Neznám mnoho jiných her, kolem kterých by se vytvořila podobná aura jako kolem hry Last Guardian. Ostatně nebyla to jen tak obyčejná hra, ale nový titul od japonského herního vývojáře Fumito Uedy. Ten celý herní svět ohromil hrami Ico a Shadow of Colossus. Hrami, které se vymykaly běžné herní produkci. Často se o nich mluvilo jako o umění. Zkrátka si u mnoha hráčů si získaly status kultu. Já jsem se s oběma hrami seznámil až později u PS3 remasterů a i po letech si mě dokázaly získat svou křehkou krásou a tím jaké emoce ve mě při hraní vyvolaly. Takže není divu, že nejen já jsem s velkým očekáváním vzhlížel ke hře Last Guardian, novému titulu tohoto tvůrce. Sony hru poprvé představila v roce 2009 s tím že má vyjít v roce 2011 na PS3. Nestalo se a vydání hry se neustále odkládalo. Vývoj prošel nejednou krizí. Pomalu se ze hry stal titul, který už mnozí odepsali. Zkrátka taková chiméra, hra která nikdy nevyjde. Jenže v roce 2015 se hra nejednou znovu objevila a o rok později nakonec vyšla.
U her jako je Last Guardian, tedy titulů které měly náročný vývoj a mnozí fanoušci je nekriticky obdivují už předem je vždycky otázkou to, jak se jim povede v okamžiku kdy nakonec vyjdou. Nezřídka se stává, že taková hra neprošla problematickým vývojem jen tak pro nic za nic a výsledek mnohaletého snažení se nepotká s očekáváním fanoušků. Takže i já jsem měl obavy, když jsem hru spouštěl. Jenže zároveň s tím jsem byl plný očekávání, protože Last Guardian zkrátka není jen tak nějaká hra. Věděl jsem že je to hra, v jejímž centru stojí vztah malého chlapce a jakéhosi podivného tvora. Přesto mě při prvním spuštění pár věcí překvapilo a to jak pozitivně i negativně. Potěšilo mě, že od prvních záběrů je poznat rukopis tvůrce. Ať už jde o střídmost, s jakou dávkuje informace a to jak buduje atmosféru, tak zkrátka i výtvarné pojetí má blízko k jeho předchozím hrám. Bohužel blízko k nim má i technickým provedením. Hra jako by se k nám propadla z minulosti. Ovládání lehce nemotorné a technologicky je vidět že mělo jít o PS3 titul. Jenže tyhle rozpaky zmizí v okamžiku, kdy se do hry ponoříte.
Středobodem je Trico. Podivný opeřený tvor jenž v sobě kombinuje ptáka a šelmu, ale chová se jak pes. Právě na tom jak moc si ho dokážete oblíbit, jaký vztah si k němu vytvoříte, bude záviset to, jaký dojem si ze hry odnesete. Trico je k vám z počátku nedůvěřivý a vy v postavě malého chlapce k němu chováte respekt. Ostatně k tvorovi, který je vás schopný během chvíli roztrhat a kterému z ocasu šlehají blesky je radno si zachovat respekt. Jenže vy dva jste si tak nějak zbyli a jen spolu máte šanci uniknout z podivné rozpadající se pevnosti, o které nevíte nic. A stejně tak na začátku hry nevíte proč a jak jste se zde ocitli. Postupně zjišťujete, že Trico je vlastně také vyplašené zvíře, které je zvědavé a následuje vaše kroky. A není to jen proto, že mu občas hodíte nějaký ten sud s podivným obsahem. Podivné je totiž ve zdejším světě skoro všechno. Oživlá brnění, která se vás snaží unést, či podivné symboly oka, kterých se zase bojí Trico. Spolu s ním budete muset projít tajemnou pevností sevřenou mezi kolmými stěnami a projít mnoha nástrahami abyste na konci nejen zjistili jak jste se zde ocitli, ale možná zažili i něco většího.
Herní mechaniky spočívají jak ve vašem procházení pevností, řešení hádanek a hledání cesty, ale především spoluprací s Tricem. Což však často není jednoduché. Trico je především svéhlavé zvíře a tak nečekejte, že vás zvláště ze začátku poslechne na slovo. Má svou hlavu a tak přinutit ho aby si někam stoupnul a umožnil vám po něm vyšplhat, je občas náročné. A i když s postupem času a s tím jak si upevňujete váš vztah, se mi zdálo mnohem snažíš dosáhnout toho co jsem chtěl s Tricem udělat. Přesto jsem se během hry neubránil mnoha flustrujícím situacím, které dokážou narušit pozitivní dojmy. Last Guardian je hra ze staré školy, nevede vás za ručičku a neříká co máte dělat a tak se občas stane že se zaseknete na úplné zbytečnosti. Dříve to nebylo nic neobvyklé, jenže dnes se podobných situací tvůrci bojí. Hlavně nedopustit aby hráč nevěděl, co má dělat, aby se ve hře ztratil. Tohle tato hra vůbec neřeší. Je to osvobozující a náročné zároveň. Jenže tyhle okamžiky naštvání jsou ihned vyváženy chvílemi, kdy s vás hra dokáže získat tím jak se Trico chová. Tvůrcům se ho totiž podařilo oživit dokonale a tak máte pocit že hrajete se skutečným zvířetem a ne jen nějakou počítačem ovládanou postavou. Máte o něj strach když je v nebezpečí, usmíváte se když za vámi svou velkou hlavu zvědavě strčí do každé díry. Sami hledáte sudy, abyste ho jimi nakrmili, i když to po vás hra nechce. Zkrátka máte ho rádi. Tady se ukazuje mistrovství tvůrců, vždy o kolika hrách můžete říci, že jste si vytvořili citový vztah k nějaké postavě.
Last Guardian asi nebude hrou roku a stejně tak si od mnoha hráčů vyslouží rozporuplná hodnocení. Je to totiž hra v mnohém rozporuplná. Přesto všechno dokáže strhnout a okouzlit mnoha detaily. O tom že Trico je jako živý jsem už mluvil. Stejně tak dokáže ohromit okolní architektura a provázanost celého prostředí. A ač grafika jako celek nevyniká, tak animace peří či práce se světlem zvláště v druhé polovině hry mě dokázaly okouzlit. Ano, častokrát jsem nadával a hře spílal, abych byl vzápětí převálcován nějakou dojemnou scénou. A na konci mě hra už totálně dostala. Vše špatné bylo zapomenuto a pocit že jsem právě odehrál hru, která má duši zůstal.
0 komentářů:
Okomentovat