Kdybych měl jmenovat svoje nejoblíbenější adventury, tak na první místo seznamu bych nejspíše zařadil Grim Fandango. Dnes už nevím, jak jsem se k této hře vůbec dostal, ale vím, že jsem ji tehdy hrál z nějakých vypálených CD. Možná že mě zaujala v recenzi ve Score a tak jsem si ji tehdy obvyklým způsobem sehnal. Možná jsem ji hrál až pár let po vydání s pomocí vydané češtiny. Ale to je nakonec jedno. Důležité je, že hra mě tehdy totálně dostala. Grim Fandango totiž nabízelo zajímavý příběh zasazený do originálního světa a skvělé postavy. To byla kombinace, které nešlo odolat. Díky tomu hra neztrácí své kvality ani dnes, kdy se se po 17 letech dočkala remasteru.
Grim Fandango vyšlo v roce 1998 v době, která zrovna nepřála adventurnímu žánru a byla to spolu s o něco mladší hrou Escape from Monkey Island poslední adventura od studia, jenž bývá právem považováno za zakladatele grafických adventur. Grim Fandango bylo v mnoha ohledech experimentem. Místo do té doby obvyklé ručně kreslené grafiky, kterou byli v Lucas Arts vyhlášení, byla použita technologie renderovaných obrazovek. Ty poskytovali iluzi 3D prostoru, kterým se pohybovala polygonová postava. Navíc osvědčený styl point-and-clik byl nahrazen ovládáním pouze s pomocí klávesnice, přičemž aktivní body nebyly nijak zvýrazněny a indikovány byly pouze pohledem postavy. Pomatuji že v této době to bylo rozhodnutí značně kontroverzní a fanoušci adventurního žánru zvyklí na myš a osvědčený způsob ovládání ho nepřijali. Přesto si hra nakonec dokázala získat jejich přízeň. Za hrou totiž stál Tim Schafer, člověk s velkým talentem, který na ní začal pracovat záhy po dokončení Full Throttle. Chtěl udělat hru inspirovanou mexickým folklórem, která však bude zároveň i originální poctou žánru noir a filmům jako Casablanka či Maltézký sokol. Přišel tak s příběhem, který se odehrává v Zemi mrtvých, tj. ve světě kam po smrti odchází zemřelí a vydávají se na cestu do Devátého podsvětí. Ti kteří se za života chovali příkladně, mají nárok na lístek do vlaku, jenž je do cíle dopraví rychle a pohodlně, ale ti co nežili příliš příkladně, budou muset jít po svých. Obyvatelé Země mrtvých jsou ztvárněni v podobě tzv. calaca figurek - koster používaných jako dekorace při oslavách mexického svátku Dne mrtvých.
Hlavním hrdinou je Manuel "Manny" Calavera. Aby odpracoval své činy, musí v roli jakéhosi agenta pomáhat ostatním při jejich pouti, což v praxi vypadá tak, že jim pomáhá s jejich cestou. Bohužel se mu zrovna nedaří a všechny dobré klienty mu přebírá jeho konkurent. A tak se pokusí lepšího klienta získat ne zrovna poctivě. Setkává se tak s Mercedes "Meche" Colomar, ženou jenž by měla mít nárok na přímou linku, ale kupodivu nemá a Manny tak záhy zjišťuje, že město El Marrow je prolezlé korupcí. Ale než se stačí rozkoukat, je na útěku a ubohá Mercedes odchází a sama se vypraví na strastiplnou cestu. A tak se vydává za ní. Nakonec se jeho cesta protáhne déle, než čekal. Právě příběh je na Grim Fandango to nejlepší. Kombinuje v sobě napětí i humor. Je to přímo skvělá pocta žánru noir, kde se to jen hemží krásnými a osudovými ženami a drsnými gangstery, ale zároveň jsou tu dialogy a postavy, které to vše odlehčují. Hře velmi pomáhá její výtvarná stránka. Ačkoli prostředí nevládne díky použité technologie takovou mírou detailu, tak i přesto má jedinečnou atmosféru, jenž v sobě spojuje art deco i aztécké motivy. Velkým činitelem je i fantastická hudba Petera McConnella, která vůbec nezestárla a stále dokáže skvěle potrhnout náladu hry svou kombinací tradiční mexické hudby a jazzu.
Ale zajímavý příběh a výtvarná stránka jsou jen jednou stranou micce. Grim Fandango neztrácí body ani v tom, co definuje žánr adventur tj. mluv - sbírej - použij. Jak už tu zaznělo tak dialogy má v duchu nejlepších LucasArts tradic tj. skvěle napsaná a plné jemného humoru. Velmi jim prospívá i to, že všechny byly skvěle namluveny a každý rozhovor s novou postavou byla radost. Práce s předměty bývá u daného žánru občas problém a vede k problémům jako je sbírání takřka neviditelných věcí, hromadění předmětů, jenž nemají reálné využití. No a pak jsou nesmyslná řešení puzzlů, která hráče nutí kombinovat všechno na všechno, protože postup který tvůrci vymysleli, by vás snad ani napadnout nemohl. Naštěstí v tomhle směru je Grim Fandango světlou výjimkou. Tím nechci říci, že by řešení hádanek bylo zcela realistické, ale rozhodně dává smysl. Díky tomu, že aktivních předmětů máte vždy jen omezený počet a vždy víte, co po vás hra chce, není zas takový problém dobrat se zdárného výsledku. Komplikací může být snad jen to, že některé akce vyžadují určité načasování, ale opět mi přišlo logické alespoň s ohledem na adventurní žánr. Grim Fandango není z mého pohledu těžká hra, kde vás čeká zákys za každým rohem, ale možná to je dáno tím, že už má leccos nahráno a také to, že řešení některých situací jsem si už pamatoval.
A tím se dostáváme k tomu, proč o hře nepíšu v sekci Retro a proč je v titulku dovětek Remastered. Hra totiž vyšla v remasterované podobě na PS4, Vita a PC. Vylepšení se dočkala především po stránce grafiky, kdy hrubé polygony postav byly vyhlazeny a grafika pozadí byla lehce vylepšena. Říkám lehce, protože na první pohled se rozdíly hledají jen těžko. Pro někoho to možná bude málo, ale já jsem rád, že díky remasteru se hra dostává k další generaci hráčů. Ti pokud překousnou trochu obstarožní grafiku, dostanou skvěle hratelnou adventuru. Pro nás pamětníky tu je, pokud pominu konec problémů s rozběháním hry na modernějších systémech, především bonus v podobě komentáře vývojářů a výtvarných návrhů, které jsou součástí bonusů. Bylo skvělé si hru po letech znovu zahrát a zároveň trochu smutné, když si člověk uvědomil, že podobné hry už dnes nevychází. Snad tedy podobných remasterů bude přibývat. Určitě bych je ocenil více než předělávky her, které jsou na trhu teprve tři roky.
0 komentářů:
Okomentovat