RETRO: Return to Castle Wolfenstein

To, že tu za chvíli máme léto, nám kromě rostoucích teplot připomíná i další vlna letních slevových akcí, která v těchto dnech probíhá na Steamu. Je to opět ideální příležitost k zakoupení her, které stejně nebudu hrát. Letos jsem však udělal výjimku a ihned poté, co jsem kliknul na tlačítko koupit, jsem začal hru instalovat. Nevím, zda za to mohla určitá nostalgie, kterou jsem v souvislosti s touto značkou v posledních dnech zažíval, nebo to byla jen směšná velikost hry odůvodněná jejím stářím, která slibovala možnost hrát hru takřka ihned. Faktem ale je, že v minulý týden jsem si svoji vytrvalou pařbu Zaklínače prokládanou turnaji ve Splatoon oživil souboji s nácky. Před tím, než se vrhnu na samotnou hru se sluší dodat, že tento díl Wolfensteina jsem nehrál, takže to pro mě byla vlastně premiéra. Paradoxně jsem nejvíce času propařil ve stařičkém Wolfenstein 3D na kterého si určitě musím vzpomenout, tím spíše že to bylo první setkání s 3d akční hrou. Takže, když jsem letos dohrál Wolfenstein: New Order, řekl jsem si, že by stálo za to podívat se na jeho předchůdce. Proto když se Return to Castle Wolfenstein objevil v akční nabídce na Steamu, nebylo proč váhat. Z toho co píšu je tak jasné, že tohle nebude klasický retro článek, kterým bych chtěl zavzpomínat na legendární hry z mé herní minulosti, ale spíše pohled hráče, jenž se zkusí vrátit ke hře, jenž mu utekla.

Když se člověk vrací k nějaké starší hře, tak většinou nastanou tyto dvě situace. Buď má s danou hrou nějakou zkušenost a pak zapracuje nostalgie, ale i to, že tu hru má zažitou, ví jak se hraje, zkrátka je tma určitý vztah, díky kterému se na hru dívá lehce nekriticky.  V případě že hru neměl možnost hrát v době jejího vniku, nastává nezřídka pravý opak. Doba, která uplynula od vydání je často úměrná tomu, jak moc velké překážky hra klade ve snaze do ní proniknout. Překážky to jsou buď v podobě herní mechaniky, která už z dnešního pohledu zastarala a nebere na nové hráče příliš ohled. Dalším důvod proč návrat ke starším hrám bývá obtížný, je grafika, která z už hráčovo oko moc nepotěší. Naštěstí většina z výše řečeného pro Return to Castle Wolfenstein (RtCW) neplatí. Začnu grafikou. V době svého vydání hra těžila z modifikovaného enginu Quake III. Enginy od ID software, byly vždy technologicky napřed a kupodivu ani v dnešní době hra nevypadá zastarale. Tohle prohlášení je samozřejmě třeba brát s rezervou, protože 13 let je v oblasti her sakra dlouhá doba. Takže ačkoli úrovně jsou prázdné, objektů je málo a postavy trochu toporné je díky použití realistických textur a dobrému level designu na hru překvapivě příjemný pohled. Navíc po drobném zásahu hra bez problémů podporuje full HD rozlišení. Zkrátka z pohledu grafiky hra v porovnání s ostatními hrami z té doby tolik nezastarala.


Jenže kvůli grafice dnes RtCW dnes nikdo hrát nebude. Takže jsem byl zvědavý, jak hra obstojí při srovnání s dnešními hrami. Kupodivu velmi dobře. Žánr 3D akcí má jasná pravidla, a opět se ukazuje, že při jejich respektování dokáže být hra nadčasová. Opravdu mile mě překvapilo, jak dobře se hra hraje. Ovládání je v pohodě, zbraně se chovají dle očekávání a design levelů má smysl. Zkrátka hraje se to velmi příjemně. Myslím, že kdyby se změnila grafika, uspěla by hra bez problémů i dnes. I když jak se to vezme, protože v dnešní době by mnozí hráči asi nezkousli nutnost sbírat lékárničky, to že si postava svůj stav (včetně zdraví) přenáší mezi levely či vyšší obtížnost. Ono totiž i na nižší obtížnost vám hra nic nedaruje. Je tu zkrátka krásně vidět, jak se náročnost her postupně snižuje. Byl jsem až překvapen, jak si mě hra dokázala získat a jak hladce se dostavil syndrom ještě jeden level a pak už ten počítač vypnu. Zkrátka zkušenost autorů a specialistů na 3d akční hry ze studia Gray Matter Interactive se nezapře. Škoda že dnes skončili v rámci Treyarch u nekonečného seriálu Call of Duty. Opomenout nesmím ani hudbu z pera prověřeného Billa Browna, která na sebe zbytečně neupozorňuje a spíše jemně tepe a dokresluje atmosféru hry.

Tak si vlastně říkám, zda má cenu psát o hře samotné, aniž bych opakoval věci notoricky známé. Asi stačí asi jen říci, že v RtCW se opět se v roli B.J. Blazkowicze snažíme vypořádat s nácky, kteří pokouší okultní síly ve snaze ovládnout svět. A že se jim to nevyplatí, je každému jasné. Samotná hratelnost možná není nijak objevná, i když je tomto je můj pohled nepochybně deformován současnou optikou. Na druhou stranu je hra čirou esencí 3d akční hry a jedním z nejlepších zástupců svého žánru. Paradoxně mi hra hodně připomíná poslední přírůstek do série Wolfenstein -New Order. Zatímco RtCW vyšel po 9 letech od kultovního Wolfensteina 3D a udělal z něj moderní akční hru, tak New Order, který se objevil po 13 letech od RtCW se v mnohém snažil na něj navázat. A myslím, že se mu to povedlo. Takže zatímco New Order byl pro mě jedním z herních překvapení minulého roku, tak RtCW mě překvapil v tom, že i takto staré hra dokáže nabídnout hodiny skvělé zábavy. A to je myslím ocenění, které by jí mohli jiné hry jen závidět.




0 komentářů: