S předchozího odstavce již nepochybně tušíte, že se mu to podařilo. Stačilo prvních pár minut a byl jsem dokonale chycen. Ano, na první pohled hra vypadá jako kopie Dark Souls, ale zdání klame. Ač postavená na stejných základech je Bloodborne hrou, která zkouší inovovat to, s čím Miyazaki přišel v předchozích hrách. To co Bloodborne odlišuje od Souls série je důraz na akčnější pojetí. Jako hráč, který všechny Souls hry prošel s postavou v brnění a štítu a moje taktika byla defenziva a pak útok, jsem se trochu bál toho, jak si s novou situací poradím. Jak zvládnu hru, kde nejsou žádné štíty a herní mechaniky jsou nastaveny tak, že musíte být útoční. Moje obavy se však nenaplnily. Sám jsem byl překvapený, s jakou samozřejmostí jsem si tento přístup osvojil. Už žádný rytíř schovávající se za ohromným štítem, ale hunter jenž v jedné ruce třímá střelnou zbraň pro nalákání či rozhození protivníka a druhé ruce jednoruční chladnou zbraň, kterou však jedním pohybem přetvoří do obouruční varianty. Jak prosté a geniální zároveň.
Na Bloodborne je vůbec skvělé, jak se tvůrci s ohledem na odlišné pojetí hratelnosti rozhodli přepracovat některé osvědčené herní prvky. Pojďme si udělat malé srovnání. Začnu třeba u zbraní. V Bloodborne jich je určitě méně než v Souls hrách, ale podle mě to je dobře. Ptáte se proč? No pokud jste nějakou Souls hru hráli, položte si otázku. Kolik zbraní jste skutečně používali a kolik vám jich leželo v inventáři, kterým jste se neustále prohrabovali. Troufám si odhadovat, že jste to měli podobné jako já a našli si pár oblíbených kousků a ty si vylepšovali. K čemu mít deset různých mečů, jenž se od sebe zase tak neliší. V Bloodborne proto najdete zbraní méně, ale o to různorodější jsou. Rozhodně však nebudete mít pocit, že by vám omezená nabídka nějak vadila. Navíc v zásadě není problém, projít hru i s vylepšenou startovací zbraní, u které nebudete mít dojem, že jste si ji vylepšili zbytečně. Podle toho jakou zbraň v rukách třímáte, je třeba upravit svoji taktiku. Ta však může být díky modularitě zbraní velmi dynamická.
Podobně jako byl omezen počet dostupných zbraní, došlo i úpravám zbroje. I tomto ohledu je jí o něco méně, než bylo zvykem. Hlavní změna je ale v tom, že oblečení se mezi sebou až tak neodlišuje. V Dark Souls hrách jste nacházeli stále lepší zbroje a osobně jsem tak většinu hry prošel v jedné a neměl moc důvodů ji měnit. Kromě snahy o snížení zatížení nebyl důvod proč na sebe brát věc s horšími statistikami. Ne tak v Bloodborne. Zde je oblečení spíše otázkou vašeho stylu, protože není zas takový rozdíl mezi tím, jestli vám kalhoty přidávají k fyzické ochraně +50 nebo +70. Podstatnější je spíše ochrana před jedem či dalšími elementy, kterou mají některé kousky vyšší. Právě díky tomu, si můžete jednotlivé zbroje více užít a experimentovat s nimi. Když už jsem zmínil zatížení postavy, tak to v Bloodborne absentuje úplně. Už nemusíte zkoušet, jestli si můžete vzít tyhle rukavice a tenhle meč, abyste se mohli hýbat. Hunter se ze své podstaty musí hýbat rychle, takže prvek zatížení postavy tvůrci úplně zrušili a já to vítám. V rámci toho jak je Bloodborne nedesignované, je to krok správným směrem.
Další věcí, které si při srovnání Bloodborne a Souls her všimnete je to, že zde neexistuje nic jako „polosmrt“ tj., že vaše postava má po smrti omezené zdraví a teprve po použité určitého předmětu se plně oživí. Opět mám tu zkušenost, že v Dark Souls jsem většinu času běhal v tomto stavu, protože se mi nechtělo plácat vzácné předměty na oživení, když jsem byl stejně každou chvíli mrtvý. Navíc jsem se tím ještě vystavoval možnosti invaze dalších hráčů. Člověk to tak kompenzoval tím, že nosil prsten, který tuto nevýhodu částečně omezoval a zase si tím blokoval slot na postavě. Nic takové v Bloodborne není. Podle mě odstranění tohoto prvku dává v Bloodborne smysl a to nejen v rámci příběhu. Když umřete, doplní se vám zásoba předmětů z truhly (pokud je máte) na maximální počet a pokračujete dále, posbírat si své duše. Novinkou je, že tentokrát vám je může sebrat i nepřítel a o to větší adrenalin je získat je zpátky. Už nestačí jen pro ně doběhnout. Tohle je fajn oživení hratelnosti.
To co však nezměnilo, je náročnost hry. Opět budete umírat a čím dříve to přijmete jako fakt, tím lépe. Veteráni to už ale znají. Nepřátelé jsou oproti Souls hrám více agresivní a nebojí si za vámi dojít i tam kam byste nečekali. Častěji se také setkáváte se skupinkami, které už nejde jednoduše rozdělit. Nicméně i tak se mi zdá obtížnost trochu nižší než u Souls her. Nevím, jestli to není díky tomu, že už mám za sebou určité zkušenosti, ale doposud jsem si se všemi bossy poradil sám. Přičemž dva z nich jsem dal na první pokus a u pár mi to trvalo jen o trochu déle. Je fakt, že se našlo i několik, co mě také pěkně potrápili, ale na rozdíl od Dark Souls jsem neměl pocit, že jsou nad mé síly. (Koukám se na vás Ornsteine a Smoughu). Často se mi podařilo bez smrti projít od jedné lucerny ke druhé. Tohle se mi v Dark Souls nestávalo. No a když už zmiňuji lucerny, což je obdoba ohníčků z Dark Souls, tak o obtížnosti hry vypovídá i to, že už není třeba hledat ty skryté, ale na všechny narazíte úplně plynule během hraní. Podobně je to i se způsobem léčení. Zatímco v Souls hrách jste si počet uzdravujících flašek zvyšovali postupně, zde máte hned od začátku rovných 20 ampulek. Výše řečeným však nechci vyjádřit, že si myslím, že Bloodborne by byla jednoduchá hra, to určitě ne. Ostatně stejně nevím co si pro mě tvůrci ještě přichystali. Jen tím chci naznačit, že po stránce obtížnosti nejde o nic horšího, než byly Souls hry. Samozřejmě, pokud jste před Bloodborne neměli žádnou zkušenost s Dark Souls, bude to pro vás náročné setkání.
Vůbec mám pocit, že autoři se při designování hry zamysleli a řekli si co udělat jinak, aby zážitek z hraní byl lepší, ale přitom aby se nezprotivili kořenům, ze kterých vycházejí. Léčení má tak vlastní tlačítko a nemusíte v zápalu boje listovat inventářem. Některé předměty si lze umístit do rychlé volby a díky zrušení zatížení můžete více experimentovat se zbraněmi. A protože velkou část zbraní je možné stiskem jednoho tlačítka převést do obouruční varianty, máte tak v podstatě slot navíc pro další smrtící nástroj. Další věc jsou tajné místnosti, které byly v Dark Souls sice fajn, ale jejich hledání se často zvrhlo obíhání místnosti a zběsilém klikání na stěnu, jestli se něco nestane. A to ani nezmiňuji, že trollové zaplnili hru bezpočtem falešných hlášení, které vám bránili v průzkumu stěny. Oceňuji tak také to, že místo svítivě oranžových značek, které po sobě zanechávali hráči v Dark Souls a které v online režimu byly všude, tu jsou nyní Poslíčci. Ti více zapadají do hry a tak vizuálně neruší jako zmíněné oranžové značky.
Když už mluvím o vizuálním dojmu, tak ten je v Bloodborne ohromující. O některých hrách se říká, že mají styl, ale už dlouho jsem neviděl stylovější hru než je Bloodborne. Výtvarníci a grafici odvedli vynikající práci, která má díky síle moderní herní platformy, možnost vyniknout. Textury, detaily, množství objektů, práce s osvětlením a efekty, to vše je na vynikající úrovni. Chápu, že ti hráči, kteří jsou vysazeni na technickou stránku věci, si možná budou říkat, že grafika je průměrná. Jenže pro mě grafika není počet pixelů, ale výtvarná stránka, provedení postav, zbraní, design levelů. Bloodborne je v tomto ohledu ráj pro každého komu není cizí lehce morbidní a temná atmosféra. Špína, zaschlá krev, podivné kreatury a pokroucená realita. Při vytváření bizarního světa se tvůrci nepochybně inspirovali dílem H.P.Lovecrafta. Ostatně, až uvidíte monstra, jež svými chapadly obtáčí věže gotických chrámů, budete cítit, že určitě sám mocný Cthulhu je někde nablízku. Jako člověk, který má rád středověkou architekturu jsem v Souls hrách měl vždy nejraději lokace, které z ní čerpají. A toho se mi v Bloodborne zatím dostalo měrou vrchovatou. Iluze světa stiženého morovou či jinou ranou je takřka hmatatelná.
Na japonských hrách, které čerpají z evropských motivů je skvělé, jak je dokáží přetransformovat do něčeho nového. Vezměte si, že bychom se tady v Čechách rozhodli udělat hru z Japonského středověku a přitom bychom se snažili popustit uzdu své fantazii. Nepochybně bychom ve hře měli stavby, které jsou z našeho pohledu typicky Japonské, stejně tak nejrůznější prvky o kterých si myslíme, že reprezentují tamní kulturu a náboženství. Co by na to asi řekli Japonci? Výtvarná stránka Bloodborne totiž představuje to, co si po pojmem evropský středověk může představit člověk, který s úžasem kouká na gotický chrám ovlivněný křesťanstvím a přitom kulturně vychází z prostředí které, jenž je zcela odlišné. Když pak tohle všechno smícháte a znásobíte, dostanete něco jako Bloodborne. Město Yharnam proto vypadá, jako když gotické katedrály zmutují a obrostou fiálami, oblouky a dalšími ohromnými věžemi jenž zaplní prostot kolem nich. Vše je dovedeno do krajnosti a ve výsledku tu máme místo jenž od prvního pohledu působí monumentálně. Je to zkrátka nádhera, která se zrodila v mysli někoho s úžasnou fantazií a představivostí. Ale není to jen Yharnam, který vás ohromí, s každou další lokací budete s údivem koukat, co nového se v mysli japonských tvůrců urodilo.
S tím vším se pojí i geniální level design světa. Jestli mě totiž v něčem Dark Souls 2 zklamalo oproti prvnímu dílu, tak to byl svět. Na prvním Dark Souls jsem totiž obdivoval, jak neskutečně se podařilo oživit fantazijní svět, jenž měl zároveň svou logiku. Z jedné centrální lokace jste postupovali nahoru i dolů a zároveň objevovali zkratky a propojení jednotlivých míst. Ačkoli ve hře nebyla pořádná mapa, tak právě díky geniálnímu designu jste ji tvořili ve své hlavě a když jste později objevili novou lokaci, perfektně dopadla na své místo jako dílek skládanky. Ostatně podívejte se sami. Oproti tomu Dark Souls 2 byl hrou, která se snažila o širší podání světa a tak už svět nebyl tak koncentrovaný, ale více roztažený. V tomto ohledu stojí Bloodborne někde mezi, ale co se týká propracovanosti, má z mého pohledu blíže spíše k prvnímu Dark Souls. Opět si objevujete nové cesty, aktivuje výtahy, otvíráte zamčené dveře. Tenhle svět se vyplatí zkoumat, hledat skrytá místa a tajné průchody. Je škoda hrou jen proběhnout, protože toho nabízí spoustu k objevení. Neznám jinou hru, která by tak skvěle spojovala design prostředí a výtvarnou stránku. Ano, myslím si, že Bloodborne je krásná hra, protože i pod špínou a krví lze najít cosi krásného, jak ostatně báječně ukazuje i Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti.
Bloodborne je hrou o které by dalo mluvit dlouho. Nicméně je toho ještě spousta co jsem v ní nezažil. Těžko odhadovat jak daleko ve hře se zrovna nacházím, ale řekl bych, že za polovinou už budu. Stejně tak mám toho ještě hodně před sebou a jsem zvědavý, jaké zážitky mi hra dále připraví. Také jsem ještě pořádně nevyzkoušel Chalice dungeony, které herní dobu nepochybně prodlouží. Záměrně se nezmiňuji o příběhu hry, které je snad ještě více v pozadí než u Souls her. Ale přesto zde je a je rozhodně zajímavý. Na jeho kompletní pochopení a shrnutí si ještě musím dát čas, prozatím sbírám střípky. Rozhodně se ale k Bloodborne po dohrání ještě v nějakém článku vrátím. V tuto chvíli však můžu něco říci zcela jistě. Bloodborne je zatím nejlepší hra, kterou jsem tento rok hrál.
0 komentářů:
Okomentovat