Hra Never Alone paří do ranku nezávislých her, kterým se podařilo probojovat se k většinovému publiku. Díky tomu, že v posledních letech mají indie vývojáři usnadněnou cestu i na konzole se tak podobným hrám dostává větší publicity. Některé z nich mohou zazářit, tak jako se to povedlo třeba Limbu, jiné se ztratí v davu. Nevím jaký bude osud bude mít Never Alone, ale jedno unikum ji přesto vyčleňuje ze zástupu obdobných her. Hra totiž vznikla jako projekt snažící se přitáhnout pozornost k aljašskému národu Iñupiaqů. Tato relativně malá skupina původních obyvatel Aljašky žije u Beringova moře blízko Kanadských hranic. Podobně jako ostatní Inuité jsou velmi spjati s tamní přírodou. Tato hra se snaží tradice a odkaz Iñupiaqů zprostředkovat prostřednictvím hry, což je vynikající nápad. Ostatně sami tvůrci hry jsou na tamní komunitu napojeni a spolupracovali s ní vývoji. Hra tak nejenže čerpá z jejich legend, ale je dokonce vyprávěna je přímo v jejich jazyce. Neopomenutelnou součástí hry je proto 24 krátkých dokumentárních filmečků, které přibližují různé aspekty z minulosti i přítomnosti tohoto národa a které si postupně otvíráte.
Příběh hry se točí kolem dívky jménem Nuna, jenž se vydala zastavit nekončící sněhovou bouři, která pustoší její vesnici. Na cestu se však nevydala sama, protože ji doprovází polární liška. Hratelnost je postavena na spolupráci obou postav, které spolu musí projít několik lokací. Zatímco liška má možnost vyšplhat či vyskákat na vyšší místa, Nuna záhy obdrží tradiční prak bola, s jehož pomocí může ničit kusy ledu stojící jim v cestě. Náplň je tak velmi tradiční a nijak se nevymyká hrám v daném žánru. Vždy je třeba najít cestu a společně překonat překážky či nepřátele. Logické hádanky, které před vás autoři staví, nejsou nijak těžké, ani hra samotná vás moc nepotrápí. Takže není problém ji projít během tří hodin. Zatímco herní prvky jsou dle očekávání, tak výtvarná stránka inspirovaná kulturu Iñupiaqů je neokoukaná a působí originálním dojmem. Vizuálně se hra sice drží při zemi, ale sepětí malé dívky a roztomilé lišky má své kouzlo.
Hra je připravena tak, aby ji mohli hrát dva hráči, přičemž každý z nich ovládá jednu postavu. Já ji však hrál sám a tak jsem se občas musel poprat s drobnými nelogičnostmi. Ve hře jsou totiž okamžiky, kdy je třeba souhra obou postav, která je v jenom člověku trochu krkolomná. Stejně tak ovládání není zcela bez chyb a tak často někam spadnete nebo se zaseknete. Naštěstí, pokud vám některé postava umře, objevíte se hned kousek o místa, kde jste selhali. Někdy překvapivě až za tímto místem. Právě na ne úplně vyladěnou technickou stránku jsem během hraní nejvíce nadával. Ale i přes tyto drobné problémy jsem si hru užil a moc rád jsem se dozvěděl něco o kultuře národa, o kterém se dosud neslyšel. Právě ono spojení hry a edukace oceňuji na Never Alone nejvíce. Moc rád bych si zahrál i další hry s podobným konceptem.
0 komentářů:
Okomentovat