DOHRÁNO: Vampyr

Francouzské vývojářské studio Dontnod Entertainment máme v paměti především díky úspěšné značce Life is Strange, ačkoli na kontě mají i trochu přehlíženou hru Remember Me. Jedno však jejich hry mají společné a to je orientace na příběh. A tak ačkoli jejich nejnověhší hra Vampyr na první pohled vypadá jako běžné akční RPG, které hledalo inspiraci třeba v Bloodborne, tak ve skutečnosti má hra svým pojetím mnohem blíže právě k již zmiňované sérii Life is Strange. Vampyr jak už říká sám název, je hra o upírech. Téma které jistě zní lákavé už dostalo mnoho podob až tu ve hrách nebo ve filmech. Ta často osciluje mezi tím nejklasičtějším pojetím kdy upír spí v rakvi a sluneční svit ho zabíjí až po představu upíra jako nám bohužel přineslo filmové Smívání. I na poli her jsme se dočkali lepšího i horšího zpracování tohoto tématu, přičemž jasně zde dominuje titul Vampire: The Masquerade – Bloodlines. Ale zpátky je hře. Tu tvůrci zasadili do roku 1918 a umístili do Londýna. Svět se zrovna vzpamatovává z první světové války a potýká se s epidemií španělské chřipky, která decimuje západní svět. A právě Londýn je touto nákazou zasažen. Lidé umírají, kdo mohl raději utekl z města. A do takové situace se jednoho podvečera probouzíte i vy. Ale nikoli ve své posteli, ale na kupě mrtvol ve hromadném hrobě. Nevíte co se stalo. Vaše smysly jsou otupeny. Máte jen nezvladatelnou chuť zakusit chuť teplé krve. Svůj chtíč sice ukojíte, ale nově získaná energie vás probere z transu a než se stačíte vypořádat s osudovým následkem svého činu, už utíkáte temnými uličkami kolem Temže, protože kupodivu nikdo moc nestojí o diskusi s někým kdo jako člověk jen vypadá a na bradě má ještě vlhké stopy krve své oběti. A přesně takto začíná vaše cesta za  poznáním toho jak jste stal nočním tvorem, co to obnáší a především kdo vás jím udělal a co tím sledoval. Nejste totiž jen obyčejný nuzák, kterých jsou ulice Londýna plné. Jste Dr. Jonathan Reed významný lékař, který se zabývá krevní transfuzí. Jaká to ironie že zrovna vy jste se stal tvorem, které by sám nejraději sál krev jiných. A to jistě není náhoda.

Musím říci, že ačkoli hra má nezanedbatelnou akční složku, tak je to právě příběh co ji nejvíce definuje. Ostatně on je hlavním důvodem proč hru hrát. Vývojáři z Dontnod už v Life is Strange ukázali že příběh, postavy a dialogy jsou jejich silná stránka a tady to jen potvrzují. Vampyr má totiž tu správnou atmosféru, která se blíží mé představě o upírech. Ti tvoří společenství s vlastními pravidly a zákony a také společenskými vrstvami. Drží se spíše v ústraní a ven vychází jen v noci protože sluneční svit je sice nezabije, ale pálící se kůže jistě není nic coby vyhledávali. Vlastně na venek se projevují jako běžní lidé, jen s trochou nezdravé barvy ve tváři. Tvůrcům se podařilo vytvořit přesvědčivou podobu světa, kdy o existenci upírů ví jen omezená skupina lidí v nichž jedna je podporuje a snaží se využít jejich schopnosti nesmrtelnosti ve svůj prospěch a druhá je zase loví. O existenci obou těchto společenství nemá běžný obyvatel Londýna pochopitelně ani ponětí a ten kdo na ulici vykřikuje něco tom, že za umírajícími lidmi jsou právě oni, je považován za blázna. Nicméně Dr. Reed má to štěstí narazí na ředitele nemocnice Pembroke, který s upíry spolupracuje. Ostatně co jiného než živé krevní konzervy jsou zdejší pacienti. A když některý z nich zemře, nevzbudí to nechtěnou pozornost. Ten mu nabídne místo lékaře, noční směny které budou krýt jeho aktivy a především vlastní kancelář ze které se bude moci nepozorovaně vydávat na pátrání po skutečných příčinách londýnské epidemie.

K dispozici vám bude otevřené město vymezené čtyřmi čtvrtěmi a několika dalšími lokacemi. Každá čtvrť má několik obyvatel jejich život je do značné míry ovlivněn osobou v jejich středu, které sama hra nazývává pilířem. Postupně se seznámíte se všemi a to jak se během příběhu rozhodnete naložit s jejich osudem bude mít vliv i na život ostatních v dané čtvrti. V každé čtvrti se totiž nachází zhruba dalších deset postav, které se pohybují po ulicích, najdete je v domech či některé z nich musíte teprve objevit. Některé z nich potřebujte pro posun v příběhu, jiní prodávají zboží či vám mohou zadat vedlejší misi. Každá z postav má vlastní příběh často propojený s ostatními. A tím se dostává k podstatnému prvku hry. Jak by se totiž dalo očekávat, jakožto upír budete vysávat své oběti. Hra v tomto případě rozlišuje mezi těmi které do krčku kousnete v zápalu boje a kteří jsou bezejmenné pěšáci patřící do společenství bojovníků, které se vás snaží zlikvidovat. Tyto nepřátele můžete likvidovat bez omezení. Jamile byste se však chtěli zakousnout do občané nějaké ze čtvrtí, je třeba to zvážit. Nejen že jejich přehnané zabíjení vás připraví o „happy ending“ ale především může celou čtvrť uvrhnout do chaosu, kdy se z klidné procházky stane boj o život. Možná si tak říkáte: ok proč bych je tedy měl zabíjet když z toho budou jen nepříjemnosti. Jenž je tu háček.

Hra totiž obsahuje RPG prvky abyste si poradili s čím dál tím obtížnějšími protivníky a především bossy musíte svou postavu levelovat. Jenže zkušeností body nezískáváte za zabíjení protivníků, ale jen za plnění úkolů či další nebojové činnosti. Tedy abych byl přesnější body získáváte, ale vzhledem k tomu že už na třetí úrovni často potřebujte 1000 bodů a za zabitého nepřítele dostanete tak 5, jistě si spočítáte že tudy cesta nevede. Takže jedinou další cestou jak získat skutečně masivní porci zkušeností je zabít. Pochopitelně ne hned. Tomu abyste hned všechny které potkáte nezabili se hra brání úrovní vaší schopnosti někoho ovládnout a odlákat do temné uličky kde si ho pěkně vysajete. Další věci proč se hned nevrhat na občana hned poté co ho potkáte je ta, že teprve v rámci rozhovoru a s ním a dalším postavami, či hledáním různých dokumentů se vám otvírají témata k diskusi a každé takové objevené téma znamená i podstatné navýšení bodů, které zde z této postavy takříkajíc vysát. A protože jste doktor je možné postavy i léčit a tím opět navýšit případný bodový zisk. Ostatně léčit je budete i bez toho že byste z nich chtěli udělat svačinu. Nemocní obyvatele totiž znamenají postupný pokles celkové zdraví čtvrti a tím i případnou ztrátu kontroly.

Jak už jste jistě pochopili, překládají tvůrci před hráče nelehké rozhodnutí zda se si uchová čistí štít a věren hypokratově nebude zabíjet bezbranné, což ale bude znamenat že život v Londýně pro něj nebude snadný. Nebo naopak bude své pacienty opečovávat a získávat informace o jejich životě a pak je příhodný okamžik pěkně vysaje aby si mohl řádné vylepšit některou z jeho schopností. A věřte mi že odolat pokušení pomoci si k dalším levelům je velké, zvláště když párkrát dostanete pěkně na zadek při snaze se utkat s protivníky, kteří budou stále pár levelů nad vámi. Osobně jsem jednou zkusil nebohého občana odvést stranou s cílem vykonat na něm svůj akt, ale když se viděl do ruda zbarvenou obrazovku a nervy drásající hudební doprovod, které vaše počínání doprovází, nakonec jsem si to rozmyslel, zatnul zuby (ne do jeho krku pochopitelně) a krizi překoval. Nakonec jsem dohrál hru bez jediného zabitého obyvatele. A tak mohu říci, že i když jsem čerpal ze zkušeností získaných plněním úkolů neměl jsem u finálního souboje žádný problém a s řadovými nepřáteli jsem si také vhodnou kombinací skillů dovedl poradit. Rozhodně tak nesouhlasím s tvrzením některých recenzentů, kteří hře vyčítali že má nefér obtížnost, která vás nutí zabíjet. Naopak se mi moc líbila ona morální nejednoznačnost a to že je pouze na vás jestli chcete ze svých zásad slevit a hru si usnadnit nebo naopak vytrvat.

Jak už tu zaznělo, tak vaši postavu si vylepšuje na základě získaných zkušeností. A pokud nevyvraždíte celé město nemáte šanci získat všechny. Mě se nejvíce osvědčila kombinace útoku s omráčením, díky kterému mohu oběti vysát trochu krve která potřebujte ke speciálním úroků a kromě zdraví a staminy je jedním ukazatelů. A jakmile máte zásobu krve můžete zaútočit hezky z blízka drápy či využít jiný z několika dostupných skillů. Kromě toho hra nabízí i speciální útoky, které se vám postupně dobíjí a která dokážou nadělat v řadách nepřátel pěknou paseku. Zbraňový arzenál se skládá z několik zbraní na blízkou, pušek a obouručních zbraní. Případně můžete mít v ruce třeba kolík, kterém snáze protivníka omráčíte. Soubojový systém je hodně podobný třeba tomu v Bloodborne, kdy také musíte neustále uskakovat a uhýbat útokům protivníků a abyste jim vzápětí uštědřit nějakou ránu. Souboje jsou velmi dynamické a řádně krvavé. Pokud je protivník jeden, je takový boj celkem v pohodě. Ale jakmile se jich na vás sesype více, začnou po nás střílet, pálit ohněm či kyselinou, tak se pěkně zapotíte. Na nepřátele kromě speciálních lokací narazíte i ve městě v prostoru mez jednotlivými čtvrtěmi. Jakmile se však vyspíte v posteli, což je jiný způsob jak použít zkušenosti a zároveň se projeví dopady vašich akcí, tak se nepřátele objeví. Naštěstí postupně se otvíráte zkratky a tak cestování po městě, kterého se nezbavíte do konce hry, bude hned trochu příjemnější.

Asi je fér řící, že souboje nejsou tak propracované jako u jiných akčních RPG, ale to jsem vlastně ani nečekal. Vampyr je pro mě totiž především adventura a akčními prvky a v tomto ohledu jsem spokojen. I když jsem opakovaně bojoval se stejnými protivníky, bavilo mě to. Stále to byla určitá výzva která na mě jako hráče kladla určité nároky. Postupem času se mi podařilo vypilovat dobrá taktika a díky možnosti přerozdělit body zkušenosti jsem si upravil postavu podle sebe. Povedený je i crafting který hra nabízí. Zbraní pravda není mnoho, ale opět mi nevadilo protože jsem se soustředil na příběh. Skutečně mě bavilo rozmlouvat s obyvateli a odhalovat jejich tajemství a životní příběh. Stejně tak postupně odhalovat nitky příběhu které vedou až do minulosti.

Kdo zná ostatní hry od Dontnod asi nepřekvapí jak skvěle se tvůrcům podařilo vystihnout atmosféru epidemií zasaženého Londýna. Za pomoci Unreal Engine se jim daří vykreslit temné uličky zahalené mlhou a šerem plynových lamp zatímco na obzoru se tyčí jen obrysy městské zástavy. Podařilo se jim přijít se skvělým poměrem realismu a lehce stylizované grafiky. Zvláště hra světel je skvělá. Někdo by mohl namítnout že grafika působí díky zvolené paletě barev, které se nemění příliš jednotvárně a jednotlivé lokace zaměnitelně, ale mě to tak nepřišlo. Jednotlivé lokace se liší především svoji architekturou. Orientovat se tak budete především podle toho zda ulice lemují opulentní paláce vyšší vrstvy nebo nuzné příbytky dělníků. A ačkoli po technické stránce se hra nemůže rovnat největším hitům současnosti, svým výtvarným pojetím přímo exceluje. Ocenit musím i práci kamery v cutscénách. Ty se obejdou bez jediného střihu a virtuální kamera tak plynule rámuje obraz. Možná drobnost, ale ukazuje to jakým detailům se tvůrci věnovali. Nezpochybnitelně fantastická je také hudba o kterou se postaral Olivier Deriviere jenž má starosti přelomový soundtrack pro Remember Me. Tady místo elektroniky vsadil na klasické strunné nástroje především violoncello  a chorály které dodávají skladbám mystiku. Jeho hudba dokáže temnou atmosféru mnoha scén ještě podpořit. A ani při výběru hlasů pro postavy nešáhli vedle. Zvláště titulní představitel Dr. Reeda je skvěle vybraný. Po produkční stránce tak hře nemám co vytknout. Stěžovat si tak mohu jen některé technické nedokonalosti jako je dlouhé načítání či zaseknutí hry, kdy je třeba načíst část města pokud se po něm pohybujete příliš rychle.

Asi jste už pochopili že Vampyr se opravdu hodně líbil. Je to podle mě další případ hry, kterou mnohé mainstreamové magazíny odepsali protože se jim nehodila do škatulky. Chápu že mnohým se nemusí líbit některá designové rozhodnutí, která mohou působit zvláštně jako to, že sice zabíjíte na potkání, ale pak se máte zdráhat vysát některého z obyvatel. To je však úhel pohledu. Ti řadoví nepřátelé vám jdou po krku a tak ho zkrátka bráníte. Zatímco vysát někoho komu jste jako lékař pomohli či znáte jeho osud je otázka morální volby a vy pak musíte čelit následkům. A tak možná že Vampyr není hrou dokonale vypulírovanou jako třeba poslední God Of War, ale čiší z ní určitá opravdovost a um tvůrců kteří jej do vložili. Takže pokud ve hrách hledáte zajímavé příběhy a přitom vám nevadí akce, dejte hře šanci. Věřím že litovat nebudete.