a hru prodal. Bohužel, i když hra k tomu měla ty nejlepší předpoklady, už si mě napodruhé nedokázala získat. Co na tom že vypadala pěkně, když mě začala nudit. A hrát takovou hru zkrátka nechci. Neznamená to že by Gravity Rush 2 byla špatná hra, ostatně hodnocení sbírá pěkná, jen už asi není hra pro mne.