Video Games Live (Praha, 23.6.2015)

Patřím mezi hráče, kteří vnímají herní hudbu nejen jako kulisu ke hraní, ale jako svébytný umělecký obor, který má své hvězdy, klasická alba a velké hity. Proto také projekt Video Games Live, který se před deseti lety zrodil v hlavě Tommyho Tallarica, znám velmi době. Tallarico jenž se kolem zvukové stránky her pohybuje dlouhou dobu, se spolu s několika dalšími odborníky rozhodl přinést herní hudbu z monitorů a televizí do prostředí koncertních sálů. Od skromných začátků se projekt VGL rozrostl do mamutích rozměrů. Na kontě má několik alb, a desítky uskutečněných koncertů po celém světě. Ještě do nedávna ten celý svět nezahrnoval Českou republiku, to se však po koncertu odehraném 23.6.2015 v rámci festivalu PROMS změnilo. Ačkoli VGL sleduji několik let a jejich produkci znám velmi dobře, tak jsem ani nedoufal, že se někdy dočkáme show zahrané na domácí půdě. Takže když jsem ke svému překvapení zjistil, že se chystá koncert WGL, bylo jasné, že si tento hudební zážitek rozhodně nemohu nechat ujít.

Koncert se odehrával v prostoru relativně nově otevřeného sálu Fórum Karlín, který se k podobnému druhu představení určitě hodí více než třeba klasický prostor Rudolfina. A to ani nemluvím o tom, že doslova pár metrů vedle mají kanceláře Warhorse. Zkrátka ideální místo pro podobnou akci. Video Games Live, to je především již zmiňovaný Tommy Tallarico, který celým večer provázel, přičemž minimálně polovinu času měl na krku elektrickou kytaru, se kterou odehrál několik skladeb. VGL vždy využívá služeb lokálních hudebníků, ono cestovat po světě v podobě mnohočlenného orchestru to si nemůže dovolit každý. V rámci pražského koncertu bylo přizváno osvědčené hudební těleso Český národní symfonický orchestr, který má nemalé zkušenosti s podobnými typem produkce.  A jak zaznělo i v průběhu večera, je často využívám při nahrávání herní hudby, kterou sem jezdí natáčet mnozí herní tvůrci. Že jde o orchestr sehraný, jemuž není cizí ani tak specifický hudební žánr jako je herní hudba bylo ostatně v průběhu večera krásně vidět. Sluší se zmínit i osobu dirigenta v podání Emmanuela Fratianni.

Hned z kraje večera zaznělo, že tohle není klasický koncert, kde se očekává distingovaný potlesk na konci každé skladby, ale je to show, skoro až rockový koncert, který si přišli fanoušci her užít a mají to tak dát najevo. Pokud tak někdo čekal koncert vážné hudby, musel být hodně překvapen. Ostatně sám Tallarico uvedl show v americkém stylu vyžadující od posluchačů to správné nadšení hned do začátku. Ostatně celá show, kterou má za ty roky vybroušenou k dokonalosti, byla rozhodně něco jiného, než na co jsou návštěvníci symfonických koncertů obvykle zvyklí. Sice bylo vidět, že do amerického publika schopného hysterických reakcí v okamžiku kdy se objeví byť jen obrázek oblíbeného herního charakteru máme sice daleko, ale stačily první dvě skladby a posluchači se uvolnili a s postupujícím večerem se nebáli dát najevo svoje emoce a nadšení. Show jako je VGL je cílená na hráče a tak pokud na koncert zavítal někdo komu je tento svět trochu vzdálený, mohl během večera trochu tápat, nad čím že se tak ostatní radují a také se asi nesmál krátkým videím s herní tématikou, které se občas promítnuly mezi skladbami. Ostatně VGL je především show a tak každá skladba byla doprovázena nějakým tím souvisejícím obrazových doprovodem. A to nemluvím ani o světelné show, která dokázala skladbám dodat větší sílu, ačkoli občas byla na můj vkus trochu agresivní.

Nebojte, takhle to vypadalo před začátkem, pak už bylo v hledišti plno.

Co se týká skladeb, které během koncertu zazněly, tak žádné velké překvapení se nekonalo, alespoň pro toto kdo má neposlouchaná jejich alba. A začalo se pěkně chronologicky jakousi poctou těm nejklasičtějším 8bitovým hrám, aby se vzápětí přešlo k opravdové klasice v podání Mega Mana. Tahle herní série specifická v tom, že si od 80let stále drží svůj retro styl pak udala tón první části koncertu, jenž se nesl v duchu spíše starších her, mezi něž se zařadil i Sonic the Hedgehog. Nemohla proto chybět ani Castlevania, při jejímž provedení se Tallarico chopil kytary, ke které se v průběhu večera ještě několikrát vracel. Koncerty VGL jsou známé tím, že v jejich průběhu se počítá se zapojením diváků, Nejinak tomu bylo i v Praze, kde se jeden z odvážlivců vydal utkat se s Space Invaders. Jenže místo aby dostal do rukou ovladač, musel v časovém limitu pobíhat po podiu a imaginárně sestřelovat ikonické lodě vetřelců. Takto popsáno to zní trochu divně, ale ve výsledku to byla dobrá show, podpořená vskutku podařeným výkonem neznámého odvážlivce, kterému se takřka v poslední vteřině podařilo první level pokořit. Pro mě osobně byla nelepším okamžikem chvíle, kdy zazněly skladby ze Shadow of Colossus a Metal Gear Solid. Závěr první poloviny koncertu pak patřil hře Legend of Zelda, které to se symfonickým orchestrem opravdu slušelo. Já v tu chvíli mohl jen nejspíše marně doufat, že by k nám někdy zavítala i Zelda Symphony

Po přestávce se ve druhé části koncertu ke slovu dostaly i skladby z novějších her a možná přeci jen známějších značek v rámci českého prostředí, což se samozřejmě projevilo i na reakcích publika. Hudba z her jako League of Legends, Mass Effect či World of Warcraft přeci jen oslovila více posluchačů než třeba Kingdom Hearts jehož provedení tématicky doplnil sestřih ukázek z klasických Disneyovek. Bouřlivého přijetí se dočkal především Skyrim, jež byl v podání ČNSO a sboru fantastický. I v druhé části večera se ke slovu dostalo odlehčení v podobě exhibice jakéhosi šampiona ve hře Guitar Hero, který si za doprovodu orchestru střihnul skladbu od Foo Fighters. Nic proti jeho dovednosti, ale já bych se bez této vložky obešel, ale lidem se to zřejmě líbilo a na herní show to asi patří. Tallarico si pak ještě dal svého oblíbené Earthworm Jima a očividně si svoje skákání po pódiu s kytarou užíval. VGL je sice jeho show, ale osobně bych spíše uvítal více orchestrálních skladeb. To už se ale večer chýlil ke konci, který vyvrcholil v podání ikonické skladby z HALO, což bylo rozhodně důstojné zakončení. Jako obligátní přídavek pak zazněly skladby z Final Fantasy a především Chrono Trigger, což jsem více než uvítal.

Pokud mám shrnout své dojmy z celé akce tak jsou rozhodně pozitivní. Už to že k nám zavítala akce jako VGL je fantastické a vlastně trochu nečekané. A ačkoli sál nebyl úplně zaplněný, viditelně se našla velká skupina příznivců herní hudby, či hudby vůbec, kterým stálo za to dát několik stovek za lístek. Když se spojí dvě dobré věci jako kvalitní herní hudba a zkušený orchestr, nemůže to snad dopadnout špatně. Někdo by sice mohl polemizovat s formátem celé akce, u které je vidět že byla vyvářena pro určité publikum. Ale VGL byla vždy více kombinace hudby a zábavy než klasických koncert. Takže pokud celou akci bereme jako první pokus představit na domácí půdě herní hudbu ve velkorysém podání, tak se myslím povedl. Doufejme tedy, že VGL k nám ještě v budoucnu zavítá, či alespoň ukáže, že i pro další podobné koncerty, kde se na partiturách objevují jména jako Super Mario či Halo, zde existuje prostor a je o ně zájem.

PS. Tento článek píšu až po dvou dnech a tak více než možné že nějaké skladby, které během večera zazněly, jsem opomenul, či prohodil jejich pořadí.