V poslední době jsem hodně četl o hrách, jenž se
označují jako „roguelike“. Musím se přiznat, že jsem dlouho nevěděl o
jakou hru se má v tomto případě jednat. Nicméně brzo jsem pochopil, že
pod tento subžánr se řadí hry, jenž mají záměrně
vysokou obtížnost a smrt vaší postavy je konečná. Musíte tak začínat
stále znova s tím že si postupně objevujete či vylepšujete věci, které
vám spolu s rostoucí zručností pomáhá dojít ve hře čím dál tím dále. A
přesně takovou hrou je Rogue Legacy. Ačkoli
při uvedení jsem na ní slyšel samou chválu, nějak mě nelákala. Jednak
obecně nemám moc rád repetetivní hry (až na určité výjimky) a jednak mě
jsem si moc dovedl představit kde se v tomto konceptu skrývá zábava.
Nicméně na začátku února hra vyšla v rámci PS+,
takže byl dobrý důvod ji vyzkoušet. A musím říci že mě to až nečekaně
chytlo. Díky náhodně generovaným lokacím vás při každé návštěvě hradu
čeká něco nového a zároveň vás vidina získání peněz za které se otvíráte
další postavy a vylepšujete své schopnosti
nutí vydržet co nejdéle.
Co vám budu povídat, první hodiny byly těžké.
Dostal jsem se sotva do druhé místnosti a už jsem byl tuhý. Jenže s
rostoucími zkušenosti a vylepšeními postavy jsem byl často schopen
probojovat se o pořádný kus do útrob hradu než jsem zhynul
a moje peníze podědil můj následník. A tak stále dokola. Mimochodem
právě element fyzikálních a mentálních vlastností, kterými se postavy
vašeho rodu liší, dávají hře unikátní tvář. Je libo hrdinu, jenž je
barvoslepý, má velkou hlavu, či trpí nějakou úchylkou?
Tady si vyberete. Je to velmi osvěžující prvek, díky kterému se oživuje
celková hratelnost, protože na postavě se kterou se do bojů vrháte
velmi záleží. Vizuální zpracování jako takové asi neohromí, ale je
naprosto účelné a pro tuto hru se hodí. Přiznávám
že Rogue Legacy jsem až do konce nedohrál, protože tolik času v jednom
kuse ji věnovat nechci. Přesto jsem v ní strávil dost času na to, abych
pochopil že na roguelike hrách přeci jen něco je a nepochybně se k ni
ještě budu vracet.
0 komentářů:
Okomentovat