Asi bude nejlepší napsat hned na začátku, že Legend of Zelda patří mezi
moje nejoblíbenější herní série. A vzhledem k tomu, že letos slaví
neuvěřitelných 30. let, je to série, která dokázala zasáhnout hned několik
generací hráčů. Zvláště ti, kteří vyrůstali na konzolích od Nintenda ji mají
důkladně zažitou. Z tohoto pohledu jsem vlastně relativně nováček. Poprvé jsem
se ke hrám z této série dostal až s Nintendo Wii a právě Twillight Princess
byla vůbec první Zeldou, kterou jsem hrál. Z toho možná plyne i to, že tento
díl mám asi nejraději. Během následujících let jsem si postupně doplňoval i
další hry ze série a i když pár restů ještě mám, tak si troufám říci, že pařím
mezi skutečné fandy. Legend of Zelda je opravdová
legenda a v Nintendu to ví, takže nové díly nám přináší celkem pravidelně. V
posledních letech však vychází především remastery. Od dílů co vyšly na N64,
jsme se dočkali Wind Wakera HD z GameCube, až nakonec došlo i na Wii a
Twillight Princess. Uvidíme, jestli časem nedojde i Skyward Sword. Byl bych za
to rád.
Legend of Zelda: Twillight Princess poprvé vyšla v roce 2006. Ačkoli
hra byla původně vytvářena pro GameCube, tak se nakonec její vývoj protáhl, že
na trh se dostala až v době, kdy Nintendo přišlo se svou novou konzolí Wii.
Díky tomu hra vyšla na tyto obě konzole. Technicky byly obě verze v zásadě
identické. Zajímavostí však je, že verze pro Wii byla zrcadlově obrácená. Tuto
změnu vy vyžádalo právě netypické ovládání pro Wii. Vzhledem k tomu, že
ovladač Wiimote měl být primárně držen v pravé ruce, ale Link ve hře pro
GameCube drží meč v levé ruce, došlo u Wii verze k této změně. Pro mě jakožto
toho kdo dohrál hru na Wii, byl tak HD remaster pro WiiU zajímavý i tím, že
vychází z GameCube verze. Ale nejde o nic podstatného, je to spíše taková
zajímavost, která může zaskočit především ty, co mají hru hodně prochozenou.
Mnohem důležitější změnou je to, že remaster z pochopitelných důvodů opouští
pohybové ovládání a vrací se ke klasickému gamepadu, resp. je přizpůsoben WiiU
a jeho ovladači s dotykovou obrazovkou. Díky tomu máte možnost při hraní velmi
jednoduše přepínat mezi speciálními předměty, či sledovat mapu. Vlastně jde o
identické řešení, které už si tvůrci vyzkoušeli u remasteru Wind Wakera.
Pohybové ovládání je omezeno jen na míření a díky schopnostem WiiU ovladače je
kupodivu velmi pohodlné a přesné.
Vzhledem k tomu, že tvůrci nás před vydáním hry zásobili dostatečným
množstvím videomateriálu, nebylo pro mě překvapením, že vizuální složka hry moc
změn nedostala. Pokud někdo čekal nějaké razantní úpravy v grafice, mohl být
zklamán. To já však rozhodně nejsem Právě naopak. Jsem rád, že hra si drží svůj
unikátní styl, který navíc ještě více vynikne díky mnohem lepším texturám a
vyššímu rozlišení. Obraz je krásně čistý a plynulý. Právě díky HD rozlišení a
přepracovaným texturám vynikne jedinečný vizuální styl hry, který je zřetelný
především v detailech jako je oblečení postav, či různé architektonické prvky.
Kdo zná jen „rozmazanou“ Wii verzi, bude překvapen. Důvod proč píšu že jsem
rád, že tvůrci zachovali vizuální styl hry, je ten, že hra z mnoha ohledech
vypadá jinak než jiné hry té doby. Jde především o práci se světlem, díky čemuž
obraz získává lehce snový nádech. Je jasné, že hra stará deset let, navíc
vyvíjená na dosluhující konzoli, bude z dnešního pohledu působit zastarale. A
je pravdou, že především v otevřených lokacích působí prázdně a „hranatě“. Ale
přes to všechno si troufám tvrdit, že pro mě osobně vypadá skvěle, především
díky výtvarnému stylu. Navíc je to hra, které už tehdy přinesla na obrazovky
pocit z otevřeného a propojeného světa, byť rozsekaného na menší lokace. Světa,
kterým žije vlastním životem a střídá se v něm den i noc. Dodnes vzpomínám, jak
jsem okouzleně pozoroval, jak se po zelených loukách pohybují stíny mraků. To
jsem tehdy snad u jiné hry neviděl. A když si do této scenérie ještě doplníte
geniální hudbu, kterou je tato série proslavená, bude vám jasné, odkud se u mě
bere slabost pro tuto hru.
Twillight Princess je vcelku unikátním příspěvkem do celé série. Tvůrci
se totiž po dílu Wind Waker, který představil dětského Linka ve světě, kde se
barvičkami nešetřilo, pokusili připravit dospělejší dobrodružství a navíc s o
dost temnější atmosférou. Především mělo jít o navázání na všemi milovanou
Ocarinu of Time. Měla to být Zelda, která vrátí sérii tam, kde by ji fanoušci
rádi viděli. Ale v Nindendu rozhodně nechtěli dělat jen nějaké pokračování. Chtěli
připravit díl, který celou sérii posunu dále a přinese i nějaké nové prvky. A
to se jim myslím podařilo. Podle mě je tato Zelda v mnohém ohledu mistrovským
dílem herního designu. Začínáte jako v zásadě obyčejný kluk. Link nemá svůj
ikonický zelený šat, meč, ale se svoji věrnou Eponou pomáhá na místní farmě.
Jenže pak se něco stane. Objeví se záhadné portály a temné potvory a než se
link naděje setkává se nejen se záhadnou Midnou, ale především se mění ve vlka.
Midna je vůbec zajímavá postava. Možná jedna z nejlepších v rámci celé série.
Zatímco si Linka osedlá a vlastně ho celou dobu komanduje, vy si lámete hlavu s
tím, jestli mu chce pomoci, nebo má nějaké vlastní zájmy. Právě vlčí forma, do
které se může Link měnit, je prvkem, který dokázal oživit principy, na kterých
série stojí. V této podobě sice Link nemůže používat žádné předměty, ale zase
se může dostat na místa, kam by to jinak nešlo a také se vypořádat s nepřáteli,
lidskému oku neviditelnými. Navíc si můžete popovídat s ostatními zvířátky, na
které narazíte. No kdo by to nechtěl.
Častou bolístkou dnešních her je repetetivnost. Sice zdánlivě nabízejí
spoustu aktivit, které lze ve hře dělat, ale nakonec zjistíte, že děláte stále
do kola to samé a že i ty sběratelské věci sbíráte jen kvůli achievementům.
Pokud vám tohle na hrách vadí, bude pro vás Twillight Princess jako pohlazení
po unavené hráčské duši. Tvůrci totiž pečlivě dávkují jednotlivé herní
mechanizmy. Postupně nalézáte nové a nové vybavení, které vám umožní posunout
se v příběhu dále. Jádro vždy tvoří nějaký dungeon, i když toto pojmenování je
trochu zavádějící. Vždy jde o nějakou tematickou oblast, jejíž řešení je naváno
na objev nového předmětu, jehož použití se postupně naučíte a nakonec s jeho
pomocí porazíte i finálního bosse daného místa. Takto pozvolna nasbíráte
slušnou výbavu, jako jsou ocelové boty, vystřelovací hák, bumerang či další
speciality. S pomocí těchto udělátek, ale i další výbavy jako bomby či luk, si
pak zpřístupňujete další lokace a skryté poklady. Ostatně Zeldy byly vždy
především o objevování a průzkumu. O tom, že s novou částí výbavy se dostanete
tam, kam jste dříve nemohli, což vás nutí se vracet i navštívených lokací a
hledat nové cesty a poklady. A když už jsem zmínil to sbírání, tak to v této
hře je také, ale má smysl. Jste motivováni především hledáním ukrytých srdcí,
které vám navyšují maximum životů. Případně můžete lovit brouky, ryby, či duše
za jejichž sbírání jste odměňováni lepší výbavou.
Ačkoli hra sama je lineární a váš postup je vždy limitován tím, zda
máte danou výbavu, která vám umožní postoupit dále, tak svět sám je otevřený
průzkumu. Můžete hledat ukryté poklady či plnit některý z vedlejších úkolů,
které sice nejsou nezbytné k dohrání hry, ale jsou zajímavým zpestřením
hratelnosti. Ústřední příběh se nese v tradici Zelda her, takže vás čeká úkol
spočívající k poražení hlavního arci-zlouna. Ale než se s ním budete moci
utkat, bude muset projít přes několik unikátních bossů a vyřešit hromadu
hádanek či jiných úkolů. Čeká vás souboj nervů na úzkém mostě, vystřelování z
děla, snowboarding se sněžním mužem a chybět nesmí ani létání na slepci. Ano
Zelda je především Japonská hra, takže člověk musí být připraven na lehce
výstřední humor, situace i postavy. Ale právě tyhle drobnosti jsou jedním z
důvodů, proč je Zelda jenom jedna, a když se ji ostatní snaží kopírovat, není
to ono. Obtížnost hry není nijak vysoká a na rozdíl od jiných her mě dokonce bavili
i souboje s bossy. Náročnost spočívá především v tom, že vás hra nevede za
ručičku. Musím přiznat, že jen těžko hledám na hře negativa. Nejvíce mi asi
vadí z dnešního pohledu neohrabaný pohyb postavy. Mnohem více nepříjemné je to
však u ovládání Epony, která si běží, kam chce. Na druhou stranu nejde o nic,
na co byste si nezvykli.
Velmi rád jsem se po deseti letech vrátil ke hře, které mě nejen uvedla
do světa Nintenda her, ale především ukázala úplně nový žánr, který jsem si ihned
zamiloval. Teď po opětovném zahrání mohou jen konstatovat, že není mnoho her,
které by si i s takovým odstupem dokázaly udržet zábavnost. Některé podobné
návraty ke hrám z vaší minulosti nebývají zrovna úspěšné. Člověk zjistí, že
vzpomínky mohou být zrádné a realita ho krutě překvapí. To však není problém
této hry. V podobě Legend of Zelda: Twillight Princes HD se totiž vrací hra,
která sice zaujme především pamětníky, ale na druhou stranu věřím, že i nováčci
mají šanci v ní rozpoznat skutečný poklad, pokud ji dají šanci. Jak říká
klasik: tady je svět ještě v pořádku.
0 komentářů:
Okomentovat