Jen málokterá herní série si během posledních pár let vybudovala takovou kultovní pověst jako tzv. Souls hry od japonských vývojářů z From Software. Stejně tak neexistuje mnoho her, které by i přes opakování stále stejného konceptu dostávaly vysoká hodnocení, aniž by jim bylo v masivnějším měřítku vyčítáno, že jen recyklují původní nápad. Přesto se to tak děje. Zkrátka série Dark Souls a jejím sourozencům se podařilo něco, co nikdo nečekal. Z japonské ultra hardcore hry jenž původně nebyla ani určena pro západní trh se postupem let vyvinula série, jejíž poslední díl prodává miliony, ačkoli jde o titul, který je na hony vzdálený od uhlazených her, jenž vodí hráče za ručičku a které se na nižší obtížnost hrají takřka sami.
Na začátek si tak dejme menší historické okénko. V roce 2009 se konzoli PS3 objevila hra Demon's Souls. Ačkoli vyšla jen na asijském trhu, tak i k hráčům na druhé straně polokoule prosakovaly zprávy o hře s úžasně temnou atmosférou. Hře která hráče trestá za sebemenší chybu, hře které před vás staví náročné překážky, hře která vás nic neřekne a neporadí, ale na druhou stranu vás dokáže odměnit herním zážitkem, jaký se nevidí. Pár herních věrozvěstů si tak pořídilo asijskou verzi hry a dál šířili její evangelium. Čím dál více hráčů tak bylo nalákáno a toužilo si hru zahrát. Takže nakonec Demon's Souls vyšel i na západě. Tehdy si ji také pořídil a dokonale propadl hře, která byla tak jiná, než vše co jsem do té doby hrál. Nicméně i přes svůj relativní úspěch hra zůstala mimo dohled běžných hráčů. Teprve s vydáním prvního Dark Souls v roce 2011 se duchovní nástupce dostal k početnější skupině a hra se stala synonymem pro náročné akční RPG, kde se stále umírá. Důležité je zmínit, že za Souls sérií stojí především osoba Hidetaka Miyazakiho, který se s třetím dílem Dark Souls vrací, poté co dal místo předchozího dílu přednost Bloodborne.
Při oznámení Dark Souls 3 jsem se tak v duchu ptal, zdá mě hra ještě šanci překvapit, jestli se mi to přeci jen už nebude zajídat. S potěšením musím konstatovat, že obavy byly zbytečně. Třetí příspěvek do Dark Souls série trochu vylepšuje reputaci minulému dílu, který byl sice dobrou hrou, ale v některých ohledech nedosahoval očekávané kvality. Je mi jasné, že jako člověk, který má v rámci série bohaté zkušenosti, už nemůžu být moc překvapen. Už zkrátka vím co očekávat a na co si dát pozor. Znám základní mechanizmy a znám už i finty tvůrců, které dokážou nováčkům pěkně zavařit. A po rozehrání se mi můj dojem vlastně potvrdil. To však neznamená, že to bylo špatně. Špatně by to bylo pouze v případě, kdyby to nevyvážela druhá složka hry, která mě na Dark Souls vždy tak bavila. Tou je svět, postavy a příběh. V těchto ohledech hra opět exceluje. Je vidět že díky přítomnosti Myazakiho se autoři snažili navazovat spíše na první díl kteří přinesl propojený komplexní svět, než na díl druhý, ze kterého jsem měl občas pocit, že jde o sérii sice zajímavých, ale bez logické návaznosti umístěných lokací.
Právě prostředí, ve kterém se hry z Dark Souls série vždy odehrávaly, bylo pro mě jedno z hlavních lákadel. Velmi mi mě bavilo prozkoumávat členité prostředí jednotlivých oblastí, hledat tajná místa, a skryté cesty. A toho všeho se mi opět dostalo měrou vrchovatou. Díky možnostem PS4 jsou lokace nyní mnohem rozsáhlejší a svět sám působí plastičtějším dojmem. Když stojíte na hradbách hradu Lothric a pod sebou vidíte město mrtvých či močál, tak možná ještě ani nevíte, že přesně na tato místa se dostanete. A možná vás pak i překvapí jak dokonale a logicky jsou provázána. Dark Souls má rozhodně jedny z nejhezčích panorámat v sérii, která mě často nutili k zastavení a prostému kochání se výhledem. Ostatní podívejte se na obrázky kolem. Okamžik kdy vyjdete se zatuchlých kobek a před vámi se objeví město Irithyll of the Boreal Valley v modré polární záři a za tančení sněhových vloček se jistě zařadí po bok tak klasických okamžiků z prvního dílů jako byla první návštěva Anor Londo. To mimochodem navštívíte taktéž. Vůbec často mi přišlo, že tvůrci se hodně snaží zavděčit svým fanouškům a tak kromě známých míst, která sice prošla proměnou, potkáte i staré známé. Vrací se dokonce můj oblíbený cibulový rytíř.
Dark Souls hry nikdy nebyly příliš o příběhu, tedy alespoň ne na první pohled. Mnohem zajímavější však bylo zkoumat jednotlivé události a historii postav, která byla ukryta v nejrůznějších fragmentech. Toho se dočkáme i zde, i když ten hlavní příběh mi přišel mnohem jasněji podaný. Ostatně určitého zjednodušení si zkušený hráč všimne. Ale je to spíše drobná úlitba hráčům jako je bližší umístění bonfirů či přehlednější způsob práce s covenanty, než aby se zjednodušení týkalo samotných základů hry. Tím jsou ostatně souboje, které ani po letech neztratili nic ze své náročnosti a jedinečnosti, které je dána tím jakým způsobem hrajete. Možností je opět mnoho a procházet hrou můžete jako pomalý těžce ozbrojený válečník, rychlý ninja s dvojicí katan či mocný kouzelník. Ale nebyl by to Dark Soul abyste neměli možnost přijít s vlastním stylem hraní a různými kombinacemi. Nejrůznějších brnění a zbraní je celá řada a vybere si určitě každý. Novinkou je pak to, že každá zbraň má speciální mód, který vám umožní provádět unikátní útoky. Těch existuje celá řada a některé speciální kousky vaší výbavy mají hodně vypečené schopnosti. Rozhodně jde o zajímavé rozšíření hratelnosti, které poskytuje větší variabilitu v bojových možnostech.
Po dohrání hry a zhlédnutí jednoho z možných konců, ukazoval čas strávený se hrou 60 hodin což je dáno především tím, že jsem prošmejdil každý kout. Přesto má stále chuť hrát dále, k čemuž hra pochopitelně sama vybízí. Jak jsem už řekl na začátku, je pro mě tato série trochu úkaz v tom, že i po letech a několika hrách vše stále funguje a mě to stále baví. Přesto si v trochu přeji i by svět Dark Souls s třetím dílem tvůrci uzavřeli, ale zkusili nabídnout něco nového, třeba na způsob loňského Bloodborne. Dark Souls 3 je bezpochyby vynikající hra, která stále nemá na trhu rovnocenného soupeře. Pokud jste dosud žádnou Souls nehráli, je tohle ideální příležitost jak do série naskočit. Je to totiž ta nepřístupnější hra ze série vůbec, ale uspokojí jak nováčky, tak veterány. Dark Soul pro mě byly vždy především hry o pocitech, které ve vás hra zanechává, ať už místy které navštívíte, lidmi které potkáte, nebo jen různými epizodami, které během hraní zažíváte. Právě proto je lepší čím méně o hře vlastně víte. Těm, kteří k ní budou přistupovat jako nepopsaný list, skutečně závidím, protože na tenhle okamžik se nezapomíná.
Praise the Sun!
0 komentářů:
Okomentovat