Když jsem před nějakou dobou psal svoje dojmy po dohrání Gravity Rush,
nesly se ve více než pozitivním dojmu. Takže není divu, že jsem se na
oznámený druhý díl celkem těšil. Sliboval mnohé a díky vývoji přímo pro
PS4 už tvůrci nemuseli řešit výkonová omezení. Zkrátka Gravity Rush 2
měla být hra, která vše dobrého z prvního dílu dovede k dokonalosti.
Jenže přání a realita nemusí být vždy totéž. Ale vezměme to hezky
popořadě. Pokud jste první díl hráli, budete ve hře jako doma, protože
herní principy zůstaly zachovány. Opět se tak ujímáte role Kat,
neobyčejné dívky s neobyčejnými schopnostmi, která umí ovládat
gravitaci. Tedy na začátku hry kupodivu ne, ale po menším prologu se
opět shledáváte se svou kočkou Dustym a už si to svištíte povětřím. Kate
však na začátku jejího nového dobrodružství neví co se stalo, kde je
její kamarádka Raven a proč je na tomto neznámém místě. Nicméně události
se dají do pohybu a záhy tak máme spolu Kate možnost navštívit nové
město Jirga Para Lhao. Zde se poprvé ukazuje, že této hře vyšší výkon
PS4 náramně sluší a vám se nabízí možnost bez omezení cestoval mezi
několika různými oblastmi tohoto města a plnit zde vedle hlavních misí i
ty vedlejší či nejrůznější výzvy. V tomto ohledu se až tak neliší od
svého předchůdce.
A musím říci že jsem si první hodiny ve hře užíval. Nové město je
krásné, a je fajn ho prozkoumávat. Jenže záhy se začaly objevovat první
problémy. Začal bych u nepřátel. Zatímco v prvním díle to byli bytosti
Nevi a souboje s nimi byli celkem fajn, nyní jsem mnohem více bojoval s
nejrůznějšími vojáky. Místo abych však využíval bojový systém, který mě
na první hře celkem bavil tak jsem zde mnohem více využíval házení
nejrůznějších předmětů kolem sebe. Bylo to zkrátka praktičtější, nikoli
zábavnější. Další věcí které mě trochu vadila bylo sbírání krystalů,
díky kterým se leveluje postava. Ani zde tento prvek nechybí, ale
zatímco první hra byla díky technickým omezení mnohem sevřenějším a tak
bylo celkem fajn město poctivě procházet a krystaly sbírat, tak nyní je
před vámi ohromný svět, kde už je něco podobného spíše otravné. Jenže
tohle vše bych klidně přešel, kdyby samotná hra a příběh byl dostatečně
zajímavý. Bohužel jsem se přistihnul, že je mi úplně volný a že hru hraju
víceméně mechanicky. A Kat mi začínala být svoji naivitou velmi
protivná. Když se pak přidaly problémy s ovládáním a otravné stealth
mise, bavil jsem se u hry stále méně.
Trochu z letargie mě vytrhlo to, že se děj zhruba v polovině hry
přesunul do starého známého Hekseville. Bylo to příjemné oživení
vzpomínek. V nové grafice město vypadalo opravdu skvěle a na chvíli si
mě hra zase dokázala získat. Bohužel opět se začal dostavovat stereotyp.
Už jsem ani nezačínal hrát vedlejší mise a soustředil se jen na příběh s
tím, že tu hru sakra musím dohrát. Jenže pak jsem si uvědomil proč
vlastně. Copak je nutné nějakou hru dohrát, i když mě nebaví jen proto
že jim mám? To tedy ne. A tak jsem, ač to nemívám ve zvyku, hru asi ve ¾
odehraného příběhu vypnul, disk vytáhnul z mechaniky a hru prodal.
Bohužel, i když hra k tomu měla ty nejlepší předpoklady, už si mě
napodruhé nedokázala získat. Co na tom že vypadala pěkně, když mě začala
nudit. A hrát takovou hru zkrátka nechci. Neznamená to že by Gravity
Rush 2 byla špatná hra, ostatně hodnocení sbírá pěkná, jen už asi není
hra pro mne.
0 komentářů:
Okomentovat