Co se vám vybaví když se řekne Doom? Těm co vyrůstali v 90. letech asi chvíle kdy se prvně vydali s brokovnicí a motorovkou porcovat démony. Doom byl legenda a myslím že každý v té době ho hrál či o něm minimálně věděl. Ostatně ještě hodně dlouho se všechny 3D akční hry označovaly jako „doomovky“. A i když jsem mnohem více času trávil u Duke Nukem 3D, tak i mě pochopitelně Doom zasáhl a u multiplayeru přes LAN jsem na střední škole strávil hodně času. Na první dva díly které vyšly nedlouho po sobě navázal ID Software čistě multiplayrovou záležitostí Arena a skutečného pokračovatele jsme se dočkali až v podobě třetího dílu, který se však pro mnoho fanoušků až příliš odklonil od konceptu a více upřednostnil příběh a horrovou stránku. Poté se značka na delší dobu odmlčela, i když v podobě nejrůznějších modifikacích prvních dílů žila nerušeně dál. V květnu 2016 pak vyšla hra Doom, tentokrát bez číslovky či podtitulu, která má být jakýmsi restartem značky. A rovnou říkám, že návrat ke kořenům se povedl-
Nový Doom cílí na ty hráče, co už mají dost nejrůznějších filmových her s epickými scénami a chtějí zahrát tu nejklasičtější střílečku, kde záleží především na vašich reakcích. Zapomeňte na to že byste se kryli za překážkami či z bezpečné vzdálenosti odstřelovali nepřátele. Zde jde především o rychlost a efektivnost s jakou se vám daří likvidovat zástupy potvor. Nečekejte že nepřátelé budou taktizovat. Ne tady kosíte monstra, které v okamžiku kdy vás uvidí mají jen jeden cíl - zabít vás. A tak vy musíte zabít je. K tomu máte pochopitelně patřičný arsenál zbraní, kde pochopitelně nechybí ikonická brokovnice a to dokonce ve dvou variantách, ani plasmová puška či ultimátní BFG. Zkrátka všechny klasické zbraně jsou zpět a stejně jako dříve zapomeňte na nutnost přebíjení. Tady se na realismus nehraje. Tady držíte spoušť a čekáte až poslední zplozenec pekla padne. Nicméně i přesto to co jsem uvedl výše není nový Doom je prostou kopii prvních dílů. Tvůrci se rozhodli zapracovat několik celkem kontroverzních novinek. To stěžejní je tzv. glory kill. Jde o to, že pokud nějakého protivníka dostatečně zraníte, tak na krátkou dobu se dostane do stavu, kdy ho můžete při blízkém kontaktu efektně jednou ranou zabít. Každé takové zabijí je skutečně brutální a různých zakončovacích variant je několik podle toho z jaké strany k němu přistoupíte a pochopitelně závisí na druhu konkrétního nepřítele. Ač by se mohlo zdát že je tuto podobný prvek jen tak pro efekt, tak skutečnost je jiná. Zvláště na vyšší obtížnost je nutné protivníky tímto způsobem likvidovat, protože jen tak vám z nich vypadne další zdraví, obrnění či munice.
Pochopitelně že pro mnoho staromilců je podobná mechanika skvrnou na jinak klasické hratelnosti. Ale mě to tak nepřišlo. Naopak jsem si každé takové zabití užil, protože poslat dotírajícího démona na věčnost nějakým zvlášť nechutným způsobem, bylo svým způsobem uspokojující. A taky to příjemně oživovalo jinak celkem monotónní střílení. Další rozporuplnou novinkou je využití motorové pily. Ta zde není už jen tak do počtu. Je to nástroj poslední záchrany, když vám dojde munice. Z monstra které s její pomocí rozřežete na kusy vám totiž vypadne spousta zásobníků do vašich zbraní. Zároveň funguje i jako zbraň, která dokáže protivníka zlikvidovat na jeden zásah. Tyto její vlastnosti jsou vyváženy tím, počet použití je limitován a tak nehrozí. Jinak je hratelnost naprosto staromilská. Oproti současným hrám jsou přestřelky Doomu hrozně rychlé. Je třeba být neustále v pohybu. Nepřátel je plno a na vyšší obtížnost dokážou slušně zatopit. Level design je udělán tak, že váš vždy čeká několik arén, které je třeba zbavit všech ve vlnách přicházejících nepřátel a teprve poté se hra uloží a je možné pokračovat dále. Asi bych dal přednost více plynulejší hratelnosti, než takovému dávkování akce. Ale na druhou stranu nemůžu říci, že by mi to zásadně vadilo a brzo jsem si zvyknul na střídané klidnějších a akčnějších pasáží.
A ač by se mohlo zdát že tento herní design bude svádět k tunelovitosti úrovní, není tomu tak. Mapy jednotlivých levelů jsou celkem rozsáhlé a nabízí spoustu různých zákoutí a nepovinných místnosti, kde lze hledat nejrůznější collectibles a vylepšení postavy. A tím se dostáváme k tomu v čem se Doom inspiroval současnými hrami. Ano ani zde nechybí tolik oblíbené (i když jak kým) sbírání věcí které vylepšují vaše schopnosti a zbraně. A že těch možností je. Můžete si upgradovat jak váš skafandr pro vyšší zdraví či brnění, tak i vaše zbraně, které pak získají nové schopnosti. Dobré je, že tu poslední a nejlepší je možné odemknout až při splnění nějaké podmínky, která se u každé zbraně liší. Pro body za které zbraně vylepšujete je třeba plnit určité úkoly, jako je zabít daný počet monster nějakým konkrétním způsobem, či objevit určitý počet secretů. Další specialitou jsou runy, které si odemykáte za splnění určité výzvy a dalším plněním úkolů už během samotné hry pak runy aktivujete. Zkrátka různých úkolů, které lze plnit během hraní je mnoho a level od levelu se liší. Musí říci, že bylo celkem fajn je plnit. Stejně tak hledat různě ukryté předměty či dokonce odemykat si vybrané úrovně ze starých Doomů, které si lze potom zahrát samostatně. Je toho hodně co lze po úrovních najít a sesbírat a mapa vám dokonce ukáže kde. Nebudu tvrdit že mě to nebavilo, právě naopak. Mám tento druh výzvy rád a u her jej plním. Nicméně zrovna u Doomu bych se bez toho obešel. Jde o to, že podobné aktivity vás trochu vytrhují z akce a místo kosení nepřátel pak hopsáte po plošinkách. Vím že mě nikdo nenutí to dělat, jenže hra vám tyto aktivity strká až pod nos.
Doom byl vždy o grafice, resp. o jejích možnostech. Hra sloužila jako výkladní skříň možností enginu od IdSoftware. A ačkoli nový Doom vypadá moc pěkně a běží celou dobu v plynulých 60fps. Nemyslím si, že by to této stránce nějak vyčníval. Ano, hra nabízí pěkné efekty, ale nejde o nic revolučního. Nicméně vše šlape jak má, na hru se dobře dívá, zkrátka kvalitně odvedená práce. Na druhou stranu musím vyzdvihnout zvukovou stránku hry. Zvuky zbraní, řev monster to vše je ve špičkové kvalitě, kterou pak bezprecedentně přebíjí parádní nářezová hudba industriálního střihu, která se ke krvavým přestřelkám skvěle hodí a jimž dokáže dát tu správnou atmosféru a vás vybudit. Kdybych psal recenzi, asi by bych se měl ještě zmínit o možnostech multiplayeru a tvorbě map. Nicméně nic z toho jsem nezkoušel a recenze nepíšu, takže se spokojte je s pouhým konstatováním že ve hře jsou. Doom jsem si pořídil až na konci roku ve slevě, protože zkrátka nejde o moji srdeční hru. Přesto si mě dokázala získat. Tvůrcům se totiž povedlo udělat hru, která nabízí to co jsem měl na původním Doomu rád, i když to obaluje prvky, odpovídající tomu co čekáme od současných her. Doom se zkrátka povedl a spolu s Titanfall 2 je pro mě nejlepší 3D akcí loňského roku.
0 komentářů:
Okomentovat