V minulých dnech se potvrdila dlouho spekulovaná informace, že Nintendo končí s výrobou Wii U. Nastala tak vhodná příležitost zhodnotit jak se této konzoli vlastně vedlo. A nebude to hodnocení z pohledu prodaných kusů či jiných kritérií, kterými se úspěch či neúspěch poměřuje z pohledu byznysu. Bude to z zhodnocení vycházející z dojmů hráče, který si WiiU koupil hned při uvedení na trh v roce 2012 a strávil si ní další 4 roky. Jaké tedy byly?
Už od počátku bylo jasné, že Wii U nemá být konkurencí k nové generaci konzolí, která měla na trh teprve dorazit. Už svým jménem dávala jasně najevo, že chce navázat na kromobyčejně úspěšné Wii. To čím měla konzole hráče zaujmout byl její ovladač s druhou obrazovkou a možnost hrách hry od Nindenda v tehdy již běžné HD kvalitě. Jenže se ukázalo, že tohle není nic, kvůli čemu by si lidé WiiU koupili. V době tabletů nešlo o nic převratného jako ve své době ovládání pohybem. Navíc speciální ovladač se zabudovanou obrazovkou nebyl zrovna technologický zázrak, mnoha hráčům se na něm moc dobře nehrálo a to nemluvím o tom, že potenciál druhé obrazovky využilo jen minimum her. Bylo sice fajn, že bylo možné hrát hru přímo na displeji a uvolnit tak televizní obrazovku jinému členu domácnosti, ale technologické omezení znemožňovalo se příliš vzdálit od samotné konzole. Ostatně tyto nedostatky se bude Nintendo snažit překovat s novou konzolí Switch. Ani v ostatních ohledech pak konzole nenabízela nic víc než její konkurenti.
Po stránce hardwaru to nebyl žádný zázrak. Wii U sice bylo papírově o něco lepší než Xbox360 či PS3, ale vzhledem k tomu, že v tobě přicházela nová generace, nebylo to žádné vítězství. Už za rok po vydání tak byla konzole technologicky zastaralá. Ani nabídka her,za kterými by nestálo přímo Nintendo to nebyla žádná sláva. Ubisoft se sice již tradičně snažil konzoli podporovat, ale brzo i on rezignoval, protože na Wii U se jeho hry moc neprodávaly. Z toho co píšu by se mnohým nezainteresovaným mohlo zdát, že Wii U byl průšvih. Jenže nebyl. Tedy abych byl přesnější, nebyl to průšvih z pohledu fanouška her od Nintenda. Ostatně právě to, že jste chtěli hrát hry z jejich stáje, byl snad jediný skutečný důvod proč si tuto konzoli pořídit. A byl to přesně ten důvod proč jsem to udělal já. Patřím zkrátka k těm, kteří na Wii U nechtěli hrát hry, které si bylo možné zahrát jinde. Wii U pro mě byla možnost jak si zahrát exklusivní hry. Což v zásadě znamenalo hrát hry za jejichž vydáním stálo až na výjimky přímo Nintendo. Já zkrátka Wii U pořídil jen proto, abych tam mohl hrát Maria, Zeldu a další oblíbené série. A ze stejného důvodu budu uvažovat o koupi Switch.
Když jsem si na konci listopadu roku 2012 přinesl domů Wii U bylo to pro mě jen generační obnova konzole od Nintenda. Bylo mi v zásadě jedno jaký je ve uvnitř hardware a jak moc dokáže nová konzole konkurovat ostatním na trhu. Takže jsem setřel prach ze svého bílého Wii, zabalil do krabice a uložil do skříně. Jeho místo pak zaujalo nové černé Wii U Premium. Ostatně konzole byla zpětně kompatibilní a tak to nebyl problém. Říkal jsem si že Wii U kupuji stejně jen proto, abych si na něm zahrál novou Zeldu či Maria, zkrátka hry které jsem tak nějak čekal. Trochu paradoxem je z dnešního pohledu to, že za čtyři roky jsem se sice dočkal hned dvou Zelda her, ale obě byly HD remakem a skutečný další díl přijde až příští rok, jenže ten už budu s největší pravděpodobností hrán na Switchi. Další zajímavostí je to, že po tom co jsem psal o tom, že chci hrát hry od Nintenda, byla první hrou kterou jsem si na Wii U zahrál a kterou jsem měl přibalenou ke konzoli – ZombiU. A ač mě hra v zásadě bavila, nakonec mě moc nechytla a cestu k ní jsem si našel až mnohem později na PS4. A tak hned záhy jsem koupil digitální cestou New Super Mario Bros. U, se kterým jsem strávil pěkné Vánoce.
Rok 2013 byl rokem velkých očekávání, protože na podzim vycházela dlouho vyhlížená nová generace konzolí v podobě Xbox One a PS4. Byl to tak vlastně jediný rok, kdy mohlo Wii U dominovat na trhu. Je pochopitelné, že mnozí hráči kteří s napětím očekávali konzole nové generace, neměli moc důvodů pořizovat si v tuto dobu WiiU. Konzoli tak držela především základna fanoušků Nintenda. Byl to také rok, kdy se asi naposled objevily silné tituly nepocházející přímo z producentské dílny Nintenda jako byl Rayman Legends, který až později vyšel i na další konzole,ale WiiU byl ušitý na míru. Další hru určenou jen pro Wii U byla výborná hra Lego City Undercover, kterou z mého pohledu zatím nepřekoval žádný titul z LEGO série. A pokud by v budoucnu nějaká další hra s podobným konceptem vyšla, určitě bych to uvítal. Dočkali jsme se také nového Maria v podobě titulu Super Mario 3D World. Sice hra nenavazalovala na styl určený Wii klenotem Super Mario Galaxy, ale i tak nabídla osvědčenou hratelnost a navíc HD grafika hře skutečně slušela. Po mnoha letech jsme se také dočkali třetího dílu Pikmina, který skvěle navázal na své dva předchůdce z GameCube. Mě pak hodně potěšil remaster The Legend of Zelda: The Wind Waker HD, protože šlo o díl, který jsem dosud nehrál a navíc hra vypadala a především se hrála fantasticky. Novou značku pak reprezentovala třeba správně ulítla mlátička The Wonderful 101. Jak je vidět, tak nikdo si nemohl stěžovat, že by v prvním roce života konzole nebylo co hrát.
To však nemohli tvrdit hráči, kteří se vrhly do nové generace konzolí Xbox One a PS4. Rok 2014 totiž na herní scéně ukázal, že herní studia nebyla připravena na jejich úspěch a chyběly tak nové hry. Místo velkých titulů tak hráči hráli remastery. Vím, to protože jsem byl mezi nimi. Na druhou stranu tu bylo Wii U, které na tento rok připravilo neskutečnou nálož her, z nichž mnohé dostávaly známky nejvyšší. Hry jako Captain Toad: Treasure Tracker nebo Donkey Kong Country: Tropical Freeze ukázaly, že v žánru plošinovek má Nintendo stále nezastupitelné místo a může si vybrat ten kdo dává přednost pohodovějším i obtížnějším hrám. Hrou roku se na WiiU však bezpochyby stal fantastický Mario Kart 8, který se stal i vůbec nejprodávanější hrou platformy. Skvělá závodní arkáda sice nepřinesla po stránce hratelnosti je menší vylepšení, což ale u hry která je dokonale vyladěná snad ani nikdo nečekal. Pohledná grafika, výborná hudba, zábavný multiplayer, to vše hru katapultovalo do čela výročního žebříčku her. Další nálož přišla hned vzápětí a byla ji dlouhonohá Bayonetta 2, která se stala přímo esencí toho nejlepšího z plejády akčních her od Platinum Games. Velkou neznámou byla pak hra Hyrule Warriors, která naroubovala oblíbený svět Zeldy na mechaniky akčně strategických her ze série Dynasty Warriors. Mě hra kupodivu hodně sedla a strávil jsem v ní řadu hodin. A tento z pohledu her skutečně nabitý rok pak WiiU uzavřelo novým dílem do série Super Smash Bros. V roce 2014 bylo zkrátka WiiU na vrcholu a nic na tom nezměnilo to, že výkonově se už nemohlo rovnat soupeřům.
I roce 2015 se Wii U snažilo bojovat o přízeň hráčů, i když už bylo jasné, že úspěchu svého předchůdce už nedosáhne. Přesto se v Nintendu snažili nabídnout hry pro širokou hráčkou skupinu a dokonce i o inovace. Dočkali jsme tak klasické Nintendo plošinovky Yoshi Wooly World která musela každého okouzlit svoji výtvarnou stránkou, ale i možná překvapivě velmi úspěšné střílečky Splatoon, která zbraně vyměnila za vodní pistolky. Splatoon nabídl originální koncept, kdy dva týmy přebarvují úroveň a ukázal že i žánr týmových akcí může být oproštěn od přímého násilí. Osobně jsem však nejvíce očekával jinou hru. Tou bylo parádní JRPG Xenoblade Chronicles X. Rozsáhlá a propracované hra nabízela mnoho desítek hodin zábavy v otevřeném světě a po technologické stránce okouzlovala potenciálem, který se ve Wii U skrýval. Ke konci roku jsme se pak dočkali dalšího originálního konceptu v podobě Super Mario Maker - hry či spíše editoru hry, který každému umožnil, tvořit si vlastní Mario hry. Ano, ten rok Nintendo ukázalo, že se nebojí zkoušet nové věci, bohužel to byl také rok, kdy Wii U začalo postupně upadat.
Jestli že jsem v posledních dvou letech měl problém zahrát si všechny kvalitní hry které vyšly exklusivně pro Wii U, tak v roce 2016 jsem už podobný problém neměl. Ano, vyšel sice remake další Zeldy a to Twillight Princess HD ale to také byla jediná hra pro WiiU kterou jsem pořídil. Ne že by žádné povedené hry už nevycházely, ale tituly jako nový Star Fox či Paper Mario: Color Splash mě už nedokázaly nadchnout natolik, abych pro ně běžel v den vydání jako u jiných her dříve. To neznamená že by byly špatné, ale bylo zkrátka vidět, že Nindendo šetří své síly a nepochybně i hry pro svou novou konzoli. Nakonec i ta nová Zelda vyjde pro Wii U až příští rok a bude to asi skutečně poslední velká hra. Ten kdo chce na Wii U hrát však nemusí smutnit, stále existuje mnoho výborných her, které jsem nezmínil. Ono je skutečně těžké vybírat, protože těch skvělých titulů je za relativně krátkou dobu skutečně hodně. Ostatně pokud by se dělal řebříček konzolí dle poměru exklusivních her a jejich hodnocení, myslím že Wii U by bez problému uzmulo první místo. A to je ostatně důvod proč budu na Wii U vzpomínat s láskou, pokud se to dá o kusu plastu a plošných spojů prohlásit. Ač vám klidně odkývám když se mi budete stěžovat na nízký výkon konzole, pomalé menu, pochybné ovládání či zastaralé online možnosti. Vždy tu ale bude záplava skvělých her, které si jinde zahrát nejde a to je pro mě hlavní.
Wii U tak pro mě vždy bude poslední skutečnou konzolí, kde se hry hrajou bez instalace, kde není třeba čekat na day one patch, kde multiplayer se odehrává především na našich pohovkách a konzoli spouštíme jen proto abychom si zahrály hry. Zkrátka Wii U je především Nintendo a jejich hry a z tohoto pohledu u mě rozhodně obstálo.
0 komentářů:
Okomentovat