Říká se, že nejlepší hry vycházejí pro konzole až ke konci jejich životního cyklu. Něco na tom bude, protože už několikrát se mi tato teze potvrdila. Mě stačí vzpomenout na rok 2011, kdy v Evropě vyšlo JPRPG hra Xenoblade Chronicles. Pro mě byla tato hra tak trochu zjevením, ač samozřejmě dlouho očekávaným. I s omezeným výkonem kterým disponovalo Wii se tvůrcům ze studia Monolith Soft podařilo přinést na naše obrazovky fantastický a rozsáhlý svět, který žil svým životem a člověk v něm mohl strávit opravu hodně hodin. Ta hra byla vzácným spojením RPG elementů her z euroamerické a japonské produkce. Xenoblade byl opravdový klenot. Není proto divu, že když se objevily první informace o tom, že tvůrci chystají další díl pro WiiU, byla očekávání hráčů maximální. Trvalo ještě pár let, během kterých jsme byli zásobováni informacemi o vývoji, ale teď jsme se konečně dočkali. Xenoblade Chronicles X je tu a bohužel to opět vypadá na labutí píseň konzole, tentokráte WiiU. Ale tím se netřeba trápit, hra samotná využívá možnosti konzole na maximum.
Představme si tuto situaci. Někdo se vás zeptá, co zrovna hrajete a když mu odpovíte, že Xenoblade Chronicles X, položí vám otázku: Co to je za hru, a zda je dobrá? Na tu druhou otázku bych věděl odpověď hned, ale zkusit popsat tak komplexní hru jako je Xenoblade není vůbec snadné. Dokonce ani teď když se čas strávený ve hře blíží ke třiceti hodinám jsem neviděl vše a podstatnou složku hry v podobě robotických obleků Skell jsem ještě ani nevyzkoušel. Ono je totiž velmi těžké hru zařadit někam mezi současně vycházející hry. Letos jsem hrál dvě opravdu velké RPG hry z otevřeného světa ale jak Zaklínač 3, tak Fallout 4 nelze pro srovnání využít. Vlastně mnohem více by se hodilo porovnání s nějakou MMORPG hrou, ke kterým má Xenoblade svým pojetím nejblíže. Ve srovnání ostatními letošními RPG hrami stojí Xenoblade Chronicles X tak někde uprostřed, protože ačkoli tu příběh je a posouvá vás kupředu, tak samotná hratelnost s ním není tolik svázaná. Příběhové mise, v nichž se vypráví ústřední příběh hry, totiž mají vždy určité podmínky, které musí být splněny, abyste se mohli v příběhu posunout dále. Nestačí tak hrát misí za misí, ale musíte i prozkoumávat svět a plnit vedlejší úkoly a aktivity. Hráčům, kteří se chtějí soustředit na příběh, to asi vyhovovat nebude, protože splnění podmínek pro posun k další příběhové misi zabere nějaký čas. Ale taková už hra je, jde si vlastní cestou a je to vlastně dobře.
Zasazení hry je z mého pohledu velmi zajímavé. Odehrává se na planetě Mira, jenž vypadá jako ztracený svět inspirovaný obrazy Rogera Deana. A právě zde troskotala vesmírná loď White Whale, poté co unikla ze Země, která byla zničena v důsledku válečného konfliktu dvou mimozemských ras. Nejde však o nějakou obyčejnou loď. Toto vesmírné plavidlo bylo evakuační lodí města Los Angeles, jehož obytná zóna zůstala uchráněna a v bezpečí dopadla na planetu, zatímco zbytky lodi byly roztroušeny všude kolem. Nyní se lidstvo musí naučit přežít v neznámém prostředí plném prapodivných a často nebezpečných tvorů podobných prehistorické fauně Země. Tohle zasazení konceptu hře náramně sedí, protože je tím vysvětlena potřeba průzkumu planety, těžby surovin a vlastně i všech dalších aktivit, které lze ve hře dělat. Na druhou stranu je třeba říci, že příběh asi není to, co by vás u hry udrželo mnoho desítek hodin. Alespoň takový dojem zatím mám. Což ale nevylučuje možnost, že později příběh nabere obrátky. V tuto chvíli tak největší sílu hry spatřuji v její schopnosti zprostředkovat pocit z objevování světa, kdy každá nová lokace, kam se vám podaří probít se či jen proklouznout je krůčkem k dalšímu a dalšímu obsahu a především novým zážitkům.
Ona volnost, kterou vám hra dává je vskutku opojná. Vše začíná už s rozlohou hry. Pokud vám někdo bude říkat, že svět v Xenoblade Chronicles X je velký, tak mu nevěřte. On je ve skutečnosti gigantický. Hra nabízí pět odlišných oblastí, z nichž každá by v jiné hře stačila k pocitu otevřeného světa. Přitom ten dojem z otevřenosti je trochu jiný, než u velké části současných her, které taktéž pracují s rozsáhlým prostředím. Dochází však k tomu, že ač na první pohled jejich svět vypadá realisticky, ve skutečnosti je vše hrozně namačkané vedle sebe. Když vás někdo pošle splnit úkol do odlehlé lokace, stačí vám přejít kopec a jste tam. Občas to vypadá trochu směšně, ale u her jako Skyrim jsme si na to zvykli a do značné míry to akceptujeme. V Xenoblade je to jiné. Ten svět má své uvěřitelné proporce. Přímo cítíte, jak jste malí v porovnání se zdejší krajinou plnou skalních útvarů, jenž se tyčí oproti nebi. Opravdu neznám jinou hru, která by hráči nabídla podobný pocit. Proporce mezi vaší postavou a okolní krajinou, se kterými hra pracuje, jsou neporovnatelné. Ostatně až se objevíte v lokaci, kde kdesi na pozadí budete vidět jakýsi prstenec, možná si stejně jako já pomyslíte, že jde o nějakou dekoraci k dokreslení atmosféry. Jenže tak jak budete postupovat dále, zjistíte, že vůbec nejde o dekoraci a vše co kolem sebe vidíte je skutečné a můžete k tomu dojít. Vzpomeňte si na má slova, až se budete procházet pod tímto artefaktem, který vám dá zakusit, s jakým měřítkem ta hra pracuje.
Další odlišností Xenoblade je to, že na rozdíl od mnoha her s otevřeným světem se nesnaží svět zaplnit aktivitami a úkoly. Místo toho aby byla mapa hry posetá pomyslnými vykřičníky, jsou aktivity v objevených oblastech zpřístupňováni postupně podle splnění příběhových misí, případně omezeny vašimi aktuálními schopnostmi. Je to postupné a člověk si nepřipadá ztracen a zahlcen úkoly. Tento koncept opět odpovídá tomu, že hra je designována jako objevitelská. Stejně tak se odvíjí váš pokrok v průzkumu planety Mira, zpřístupňují se vám další aktivity. Je to přirozené a dává to hře větší pocit uvěřitelnosti. Svět Xenoblade Chronicles X má díky tomu svoji nezaměnitelnou atmosféru jakési civilizací netočené přírody. Ale otevřenost o které ve spojitosti s touto hrou hovořím, není dána jen její rozlehlostí, ale především tím jak je svět vystavěn. Takřka od prvního okamžiku máte úplnou volnost. Můžete jít kamkoliv, protože celý ten svět je dostupný bez jediného loadingu, kromě toho prvotního.
Abych vám ten pocit lépe přiblížil, uvedu malý příklad. Jak už jsem říkal, tak svět se skládá z několika tematických oblastí. Podle mapy a kterou máte k dispozici víte, že na severu světa leží ostrov. Troufám si říci, že v běžných hrách byste se do této lokace dostali v průběhu času, jinak by vás tam hra nepustila. Když jsem však stál na pobřeží jižního ostrova a ani přes relativně vysokou dohlednost jsem obrysy pevniny kdesi za mořem spíše jen tušil, dostal jsem nápad. Co tak zkusit tam doplavat. Tak jsem skočil do vln, zamířil směrem k tušenému cíli a zapnul autorun (tahle hra ho fakt má). Čekal jsem, kdy narazím na neviditelnou stěnu či kdy se z moře vynoří příšera, aby mě sežrala a hra mi tak dala najevo, že takhle tedy ne. Jenže uplynulo několik minut a cíl byl stále blíž, až jsem nakonec doplul na pobřeží. Tohle jsem opravdu nečekal. V tu chvíli si mě Xenoblade Chronicles X zcela získal. Ta hra vám zkrátka nestaví žádné umělé překážky. Chcete vyšplhat na zdánlivě nedostupnou skálu? Zkuste to, pokud se vám to podaří. Nikdo vám neříká, tohle můžeš a tohle ne. Je jen ne vás jakým způsobem bude chtít svět zkoumat. Jedinými překážkami, kromě těch geografických jsou silnější nepřátele schopní vás zabít na jednu ránu, ale s trochou cviku jim lze utéci či kolem nich proklouznout. Další věc, která mě zarazila (v pozitivním smyslu) je to, že hra nepracuje s obtížností nepřátel tak, že čím dále jste od vaší základny, tím náročnější potkáváte. Místo toho je svět plný oblastí tu s lehčími tu s těžšími nepřáteli a vy tak jste nuceni svět opravdu zkoumat a ne jen tupě odkrajovat oblast po oblasti, dle nějakého vzoru. Do mnoha lokací musíte takříkajíc proběhnout. Jsem opravdu zvědavý, jak se pocit z objevování změní, v pozdější části hry poté co získám přístup ke skell obleku.
Musím říci, že oproti předchozí hře Xenoblade Chronicles z Wii je tu znatelný posun k uživatelsky přívětivějšímu ovládání. Mapa na Upadu je výborná, díky rychlému cestování není třeba ztrácet čas běháním z místa na místo. Bojový systém zůstal až na drobné změny v podstatě identický, což je dobře, protože mi maximálně vyhovuje. Kombinace akčního a taktického přístupu dělá souboje zábavné a soubojová mechanika je přístupná jak těm co chtějí jen „mačkat tlačítko“, tak těm co chtějí jít více do hloubky. Vlastně mi přijde, že Xko zachovalo vše dobré, co jsem měl na Xenoblade Chronicles tak rád a zbývající bylo vylepšeno či doplněno. Nechci teď zacházet do hloubky ohledně herních mechanik, ale i novinek jako je těžba. To si nechám až na závěrečné zhodnocení po dohrání hry. Takže se omezím jen na konstatování, že základní herní principy vám přejdou do krve velmi rychle, ačkoli hlubšímu porozumění bude třeba věnovat trochu času navíc. Čím více budete hru zkoumat, tím více vám bude docházet to, o jak komplexní záležitost se jedná.
Ačkoli na adresu hry zatím padaly jen slova chvály, pak výtek bych také pár mě. Předně mi vadí, jak moc drobný je interface hry. I na velké televizi to mám za dvou metrů problém přečíst. Zvláště u popisků questů. Je to nepochopitelné, protože i přes dostatek prostoru je použité snad nejmenší písmo, které našli. Ačkoli jsem se o tom moc nezmiňoval, tak podstatnou součástí hry jsou i mise, s jejichž pomocí si upevňujete a prohlubujete vztah se svými společníky. Těch můžete mít hned několik a různě je střídat. Bohužel hra nenabízí nějaký jednoduchý způsob jak je přidat do party. Pokud chcete změnit složení skupiny, je třeba běhat po městě a dotyčného hledat. Pokud si nepamatujete jeho stanoviště, nezbývá než pátrat v mapě kde by se tak mohl nacházet, což je opravdu nepohodlné. Stejně tak popis nějakých úkolů je trochu nejasný, a tak jsem někdy tápal, co po mě hra chce. Když o tom tak přemýšlím, vlastně mě nenapadá nic jiného, co by mi na hře vadilo. Samozřejmě si dovedu představit, že pro některé hráče mohou být obtížně snesitelné některé postavy či dialogy. Zkrátka japonská produkce se nezapře. Ale i když i já jsem nad některými situacemi také kroutil hlavou, vždy se hra udržela tu správnou kombinaci emocí a ujetosti, kterou mám na JPRPG žánru rád.
Na konec jsem si nechal vizuální podobu hry. Asi neřeknu nic překvapivého, když prohlásím, že WiiU není zrovna konzole, která by vládla mohutnými výkonem. Ale jak autoři ukázali u předchozího dílu na Wii, tak i z omezeného hardwaru jsou schopni vymáčknout maximum a zde si jim to opět daří. Kromě fantastické výtvarné stránky, kde Xenoblade jednoznačně exceluje a který hru dělá unikátní a nezaměnitelnou, hra neztrácí ani po té technické. Tím samozřejmě nemyslím to, že by snesla čistě technicky srovnání třeba se Zaklínačem 3 na PC s maximálními detaily. To určitě ne. Postavy jsou trochu prkenné, objekty doskakují a opravdu blízko. Je jasné, že na PS4 by mi to vadilo. Jenže ta hra běží na WiiU a tak nezbývá než obdivovat to, jak se tvůrcům podařilo podobnou hru rozběhat. Celý ten ohromný svět, jen lze projít bez načítání, to vše běží bez jediného zaškobrtnutí, vše je maximálně plynulé. Pokud se rychle přesouváte z lokace do lokace je načtení skutečně rychlé (za předpokladu instalace datového balíku na disk, aby se hra nespouštěla z mechaniky). Během hraní jsem nenarazil na žádný technický problém, vše šlape jak má. Tohle je po technologické stránce výhra. Navíc osobně si myslím, že hra je opravdu krásná a má úžasnou atmosféru, kterou podporuje tradičně skvělý hudební doprovod. Místo na počet polygonů se tu hraje na barevnou paletu a výtvarný styl. U některých scenérií jsem vážně nechápal, jak se tohle podařilo rozpohybovat. Pokud tak grafiku hodnotím z pohledu možností WiiU, tak v tomto ohledu si Xenoblade Chronicles X zaslouží známku maximální.
V době, kdy tento článek publikuji, mám odehráno už celkem dost hodin a přitom jsem stále na začátku. Trochu mě to děsí. Ale tahle hra zkrátka není pro hráče, kteří se ženou kupředu. Ale ti co se rádi ponoří do hry a do jejího světa si u Xenoblade Chronicles X rozhodně přijdou na své. Stále je co objevovat a jak už jsem říkal, těším se, jak se zážitek ze hry změní spolu možnosti ovládat vlastního bojového robota. K prozkoumání mi toho na planetě Mira zbývá ještě dost a já má stále chuť se vydávat do neznáma.
0 komentářů:
Okomentovat