O této hře jsem prvně slyšel před několika lety, kdy mělo jí o titul ušitý na míru pro pohybové ovládání Move. Jenže dnes, kdy je tohle dildo od Sony skoro zapomenuto by vydání takto úzce zaměřené hry asi neprošlo. Proto došlo k jejímu předělání a přesunutí na platformu PS4, přičmež se změnila i grafika. Co se však nezměnilo je to, že ve hře Until Dawn budeme mít možnost zažít v kůži osmice teenegerů boj o život, který trvá až do zmíněného úsvitu. To s jakým výsledkem skončí a kdo se dočká prvních slunečních paprsků nového dnes bude jen na vás.
Musím přiznat, že tuto hru jsem nějak zvlášť nesledoval a bral jsem ji spíše do počtu. Takže jsem vlastně ani nevěděl, jak moc se autoři snaží o to posunout koncept filmových her směrem k větší možnosti ovlivnit děj. Nicméně první recenze mě přesvědčily, že to byla chyba a tenhle počin od britského studia Supermassive Games stojí za to sledovat. Na druhou stranu, to že jsem nesledoval žádná promo videa před vydáním se ukázalo jako dobrá věc, protože u této hry platí více než kdy jindy, že čím méně o ní před samotným hraním víte, tím lépe. K jejímu pořízení mě přesvědčilo hned několik důvodů. Především mě zaujalo přirovnání hry k titulům jako Heavy Rain tj. žánru interaktivního filmu, který když se dobře uchopí, nabízí skvělý zážitek. Ostatně zrovna touto hrou jsem na PS3 začínal. Měl jsem chuť si zase podobný počin zahrát, protože od vydání Beyond: Two Souls už nějaká doba uplynula a Life is Strange si úmyslně nechávám stranou, až budou venku všechny epizody. Takže zahrát si Until Dawn mě velmi lákalo. Navíc recenze byly pozitivní a to i od lidí jejichž názoru si vážím. V neposlední řadě jsem měl chuť na nějaký povedený herní horror. Teď jsem rád, že jsem dal hře šanci.
Jak už jsem na začátku uvedl, tak Until Dawn vypráví příběh skupinky osmi mladých lidí, kteří se scházejí v opuštěné horské chatě poté, co na stejném místě před rokem přišly o život sestry jednoho z nich. Už z této věty vám musí být jasné, na jakou notu hraje příběh hry. Ano, Until Dawn čerpá z bohaté zásoby žánru, který se ve filmu označuje hezkým pojmem slasher, tj. taková vyvražďovačka. V takových filmech máme skupinu nesourodých osobností (velmi často mladých a pohledných děvčat a chlapců), kteří čelí útoků nějakého maniaka, jenž je chce všechny pozabíjet. Oni přitom dělají nepochopitelná rozhodnutí jako běžet do temného lesa a dívky při útěku pronikavě křičí, aby padouch věděl, kde zrovna jsou. Už ze své podstaty je jasné, že jde béčkové příběhy a vlastně ani Until Dawn není jiný. A je to dobře. Hráči tak dostanou přesně to co čekají. Ostatně sami tvůrci to ví a přiznaně čerpají inspiraci z mnoha filmů, kteří to této oblasti hororového filmu patří. Pokud bychom se tak dívali na hru jen z pohledu příběhu a jeho postav, asi by nebylo mnoho důvodů proč jásat, protože v tomto ohledu nestáváme nic nového. Nic co bychom už jinde neviděli. Co však dělá z Until Dawn výjimečnou záležitost je zapojení tzv. „efektu motýlích křídel“ do příběhu.
Pokud jste tento pojem nikdy neslyšeli, tak ve zkratce to znamená, že i drobné na první pohled nevýznamné činy, mohou mít velký dopad na budoucí události. Proto se také hra sestává ze stovek různých voleb, které lze během hraní učinit. Některé z nich jsou zdánlivě nedůležité jako je to, zda se někam podíváte či nikoliv, jiné pak mají značně dramatický rozměr rozhodující o životě a smrti. Ano, právě možnost že některá či dokonce všechny postavy umřou je něco, co dělá ze hry unikátní zážitek. Unikátní v tom smyslu, že jen na vás a na vašem rozhodnutí bude záviset, kdo přežije a kdo ne. Je třeba však upozornit, že rozhodnutí to nejsou na první pohled jasná. O osudu některých postav může být rozhodnuto dávno předtím, než nastane nějaká život ohrožující situace a něco co jsme učinili či naopak neučili před několika hodinami, se projeví teprve teď. Stačí drobné zaváhání a vaše postava umře ani nevíte jak. Navíc hra ukládá průběžně, takže se nelze vrátit zpět a zachovat se jinak. Ostatně v tom spočívá hlavní kouzlo hry.
Na rovinu je však třeba říci, že vaše rozhodnutí nemají takový dopad, že by se hlavní příběh hry odehrával úplně jinak. Hlavní kostra příběhu je daná. Nicméně přesto nemáte pocit, že vás autoři podvádějí a vaše rozhodnutí má dopad jen kosmetický a osudu vašich postav je dávno rozhodnuto. Tohle je něco co mi vadilo např. série Walking Dead, kde vám postava která měla umřít zkrátka umřela a vy jste svým rozhodnutím mohli její smrt jen oddálit. Takže vaše rozhodnutí zde bylo jen na efekt. Nikoli však v Until Dawn. Zde jsem měl opravdu pocit, že řídím osudy svých postav, ačkoli občas nevědomky. Z osmi hrdinů mi na první průchod zůstali tři přeživší. U některých z těch kteří se nedožili rána, vím co jsem udělal špatně, u některých ne. To je ostatně jeden z důvodů proč stojí za to hru hrát opakovaně. A věřte mi, že budete mít chuť vyzkoušet alternativní volby. Zkusit si, jak by se příběh odehrával, kdyby zrovna tahle postava přežila. Je třeba říci, že na podruhé už hra nemá takovou sílu, protože to co vám při prvním průchodu nahánělo hrůzu, už vás to nevystraší. Znáte pozadí příběhu a lekačky, které vás na poprvé zarazily do sedadla už vás nepřekvapí. Přesto stojí za to hru hrát znova. Bohužel i tak jsou zřejmé určité limity ve vyprávění příběhu a tak některé postavy jsou z důvodu jejich snadné smrti dány stranou a do dalšího příběhu už moc nezasahují. Také některé zdánlivě volby či události mají dopad maximálně na charakter postav, ale nikoli na další směřování příběhu.
Ačkoli je Until Dawn příběhová hra, nehodlám se zde o příběhu více rozepisovat. Pro co největší zážitek je nutné, abyste o něm věděli co nejméně. V psané podobě by možná vynikla jeho klišovitost, ale ve hře funguje. Ostatně pokud vám žánr, který hra reprezentuje, není cizí, budete se bavit. Já si ho tedy velmi užil a udržel mě v napětí až do konce. Velkým překvapením je délka hry, která se pohybuje kolem 10 hodin v závislosti na tom, jak moc budete prozkoumávat lokace. A zkoumat se je rozhodně vyplatí. Jednak můžete nalézt části totemů, které vám mohou odhalit příští události a naznačit jak se zachovat a jednak cestou sbíráte předměty, které vám odhalují příběhové pozadí. Dosud jsem vlastně vůbec nemluvil o herních postavách. Možná je to tím, že žádná z nich mi k srdci moc nepřirostla. Ono se ani není moc co divit, když reprezentují lehce stereotypní charaktery, které se vyskytují snad v každém teenagerském horroru. Máme tu tak sebevědomého lamače dívčích srdcí, vtipálka, namyšlenou expřítelkyni a další figurky, které do příběhu krásně zapadají. Dočkáme se tak správně naivních rozhovorů a vzájemných konfrontací. Musím však říci, že mě to bavilo, protože k žánru to patří.
Díky použití moderních technologií hra vypadá vážně skvěle. Detailní grafika, dynamické stíny a bezchybný motioncapture propůjčují hře filmový vzhled. V pohledu statických kamer se pak střídavě s různými postavami pohybujete a na určitých místech provedete nějakou akci. Trochu mi vadil pomalý pohyb postav, které se i při stisku tlačítka pro rychlý krok na můj vkus příliš courají. Já bych tedy v určitých situacích určitě utíkal. Tyto scény hra prokládá quicktime eventy, které vám dokáží řádně zvednout tepovou frekvenci. Po technické stránce tak není hře co vytknout. Vlastně ani samotné hře nevím, co zásadního bych vytknul. Nejde sice o přelomový titul, ale to co dělá, dělá sakra dobře a pokud je vám tento žánr her blízký a ani k hororovému žánru nemáte odpor, věřím že si Until Dawn užijete. Já si především první průchod hrou parádně užil a ač jsem z hraní neměl podobně tísnivý pocit jako třeba u Silent Hill, tak u některých scén jsem se rozhodně vylekal. Pokud by se tvůrci chtěli konceptu podobných her jako Until Dawn dále věnovat, já bych se určitě nebudu nezlobit.
0 komentářů:
Okomentovat