Novou hru od nezávislých vývojářů ze studia Chinese Room, kterou se tentokrát pod patronací Sony rozhodli přinést exklusivně pro PS4 jsem vyhlížel už od oznámení. Takže když jsem po návratu z dovolené zjistil, že zrovna vyšlo Everybody's Gone to the Rapture, netrvalo dlouho a už jsem ho stahoval. Na rovinu říkám, že o hře v tu chvíli věděl jen to, že půjde ve stopách mé oblíbené Dear Esther a bude zasazena na anglický venkov poté, co došlo k nějaké události a všichni obyvatelé zmizeli. Dokonce jsem se nedíval ani trailery, protože jsem chtěl o hře vědět co nejméně. S tímto přístupem jsem hru spouštěl v napjatém očekávání jak se tento návrat ke k žánru který svojí již zmiňovanou hrou Dear Esther takříkajíc odstartovali.
Během prvních několika minut hraní mi bylo jasné, že opět mám co dočinění s žánrem, který někdo hanlivě označuje jako walking simulator. Pro mě však jde spíše o jakou si formu vizuální knihy, jejíž obsah si však utváříte vy sami, tím jak hrou procházíte. Stejně jako Dear Ester či Gone Home jste přeneseni do určitého prostředí a vaše interakce je omezena na naprosté minimum. Procházíte světem, díváte se kolem sebe a snažíte se dát dohromady příběh, který není jasně nalinkovaný, ale vy si ho postupně objevujete. Přitom ovšem máte volnost ve vašem putování. Nikdo vám neříká kam jít a co dělat. Nevíte kdo jste a co tady děláte. Na začátku vlastně nevíte vůbec nic. To je také důvod proč tyto hry (ač mnozí je za hry nepovažují) budou vždy mít omezenější publikum. Ze samé podstaty jde o hry s rozvážným tempem, určené pro ty, které baví objevovat svět, poslouchat rozhovory a vůbec si příběh utvářet ve vlastní hlavě. Jde o hry, kde není důvod spěchat a více než cokoliv jiného je u nich důležitá jejich atmosféra a to do jaké míry se do ní dokážete ponořit.
Jak už jsem zmínil tak Everybody's Gone to the Rapture se odehrává v západní Anglii a to v hrabství Shropshire, konkrétně ve fiktivní oblasti zvané Yaughton Valley. Tento typický anglický venkov, reprezentovaný vesnicí, farmami a dalším přilehlým okolí je realisticky vymodelován v podobě odpovídající první polovině 80.let včetně všech detailů. Díky absenci reálných podstav je totiž zdejší svět velmi důležitým prvkem pro budováním atmosféry. Právě prostředí ve kterém se pohybujete do určité míry vypráví příběh hry a vy sami si domýšlíte, co vlastně se ve zdejším kraji stalo. Příběh hry se točí kolem záhadné události jenž započala na zdejší observatoři a následné události vedli až k tomu, že zmizeli zdejší obyvatelé. Co a proč se stalo se dozvídáte z postupně během vašeho putování po několika propojených oblastech, z nichž každá je tematicky spojená s jednou postavou. Jejich příběh je vyprávěn skrze dialogy, které mezi sebou vedou už jen jakési vizuální reprezentace původních obyvatel. A jak brzy zjistíte, často jde o události které předcházejí tomu, co vedlo k oné apokalypse, které postihla zdejší kraj.
Ostatně samotné pátrání po záhadných událostech a podstatě podivných světelných zdrojů, jenž se pohybují zdejší krajinou jen jednou rovinou příběhu. Další tvoří příběhy obyvatel zdejšího kraje. Ať už je to pár vědců Kate a Stephen kteří jsou ústředními postavami příběhu, nebo se jedná o místního pastora Jeremyho, do všeho strkající nos Wendy, farmáře Franka jenž nedávno ztratil svou ženu či nešťastnou Lizzie. Tihle všichni dávají událostem v Yaughtonu hloubku. Každý z nich má svůj příběh, svoji motivaci i vztah k ostatním postavám. Ačkoli lze dokončit hru bez toho, abyste pochopili jejich vztahy a to jakým způsobem se do jejich života promítly události vedoucí k onomu apokalyptickému závěru, o mnohé byste se ochudili. Osobně se domnívám, že bez toho abyste se sžili se zdejšími obyvateli, nebude pro vás mít závěreční vyznění hry takový dopad. Navíc díky tomu, že za celou hru nevíte, jak kdokoli z nich vypadá, tak jediným vodítkem k tomu vybudovat si k nim nějaký vztah jsou pro vás jen jejich hlasy ve skvělém podání jejich dabérů. Vše ostatní je na vaší představivosti.
Autoři z Chinese Room si vždy dávali záležet na vizuální a výtvarné stránce svých her. V tomto případě vsadili na Cry Engine, který jim pomohl vymodelovat uvěřitelné otevřené prostředí, jenž vás v některých okamžicích překvapí svojí krásou. Možná nejde o nejhezčí hru co jsem zatím na nových konzolích viděl, ale díky detailním texturám a práci se světlem je stále se na co se dívat. Co však rozhodně ohromí je hudba, kterou si opět na starost vzala Jessica Curry, která se je jinak i autorkou hry. Pokud jsou totiž někde vidět peníze poskytnuté na vývoj hry Sony, tak právě tady. Díky tomu si autoři mohli dopřát skutečný orchestr a sbor a nahrát tak nádherné skladby, které bez problému obstojí i sami o sobě. Doporučovat hru jako je Everybody's Gone to the Rapture je velmi těžké. Pokud jste hráli některou z již zmíněných her které fungují na stejném principu jako tato a bavily vás, tak nepochybuji že i zde budete pohlceni atmosférou a budete spokojeni. No a pokud vám naopak tyto hry nic neříkají a z her ve kterých v podstatě jen chodíte máte osypky, tak předpokládám že ani Everybody's Gone to the Rapture vás ničím nepřesvědčí. A těm kdo zatím neměli tu čest radím, dejte této hře šanci. Ono občas stojí za to zpomalit a nechat se pohltit něčím, co nás možná přesahuje.
0 komentářů:
Okomentovat