DOHRÁNO: Ni no Kuni II: Revenant Kingdom

Když na konci roku 2010 vyšla Ni no Kuni: Wrath of the White Witch byl to pro mnoho příznivců JRPG her svátek. Hra od zavedených japonských vývojářů z Level 5 totiž byla čistou esencí svého žánru. Ti si navíc ke spolupráci přizvali tvůrce ze Studia Ghibli, které stojí za těmi nejlepšími anime filmy, co se kdy natočily. Není tak divu že vznikla hra, která sbírala velmi pozitivní hodnocení, a hráči si ji hned zamilovali. A protože mě hra svým stylem okouzlila, velmi jsem očekával i nový díl série, tentokrát s podtitulem Revenant Kingdom. Podobě jako u jiné známé herní série Final Fantasy, ani zde na sebe hry příběhově nenavazují, ale jsou zasazeny do stejného světa a sdílejí společné prvky. Zatímco v první hře to byl malý chlapec, který se do „druhé země“ jak by ostatně šel přeložit název hry Ni No Kuni, dostal při hledání své matky, tak nyní je návštěvníkem z našeho světa Roland - zralý muž, zřejmě dokonce prezident Spojených států. Ten je cestou z mírové konference svědkem toho, jak město, kam se vrací, je spolu s ním zasaženo výbuchem rakety, a on najednou probouzí v jakémsi pohádkovém světě. Zde sice vypadá podstatně mladší, ale moc času o tom přemýšlet nemá, protože je záhy vržen do víru událostí. Ve městě Ding Dong Dell totiž zrovna probíhá palácový převrat a on se řízením osudu stává ochranitelem a záhy i mentorem malého kluka Evana, syna původního krále. Události naberou rychlý spád a brzo je před vámi nelehký úkol. Založit vlastní národ a pak přesvědčit ostatní ze čtyř dalších národů nacházející se ve zdejším světě, že jediná správná cesta je spolupracovat pro větší dobrou.

Ni No Kuni je japonská hra tak vás nesmí překvapit, že malý kluk chce zakládat národ a město a ostatní ho následují. Tak to prostě je. A bohužel se kolem toho točí většina děje hry. V zásadě tak opakovaně podstupujete stejný scénář. Nejprve se dostat do daného města, což znamená, že musíte sehnat loď, či později vzducholoď. Zde pak projít několik lokací, porazit bosse, uzavřít spojenectví a pak jít zase dále. K větším příběhovým zvratům tak dojde až ke konci hry. V tomto ohledu jsem tak byl trochu zklamaný. Příběh totiž není extra zajímavý a co více, zajímavé nejsou ani postavy za které hrajete. Nejzajímavější tak zůstává postava Rolanda, zatímco ostatní mi přišli jen do počtu. Bohužel ani questy nejsou extra propracované a většinou spočívají v tom něco někomu přinést či někoho porazit a pochopitelně vás čekají úplně absurdní úkoly. Je vidět, že v tomto díle se tvůrci více než na příběh soustředili na jiný důležitý prvek hry a tím je budování vašeho města.

Právě výstavba a rozvoj vašeho nového města, které si vybudujete poté, co utečete z Ding Dong Dell, je něco, co bude a či vlastně budete muset dělat po celou hru. Postup v příběhu je totiž často závislý na tom že máte postavenou určitou budovu. Tento aspekt hry mi hodně připomněl mobilní hry. Stejně jeho v nich je rozvoj města závislý na čase. Kredity za které můžete stavět další a lepší budovy se totiž postupně sami generují v závislosti na tom, jak rozvinuté město máte. Ale protože velikost truhel, kam se peníze ukládají, je omezená, je třeba se do něj opakovaně vracet. Musím říci, že ohledně tohoto prvku ve hře jsem hodně rozpačitý. Na jednu stranu si myslím, že tvůrci by udělali lépe, kdyby se místo něj soustředili na příběh. Na druhou stranou má rozvoj vašeho města své kouzlo a svým způsobem mě bavil, stejně jako shánění nových obyvatel. Co mě však nebavilo je třetí důležitý prvek hry a to taktická část v podobě jakési realtime strategie, kdy spolu s Evanem a jeho vojáky chodíte po bitevním poli. Bohužel i když vás to nebaví, jsou některé mise povinné a pokud nemáte dostatečně vycvičenou armádu, mohou být závěrečné mise trochu náročnější, což je paradoxní vzhledem k tomu, že jinak jsou souboje velmi jednouché.

Místo tahových bojů, které nabízel minulý díl, jsou souboje víc akční a jediné co v nich musíte dělat je opakovaně mačkat tlačítko, či občas uskočit. Ano, hraje se to dobře, ale chyběla mi určitá hloubka. Většinu soubojů tak stačilo bezmyšlenkovitě odklikat. To co naopak musím pochválit je grafické zpracování. I když i to má své limity. Zatímco ve městech a během animací, kterých je až po hříchu málo, vše vypadá moc pěkně a výtvarný styl hře moc sluší, tak v otevřeném světě kdy se pochybujete na mapě s „chibi“ postavičkami hra najednou vypadá jak z PS3. A kritický musím být překvapivě i k hudbě. Ne že by byla dramaticky špatná, ale vzhledem k tomu, že soundtrack z první hry který měl na starost stejně jako u pokračování Joe Hisaishi poslouchám dodnes, tak hudba v této hře podle mě kromě variování ústředního motivu přinesla jen pár skutečně zajímavých skladeb.

Jak už jste asi pochopili, byl jsem ze hry celkem zklamán. Není to špatná hra, to bych ji nedohrával do konce, ani se špatně nehraje a nemá zásadní problémy. Bohužel je jen průměrná a nepřináší nic, čím by mohla zaujmout někoho, kdo už má několik JRPG za sebou. Pro nováčky žánru bude možná přístupnější než jiné hry, ale na druhou stranu si říkám proč si raději nezahrát hru, která dokáže nabídnout příběh, který budete chtít hrát a postavy kterými budete rozumět a bude vám a na nich záležet.